O téhle knize najdete na internetu spoustu recenzí… zkusmo jsem si po dočtení knihy 3 vybrala a přečetla a byla jsem tak znechucená, že se pokusím sama něco napsat.
Stejně jako všichni ostatní, i já ji přečetla za pár hodin (v mém případě za 5,5). Ale u mě je to normální, nepoukazuje to na nějakou extrémní výjimečnost téhle knihy. Stejně jako naprostá většina, i já jsem byla knihou uchvácena. Moje hlasité výbuchy smíchu vystřídal na konci pláč (s moc hezkým momentem, kdy jsem se smála a brečela zároveň) a stejně jako ostatní, jsem i já byla uchvácena romantickým příběhem hlavních hrdinů.
Zde však podobnost končí. Samozřejmě je to kniha o lásce, jak je i napsáno v úvodu ke knize. Ale ne jenom. Ta láska tam spíš až vyplyne. Je to kniha o životě a smrti, která s životem souvisí. Včera jsem na záchodě v jednom článku četla, že naše společnost se už neumí se smrtí moc vyrovnávat. Nebereme ji jako součást života a proto nás vždycky tak sejme -> překvapí nás. A o tomhle to je.
Hlavní hrdince je sladkých 16 a umírá na rakovinu. Umírá. Nemůže se vyléčit. Ale jako na správnou knihu, i zde se stal zázrak, ale ne ve formě jejího vyléčení, ale ve zpomalení projevů nemoci. Ví, že umře a protože už je nemocná asi od 13 let, je s tím docela srovnaná. Nežije na obláčku a nedoufá v uzdravení, protože ví, že to není možné. Zároveň se ale nepotácí v depresích, nelituje se a nespílá bohům na svůj nešťastný osud. Snaží se popasovat s tím, že až umře, nechá tu svoje rodiče samotné. Vezme jim smysl života, protože ví, jak ji milují a že se jejich život točí kolem starosti a péče o ní.
Hazel (hlavní hrdinka) musí chodit do podpůrné skupiny, aby její máma měla pocit, že taky trochu žije a nesedí jen doma. Předpokládá totiž, že si tam najde kamarády, kteří ji podpoří v „boji s rakovinou“. Hazel všude slyší o své nemoci. O tom, jak statečně se s tím vypořádává (nebo musí vypořádat), o tom, že musí být dostatečně silná na boj apod…. a Hazel to považuje za naprostý kecy. Nemocný člověk se nepřipravuje na boj s nemocí, on prostě bojuje aby neumřel. Není to proto, že by byl odvážný, ale proto, že mu nic jiného nezbývá.
Při jednom setkání podpůrné skupiny ji zaujme nový kluk. Parádní kluk. Vysoký, s úžasnou postavou, nádhernýma očima a sexy hlasem. Zírá na ni a jí najednou dojde, jak musí vypadat ona. Divné vlasy, hubená s oteklými částmi těla od léků, s hadičkami a kyslíkovou bombou, která ji pomáhá dýchat. Pecka. Nicméně on stále zírá.
Nakonec se dají do řeči a ona ho zaujme. Je vtipná, sarkastická, má obrovský nadhled a navíc je neuvěřitelně chytrá. Prostě holka jak má být. Možná ji nemoc sžírala tělo, ale hlava zůstala nedotčená. Zachovala si zdravý rozum a okolní dění vtipně komentovala.
Zamiloval se do ní a ona ho postupně k sobě začala víc a víc pouštět. Začala mu věřit. Začínala chápat, že se mu vážně líbí. Přestože byli hodně odlišní, dobře se doplňovali. On kvůli rakovině přišel o nohu, ale z jejího úhlu pohledu byl naprosto zdravý. Nicméně díky tomu, co si sám prožil, dokázal pochopit, co cítí ona.
Měli jen pár týdnů, ale prožili intenzivnější vztah, než prožijí mnozí za léta. Nejsem žádný expert, ale řekla bych, že u lásky záleží na intenzitě citů a osobnostech „hlavních aktérů“ víc, než na délce vztahu a jeho zaškatulkování.
Shrnutí… je to kniha o: lásce, životu, smrti, humoru, přátelství a slabosti (ale ne odvaze).
A fakt stojí za přečtení… mimochodem. 😀
svedkyne 