Na začátek musím poděkovat nakladatelství Kniha Zlín, protože mi umožnilo přečíst si skvělou detektivku (i když nejsem zrovna fanoušek detektivek, tak musím uznat, že tahle se mi líbila), která se navíc dotýká tématu, který mě prostě baví a zajímá. Střetu kultur (naší „civilizované“ s tou muslimskou) je dán v knize velký prostor a popisný styl vyprávění zaměřující se na vnitřní psychiku (mnoha) hrdinů knihy tu tak může dobře vyniknout… Dávám 4 hvězdičky z 5 a nabízím stručný nástin s výpisky částí, které mě zaujaly.
http://www.knihazlin.cz/fleet/odpusteni
Představte si manželský pár; Angličany, co spolu žijí už 20 let. Každé ráno spolu snídají, každý den spolu usínají (i když každý ve své vlastní posteli). Znají se dokonale. Nic je nemůže na tom druhém překvapit – a co hůř, ani se o to nesnaží. Stereotyp, do kterého už dávno zapadli, si oba uvědomují. Chápou, že pomalu ničí jejich manželství. Je čím dál tím těžší pohlédnout na toho druhého bez povýšenosti, odporu, až nenávisti.
Jejich vztah a život je ubíjející a tak se rozhodnou dát si poslední šanci a vyrazí na večírek svých homosexuálních přátel do vzdáleného Maroka, na sídlo, které jejich přátelé už roky rekonstruují. Odpočinou si, vymaní se z každodenní britské šedi a alespoň na chvíli utečou od svých problémů: alkoholismu, soudní pře a profesního i životního vyhasnutí.
Začátek víkendu probíhá předvídatelně. David se ve vyprahlé Africe svlažuje sklenkou vína, přestože ho čeká několikahodinové řízení a Jo se snaží udržet poslední zbytky svých nervů na uzdě. Napjaté atmosféře nepomáhá ani to, že se v marocké poušti po pár hodinách bloudění definitivně ztrácejí a v noci, která přišla rychleji než čekali, jsou vydaní napospas jen sami sobě. Jedou tmavou pustinou bez jediného slova. Ale mluvit spolu nepotřebují. David slyší v hlavě její výčitky, aniž by cokoli řekla a Jo si zase představuje jeho povýšenecké odpovědi, značící jeho neschopnost uznat porážku.
Ze svých úvah o bezvýchodnosti jejich situace je vytrhne až děsivá nehoda. Maročan, který chtěl využít příležitosti a prodat ztraceným cizincům zkameněliny dávno vyhynulých živočichů, podcenil situaci a spoléhaje na to, že nevěřící zastaví, vběhl do silnice. David si vybavil titulky různých novinových článků vypovídajících o násilných přepadeních, které mají “tihle muslimové” na svědomí. Vidí v Američanech a Evropanech snadný cíl, jednoduchý způsob, jak zbohatnout a tak místo na brzdu šlápnul na plyn…
Když konečně dorazili na večírek, s mrtvolou mladého berbera na zadním sedadle, měli tak akorát všeho plné zuby a to poslední, co chtěli, bylo strávit víkend na zbohatlické párty v přepychovém sídle, uprostřed ničeho. Nicméně vše nabralo rychlejší obrátky, když se po pár hodinách u té samé brány objevil otec zemřelého berbera a požadoval krom těla svého syna i nevěřícího, který ho zabil. Hostitelé si byli dobře vědomi vyhrocené situace a přesvědčili Davida, aby se starcem odjel. Všimli si změněného postoje marockých sloužících, kteří na jejich sídle pracovali už léta. Očividně je něco jiného pracovat pro homosexuální, ale dobře platící nevěřící a pracovat pro homosexuální nevěřící zbohatlíky, kteří se přátelí s vrahy věřících.
Nehoda, která se stala, otřásla všemi hrdiny toho příběhu. David se poprvé v životě ocitl sám, hluboko v marocké poušti s rodinou berbera, kterého zabil. Pohne s ním nějak pohled na starého muže, který přišel o svého jediného syna a který žije v takové bídě, že si jí do té doby nedokázal ani představit, nebo bude jen ochromen strachem o svůj holý život? Začne si Jo užívat nečekaně nabyté svobody a nebo si uvědomí, že arogantní předvídatelnost jejího manžela je víceméně to, proč se do něj kdysi zamilovala? Pochopí konečně snobský hostitel, že si za své peníze kupuje jen služby od domorodců a nikoli jejich respekt, a že může “studovat” jejich život jak chce, ale nikdy mu nebude schopný skutečně porozumět? A co starý berber, který přišel o svého syna? Uvědomí si, že ten věčný grázlík, který se nezdráhal ho okrást a utéct z rodinného hnízda, chtěl vlastně jen naději na lepší život a přestože to byl zloděj a dokonce i vrah, vrátil se do svého domova ve vyprahlé poušti prostě proto, že to byl domov a až díky životu ve vysněné Paříži si uvědomil, že nikde jinde než doma vlastně ani žít nechce?
VÝPISKY Z KNIHY:
“..pach naštvaných a frustrovaných mladých mužů.”
“… byl odjakživa přesvědčen, že ženy vedou jakousi svatou válku proti pokleskům,které dělají život zajímavějším. Proč to dělají? Závidí mužům, jak se improvizovaně proplétají životem za pomoci svých chlapských zvláštností a radostí a nečekají na jejich souhlas.”
“Věděla, že se ztratil, a on věděl, že ona to ví.”
“Nikdy nevstupuj mezi lidi, kteří spolu mají sex, povídám Maisy. Nedokážou se ovládat.”
“Vždycky mu připomínal větu z Platóna, kterou jim dr. Amos vtloukal do hlavy. “Buďte laskaví, protože každý, koho potkáte, prožívá těžké časy.”
“Byl to šašek, ale jsou šašci užiteční, šašci zábavní, a dokonce i takoví, kteří nás přimějí žasnout. Bohatý britský šašek je zvláštní kategorie. Je to mnohem větší hulvát, než je patrné. Viking se stříbrným příborem.”
“Ženy,” pomyslel si zarputile, “jsou rozené vyvolavačky sporů.” A přesto měl vždycky Jo nesmírně rád. Byla krásná, oduševnělá, trošku bláznivá a měla v sobě takovou tu zvláštní směs pasivity a agresivity, kterou byly britské ženy z lepší společnosti obdařeny tak často. Byl to takový ten náznak nekonečné něžnosti, kterého se ale člověku ve skutečnosti nikdy nedostalo. Byla jedno velké tajemství a on vždycky respektoval kohokoli, kdo byl dostatečně důsledný, aby si své tajemství uchoval.”
“Počítá se to, co uděláš, ne to, co máš v plánu. Rozumíš mi, mec?”
“Francouzský děvky,” ozval se Ismael po chvíli, “jdou i s námi?” – “Ty ošklivý jo.” – A ty ostatní? Ismael se zamyslel. – “Na ty hezký zapomeň.”
“Když chceš žít, vždycky se najde nějaká cesta. Život je stvořen k životu. Proč se toho tak bojíš?” – “Člověk nikdy neví, co se stane.” – “Ty se, Ismaeli, vůbec neumíš řídit instinktem. Proto se pořád tak bojíš neznáma. Já jsem si vždycky říkal: všude žijí stejní lidé. Můžeš je využívat, zneužívat nebo se s nimi spřátelit.”
“Zdálo se, že stojí o trochu zábavy. Ženy takové bývají, pomyslel si: nikdy úplně neztrácejí zájem o život, čekají na překvapivý útok, náhlé okouzlení. Nazýval je v duchu “čekajícím ovocem”. Mohli jste je třeba zkusit polechtat drobnou obscénností, dát jim najevo, že jste jemný, citlivý nevychovanec. Budou vzdorovat, předstírat, že nesouhlasí. Potom ale sexuální přizpůsobivost v jejich nitru zbytní, napne se a pak se uvolní. V tom okamžiku je možné je utrhnout.”
“No, mně se tady líbí. Vypadá to jako země, kde může být neužitečný člověk šťastný. Možná se sem přestěhuju.”
“Když se mi nedaří, dávám přednost tomu, aby se to dělo soukromě.”
“Člověk vracející se z Francie byl vždycky trochu jako Marco Polo. Mohl do příběhu přidat, co jej napadlo. Mohl vybájit tisíce různých věcí a nikdo mu nemohl oponovat ohledně detailů, protože ti, kdo tam také byli, měli stejný zájem skutečnost poupravovat.”
“David věřil, že minulost je mocnější než přítomnost, a to byl jiný druh pesimismu.”
“Vždycky se najde někdo, kdo zvedne hlavu, aby se podíval na měsíc.”
“Dosáhnout odpuštění a být zbaven viny úřady jsou dvě různé věci.”
“Možná, říkal si v duchu, mě brali jako svého syna. Ale synové nejsou domácí mazlíčci, jsou nepředvídatelní a silní a jdou si svou cestou.”
“Někdy bývá hodně nepříjemné muset se na sebe podívat do zrcadla. Co se pocitu hrdosti týče, je to naprosto kontraproduktivní.”
“Tiše se zasmála. Jako pijan nestála za nic. Lila to do sebe jako čtrnáctiletá holka a pak se potácela. A pravděpodobně mluvila neúnosně nahlas a chovala se jako postarší děvka. Na postarších děvkách ale nebylo nic špatného.”
“Nejsem si jistý ničím. Chlapi, kteří umějí sehnat papáju a sametové závěsy, jsou schopní všeho.”
“Osobně pochyboval, že lovec ženských srdcí by mohl být člověkem zcela chladným, jak se obvykle prezentuje. To ti zranění jsou chladní. To jim není pomoci.”
“To bych neměla,” zamumlala dle očekávání. Rozesmál se tím nekrutějším způsobem a málem tak udělal chybu. “Ale zjevně to chceš,” říkal ten smích. “Možná,” chtělo se jí mu oznámit. “Ale chci předstírat, že tomu tak není. Chápeš to?”
“Znovu si lehl a přiměl se zatlačit zpátky slzy, které se mu už valily po tvářích. Jak může někdo strávit celý život kopáním, prodáváním a opracováváním těchhle hrůzostrašných životních forem z pradávné geologické éry? To musí ty lidi přivádět k šílenství. A taky je to k šílenství přivedlo.”
“Lež ale nebylo možné Davidovi odpustit, to bylo zcela jasné. Lež by byla daleko horší než sama nehoda. Daleko horší, tak se rozhodl. Protože i pokud nehoda není ničí vina, lež je jednoznačným proviněním, protože je záměrná. Je to jednoznačný čin, učiněný z vlastní vůle, a odpustit to je mnohem těžší než cokoli jiného.”
“A přesto byl David přitažlivým příkladem arogantní pýchy a vybraných mravů a Allal pochopil, že všechno, co dělal, bylo výrazem hrdosti, úctyhodnosti a pečlivosti. Třeba snubní prsten, nošený na příslušném prstu, nebo lesk jeho bot, který byl výsledkem vrozené péče o eleganci. Allal si všiml, že David měl speciální hadřík na leštění bot, který všude nosil s sebou. Jakmile boty sebemíň pozbyly lesku, David se ohnul se svým hadříkem a situaci napravil. Dýchal na své hodinky a čistil je. Nosil manžetové knoflíčky dokonce i tady v Tafal´aaltu. Allal nic takového neviděl v celém svém životě.”
“Dušené maso je výborné.” – “To kůzle zabili asi před hodinou.” – “Aha,” řekl David a poklesl na mysli. Tohle nebylo jako koupit si kýtu v supermarketu, že? Na chvíli přestal jíst.”
“Ale co s tím? Takhle tomu je všude ve světě. Člověk ani nepomyslel na indonéské dělníky, kteří v potu tváře ve fabrice montovali DVD přehrávač za sto dolarů. A nebylo v tom nutně nic nespravedlivého. Dostávali za svou práci stejný plat jako všichni ostatní v Indonésii. V Jakartě nemuseli platit pařížské nájemné a slušně se stravovali za dolar denně. Zatímco on a Jo utráceli za jídlo měsíčně tisíce a nebylo to nic moc. Nebyli o nic šťastnější proto, že měli neosobní malý domek s bílými dveřmi na jedné z neosobních ulic v neosobním Londýně. Indonésané jim nezáviděli. Nikdo jim nezáviděl. Obvykle cítili jen jakousi pobavenou lítost.”
“A takhle, pokračoval, se otevírá šampaňské. Držel láhev pevně za dno a otáčel jí, nikoli zátkou. Červené víno se drží za hrdlo, žena za pas a šampaňské za spodek. “Mark Twain,” řekl tiše a špunt opustil hrdlo bez bouchnutí. “Zmíněné priority ale mohu být v průběhu večera pozměněny.”
“… v mysli vyvstávají čísi slova, že dokonce i ta nejchladnější, zcela umrtvená srdce mají na svém dně dvě tři kapky lásky, dost na to, aby se tím nakrmili ptáci.”
“Jediná budoucnost, která stojí za to,” řekl Richard s důrazem na posledních dvou slovech, “je ta, kterou si vůbec nedokážeme představit. Ta, kterou nikdy nebudeme mít. Snad jen částečně.”
“A pak zestárneme a začne nám být jedno, co si oblékáme na sebe?” – “Jo, více či méně,” zasmál se. “A koho vlastně zajímá, co kdo chtěl? Čeho kdo dosáhl? V padesáti, jak jsem si všiml, jsou všichni v tomtéž stavu dlouhotrvající beznaděje.”
“A nepotřebuju, aby mi někdo odpouštěl.” – “Přesně tohle jsem ale říkal celou dobu, ne?” – “Říkal, ale uvěřit tomu přece není jen tak… Tomu, že člověk nepotřebuje, aby mu kdokoli odpouštěl.”
“Začali mít jeden druhého rádi, ale takovým tím vzdáleným, pomíjivým způsobem, vytvořeným neobvyklými okolnostmi.”
“Byl z nich otrávený. Přivezli si k němu všechny své utkvělé myšlenky a tahali je všude s sebou na vodítkách jako mrtvé pudly. Jak je možné, že jen tak malý počet lidí je nadán darem cestovatelského ducha, adaptability na prostředí a prosté zvědavosti? Je to všechno koneckonců jen otázka představivosti. Prostě si zkuste představit, kde jste, místo neustálého obtěžování vaším nepohodlím a nespokojeností.”
svedkyne 