Původně jsem na třetí den naší dovolené měla naplánováno Mrtvé moře, Masadu, oázu Ein Gedi a možná i Qumran. Před odletem mě totiž můj drahý instruoval, že chce v Izraeli vidět hlavně poušť a nějaký ten křižácký hrad…. a co bych to byla za přítelkyni, kdybych mu nechtěla splnit jeho přání!
Avšak po našem výletu k Mrtvému moři, který proběhl předchozí den (viz https://svedkyne.wordpress.com/2015/07/25/navrat-ke-korenum-den-druhy/), má drahá polovička usoudila, že si pouště užila až dost a na pár let si s tím zážitkem vystačí.
Když jsme se tedy probudili, druhé ráno u našich milých couchsurfarů, mlžili jsme ohledně našich plánů na dnešní den a rozloučili jsme se. Aniž bychom se jakkoli domlouvali, jakmile jsme nasedli do našeho „vozu“, okamžitě jsme vyrazili směr sever a Jeruzalém, poušť a Mrtvé moře jsme nechali daleko za sebou.
Byl to první den naší dovolené, který se nám líbil. Užívali jsme si volnost a pocit, že teď už je všechno jen na nás a na tom, jak si to zařídíme. Teď už se nám konečně začne dařit!
Dokonce i můj drahý, z kterého nevykřesáte emoce ani motorovou pilou, projevil své zalíbení v místech, která jsme navštívili. Nádherná příroda, poklidný způsob života (vyjma silnic), slunce, antické památky…
V Haifě, která se měla stát naším domovem po zbytek dovolené, jsme měli pronajatý byt přes airbnb, nicméně jsme nepředpokládali, že bychom přijeli tak brzo, vzhledem k našim plánům na jihu (tj. v poušti) a tak nás nikdo nečekal, abychom se mohli ubytovat. Haifa však byla mým domovem už před dvěma roky na celý jeden semestr, když jsem tam studovala (a začala psát tenhle blog) a tak jsem věděla, kde zadarmo odstavit auto a zabavit se…. na pláži, kde jsem strávila většinu svých studií tam.
A tam se na nás vyplavil další problém… medúzy. Jsem v Izraeli celkem počtvrté. Dohromady několik měsíců. Ale NIKDY jsem tam nepotkala jedinou medúzu, přestože jsem tam ve vodě strávila tolik času, že se divím, že jsem se nestala mořskou pannou… Nějak mi ale nedošlo, že jsem v Izraeli dosud nikdy nebyla v červenci. Tak aspoň ta pláž a sluníčko….
Po pár hodinách čekáme na zakázaném stání na člověka, který nám má předat klíče od bytu. Už jsme tak unavení, znechucení a vyždímaní ze snahy projet městem k místu určení naším „autem“ a nepoškrábat ho při stylu jízdy ostatních řidičů, najít místo určení v samých jednosměrkách, najít místo k zaparkování (které máme v ceně) v nekončící modré zóně pro rezidenty. Začíná se projevovat naše celkové přehřátí organismu, úžeh, lehké spáleniny, únava, jed medúz kolující nám oběma v žilách (nemluvě o trvale zjizvených nohách)…. jediné, co chceme, je zalézt do postele, s nikým nemluvit, na nikoho se nemuset usmívat, nikomu nemuset uhýbat a spáááááát asi tak do konce života.
Nakonec jsme se ubytovali. Po předraženém telefonátu (roaming Izrael vs. Česká republika je pecka), jsme zjistili, že náš domácí vůbec nestihne přijít, ale když už tam čekáme (pár hodin), tak tam pošle tatínka. Vyptali jsme se i na parkování, co jsme měli v ceně (na druhém konci ulice u školy, kde je každý den strážný jen do 4 hodin odpoledne, takže potom je to „naše“) a už ani neřešili, že jedna půlka jednosměrné ulice (kde jsme bydleli) má přikázaný směr nahoru a druhá půlka ulice (kde se nacházelo ono parkoviště) má přikázaný směr dolů a zákaz vjezdu z naší strany. (Pozn. až předposlední den naší dovolené jsme měli tolik síly, abychom prošli a tedy i našli cestu, kterou jedinou se dalo přijet na to parkoviště… byla to 45 minutová procházka… viva la jednosměrky a přikázaný směr jízdy).
Konečně jsme tedy bydleli. Udělali jsme se pro sebe. Konečně jsem mohla odpadnout. S horečkou, zimnicí a křečemi v břiše (způsobené stresem z řízení… poprvé mě z dálnice vytlačil kamion… poprvé mě z dálnice vytlačil autobus… za jeden den mě kvůli ohleduplnému řízení vytroubilo víc lidí, než za celý život kvůli tomu neohleduplnému).
Další den dovolené jsem strávila v posteli. Horečka neustávala. Přestože mi kůže na dotek hořela tak, že byste si na mě mohli ohřát jídlo, cloumala se mnou zimnice, div jsem si nevyrazila zuby. Nesnesla jsem dotek kůže a neudržela v sobě ani polívku.
Dovolenou si je třeba užít a s tímto heslem jsem se odpoledne dala dohromady aspoň natolik, abychom se mohli podívat na Bahai gardens, u kterých jsme bydleli…
Ve chvíli, kdy jsme dorazili ke vchodu (do kterého nás ale nepustili, protože byl celý areál uzavřen kvůli právě probíhající akci) se mi udělalo tak zle, že jsme se museli otočit a místo procházky doslova utíkat zpátky do bytu… Absence pořádné túry mi však nezabránila v tom, si do krve rozdrásat nohy z bot, takže seznam katastrof a zranění šlo od toho okamžiku považovat za kompletní.
Ale… nic se nejí tak horké, jak se to uvaří a i na nezvyklé podmínky jsme si zvykli a nakonec jsme si tu dovolenou užili. Náš byt byl krásný (i když okolí bylo hlučné, ale to už tak v centru velkého města prostě bývá). Podnikli jsme úžasné výlety: na slíbený křižácký hrad do Akka, na libanonské hranice k úžasným modrým lagunám ve skalách do Rosh Ha Nikry. a ke Galilejskému jezeru (abychom se mohli vykoupat bez požahání od medúz).
(zdroj: http://shalomisraeltours.com/rosh-hanikra-grottos/)
Vrátila jsem se dokonce i na univerzitu. Nejdřív jenom abych se podívala a vrátila se tam, kde to stále považuju za svůj druhý domov a potom i abych navštívila Mr. Falafeláka (kuchaře, který se stal mým nejlepším kamarádem na univerzitě před více než 2 roky: https://svedkyne.wordpress.com/2013/06/12/pravda-o-mr-falafelakovi/). A právě cesta na univerzitu a procházka v jejím okolí a návštěva Mr. Falafeláka, který mě poznal ve vteřině, co mě uviděl, přestože netušil, že jsem zpátky v zemi a přestože jsem se z blondýny stala brunetou, byly pro mě ty nejlepší okamžiky naší dovolené.
Naše první dovolená v zahraničí byla katastrofa. Nepovedlo se nám skoro nic z toho, co jsme si naplánovali. Všechno šlo z kopce a naše nervy trpěly. Na zpáteční cestu do Prahy jsme vyrazili tak brzo, že jsme na letišti byli s 6 hodinovým předstihem (hlavně jsme se chtěli zbavit toho prokletýho vozítka). Ale není o čem diskutovat… i když vás štvou lidé svým neohleduplným chováním. I když je problém všechno, co vám přijde normální… ta země je nádherná. Špatné vzpomínky pomalu blednou a zůstávají ty hezké….
svedkyne 