SPISOVATEL JAKO POVOLÁNÍ (Haruki Murakami)
Kniha Spisovatel jako povolání by měla být povinností pro všechny Murakamiho fanoušky. Je to jako kdybyste s ním vedli takový malý rozhovor. Odpovídá zde na otázky jakým způsobem začínal, jak pracuje, jaké výzvy si při tvorbě kladl a stále klade, proč se vyhýbá pozornosti… a jak čtete dál a dál, vyvstává před vámi obraz toho, jaký ten Haruki Murakami vlastně je člověk. Pro ty, kteří čtou jeho knihy pravidelně, to nebude žádné překvapení, protože už si z nich určitou představu udělali – ale i tak to pro ně bude příjemné „popovídání si“.
Podobně jako mnoho jiných věcí v mém životě se i tohle odehrálo „díky jakémusi impulzu a shodě okolností, zatímco jsem dělal všechny možné jiné věci“. V lecčems mi taky hodně napomohl osud. Až se toho někdy sám děsím, když si to zpětně uvědomím, ale nic naplat, je to tak.
Murakami psal jednotlivé kapitoly jako eseje v průběhu několika let a tak se v nich trochu opakuje a úplně hladce na sebe nenavazuje. Tím spíš to ale celkově vypadá jako rozhovor, v kterém jste se až příliš zapovídali a utekli od tématu (a ani na čtivosti to v nejmenším neubírá)…
Jediné, co čtenáře českého vydání může zamrzet, je absence jakékoli zmínky o nás. Krom Japonska zde vzpomíná Ameriku, Rusko, dokonce i Německo, ale o naší malé zemi se zde (krom dvou odkazů na Franze Kafku) nedočtete. Ve své podstatě to není nic zvláštního. Jeho knihy se prodávají po milionech na celém světě, tak proč zrovna zmiňovat zemi, o které většina jeho čtenářů ani neví, že existuje…? Na druhou stranu je nějaká ta poznámka nebo odkaz na Českou republiku vložen do několika jeho knih a co jsem měla příležitost bavit se se svými zahraničními (či obecně cizojazyčnými) přáteli, jsou české překlady Tomáše Jurkoviče na neobyčejně dobré úrovni. Je to však jen malý (a hlavně nepodstatný) škraloupek na jinak skvělé knize.
Pro podobný proces „vstupu cizí osoby“ mám ale jedno osobní pravidlo. Zní: „Pokud ti nějakou pasáž zkritizují, stůj co stůj ji přepiš.“ I kdyby se mi snad ta kritika nelíbila, pasáž, které kdokoli cokoli vytkl, z gruntu přepíšu. Pokud se s výtkou nedokážu vůbec ztotožnit, přepíšu pasáž v naprosto odlišném duchu, než kam kritik svou připomínkou mířil.
Pokud by tedy něco knize mělo ubrat nějakou tu hvězdičku z hodnocení, byl by to jen doslov Michala Jareše. Psát doslovy k cizí knize určitě není záviděníhodná práce. Upřímně obdivuji kohokoli, kdo se do něčeho takového pustí… ale doslov v téhle knize bylo něco tak strašně mimo… uf…. buď celou knihu vůbec nepochopil (nebo nečetl) on, nebo si já žiju v nějakém svém úplně odstrčeném vyfantazírovaném světě, kde je Haruki Murakami introvertní, plaše působící, tvrdohlavě klidný a (oslí můstek na další knihu) Franz Kafka osamělý, leč vtipný, přátelský a tvrdě pracující muž.
Byla to událost blízká jakémusi zjevení. V angličtině existuje slovo epiphany, které bychom mohli dosti komplikovaně přeložit jako náhlé nazření pravé povahy věci či intuitivní poznání skutečnosti. Zkrátka a dobře se jedná o situaci, kdy se vám jednoho dne zčistajasna objeví před očima něco, co zcela změní váš pohled na všecko ostatní.
POVÍDKY (Franz Kafka)
Po přečtení Kafkova životopisu z pera Reinera Stacha (vizte zde) jsem si musela přečíst svoje nejoblíbenější Krátké povídky od Franze Kafky. Byla jsem zvědavá, jestli v nich tentokrát neuvidím „něco víc“. Jestli mu víc neporozumím, jestli nepochopím něco skrytého atd. atd.
Nepochopila a neobjevila.
K jeho krátkým povídkám jsem se poprvé dostala na střední škole v rámci nepovinné „povinné literatury“. Po klasickém školním odprezentování Kafky jsem doma sáhla po první knize, kterou jsem našla… přečetla první povídku, druhou, třetí… a i když šlo o povídky krátké, vždy jsem musela přestat a trochu se vzpamatovávat z wow efektu (to se mi u nepovinné „povinné literatury“ stalo pak ještě u Evžena Oněgina, na kterého od té doby taky nedám dopustit).
Začala jsem si o něm zjišťovat víc a víc, číst dál a dál a láska byla na světě. Někde se ale asi stala chyba, protože jsem v něm nikdy neviděla toho reprezentanta pochmurné, osamělé a depresivní tvorby, která je mu všude a všemi přisuzována.
Roztržité vyhlížení
Co budeme dělat za těch jarních dnů, které se teď rychle blíží? Dnes ráno bylo nebe šedivé, ale přistoupíte-li k oknu teď, jste překvapeni a tváří se opřete o okenní kliku.
Dole vidíte světlo slunce, ovšem již zapadajícího, na dětské tváři děvčátka, které si vykračuje a rozhlíží se, a zároveň na ní vidíte stín muže, který přichází rychleji za ním.
Potom muž přejde a tvář dítěte je úplně jasná.
Kde je, prosím vás, ten otřepaný pesimismus?
Pasažér
Stojím na plošině v tramvaji a nemám vůbec žádnou jistotu o svém postavení v tomto světě, v tomto městě, ve své rodině. Ani přibližně bych nedovedl říci, jaké nároky v kterémkoli ohledu bych si právem mohl činit. Vůbec nemohu obhájit to, že stojím na této plošině, přidržuji se tohoto držadla, nechávám se vézt tímto vozem, že se lidé tomu vozu vyhýbají nebo si klidně jdou či odpočívají u výkladů. – Nikdo to ovšem po mně nežádá, ale o to nejde.
Vůz se blíží k zastávce, jakási dívka přistupuje ke schůdkům, chystajíc se vystoupit. Jeví se mi tak určitá, jako bych ji byl ohmatal. Je oblečena v černém, záhyby sukně se téměř nepohybují, blůza přiléhá a má límec z bílé krajky s drobnými dírkami, levá ruka je naplocho opřena o stěnu, deštník v pravé ruce stojí na druhém schůdku odshora. Obličej je snědý, nos, po stranách lehce promáčklý, je na špičce široký a zaoblený. Má spoustu hnědých vlasů a na pravém spánku poletující chloupky. Malé ucho jí těsně přiléhá, ale protože stojím blízko, vidím celou zadní stranu pravého boltce a stín na jeho koření.
Tázal jsem se tehdy sám sebe: Jak to, že sama nad sebou nežasne, že má zavřená ústa a nic takového neříká?
(Obě povídky jsou z cyklu Rozjímání, přeložené Vladimírem Kafkou).
Přestože jsem v nich po přečtení Kafkova životopisu nenašla nic nového, jsem ráda, že jsem si je už poněkolikáté přečetla a je mi jasné, že se k nim budu vracet celý život.
JAK NECHUTNĚ ZBOHATNOUT V ROZVOJOVÉ ASII (Mohsin Hamid)
Často si knížky kupuji online (na vkus mého bankovního účtu až moc často!)… a když už na těch jejich stránkách jsem a nějakou tu knížku kupuju, tak se samo sebou podívám, jaké knížky mají v akci, aby mi samozřejmě nic neuteklo. A tak se většinou stává, že ke knížce, pro kterou jsem si do e-shopu přišla, přidám i několik knih v akci, o kterých jsem do té doby neslyšela (a které jsou v konečném součtu dražší, než ta ona kniha, kterou jsem chtěla původně).
To je i případ Jak nechutně zbohatnout v rozvojové Asii, která měla na internetu vcelku dobré recenze, anotace vypadala zajímavě a cena pod 50 Kč přímo neodolatelně.
V tomto případě jsem se svou investicí byla spokojená. Kniha vypráví příběh muže (v celé knize nejmenovaného, označovaného jako „NĚKDO“), který žije v rozvojové asijské zemi (nevíme v které konkrétně) a jeho jediným životním cílem je zbohatnout. Pochází z těch nejchudších možných poměrů a když se s rodinou v dětství přestěhuje do přelidněného obrovského města, kde se chudoba a bohatství denně setkávají, začne si uvědomovat svoji špatnou sociální situaci ještě tíživěji. Za svým cílem si stojí a pro jeho naplnění se neohlíží napravo ani nalevo, nezatěžuje se pravidly morálky a dokonce se nenechá na zcestí svést ani láskou.
Kdo jiný by pak měl napsat příručku o tom, jak nechutně zbohatnout, než NĚKDO? Otázkou pro případné čtenáře je, jestli se mu jeho cíl splní a pokud ano, jestli mu to za to stálo…
svedkyne 