Rýmička z Dejvic

Náhoda tomu chtěla, abych se vrátila trochu v čase a já si pročítala svoje dřívější příspěvky, které jsem psala z Izraele (o Izraeli)… narazila jsem i na osamocený článek, který psal můj kamarád a spolužák a připomněl mi historku, která tam byla zdrojem našeho dlouhého veselí…

„Takže když bych měl popsat náš pobyt v Haifě, tak nesmím zapomenout na naší první společenskou hru pro tři lidi až dvěstětisíc obyvatel. Pojmenoval jsem to „rýmička z Dejvic“. Princip je snadný infikuj co nejvíce spolužáků v co nejkratší době (Američani jsou za dva body).“

Když jsme po týdnu stráveném v Jeruzalémě přijeli do našeho konečného cíle – na univerzitu v Haifě, byli jsme vyčerpaní. Chtěla jsem kamarádovi ukázat co nejvíc šlo z mého milovaného Jeruzaléma, takže jsme každý den měli hodně programově našlapaný (ráno začít na kolotočích a houpačkách na dětském hřišti a pak se přesunout do centra starého Jeruzaléma, kde bylo nutno navštívit všechny památky a všechny čtvrti a večer absolvovat minimálně jednu párty a vypít kolik alkoholu se do nás vejde). Navíc, přestože je v Izraeli PODSTATNĚ tepleji, než u nás v ČR, tak ani v únoru to tam není vyloženě na plavky, takže to skončilo víc než typicky…. rýmičkou.

Pamatuju si, když jsme druhý nebo třetí týden seděli ve třídě na pravidelné hodině Ženy v Izraeli a já nenápadně posmrkávala (což asi Američané nedělají, protože po každém vysmrkání se po mě pobouřeně podívali). Snažila jsem se u toho vypadat děsně nad věcí a pokud možno dokonce i elegantně, protože po levé straně o tři lavice dál seděl ON… mého srdce šampion. Dala jsem mu přezdívku arabský krasavec. Sice to byl Američan (dokonce s tak silným americkým přízvukem, že mu bylo těžké rozumět), ale byl vysoký, s dokonalou postavou, opálenou pletí, tmavými vlasy, velkýma hnědýma očima a černým „plnovousem“. Absolutně mimo můj typ (tímto mávám svým případným čtenářům, kteří mají blond vlasy a světlé oči a nenápadně mrkám). Nicméně tenhle kluk měl prostě něco do sebe, což mi potvrdila i kamarádka, které jsem zaslala jeho fotku a která následně změnila jeho přezdívku z arabského krasavce na arabského hřebce….

Takže tak sedíme ve třídě, já velice elegantně smrkám, nevšímám si opovržlivých pohledů svých amerických spolužáků a ve volných chvilkách velice nenápadně pokukuju směrem doleva a dozádu… Když v tu chvíli se mi chtělo kýchnout… Zarazila jsem se a snažila se odreagovat, protože moje kýchání je ještě hlasitější, než můj smích… na střední, když moji kamarádi postřehli, že se mi chce kýchnout, tak si všichni, co seděli přede mnou, dali hlavu na lavici, aby je nesrazila tlaková vlna…. U kýchání rozhodně elegantně nevypadám (jakože ani u smrkání asi ne, ale dokážu si to aspoň namluvit). Jenomže odreagování nepomáhá a já nasávám vzduch do plic a kýchnu. Katastrofa!

Jenže hned asi 3 vteřiny poté, když už jsem začínala propadat panice, kýchnul i ON… arabský hřebec. S kamarádem, s kterým jsem zrovna probírala své hluboké city k arabskému hřebci a popisovala detaily ze svatby, kterou určitě budeme jednou mít, jsme se na sebe podívali a vyprskli smíchy. K našemu údivu se začala smát celá třída….

Je to tady! Jsem populární! Dokážu rozesmát plnou třídu Amíků! Jsem vtipná a oblíbená! Juchů!

Pocit výjimečnosti mi vydržel jen pár vteřin, než jsme pochopili, že profesorka, které náš český koutek dosud nevěnoval příliš pozornosti, omylem na tabuli promítla obrázek penisu….. Takže si nikdo nevšiml mého osudového propojení s arabským hřebcem! Nikdo nás nepodezřívá, že jsme spolu strávili noc a já ho při ní nakazila svou rýmičkou…. Zase budu neviditelná….

Přestože arabský hřebec po několika měsících zaregistroval, že existuju, za celý půl rok se mi podařilo s ním prohodit jen 4 věty…. kterým jsem díky jeho přízvuku nerozuměla, ale usmívala jsem se a kývala… zbytečně. Oba jsme tak přišli o dokonalou svatbu, kterou jsem nám naplánovala.

Hra se lvem (Nelson DeMille)

Hra se lvem je báječná detektivka… Pokud si knihu otevřete těsně před spaním s tím, že se jen podíváte jaké to je a půjdete hned spát, tak ještě ve 3 ráno budete hořce litovat a proklínat svou naivitu. Ta kniha vás totiž nepustí. Minimálně její začátek (cca 200 stran), než se všechno usadí a vy konečně plně pochopíte, o co vlastně jde. 

Hlavní postava je bývalý newyorský policajt John Corey, který po těžké přestřelce dostal místo u Protiteroristické organizace, konkrétně u sekce specializující se na Blízký Východ (přičemž jediné, co o Blízkém Východě tuší, je to, že je to asi někde na východě). Shodou okolností zrovna v tu chvíli se rozhodne jeden libyjský terorista, kterému Američané zabili celou rodinu (když špatně sestřelili raketu, která byla určena „strýčkovi“ Muammaru Kaddáfímu), že si to přijede do Ameriky pěkně vyříkat. Ten den, co dorazí do slavné země svobody, si na triko připíše 300 mrtvých a rozhodně to není počet konečný…

Kniha je velice zajímavá ve dvou věcech… Za prvé byla napsaná před zářím 2001 a několikrát se v ní mluví o Světovém obchodním centru jako jasném dalším útoku teroristů. Jak sám autor uvádí v předmluvě, každý, kdo se o terorismus v Americe nějakým způsobem zajímal, tušil, že se (dřív nebo později) stane to, co se stalo…. Je prostě vidět, že autor nepodcenil téma, které si vybral a rešeršní práci odvedl na jedničku.

Druhá věc, která z knihy dělá takovou bombu, jakou je, je právě hlavní osoba Johna Coreyho. Přestože ho autor nechal v předchozí knize zemřít při přestřelce s hispánskými mafiány, nechal se čtenáři přesvědčit, aby ho zachránil…. a udělal dobře. John je newyorský policajt tak, jak ho známe a představujeme si ho ze všech možných i nemožných amerických seriálů. Sarkastický až to bolí, s očividným problémem s autoritami, spoléhající jen sám na sebe, opovrhující CIA a FBI (pro kterou ale najednou musí pracovat) a milující koblihy a Akta X. Jeho humor, vtípky, urážky, narážky a sexistické připomínky na své okolí je to, co vás přiměje knihu dočíst, přestože má 839 stran.

Jak nejlépe popsat knihu? Napadá mě tahle ukázka, která se odehrává při velice vážném setkání „hlavounů“ při snaze pokročit ve vyšetřování. Všichni si lámou hlavu nad tím, jak dopadnout Asada (jehož jméno znamená Lev), když v tu chvíli se ozve Coery:

„Ministryni spravedlnosti napadne zjistit, jestli je lepší FBI, CIA nebo newyorská policie. Jasné? Takže si ode všech zavolá jednu skupinku, dá si s nimi sraz za Washingtonem, vypustí do lesa králíka a skupince od FBI rozkáže: „Najděte ho.“ Rozhlédl jsem se po ostatních. Všichni se tvářili obyčejně, jenom Mike O´Leary už se natěšeně usmíval. „Tak agenti vyrazí a za dvě hodiny se vrátí bez králíka, ale stejně svolají ohromnou tiskovku a na ní nahlásí: ´Naše laborka analyzovala v lese každičkou větvičku a lísteček, vyslechli jsme dvě stě svědků a dospěli k závěru, že králík neporušil federální zákony, takže jsme ho nechali běžet.´Ministryně na to: ´Kecy, vůbec jste ho nenašli.´Jako další vyrazí CIA a za hodinu se taky vynoří bez králíka, ale povídá: ´FBI se mýlila. Králíka jsme našli, přiznal se ke zločinnému spolčení. Vyslechli jsme ho, přetáhli na naši stranu a udělali z něj dvojitého agenta.´Ministryně spravedlnosti: ´Kecy, vůbec jste ho nenašli.´Jako poslední vyrazí newyorští policajti, a za čtvrt hodiny se z lesa vypotácí úplně dobitý medvěd, dá ruce nad hlavu a zakřičí: ´Přiznávám! Jsem králík! Jsem králík!“

VÝPISKY Z KNIHY

„Řeklo by se, že když vás natřikrát postřelili a málem jste se stal dárcem orgánů, budete se už nebezpečí radši vyhýbat. Jenže já nejspíš podvědomě toužím vyřadit svoje geny z oběhu nebo co.“

„Muslimové nechlastají, vždycky jim v hlášeních zkomolím jména, a když to jsou ženské, tak se nenechají sbalit.“ – „Nic realističtějšího a sexističtějšího jsem léta neslyšela.“ – „To moc nechodíte mezi lidi.“

„Absolvoval jste protiteroristické školení?“ – „Tak trochu. Byl jsem ženatý. A četl jsem hodně románů z období studené války.“

„Však víte, dneska jsou všichni chorobně podezíraví, zvlášť na mezinárodních letištích. Za mého dětství jsme vyzvedávali lidi přímo u letadla, detektorem kovů se tak nanejvýš hledaly drobné na pláži a jediný únos, který jsme znali, byl únos nevěsty.“

„Osobně přímo srším energií, a tím pádem čekání nesnáším, ale u policie se člověk naučí trpělivosti. Jednou jsem při sledovačce strávil tři dny v přestrojení za prodavače hot-dogů a snědl přitom tolik vlastního zboží, že jsem se musel spravit kilem zažívací sody.“

„George nevěděl, jestli mě má radši držet pod dohledem, nebo mě nechat, abych se mu klidil z očí a pokud možno i ze života. Tohle dilema svým nadřízeným působím běžně.“

„Za starých časů na oddělení vražd v severním okrsku by některý z mých šéfů vytáhl vodku v lahvi od minerálky a nechal ji na uklidněnou kolovat. Bylo by ale naivní doufat, že se od pravidel někdo odchýlí zrovna tady, kde v chodbě visely plakáty varující před chlastem, kouřením, sexuálním obtěžováním a ideozločinem. Tak jsme si alespoň chvilku tiše poseděli a věnovali se zenové meditaci nebo čemu, zkrátka nám ke zklidnění nedopomáhal démon alkohol.“

„Na druhou stranu měl Ted Nash v něčem pravdu. Nevyplácí se mít lidi za žabaře jen proto, že vypadají, mluví a jednají jinak než vy. Zvlášť když vás chtějí zabít.“

„V duchu jsem si zapálil doutník, lokl si skotské a pobavil se košilatým vtipem.“

„Spokojenost v zaměstnání je přímo úměrná vzdálenosti od šéfovy kanceláře.“

„Irové jsou pábitelé par excelence. Víte, že vám lžou, jim je zas jasné, že to víte, a stejně jsou přitom tak okouzlující, přesvědčiví a plní života, že je z toho všem tak nějak dobře po těle.“

„Možná byla jen nadržená. Kdo ví? Jak jednou začne chlap spekulovat, proč si ho nějaká vybrala do postele, tak může raz dva skončit v blázinci.“

„Řítil jsem se do propasti lásky, důvěrnosti a štěstí, a všichni víme, co leží na jejím dně. Utrpení.“

„Znám jednoho spisovatele, který se v ženských mystériích orientuje, a ten mi jednou řekl: „Chlapi si s ženskými povídají, aby se s nimi mohli vyspat, a ženské spí s chlapy, aby si s nimi mohly popovídat.“ Obě strany z toho zřejmě vycházely spokojené, jen si pořád nejsem jistý, kolik toho povídání musím po sexu vydržet.“

„Chodil jsem s ženskými, které daly na cudnost, zdrženlivost a podobné retro, ale i s ženskými, které měnily koně rychleji než jezdec pony expresu, a nejen že se tyhle kategorie nedaly pořádně rozlišit podle vzhledu, ale dokonce ani podle toho, co vám ta která dáma tvrdila. Ženské to mají jednodušší, protože všichni chlapi jsou prasáci. Takhle prosté to je.“

„Moc nechápu, jak vlastně internet funguje, ale podle všeho vám poctivě odpovídá na otázky a dělá, co potřebujete, což je víc, než bych mohl říct o spoustě svých známých.“

„Protože člověk beztak stráví devadesát procent života tím, že si dělá ostudu.“

Knihu si můžete koupit tady: http://www.knihazlin.cz/fleet/hra-se-lvem 😛