V poslední době mě naprosto zrazuje technika… Přišla jsem tak o několik nápadů, o které jsem se chtěla podělit, ale nerada bych přišla (zapomněla) na příběhy, které jsem přečetla…
Bude to dlouhý… takže ve zkratce… je to: Tobiáš Lolness, Hejno bez ptáků a Smolný rok.
Tobiáš Lolness (Timothé de Fombelle)
Tuhle knížku jsem dostala do rukou na doporučení. Nikdy jsem o ní nic nečetla, nikdy jsem o ní nic neslyšela. Bylo mi řečeno jen, že je to pohádka pro dospělé… A je to pravda. Je to krásná pohádka (jak pro děti, tak pro dospělé), která byla milým pohlazením.
Je to příběh malého kluka… Má necelé 2 milimetry a spolu s ostatními žije na stromě. Je to jejich svět, jejich „planeta“, kde své životy prožívají celé generace. Neumí si představit život mimo/za jejich strom. Nevidí, že jsou částí většího celku. Dokonce ani strom nevidí jako samostatnou živoucí věc, ale jen jejich prostředek k žití – věc.
Změní se jejich pohled po prodělaných revolucích? Otevřou se jim oči, nebo je ovládne politika strachu? Jako v každé pohádce i tady to dopadne dobře… ale i když to tušíte, stejně vás baví číst dál. Můžete si všímat podobností s lidskou historií a přirovnávat, nebo na sebe nechat působit vymyšlený svět. Tak jako tak jde o hezké čtení.
„Mai už neměla pocit, že ji někdo okradl o její štěstí. Na jedné straně bylo Miino štěstí, a na druhé straně to její, které se ubíralo trochu křivolakou a zdlouhavější cestou.
Ale copak si někdo může myslet, že nejkrásnější cesty musí být vždycky nejkratší?“
„Při té krátké cestě od jezera k domu nemyslel na bitvy, které ho ještě čekají. Díval se za ně, dál za obzor. Díval se na život, který se otevře na konci boje… Život, který chtěl trávit jinak: pozorovat, jak se otáčí slunce, jak kyne těsto na chleba, procházet se ve dvou nebo ve třech a držet se s někým za ruku.
Sladký život, v němž největším dobrodružstvím je vydat se uprostřed noci k pavoučí síti vyprostit chycenou mušku. Probudí vás soused. Kolem sítě svítí lampy. Je slyšet smutný bzukot. A když konečně muška vylétne, ozve se „sláva“, zbývá pozvat všechny na skleničku, celý dům se probouzí.
Takový příjemný život by teď Tobiášovi stači. Jen tu a tam nějaká mrzutost, dobrá zpráva, malé neštěstí: „Na západní straně spadla větev.“ „Víš, že krásné Nini se narodila trojčata?“, „Cvrčci se nějak zpozdili“, „Dnes v noci bude sněžit“…
Tobiáš věděl, že v tom dlouhém boji, který vedl tolik let, nehledal nic jiného. Nic jiného než tahle malá nic.“
Hejno bez ptáků (Filip Doušek)
Už to jsou (skoro?) 2 roky, co jsme s @Lisarah šly na setkání s Filipem Douškem, kde představoval svou (tehdy) novou knihu Hejno bez ptáků. Příběhem a vyprávěním autora jsme byly natolik fascinované, že jsme si obě knihu na místě koupily, přestože jsme to rozhodně ani jedna neměly v plánu… a právě výjimečnost pořízení téhle knihy způsobovala, že jsem odkládala její přečtení více a více… chtěla jsem na ni mít plný klid. Žádné státnice, žádná diplomka, žádná škola… prostě jen já a kniha.
Povedlo se. Dočkala jsem se. A já se strašně nudila. Nebýt toho všeho haló okolo (které jsem si způsobila sama svým těšením) a své (možná trapné, leč bohůmžel existující) zásady, že knihu dočtu vždycky (neb když jsem dočetla 100 roků samoty, dočtu už všechno!), trápila jsem se i u Hejna.
Kniha pro mě byla zklamáním. Možná to bylo tím, že hlavní postava patřila do světa matematiky, který je mi tolik vzdálený. Možná proto, že mi hlavní postava byla vrcholně nesympatická a krom dívky, ke které se nechoval „jak by měl“, mi v celé knize nebyla jediná postava sympatická. Nebo proto, že se autor hodně opakoval. Stejné fráze, jejichž důležitost poznáme i podle toho, že jsou, slovo od slova, několikrát zopakované. Myšlenkové pochody hlavní postavy obstarávají hlavní děj knihy. Nedá se tak vyloženě říct, že by šlo o příběh, jen o zaznamenané filozofování a „dospívání“ jedné postavy – zde zrovna té hlavní. Ale možná jsem to všechno jen špatně pochopila.
„Její život byla skládačka z dílků. Postupně je obracela obrázky vzhůru a ony do sebe časem podivuhodně zapadaly. Proč by je měla chtít rovnat do řady?“
„Ten, kdo žije bez bláznovství, není tak moudrý, jak se může zdát. – Francois de La Rochefoucauld“
„Toho by se žena na nevěře měla obávat nejvíc, uvědomil si. Ne představy, jak muž vsouvá prsty do napjatých kalhotek cizí dívky. Ani levobočků. Ale jednoho úterního večera, kdy se muž cestou z práce zastaví u milenky. Po souloži (která není nikterak fantastická, naopak, čím dál víc se blíží souloži manželské jako Achilles pronásledující želvu), po té souloži bezmyšlenkovitě hodí ponožky do jejího prádelního koše; odejde do kuchyně; otevře ledničku, aby si uřízl kolečko salámu (který tam náhodou je), otevře si pivo a pustí fotbal. Do konce týdne si navykne na novou cestu do práce a z práce a až v neděli odpoledne si uvědomí, že ten božský klid jsou děti, které tu nejsou. Ohlédne se, kdo vaří večeři, a tu pozná, že je s cizí ženou v cizím bytě. Zakroutí hlavou, poškrábe se v podpaží a natáhne nohy na stůl. Libovolné úterý.“
„Někdy příliš dlouho hledíme na dveře, které se zavírají, takže si pozdě povšimneme těch, které jsou otevřené.“ – Alexander Graham Bell
„Žití je ta nejvzácnější věc na světě. Většina lidí jen je, nic víc.“ – Oscar Wilde
„Jakmile jeden člověk uchopí vešěkerý svůj potenciál, Ninuško, jakmile ovládne své volby a podmaní je jedinou, jakmile chaos protne vůlí, pak může sám sebe vrhnout nesmírně daleko, mnohem dál než je přirozené a rozumné. Neboť přirozené je hopsat do kaluží, jak to děláš ty. Vysedávat po kavárnách a rozhlížet se, jak to dělám já. Přirozené je propadat okouzlení, nechat se svádět novotami, toulat se a objevovat, chránit své pohodlíčko. Okounět a brouzdat se světem. To činí zdravý a vyrovnaný člověk, dcerunko, jenž je otevřený novému dni. Z duhy životních radostí touží zahlédnout každý odstín a nutně tak své zdroje rozdrobí. Zdravý a vyrovnaný člověk nikdy nedosáhne toho, co naprostý fanatik.“
„Cenil si intelektu tak, jako si boháči cení konta. Krasavci, kradmých pohledů. Slavní, počtu fanoušků. Siláci, svalové hmoty. Ono je svůdné zvolit měřítko tak, aby z toho sám vyšel co nejlépe.“
„Potíž s člověkem je dvojí. Nepochopí pravdy, co jsou složité; a zapomene pravdy, co jsou prosté.“ – Rebecca West
„Toito
Ukázal na dívku, a tím pojmenoval chlapce.
Ukázal na oblohu, a tím pojmenoval zem.
Rozděloval, a tím slučoval.
Slučoval, a tím rozděloval.
Nazýval, a tím zamlčoval.
Zamlčoval, a tím nazýval.
Srovnával, a tím odlišoval.
Odlišoval, a tím srovnával.
Vyzdvihoval, a tím přehlížel.
Opovrhoval, a tím pečoval.
Miloval, a tím opomíjel.
Vždy konal to i to, jako světlo vrhá stín.“
„To není žádná taktika, miláčku, to je to zvíře ve mně.“ – Elvis Presley
„Znáš ty lidi, co ani neví, jak šťastní jsou. Ty, co dostali od rodičů, co šlo. Lásku, místo ve světě, úsměv, podporu, svobodu, třeba i nějaké peníze, ale především tu jejich bezstarostnost. Ty ji v nich vidíš na první ťuk, ale oni ne, nevědí o ní, protože ji měli vždycky. Nikdy nemuseli projít tou sebezničující, sebeurčující válkou, v niž se jeden rozerve na cáry v matné naději, že se časem seskládá jinak.“
„Vítězové jsou k jejich perspektivě sice slepí, ale pohled poserů je trvanlivější, protože v dostatečně dlouhém období to posere každý.“
„Dějiny jsou příběhem složeným z epizod. Každá epizoda získává význam nejen ve vztahu k epizodám předchozím, ale i k těm následujícím. (Píšu o lásc.) Proto se musí uzavřít mnoho epizod následujících po té, která nás zajímá.“
„Lépe jest v bláhové naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli pak pravdu odhaliti, strašlivou poznat jistotu.“ – Karel Jaromír Erben
„Nezměníš-li směr, mohl bys skončit tam, kam máš namířeno“ – Lao-c´
„Dál pokračuje život. Život totiž vždycky pokračuje dál. Z toho, co se zdálo jako úplný příběh, udělá epizodu, a z toho, co vypadalo jako dokonalá přítomnost, jen jeden z mnoha souběžných časů.“
Na druhou stranu… musím přiznat, že Hejno bez ptáků má prostě styl. Je propracované a zachycuje skvělé myšlenky. Líbí se mi, že má čtenář hned na začátku na vybranou, čím začne. Je vidět, že si autor nastudoval velké množství materiálů z mnoha oborů. Například jeho výklad tarotu, nebo mýtických (pohanských) praktik, byl v jinak převážně matematické knize naprosto kouzelný a dech beroucí. Klobouk dolů, před skvělými nápady.
Smolný rok (Joshilyn Jacksonová)
A to nejlepší nakonec. Tahle kniha je prostě paráda.
Hlavními postavami jsou 3 ženy. „Velká“, která v 15ti otěhotní a navzdory své baptistické rodině porodí zdravou a pekelně zlobivou holčičku, které říká „Malá“. Malá je pravým opakem své (skoro vzorné) matky a po četných zkušenostech s alkoholem i drogami i ona v 15 letech otěhotní a porodí holčičku. Teď je 15 let jí. Mosey. Všechny tři očekávají, jaká smůla je potká tentokrát a nakonec se nestačí divit. Malou potká mrtvička, při které ochrnula na půl těla. A díky tomu nečekaně vyjde najevo tajemství. Najde se kostra malé Mosey, která se nedožila ani prvního roku. Kdo je tedy ta 15 letá holčička, s kterou Malá přišla v náručí, aby se jednou pro vždy vyléčila z drogové závislosti?
Tak by možná zněl suchý popisek knihy. Má zajímavý děj, o tom žádná. Čtenáře neustále zajímá, co bude dál a jak to nakonec všechno bylo… ale kdyby zrovna tahle kniha postrádala příběh (který mi tolik chyběl v Hejnu), ani by mi to nevadilo. Postavy jsou zajímavé samy o sobě, autorka píše velmi čtivě a…. prostě se stane součástí čtenářova života… nenápadně, ale přece.
svedkyne 