Kolotoč života a knihy

Chtělo by se napsat, že věrna své povaze jsem se na zimu odpojila od internetů a přezimovala ve své noře v hlubokém spánku. Zvládla bych to bez zaváhání (a s mým vrozeným odporem k počasí chladnějšímu než 20°C i s radostí), ale opak je pravdou.

Celý můj život se otočil vzhůru nohama. Rozhodla jsem se skončit v práci, která mě bavila a kde jsem měla skvělé kolegyně, ale prostě už to tam najednou dál nešlo. Stupňujícím (a rádoby nenápadným) tlakem mé drahé polovičce došlo, že buď se konečně vysloví, nebo ode mě bude slýchat vtipné (přesto pasivně agresivní) narážky několikrát denně a tak to udělal. A do třetice (v každé dobré pohádce má být všechno 3x, 7x, max. 9x) jsem se rozhodla opustit obor, který jsem vystudovala na dvou školách a v kterém jsem pracovala posledních 9 let a zkusila jsem štěstí úplně mimo – s prací s knihami.

Musím tedy opravit svoje tvrzení, že celý můj život se otočil vzhůru nohama. Já ho otočila. Naruby. Nicméně (a díky bohům!) po půl roce si (zatím) gratuluji, že lépe jsem to snad ani udělat nemohla. Pracovat jako redaktorka a pomáhat knihám na svět se mi – i po konci zkušební doby – jeví jako dream job. Prstýnek na levém prsteníčku mi zas dává naději, že ať případně po***u cokoli, mám někoho, kdo za mnou (přede mnou, vedle mě i se mnou) bude stát a všichni v mém okolí si odfrkli, že nemusí poslouchat mé nářky. Win, win, win! (Tímto zároveň končím s tradicí 3x a dost pro tento příspěvek).

Pokud mi zbyli nějací čtenáři (nejen po dlouhé odmlce, ale i po dlouhém úvodu tohoto článku), berte výše uvedené jako krásnou a neopakovatelnou výmluvu, proč jsem nijak nepřispívala na svůj blog a já se mohu vrhnout na hodnocení knih, které jsem zatím přečetla (i když jich nebylo tolik, jako normálně, nastává teď předpokládaný čas, kdy zbylý jeden čtenář – ahoj mami! – zavírá článek, protože moje hodnocení knih nikoho nezajímá).

LINCOLN – TÝM RIVALŮ (Doris Kearns Goodwinová)

Až poté, co jsem si tuhle knihu přečetla, jsem zjistila, že se pravidelně objevuje v seznamech „Knihy, které vám změní život“ nebo „Knihy, které si každý sečtělý člověk musí přečíst“ apod. Svou logiku to má a to hned ze dvou důvodů. Tyhle seznamy jsou většinou vytvořeny v Americe (a pak se na internetu kopírují a překládají a kolují dál) a pro Americkou historii byl Lincoln skutečně extra důležitý. Druhý důvod je, že to je velmi dobře napsáno. Přesně takhle si představuji, že by měl životopis vypadat. Úžasné, úžasné, úžasné.

Pokud měl Lincoln rozhodovat o vojácích odsouzených k smrti za zbabělost, obvykle trest zmírnil na vězení nebo nucené práce. „Ty chudáky by to strašně vyděsilo, kdybychom je chtěli zastřelit,“ řekl. Jeden případ se týkal vojína, který byl odsouzen k smrti zastřelením za dezerci, přestože později narukoval znovu. Lincoln prostě navrhl: „Nechejme ho radši bojovat, místo abychom ho dali zastřelit.“ V rozhovoru s generálem Johnem Eatonem Lincoln připustil, že někteří důstojníci se domnívají, že svou pravomoc udělovat milost používá „tak často, až demoralizuje armádu a ničí vojenskou disciplínu“. Jenže zatímco „důstojníci vidí pouze vojenskou kázeň“, vysvětloval Lincoln, on se snaží chápat situaci z pohledu jednotlivých vojáků – vyčerpaného vojáka na hlídce, kterého přemůže spánek proti jeho vůli, otce rodiny, který přetáhl dovolenou, mladého chlapce, kterého přemohl fyzický strach silnější než jeho vůle. Lincoln rád vyprávěl historku o jistém vojákovi, jehož se ptali, proč vlastně utekl. Voják odpověděl: „Kapitáne, já za to nemůžu. Srdce mám statečné jako Julius Caesar, ale nohy mi začnou utíkat, hned jak začne bitva.“

Na druhou stranu – ruku na srdce – pokud nejste fanoušky životopisů, nebo Vás prostě historie nezajímá, tak knihu sice zvládnete bez problému přečíst, ale asi nebudete úplně chápat, co na ni všichni vidí. Pokud si chcete přečíst životopis nějakého významného politika, zkuste nesáhnout po reklamou doporučovaném Faktoru Churchill (recenze zde: Faktor Churchill a proč od něj dát ruce pryč a vyberte si radši tuto knihu.

A PROTO SKÁČU (Naoki Higašida)

O téhle unikátní knížce jste už určitě slyšeli. Napsal ji třináctiletý chlapec s autismem a snaží se v ní vysvětlit, jak funguje jeho svět – jakým způsobem autističtí lidé vnímají své okolí a jak bojují sami se sebou, aby jim okolí porozumělo. Vyprávění se občas opakuje – autor tím dává důraz na své pocity a snahy, ale i tak se jedná o moc pěknou knížku. Nevím, jestli by se mi v kontaktu s autistou podařilo zachovat se správně a ohleduplně, ale rozhodně by mě takové setkání už tolik nezaskočilo a více bych mu rozuměla.

Většina knihy je formována jako odpovědi na otázky, které autor nejčastěji slýchá. A tu a tam knihu doplní příběh, který si autor vymyslel:

Dívka si obula červené střevíčky. „V těch se jistě utancuje k smrti!“ pomysleli si ostatní. A ona si možná pomyslela to samé. Jednou v noci, když všichni usnuli, pustila se ta dívka do tance.

Dokola dokola lalala, hopsa hejsa tralala, šlapity tapity carara. Jak ji to bavilo! Jak byla šťastná! Dívka byla velmi spokojená. Uplynul týden.

„Jak dlouho to ještě můžu vydržet?“ To už byla dívka polomrtvá, ale pořád si nepřála nic jiného, než aby mohla tančit stále dál a dál.

Osmého dne se před ní objevil překrásný chlapec a řekl: „Zatancuj si se mnou!“ A dívka přestala tančit a řekla mu: „Právě jsem objevila něco důležitějšího než tanec.“ Potom se spolu nastěhovali do malého domečku a žili šťastně a spokojeně až do smrti.

Šantaram (Gregory David Roberts)

Čas od času se mi někdo ozve s tím, že si něco prostě musím přečíst. Buď budu nadšená, nebo mi to změní život, nebo ideálně obojí. A když se mi ozval člověk, který mi celou pubertu doporučoval skvělé knihy (z kterých jsem byla nadšená a které mi měnily život) s tím, že si MUSÍM přečíst TUHLE knihu, šla jsem do toho.

Nejdřív mě zaskočil rozsah. Tři knihy. Ne že bych byla nevěřící Tomáš, ale nechtělo se mi to úplně kupovat a proto jsem si udělala rezervaci v knihovně. Jenže ejhle. Na knihu je vypsaný tak dlouhý pořadník, že se ke mě dostala po tři čtvrtě roce a ještě k tomu jen na 3 týdny, protože za mnou už čekali další. Samozřejmě jsem knihu dostala přesně ve chvíli, kdy jsem končila ve staré práci a nastupovala do nové, takže jsem těch 850 stran za 3 týdny nedala. A tak jsem si ji musela koupit. Vždyť je to dobrá investice, když mi to změní život!

Jenže… nezměnilo. Kniha je to krásná, o to nic. Dokonce má všechny předpoklady pro to, abych z ní byla nadšená: multikulturní prostředí (Indie), mnoho náboženství (křesťanství, hinduismus, islám), ne úplně pohádkově hodný a krásný hlavní hrdina a silný příběh. Ale. Autor (tj. zároveň i hlavní hrdina) se hodně opakuje. Po pár set stránkách přesně poznáte, co bude následovat. Že když použije určité slovní spojení, bude následovat zvrat (a už odhadnete i jaký zvrat to bude). Musíte si zvyknout na nejdřív nenápadné (poté už otravné) obhajování se (ale to asi jinak nejde, když autor píše o sobě a přes všechno chce, aby mu čtenáři fandili) a neutuchající příval mouder, který obohatí Váš život (čehož jsem nikdy nebyla fanoušek, ale chápu, že teď – v době motivačních citátů na každém roku – je to in). A když nakonec zemře jediná postava, kterou jsem v knize měla skutečně ráda, je zbytek už jen „nutné zlo“.

„Náš život nejspíš začal uvnitř oceánu,“ pronesl Johnny tiše. „Asi před čtyřmi sty miliony let. Nejspíš někde v okolí žhavých bodů, jako byly sopky pod hladinou moře.“ Otočil jsem se na něj. „Skoro celou tu dlouhou dobu byli jedinými živými organismy vodní živočichové žijící v moři. A pak, před pár stovkami milionů let, možná o něco dřív – v dějinách Země je to opravdu chvilička – začali živočichové žít i na pevnině.“ Mračil jsem se a usmíval zároveň, překvapoval mě i děsil. Zadržoval jsem dech, bál jsem se, abych sebemenším hlukem nepřerušil jeho myšlenky. „Jenže se dá říct, že po opuštění moře, po všech těch milionech let života v moři jsme si vzali oceán s sebou. Když se v ženě rodí dítě, dává mu vodu ve svém těle a ono v ní roste. Voda uvnitř jejího těla je skoro přesně ta samá jako voda v moři. Je slaná přibližně stejně. Žena v sobě vytvoří takový oceán. A nejen to. Naše krev a náš pot, obojí je slané, takřka stejně jako voda z moře. Nosíme v sobě oceány, v krvi a potu. Oceány i pláčeme svými slzami.“

Faktem ale je, že po pár stránkách Vám zvědavost prostě nedá a budete chtít vědět, co bylo dál a jak to dopadlo (přestože Vás čtenářský styl úplně nevtáhl do děje).

Zaváhal jsem. Karla mi kdysi řekla, že muži odhalují, co si myslí, když odvrátí pohled, a co cítí, když zaváhají. U žen, prohlásila, je to přesně naopak.

KNIHA ZVLÁŠTNÍCH NOVÝCH VĚCÍ (Michel Faber)

Na tohohle autora i na tuhle knihu, jsem slyšela chválu ze všech stran. Recenze vypadaly taky úžasně a protože se nikdy nepoučím, rovnou jsem tedy knihu koupila.

Asi mám naprosto odlišný vkus od zbytku čtenářské populace (což by nebylo vhodné tvrdit na blogu, který je hlavně o knižních recenzích, kdybych si ovšem nebyla jistá, že až sem už nikdo nedočetl), ale mě se kniha nelíbila. Anotace knihu shrnula jako příběh o manželském páru, který byl nucen se rozdělit. Muž letí na novou planetu přednášet domorodcům o křesťanství a jeho žena zůstává doma, v Anglii. Recenze slibovaly, že v knize ani tolik nejde o náboženství jako spíš o vztah mezi manželi, kteří poprvé zůstali daleko od sebe. To byl důvod, proč jsem knihu koupila. Znělo to prostě zajímavě. Vztahové problémy na pozadí se sci-fi tématem, který udrží mou pozornost.

Nicméně z mého úhlu pohledu to tak (bohůmžel) nebylo. Kniha není psaná o vztahu mezi manželi, ale o vztahu, který má hlavní postava (muž) sám se sebou. Skoro 450 stránek rozebírající sám sebe. Chápu, že každý člověk je sebestředný. Máme to tak nějak v popisu práce. Ale číst o tom? Proč? Po těch 450 stránek se mi neutrální (nebo spíše lehce sympatický) hlavní hrdina zhnusil. Já, já, já. To je to, oč v této knize běží.

Kniha je o tom, jak se hlavní hrdina vyrovnává s odloučením od manželky (ona mu poctivě píše každý den a on si říká, že by bylo fajn jí odepsat, ale nechce se mu. Škoda že je tak daleko. Odepíše za pár dnů.), jak se hlavní hrdina vyrovnává s kolegy na základně na jiné planetě (ach, ti lidé vypadají tak odtažitě. Snad se mnou nebudou chtít mluvit, nemám na ně náladu) a v neposlední řadě jak se vypořádává s mimozemskými lidmi, kterým přijel kázat slovo Boží (ach, kéž bych jim víc rozuměl. Nebudu se učit jejich jazyk a zkusím to spíš časem vypozorovat).

Abych nebyla jen kritická. Kniha se dotkne mnoha zajímavých témat. Vykreslení mimozemské planety a jejích obyvatel je hodně zajímavé a je škoda, že to autor nesměřoval více jako sci-fi román než jako existenciální téma.

DOSPĚLOST JE MÝTUS (Sarah Andersen)

Tak tohle je naopak BOMBA! Jedná se o sbírku komiksů ze života introvertní (asi ne příliš oblíbené) obyčejné holky. Naprosto skvělé.

FANTASTICKÁ ZVÍŘATA A KDE JE NAJÍT (J. K. Rowling)

Velmi podobný formát jako Harry Potter a prokleté dítě (recenze tady: Harry Potter a prokleté dítě). Kniha ubíhá sama a budete ji mít za den přečtenou. Při čtení se Vám v hlavě bude odvíjet film (pokud jste ho už viděli) s každým sebemenším detailem, i když byste nevěřili, že si je pamatujete. Při čtení jsem si uvědomila, jak skvěle to (někteří) herci zahráli. Každý pohled, každé pousmání. Přesně podle scénáře (a naopak vynikne slabší výkon jiných z herců…).

Ale hlavní důvod, proč si koupit tuhle knihu (krom krásné obálky)… jsou neuvěřitelně krásné ilustrace uvnitř. Takovou knihu si nejde jen půjčit. Takovou knihu chce každý vlastnit.

Pohádky po-revolučních dětí

Jako malá jsem sice měla ráda pohádky o Popelce, Šípkové Růžence a dalších děvčatech, v hlavě jsem si ale vytvářela pohádky jiné. Pokaždé, když domů přišel katalog (tenkrát to bylo německé Quelle), jsem se zavřela v koupelně, napustila si horkou vanu a pomaloučku listovala celým katalogem. Představovala jsem si, že jsem dospělá ženská, která má přítele a mají spolu vlastní domácnost. Vžila jsem se do té role a listovala katalogem a hodnotila, co bude potřeba koupit, co by bylo fajn, ale je moc drahé na náš rozpočet a co je úplně trapný.

Dneska jsem přišla domů ke své drahé polovičce (která se tou dobou nacházela – a pořád nachází – a asi ještě dlouho nacházet bude – na pivu se svým nejlepším kamarádem). Otevřela jsem jeho dopisní schránku (klíče od ní mám jenom já, protože on se s ní prostě odmítá zdržovat) a vylovila z ní nový IKEA katalog. V jedný ruce s taškou s nákupem, v druhý ruce IKEA katalog a klíče, si to pomalu šinu nahoru po schodech a nadávám, že je to asi jediný barák široko daleko bez výtahu. „Obratně“ si odemknu a vrazím do pneumatiky, kterou si drahý objednal na auto a elegantně ji odložil hned za vchodové dvoře, položím tašky a jdu rozdejchávat ty schody…. a jak tu tak sedím, padne mi oko na ten katalog.

Poté, co jsem se zabydlela a připravila si večeři, jsem si v pyžamu zalezla do postele a vzala si IKEu (a večeři). Začala jsem jí listovat a hodnotit, co by se mi líbilo. A v tu chvíli jsem si vzpomněla na hnědé kachličky, co jsme měli doma v koupelně a teplou vanu a moje představy o vysněné domácnosti s mužem (tenkrát mi bylo jedno jakým… už tehdy jsem silně pochybovala o tom, že jakožto prokazatelně nenormální jedinec si budu schopná udržet nějakýho normálního chlapa). A cvak. Je to tam. Respektive JE TO TU! 20 let (ne vždy trpělivého) čekání/snažení/průšvihů/zklamání a jsem tam, kde jsem vždycky chtěla být… a vlastně je i jedno, že všechno z katalogu musím ve světle své současné situace zařadit do kategorie „mimo náš rozpočet“.

P.S. chápu, že hodnota tohoto příspěvku je menší než nulová… ale mě to prostě udělalo ohromnou radost a chci si to pamatovat. A protože já si nepamatuju nic, musím si to napsat. 🙂

P. P. S. ve skutečnosti se nejednalo o vanu, ale záchod… chvíli mě napadlo, že by to mohl číst i někdo další a horká vana zní prostě líp (nejsem totiž seznámena s tím, nakolik je rozšířen zvyk číst si na záchodě).

Líné novoroční ráno v posteli

Předsevzetí pro rok 2016:

Víc líných rán s mým černým zlatíčkem

Návrat ke kořenům… den třetí a všechny ostatní

Původně jsem na třetí den naší dovolené měla naplánováno Mrtvé moře, Masadu, oázu Ein Gedi a možná i Qumran. Před odletem mě totiž můj drahý instruoval, že chce v Izraeli vidět hlavně poušť a nějaký ten křižácký hrad…. a co bych to byla za přítelkyni, kdybych mu nechtěla splnit jeho přání!

Avšak po našem výletu k Mrtvému moři, který proběhl předchozí den (viz https://svedkyne.wordpress.com/2015/07/25/navrat-ke-korenum-den-druhy/), má drahá polovička usoudila, že si pouště užila až dost a na pár let si s tím zážitkem vystačí.

Když jsme se tedy probudili, druhé ráno u našich milých couchsurfarů, mlžili jsme ohledně našich plánů na dnešní den a rozloučili jsme se. Aniž bychom se jakkoli domlouvali, jakmile jsme nasedli do našeho „vozu“, okamžitě jsme vyrazili směr sever a Jeruzalém, poušť a Mrtvé moře jsme nechali daleko za sebou.

Byl to první den naší dovolené, který se nám líbil. Užívali jsme si volnost a pocit, že teď už je všechno jen na nás a na tom, jak si to zařídíme. Teď už se nám konečně začne dařit!

Dokonce i můj drahý, z kterého nevykřesáte emoce ani motorovou pilou, projevil své zalíbení v místech, která jsme navštívili. Nádherná příroda, poklidný způsob života (vyjma silnic), slunce, antické památky…

      

V Haifě, která se měla stát naším domovem po zbytek dovolené, jsme měli pronajatý byt přes airbnb, nicméně jsme nepředpokládali, že bychom přijeli tak brzo, vzhledem k našim plánům na jihu (tj. v poušti) a tak nás nikdo nečekal, abychom se mohli ubytovat. Haifa však byla mým domovem už před dvěma roky na celý jeden semestr, když jsem tam studovala (a začala psát tenhle blog) a tak jsem věděla, kde zadarmo odstavit auto a zabavit se…. na pláži, kde jsem strávila většinu svých studií tam.

A tam se na nás vyplavil další problém… medúzy. Jsem v Izraeli celkem počtvrté. Dohromady několik měsíců. Ale NIKDY jsem tam nepotkala jedinou medúzu, přestože jsem tam ve vodě strávila tolik času, že se divím, že jsem se nestala mořskou pannou… Nějak mi ale nedošlo, že jsem v Izraeli dosud nikdy nebyla v červenci. Tak aspoň ta pláž a sluníčko….

Po pár hodinách čekáme na zakázaném stání na člověka, který nám má předat klíče od bytu. Už jsme tak unavení, znechucení a vyždímaní ze snahy projet městem k místu určení naším „autem“ a nepoškrábat ho při stylu jízdy ostatních řidičů, najít místo určení v samých jednosměrkách, najít místo k zaparkování (které máme v ceně) v nekončící modré zóně pro rezidenty. Začíná se projevovat naše celkové přehřátí organismu, úžeh, lehké spáleniny, únava, jed medúz kolující nám oběma v žilách (nemluvě o trvale zjizvených nohách)…. jediné, co chceme, je zalézt do postele, s nikým nemluvit, na nikoho se nemuset usmívat, nikomu nemuset uhýbat a spáááááát asi tak do konce života.

Nakonec jsme se ubytovali. Po předraženém telefonátu (roaming Izrael vs. Česká republika je pecka), jsme zjistili, že náš domácí vůbec nestihne přijít, ale když už tam čekáme (pár hodin), tak tam pošle tatínka. Vyptali jsme se i na parkování, co jsme měli v ceně (na druhém konci ulice u školy, kde je každý den strážný jen do 4 hodin odpoledne, takže potom je to „naše“) a už ani neřešili, že jedna půlka jednosměrné ulice (kde jsme bydleli) má přikázaný směr nahoru a druhá půlka ulice (kde se nacházelo ono parkoviště) má přikázaný směr dolů a zákaz vjezdu z naší strany. (Pozn. až předposlední den naší dovolené jsme měli tolik síly, abychom prošli a tedy i našli cestu, kterou jedinou se dalo přijet na to parkoviště… byla to 45 minutová procházka… viva la jednosměrky a přikázaný směr jízdy).

Konečně jsme tedy bydleli. Udělali jsme se pro sebe. Konečně jsem mohla odpadnout. S horečkou, zimnicí a křečemi v břiše (způsobené stresem z řízení… poprvé mě z dálnice vytlačil kamion… poprvé mě z dálnice vytlačil autobus… za jeden den mě kvůli ohleduplnému řízení vytroubilo víc lidí, než za celý život kvůli tomu neohleduplnému).

Další den dovolené jsem strávila v posteli. Horečka neustávala. Přestože mi kůže na dotek hořela tak, že byste si na mě mohli ohřát jídlo, cloumala se mnou zimnice, div jsem si nevyrazila zuby. Nesnesla jsem dotek kůže a neudržela v sobě ani polívku.

Dovolenou si je třeba užít a s tímto heslem jsem se odpoledne dala dohromady aspoň natolik, abychom se mohli podívat na Bahai gardens, u kterých jsme bydleli…

Ve chvíli, kdy jsme dorazili ke vchodu (do kterého nás ale nepustili, protože byl celý areál uzavřen kvůli právě probíhající akci) se mi udělalo tak zle, že jsme se museli otočit a místo procházky doslova utíkat zpátky do bytu… Absence pořádné túry mi však nezabránila v tom, si do krve rozdrásat nohy z bot, takže seznam katastrof a zranění šlo od toho okamžiku považovat za kompletní.

Ale… nic se nejí tak horké, jak se to uvaří a i na nezvyklé podmínky jsme si zvykli a nakonec jsme si tu dovolenou užili. Náš byt byl krásný (i když okolí bylo hlučné, ale to už tak v centru velkého města prostě bývá). Podnikli jsme úžasné výlety: na slíbený křižácký hrad do Akka, na libanonské hranice k úžasným modrým lagunám ve skalách do Rosh Ha Nikry. a ke Galilejskému jezeru (abychom se mohli vykoupat bez požahání od medúz).

(zdroj: http://shalomisraeltours.com/rosh-hanikra-grottos/)

Vrátila jsem se dokonce i na univerzitu. Nejdřív jenom abych se podívala a vrátila se tam, kde to stále považuju za svůj druhý domov a potom i abych navštívila Mr. Falafeláka (kuchaře, který se stal mým nejlepším kamarádem na univerzitě před více než 2 roky: https://svedkyne.wordpress.com/2013/06/12/pravda-o-mr-falafelakovi/). A právě cesta na univerzitu a procházka v jejím okolí a návštěva Mr. Falafeláka, který mě poznal ve vteřině, co mě uviděl, přestože netušil, že jsem zpátky v zemi a přestože jsem se z blondýny stala brunetou, byly pro mě ty nejlepší okamžiky naší dovolené.

Naše první dovolená v zahraničí byla katastrofa. Nepovedlo se nám skoro nic z toho, co jsme si naplánovali. Všechno šlo z kopce a naše nervy trpěly. Na zpáteční cestu do Prahy jsme vyrazili tak brzo, že jsme na letišti byli s 6 hodinovým předstihem (hlavně jsme se chtěli zbavit toho prokletýho vozítka). Ale není o čem diskutovat… i když vás štvou lidé svým neohleduplným chováním. I když je problém všechno, co vám přijde normální… ta země je nádherná. Špatné vzpomínky pomalu blednou a zůstávají ty hezké….

Návrat ke kořenům – den druhý

Po velmi náročném příletu a příjezdu do Jeruzaléma se probouzíme druhý den klidní a relativně odpočatí. Večer nám couchsurfeři vysvětlili, jak se to má v Jeruzalémě s parkováním (všude modré zóny pro rezidenty) a tak se poctivě oblékáme (protože dnes máme v plánu navštívit mnohá náboženská místa) a vyrážíme k našemu super vozu (LOL). Jediná šance, jak neutratit veškeré naše peníze na suvenýry za parkování, je odjet s autíčkem z Izraele. Ano. Přesně tak. Jediné neplacené parkování, které nám večer našli naši milí couchsurfeři, nebylo na podrobné a přehledné mapě Izraele, kterou jsem si stáhla.

Zoufalá doba si žádá zoufalé činy (to by vlastně mohlo být motto celé naší dovolené) a tak s naším pouštním korábem vyrážíme na parkoviště. Bez navigace se samozřejmě po pár metrech ztrácíme, ale udržujeme aspoň dobrý kurs (plus mínus), takže nakonec dojdeme na místo určení. Krásné, poloprázdné, obrovské parkoviště. Našli jsme ho. PARÁDA! Jenom… kdybyste byli vjezd na parkoviště… kde byste asi tak byli? Nebudu vás napínat… nenašla jsem ho… takže jsme auto odstavili do nějaké vedlejší ulice, která mi připadala, že je taky bez placení, a vydali jsme se k tramvaji, abychom se dostali zpátky do centra Jeruzaléma (ve kterém sice bydlíme, ale naše autíčko očividně ne).

Už jsme byli na dobré cestě. Auta jsme se zbavili (tak, abychom neplatili za parkování, případně za rituální spálení vozu, které jsme oba nemohli vyhnat z našich snů), stáli jsme na správné tramvajové lince (mají tam jenom jednu, tak to zas tak velký goal nebyl) a dokonce jsme i měli dostatek peněz na lístek. Tentokrát (a to by hádám málokdo z vás vymyslel,) jsme totiž měli peněz moc. Do tramvaje nemůžete nastoupit bez lístku, ale lístek vám prodá jen automat na mince. Ale vzhledem k tomu, že jsme v zemi jen pár hodin, žádné mince ještě nemáme. Vydáváme se tedy k centru Jeruzaléma pěšky a doufáme, že potkáme nějakou sámošku.

Když jsme ušli vzdálenost jako z Hájů na Roztyly, zaznamenali jsme v našem okolí pána, který vypadal jako turista (velký, světlý, zrzavý s Ray Bany) a přesto klidný a apatický jako místní (než se dostanou do auta a k dosahu klaksonu). Neváhala jsem a zeptala jsem se ho na nejbližší obchod s čímkoli. Pán nás po vyslechnutí naší historky poslal do ultra-ortodoxní čtvrti a my poslušně šli dál a dál (a dál a dál od našeho cíle). Po koupení jedné malé lahve Fanty jsme se opět vrátili k tramvajové lince a konečně si koupili lístek zpět do centra Jeruzaléma.

Vzhledem k nepřítomnosti navigace v našem voze a zejména vzhledem k mému orientačnímu smyslu, usnesli jsme se, že bude zapotřebí koupit si datovou kartu do našeho telefonu a navigovat se aspoň pomocí něho. Opět nám pomohli naši couchsurfaři a po rozsáhlém googlování nám vysvětlili, že se musíme zastavit na centrální poště a tam nám ji prodají za 20 až max. 50 šekelů… Po pár špatných odbočkách jsme tedy našli hlavní poštu a sedli si v ní tak na hodinku (než jsme přišli na řadu). Vsadím boty, že nám paní za přepážkou rozuměla zhruba každé 15. slovo, nicméně nám zvládla říct, že pro nás žádnou sim kartu nemá. Vyrazili jsme tedy na jinou poštu, na které nám zase paní vysvětlila, že takové služby mají jenom na hlavní pošty (z které jsme ovšem právě přišli). Zastavili jsme se proto ještě ve směnárně, kde pán dlouho koukal do počítače a snažil se nám najít nejvýhodnější nabídku. Jeho snahy jsme si velice vážili… dokud nám nesdělil, že nejlevnější možnost, kterou nám může nabídnout, stojí 90 šekelů (tj. asi necelých 600,- Kč), což se nám za internet na necelý týden úplně dávat nechtělo.

Dost administrativě a vzhůru za kulturou a památkami… Po pár hodinách chůze se ukázalo, že suvenýry na trhu v Jeruzalémě nekoupíme (jak jsem měla v plánu), protože můj druhý nesnáší tyhle typické (úžasné, kouzelné) trhy (plné fantastické atmosféry). Na chrámovou horu se nedostaneme, protože je kvůli Ramadánu zavřená. A procházet starým městem a vyhnout se trhům je nemožné. Když k tomu připočteme, že jsme dnes už ušli úctyhodný počet kilometrů (ještě než jsme se do města vůbec dostali), rozhodli jsme se to zapíchnout a vypravili se zpět hledat naše auto.

Problém byl v tom, že i když bydlíme (resp. naši couchsurfaři) na úžasném místě, nemůžeme tam zaparkovat -> nemůžeme si jen tak přijet odpočinout/zdřímnout. Při vymýšlení místa, kam bychom se na pár hodin uchýlili, než se budeme moct vrátit „domů“, jsme se usnesli, že by bylo fajn, vyrazit k vodě. Jsme přece na dovolený. A nejbližší voda u Jeruzaléma je Mrtvé moře. Vyrazili jsme tedy zpátky k nám domů (bez navigace), já zaparkovala na čtyřky a můj drahý se vydal sbalit plavky a ručníky…

Po cestě nám střídavě zalehávaly uši (nejen kvůli troubení, že zdržujeme provoz, když se naše super kára táhla do kopce svou klasickou rychlostí 20km/hod.), ale výhled byl úžasný. Poušť byla tak rozpálená, že písek byl bílý skoro jak sníh. Ne červený, ne oranžový, ale bílý. V dálce jsme tu a tam zahlédli beduíny pasoucí svá zvířata, u cesty potkávali velbloudy „zaparkované“ pro turisty… Krááása.

K první pláži jsme přijeli přesně půl hodiny před její zavíračkou… tak jsme jeli dál, že jo… Od kamarádů vím, že sice se vyplatí jít na placené pláže, ale ty nonstop a free tam jsou taky. A když zavírají, tak nám vlastně ani nic jiného nezbývá…

O hodinu a bezpočet kilometrů později si začínáme nadávat, že blbější nápady, než máme my, asi nemá nikdo. V průvodci a na Googlu psali o několika plážích u Mrtvého moře… my potkali dvě… jednu těsně před zavíračkou a druhou už zavřenou. Po další půl hodině vidíme malý plácek a na něm zaparkované auto. Mrtvé moře nadohled, v okolí nikde nikdo a my už unavení. Neváháme a parkujeme vedle autíčka, sbíráme své saky paky a vyrážíme pouští k moři.

Realita je taková, že to hrozně páchne. A je to skoro vařící. A přes šutráky se tam nedá ani pořádně vlézt. Ale je to Mrtvé moře a my jsme turisti. Jinými slovy nemáme na výběr. Dobelháme se až k jakési pláži, sundáme oblečení a převlékneme se do plavek (poušť má tu výhodu, že tam skoro na nikoho nenarazíte). Vlezeme do vody, trochu si zanadáváme, uděláme každý jednu fotku, převlékáme se do oblečení a jdeme zpátky. Nahoru. Do kopce. Pouští. V plném slunci. V žabkách. Kdyby blbost nadnášela, nepotřebovali bychom letadlo.

Vzhledem k mé náboženské laxnosti jsem nad proroky nikdy nepřemýšlela… ale… cestou od Mrtvého moře jsem pocítila obdiv k Moježíšovi. On tam ten chlapák v poušti pochodoval jak dlouho a přežil to! Já, které začíná být teplo kolem 35°C ve stínu jsem se plížila k autu krok sum krok rychlostí želvy a modlila se, abych to zvládla dojít, nebo abych umřela rychle a bezbolestně. Mému drahému se asi 6 metrů před autem rozbila žabka. Než si ji opravil, tak jsem ho došla. Chtěla jsem se zastavit a počkat na něj, vážně. Miluju ho. Ale… bylo to 6 metrů od stínu. JEDINÉHO stínu, který existoval na tomhle světě. Nejsem na to hrdá, ale šla jsem dál. Poušť je mrcha.

Nicméně potom, co jsme se vzpamatovali v autě z našeho skvělého výletu, jsme se vydali na zpáteční cestu ke couchsurfarům. Vyšlo nám to časově krásně, takže jsme mohli rovnou zaparkovat. Byla to naše druhá noc u couchsurfařů. Viděli nás po druhé v životě. A nevím, co byl pro ně horší pohled… jestli když jsme přijeli včera, totálně zničení z naší smůly, letiště a toho, co oni nazývají autem, nebo dnes, kdy jsme ušli asi jeden trilion kilometrů po městě, nic nevyřídili, tolik toho neviděli a udělali si puťák na poušti.

Aspoň ta nevědomost je krásná… člověk mohl jít každý den spát s naivní představou, že druhý den už bude líp… lepší totiž nevědět…

Návrat ke kořenům

Tak přesně po dvou letech a jednom měsíci jsem se vrátila zpátky do Izraele… Předcházely tomu desítky hodin plánování, čtení průvodců a Twitterových účtů izraelské armády a hlavních novin + vyslýchání známých, co tam stále žijí, o bezpečnostních rizicích. Zdálo se, že jsem připravená na všechno.

Chyba lávky!

Chtěla jsem svému drahému ukázat, proč o té zemi tolik mluvím, proč mě to k ní tolik táhne (přestože nejsem ani žid, ani muslim a už vůbec ne křesťan) a o čem to všechno bláznění vlastně je.

V rámci plánovací horečky jsem sehnala couchsurfery bydlící na naprosto ideálním místě v centru Jeruzaléma, 5 minut pěšky od Starého města. Našla jsem úžasný, dokonalý a celkem i levný byteček v Haifě, pár metrů od místní dominanty – Bahai gardens. Objednala jsem auto z autopůjčovny, včetně pojištění, klimatizace a GPS navigace. Uzavřela jsem zdravotní pojištění. Zaregistrovala nás do databáze cestovatelů vedené Ministerstvem zahraničních věcí. Směnila jsem dostatečnou částku peněz na izraelské šekely. Vytiskla mapu s barevně odlišenými místy zájmů, které hodlám navštívit. Nakonec (pár hodin před odletem) jsem dokonce i zabalila kufr…. ale NIC mě nemohlo připravit na to, co následovalo…

Den první

Zajištěný odvoz na letiště nás vypustil vstříc svému osudu na Letišti Václava Havla a my se vydali na povinné bezpečnostní pohovory před letem. Možná bylo podezřelé, že jsme tam skutečně byli o více než 3 hodiny dříve (zkušenosti), nebo že mám v pasu jenom izraelská razítka (a vízum). Možná jsem projevila až příliš entuziasmu, ale šli jsme na pěkně podrobnou kontrolu, kdy nám pán projel zavazadla ještě předtím, než nám vůbec vytiskli palubní vstupenku. Ale vesele dál!

O pár hodin později očima probodáváme letištní personál. Touhle dobou už jsme měli sedět v letadle a ať se rozhlížíme jak chceme, žádné letadlo se k naší odletové bráně ani nepřiblížilo. Pomalu se mi svírá žaludek, protože myslím na to, že po přistání máme jenom hodinu na to, abychom si podle předem smluveného času vyzvedli pronajaté auto…

Když přistáváme v Tel Avivu už je nám jasné, že nestíháme. Vzdáme proto marný boj s časem a ani se nesnažíme dostat na správnou pobočku, ale chceme to vyřešit přímo na letišti. Po vystání šílené fronty a vysvětlení situace však paní s omluvným úsměvem krčí rameny a omlouvá se, že jí to mrzí, ale žádné auto nám nedá.

BAM. První facka.

V ČR je samozřejmě národní svátek, takže volat sem a žádat o pomoc českou pobočku by byl holý nesmysl. Chvíli si tedy dovolím panikařit a propadám čirému zoufalství na letištní sedačce. Nepodařilo se nám najít ani stánek, ve kterém bychom si koupili izraelskou simku a mohli tak zavolat alespoň couchsurfarům do Jeruzaléma, že budeme mít zpoždění (vzhledem k tomu, že nemáme auto)…

Panika střídá vztek a tak bojovně vyrážím opět k přepážce, kde už sedí jiná paní. Spustím kulomet vysvětlování a přidám špetku zoufalého výrazu (možná ta špetka byla trochu větší…). Paní přemýšlí a napadá ji řešení a tak začínáme jednat…. Nové řešení nás stojí 173 dolarů, ale auto máme a vesele jedeme směr Jeruzalém (teda až poté, co jsem jako řidič předvedla slušnou show na výdeji auta a v podzemním parkovišti hledala 20 minut výjezd… možná jsem měla zůstat u blond barvy!)

Totálně zdevastovaní si jedeme v tom malém bílém prdítku, co nám na letišti dali (pozn.: v Izraeli v naprosté většině převažují bílá auta, občas se objeví i černá) a divíme se stavu vozidel, které na silnici potkáváme. Jsme na cestě dobrých 80 kilometrů, je čilý dopravní ruch a ještě jsme nepotkali vozidlo, které by nebylo obouchané, slepené izolační páskou, nebo s naprosto kompletní karosérií. Co je nám ale do ostatních, že… a vesele si jedeme dál…. dokud se nepřiblížíme k Jeruzalému. Můj drahý to později zhodnotil tak, že pokud je v Izraeli placka, tak tam ani pes neštěkne a jakmile je to kopec jak blázen, postaví tam město… to sedne i o Jeruzalému… takže jak se tak blížíme, naše prdítko zpomaluje a vypadá to, že každým okamžikem i zastaví. Před očima začínám vidět hvězdičky a vybavují se mi útržky slečny za přepážkou, co nám auto sjednávala, o nějakých 500 dolarů pokuty za jakékoli poškození vozidla.

Když se pomalu začnu obracet na víru (v té oblasti nejdostupnější – nejhlasitější), uvědomíme si, že autíčko je naprosto v pořádku. Jen má tak slabý motor, že dává kopce se stejnou elegancí, s jakou já zvládám schody směrem vzhůru (tj. s téměř nulovou). Necháváme na sebe troubit a pohybujeme se směrem k cíli rychlostí 20km/hod.

 vs. 

Pro ještě intenzivnější zážitek z Izraele nám samozřejmě paní na letišti sdělila (tu veselou novinku), že přestože mám moc krásně vytištěné informace o autu, které jsem si rezervovala dopředu (s klimatizací, navigací, motorem apod., tak naše vozidlo žádnou navigaci nemá. Ale můžeme si ji za krásných 90 dolarů na týden přikoupit (což jsme němým pohledem s drahou polovičkou, šmahem odmítli)…. Takže si to šineme na místo určení rychlostí 40 km/hod. (nahoře už to tak prudké nebylo) a já lovím v paměti, kde bych asi tak měla zatočit a kterou ulicí se kam dostanu…

Nicméně, má paměť mě asi poprvé v životě nezklamala a skutečně jsme dojeli na místo určení na první pokus. Jenže nebylo kde zaparkovat. Všechny místa široko daleko byly na placené zóně a navíc plně obsazeny… takže jsme jeli dál a s hrůzou v očích si všímali, že tam jsou jen samé jednosměrky a tak se každým metrem víc a víc vzdalujeme od místa určení a naše šance, že ho ještě někdy najdeme, výrazně klesají.

Po asi půl hodinovém bloudění Jeruzalémem se nakonec dostáváme (znovu) do oblasti, kam máme namířeno, odstavujeme vozidlo (pravděpodobně někam, kam bychom neměli, ale zoufalství je zoufalství) a vydáváme se hledat dům couchsurferů. Nacházíme ho relativně snadno, nicméně jména na zvoncích jsou psány pouze v hebrejštině a my ani netušíme, v kterém patře naši noví domácí bydlí. Takže procházíme domem nahoru a dolů a doufáme v zázrak.

Ten se objevil v podobě mladého muže v trenkách a tričku, který rozevřel dveře a postavil se před ně. Zkusila jsem štěstí a oslovila ho a on to byl skutečně náš couchsurfer. Asi na nás po tom všem nebyl zrovna nejlepší pohled, protože se nás hostitelé hned po představení ptali, co se stalo. Shrnula jsem tedy naše dosavadní dobrodružství do pár vět a milý couchsurfer se začal obouvat, že jde s námi hledat, kam jsme zaparkovali auto a pomůže nám najít nějaké parkování….

O hodinu později už jsme usínali v pracovně našich drahých hostitelů a doufali, že jsme si na začátek vybrali všechno špatné a teď bude už jen líp…

Chcete pokračování?

Dokonalá žena – zn. vrácení peněz

Snažím se být dokonalou manželkou. Jenže, má to drobný háček… nejsem vdaná. Dokonce ani zasnoubená. A ještě nějaký ten pátek nebudu… a pokud zrovna na mě netlačí okolí (babička, vdané kamarádky, věčně svobodní kamarádi-seladoni), tak mi to vůbec nevadí. Přesto – snažím se být dokonalou manželkou.

Tahle zářná myšlenka mě napadla, když jsem dnes vyprováděla svého milého a když se za ním zavřely dveře, já očima přelétla tu spoušť, co teď musím uklízet. Co mi dalo práce, uklidit včera byt před jeho příchodem, udělat ze svého lehce nemocného já na pohled naprosto zdravé a krásné já (viva la make-up!) a když dorazil, být neunavenou, odpočatou, příjemnou společnicí a připravit nám večeři dle jeho přání!

Drobné zhroucení nervů přišlo až ve chvíli, kdy se chtěl drahý projít… v 11 v noci… do větru dosahujícího (zcela určitě) sílu orkánu. Nesměle jsem navrhla, že jsem sice NAPROSTO ZDRAVÁ! ale… že bych se cítila na procházku v noci, v lednu, v dešti a větru… to že jako úplně ne. Souboj vůlí jsem (jako vždy) neustála a když jsem se začala zvedat, že teda jdu vyhrabat oteplováky a bohové ví co ještě, rozesmál se drahý s tím, že není cvok a do toho psího počasí taky nejde, chtěl mě jen poškádlit.

Dnes dopoledne, místo uklízení (které mě ale stejně čeká), jsem se vrátila do vyhřáté postele a dočetla už měsíce rozečtenou knihu.

Nemá cenu se nějak přemáhat. Moji dokonalost nedokáže docenit ani můj dokonalý drahý.

Je bezesporu úžasné, že mu uvařím cokoli chce (a většinou spoustu věcí, které ani vůbec nechce), peču o sto šest, vyjmenuju všechny hráče jeho oblíbeného fotbalového týmu (i když mi stále unikají některá pravidla, umím se velmi rozhořčit nad rozhodčími a dokonce i pohanit trenérův výběr), ač prvotním založením bordelář, jsem ze svého bytu vykouzlila úžasné a kouzelné hnízdečko (i když je to teda boj na život a na smrt, to udržovat), tak on si toho asi ani moc nevšimne… a i kdyby jo, tak by tyhle věci dělala i nějaká jiná, kdyby nebylo mojí maličkosti.

Takže si musím zapamatovat: žádný diplom za zásluhy asi nedostanu…

(zdroj: http://giphy.com/gifs/reaction-dance-smile-12PB7l1dHrmJ3O)

P.S. Autorka tohoto blábolu si žádným způsobem nestěžuje, protože je šťastná 🙂

Jak mi inspirace vtrhla do života (přestože jsem se zuby nehty bránila)

Mám ráda silné příběhy. Moje máma si naproti tomu myslí, že mám ráda těžké knihy… protože ono je to svým způsobem synonymum.  Silné příběhy bývají nejčastěji o nějakém trápení (ba přímo utrpení), které jedinec (či společnost… to už je buřt) musí přestát – a až tak nezáleží na tom, jestli ho čeká happy end, nebo konec utopený v mých slzách.

Já v poslední době trpím takovou určitou (neurčitou) „tvůrčí krizí“. Jsou pryč ta léta, kdy jsem měla svůj tajný (nyní už roky zrušený) blog, na kterém jsem se týden co týden zpovídala ze svých pocitů a vymýšlela různé povídky, více či méně inspirované mým životem (nebo mými sny…?). V poslední době na svém blogu hromadím jen zápisky z knih, které čtu a vrtá mi to hlavou… Asi už neumím psát!

„To si nemyslím, píšeš pořád dobře, ale už jen o knihách, takže vlastně nic nepíšeš,“ napsala mi @bolinka_cz tuhle, když jsem se jí se svým postřehem svěřila… „myslím, že je to tím, že jsi už našla hodně z toho, co jsi hledala, takže nemáš potřebu nebo důvod se z něčeho vypsat. O hezkých věcech nepíšeš ani nemluvíš, což je sice škoda, ale je to tvoje věc. Jsi spokojenější, tím to je. Prostě je ti fajn a jedinou potřebu, kterou máš spojenou se psaním, jsou teď knihy.“

Nerada to přiznávám (kór takhle veřejně, před stovkami, tisícemi a miliony mých věrných čtenářů), ale má ta holka motýlí pravdu (ostatně jako vždycky, když jsme u toho přiznávání). 😀

Ale trochu jsem odbočila…. Původně jsem chtěla říct, že zaujmout někoho velkým tématem, příběhem, při kterém se hrnou slzy do očí, nebo vstávají chloupky na rukou, není zas až tak těžké. Trápení známe všichni, dokážeme se do něj vcítit, rozumíme mu. Ale psát poutavě o obyčejných věcech, to je kumšt.

Nemůžu než obdivovat někoho, kdo překonal svoji introvertní povahu a neurčitému počtu lidí dovolil nahlédnout do svého soukromí. Opakovaně. Dennodenně. Pravidelně. 365 ka, kterou @bolinka_cz právě ukončila, je krásná. Vím to. Byla jsem u toho. Od začátku, až do konce. Většina z fotek, které každý den fotila a postovala na svůj blog, prošla mýma rukama… rozhodla jsem se totiž už před týdny uložit si je a všechny nechat vyvolat. Až když jsem je měla vytištěné na lesklém papíře a třídila je do správného pořadí a lepila do fotoalba, všimla jsem si detailů, které mi na blogu unikly. Některé fotky mi přišly obyčejné, ale pěkné. Jiné zajímavé, nebo s potenciálem… ale některé mi vyrazily dech. Ne nějakými umělými filtry, neodolatelným objektem nebo já nevím čím. Ale tím, co zachytily. Okamžik. Moment. Pohodu.

Bolinka umí to, co já ne. Umí se dělit o krásné okamžiky. Když má trápení, mlčí. Já to dělám přesně naopak. I proto doufám, že i když její 365 ka právě skončila, bude v ní nějakým (určitě originálním) způsobem pokračovat. Protože i když jsem její 365 ku neotvírala každý den, viděla jsem každou z fotek, těšila se na ně a byla na ně zvědavá.

Byla bych ráda, kdybys v tom pokračovala… i za cenu, že mě do toho zatáhneš s tebou. Vždyť to děláš pořád – vědomě i nevědomě. Tenhle blog, co tu píšu, je tvůj nápad a na tvé donucení. Antisportovec, jehož nechuť k sportu je pověstná skoro tolik, jako jeho obliba k určitému alkoholu, se díky tobě pravidelně prohání po okolí na koloběžce. Čtu knížky, které ti přijdou důležité. Sleduju filmy, které tě zaujmou. Poslouchám hudbu, která tě dostala. Šetřím si na mobil, o jehož existenci bych neměla nejmenší tušení (kdybys ho sama nevlastnila) a pravidelně se zastavuju uprostřed tramvajového pásu, abych ti odepsala.

Prostě bys měla nějak pokračovat… v těch hezkých věcech… až se něco posere, tak o tom napíšu já… to je můj job 😛

P.S. Vítej v mém světě zmateného slavení Nového roku… my (pohané) slavíme na podzim, kamarádi Asiaté taky nějak tak, většina světa v zimě (kdy osobně nehodlám vystrčit svůj křehký nosánek z vyhřátého pelíšku) a staří Egypťané v létě… takže proč by nemohl být Nový rok teď. Hodně štěstí do Nového roku!

http://bolinkacz.wordpress.com/2014/07/07/525-600-minut/ -> Bolinka a její 365 ka

Jak být správným křenem

Kam až moje paměť sahá (což – přiznejme si – zase není až tak úplný zázrak), jsou moje prokletí cesty autem ve třech. Jsem zvyklá dělat křena. Nemám s tím problém. Pokud se necítí nesvá zamilovaná dvojce, já jsem taky v klidu. Ale! Cesty autem ve třech jsou fakt příšerný. Teda aspoň pro mě.

Možná je to tím, že jde o uzavřený prostor, z kterého nejde utéct (minimálně dokud se z bodu A nedostanete do bodu B). Možná je to tím, že sedíte sami vzádu a abyste si nevyblinkali vnitřnosti, nemůžete se furt dívat ven z okýnka a tak dřív nebo později skejsnete pohledem na té dvojičce sedící před vámi. Nebo tím, že jste lehce nahluchlí a jejich hovor vám přijde jako tajný kód, do kterého se nemůžete zapojit, protože neznáte všechny souvislosti.

Prostě… Jestli jsem si někdy připadala navíc a nevhodně, tak to bylo vždycky při cestování ve třech autem. Přitom jsem takových cest a jízd absolvovala nespočetně a dokonce i s různými páry. Ale nezvykla jsem si nikdy a vždycky mě to rozebralo.

Nedej bohové, když se dvojice při řízení chytla za ruku. Nevím, kde jsem podobný kýčovitý doják odkoukala, ale tohle je pro mě konečná, kdy odvracím tvář a i za cenu ztráty oběda, tří svačinek, snídaně a všeho ostatního, co cestou pobral můj žaludek, civím z okna.

Dnes jsem absolvovala jízdu s dalším-novým párem. A furt jsem se křenila. Křenila jsem se na dvojici před sebou a ještě víc jsem se křenila, když jsem civěla na ubíhající krajinu za okýnkem… a až doma mi došlo proč jsem se tak křenila. Je to něco úplně jiného, když jedete ve čtyřech.

Malé radosti

Dnešní den stál za prd. Díky bohům, že nejsem workoholik, protože když se svojí nechutí k práci (kór k té nové) v ní pravidelně trávím víc než deset hodin denně (navíc v kanceláři bez oken), nechtěla bych vidět tu jízdu, kdyby mě moje práce fakt bavila…

Mám dost. Po práci musím ještě vyřídit pochůzku a z ní pěšky na metro (proč já pořád musím upřednostňovat pěší chůzi?!). Bezva. Metro nacpané k prasknutí, takže si nesednu a nevpluju do japonského příběhu, jak jsem se cestou sem uklidňovala. A ještě k tomu halasní dojčáci (Rakušáci, Švýcaři, Nizozemci… whatever)!

Chjo. Stojím a přidržuju se madla vedle (nahoru fakt nedosáhnu, ani při nejlepší vůli). Chvíli bloumám očima, když tu se pohledem v odraze skla potkám s jedním z těch maníků, co mě tak rozčilujou. A on se usměje. Den stál naprosto za prd, jsem otrávená, je mi horko, taška je těžká…, ale neubráním se a aniž bych nad tím přemýšlela, koutky mi samy vystřelí nahoru.

Okamžitě uhýbám pohledem a mám co dělat, abych se nahlas nerozesmála. Jak mě dokáže pobavit takováhle prkotina. Jak mě dokáže rozesmát moje neuvědomělá reakce na cizí úsměv! Ale nedá mi to… jakmile vlak zajede do tunelu, podívám se do skla… a on tam stále stojí a dívá se na mě. Ve chvíli, kdy se opět setkáváme pohledem, automaticky se oba usmějeme. Není to nic výrazného. Kamarád, co do něj německy něco hustí, si našeho bezeslovného kontaktu ani nevšimne. Špatná nálada je v tahu. Po očku si všímám, že si vytahuje rukávy u šedé mikiny (to mám snad na čele napsáno, že mě rajcujou vyhrnuté rukávy?!). Já zas vymýšlím, jestli bych zvládla nějak nenápadně přehodit vlasy zezádu… Nezvládla… Ale co naplat. Na další zastávce vystoupilo dost lidí a já, jakožto „dospělá osoba“, si jdu raději sednout a číst si, než si tady hrát s nějakým dojčákem na zrcadlovou síň.

Otevřu knihu, nalistuju patřičnou stránku a… podívám se tam. Ale z mého současného místa na něj nevidím. Akorát na jeho kamaráda, který stále netuší, která bije. Zkouším si číst, ale moc mi to nejde. Najednou se musím pořád usmívat. A navíc každou zastávku kontroluju, jestli nevystupují.

A je to tady. Budějovická. A oni se začnou tlačit k východu. Zaragistruju i pohyb šedé mikiny až podezřele blízko mého zorného pole, ale nevzhlédnu. Nechci navázat kontakt, o to přece vůbec nešlo. Vyjde a mně to nedá a hlavu přece jen zvednu. A on tam stojí, jako jediný z celé skupiny čelem k metru. Stojí přímo před otevřenými dveřmi, naproti kterým sedím se svou knihou. A zase se setkáváme pohledy. Tentokrát už se oba smějeme tolik, že by náhodný kolemjdoucí, živící se jako zubař, mohl celkem obstojně prohlédnout stav našeho chrupu. Díváme se na sebe a on zvedne ruku na pozdrav a stále se usmívá. Kývnu hlavou a taky se usmívám. „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“

Poučení pro tento den? Nikdy nepodceňovat hodnotu úsměvu. Nejde (vždy) o flirtování. Teď to tak taky nebylo myšleno. Prostě se potkali dva cizinci. Nechtěli si vzájemně vstoupit do života. Prostě se jen potkali, a protože si všimli jeden druhého a aspoň jeden z nich měl tu odvahu se usmát, zlepšili si den.