„Když si můžeš vybrat, jestli budeš spravedlivý, nebo laskavý, buď laskavý“

Byl jednou jeden učitel a ten na začátku každého měsíce svým žákům napsal na tabuli nějakou zásadu. „Zásada, to je obecné pravidlo, kterým by se mělo řídit lidské chování,“ vysvětlil jim.

Každou zásadu si žáci měli zapsat do svých poznámek, zamyslet se nad ní a později o ní napsat pár slov… jak oni sami ji vidí. A o prázdninách, kdy jim nemůže přidávat žádné další zásady, mají poslat svému učiteli pohled oni, z míst, kde tráví své volno, a vysvětlit mu, proč je napadla zrovna ta zásada, kterou mu posílají.

Září: „Když si můžeš vybrat, jestli budeš spravedlivý, nebo laskavý, buď laskavý.“

Říjen: „Lidé si vás budou pamatovat podle vašich činů.“

Listopad: „Přítel je jako druhé já.“ Konfucius

Prosinec: „Audentes fortuna iuvat. Odvážnému štěstí přeje“ Vergilius

Leden: „Nikdo z nás není ostrov.“ John Donne

Únor: „Je lepší znát některé otázky než všechny odpovědi.“ James Thurber

Březen: „Laskavé slovo nic nestojí, ale hodně dokáže.“ Blaise Pascal

Duben: „Co je krásné, je dobré, a co je dobré, bude brzy i krásné.“ Sapfó

Květen: „Čiň všechno dobro, jak můžeš… všemi prostředky, jakými můžeš, … všemi způsoby, jakými můžeš… na všech místech, kde můžeš, … ve všech chvílích, kdy můžeš, … všem lidem, kterým můžeš, … tak dlouho, jak můžeš…“ John Wesley

Červen: „Užívej si dne a vydej se za sluncem!“ Polyphonic Spree, „Světlo a den“

Zásady, které studenti poslali svému učiteli:

„Nestačí se chovat kamarádsky. Musíš tím kamarádem opravdu být.“

„S hlupáky se nekamarádím.“

„Buď věrný hlavně sám sobě.“

„Někdy je dobré začít úplně znova.“

„Drž jazyk za zuby a nevzdávej to! – Někdo z 2. světové války“

Tenhle příběh a tyhle zásady najdete v knize (Ne)obyčejný kluk, o které jsem psala minule 😛

 

A jaké zásady máte vy? Můj oblíbený citát je: „Tak jako se navzájem lišíme třeba chůzí nebo výškou postavy, lišíme se bohužel i cítěním a pohledem na svět“ – Haruki Murakami (Norské dřevo) – a zásada z něj vyplývající? „Nesuď předčasně a nech se překvapovat„

(Ne)obyčejný kluk

Prý kniha pro děti a mládež! Pche! Kulový. Pokud náhodou nemáte co číst (resp. to se jen tak říká… i když máte co číst), tak využijte skvělou nabídku ebux.cz -> hit týdne za 49,- Kč ve formě e-knihy. Tentokrát je to (Ne)obyčejný kluk od R. J. Palaciové (http://www.ebux.cz/index.php?bk=228416&ic=neobycejny&icc=top_banner) a je fakt jedno, kolik vám je let.

O co jde… je to příběh asi desetiletého kluka, který se narodil se zdeformovaným obličejem. Kniha je psaná z několika úhlů pohledů – z jeho, z pohledu jeho starší sestry, její kamarádky z dětství, z pohledu jeho kamarádů nebo přítele sestry. Autorka popisuje dětskou duši tak dokonale, že se vám při čtení vybaví vaše dospívání (ať už bylo jakékoli). Strach o to, jestli si najdete kamarády, zapadnete,.. snaha nevybočovat z řady, nepochopitelné výkyvy nálad a sebestřednost, kterou trpí snad všechny dospívající děti… ale zároveň „jednodušší“ a optimističtější pohled na svět, bez umělých problémů, které si v pozdějších letech začneme sami stavět do cesty.

August poprvé v životě zkusí navštěvovat školu. Je vyděšený, nejistý, znechucený ze sebe i z ostatních, ale i tak to chce zkusit. Poprvé v životě se setkává s reálnými mezilidskými vztahy; s tím, že se lidi chovají jako kreténi, že se někdy chovají jinak, než by sami chtěli, i s tím, že občas někdy příjemně překvapí. Snad každý teenager to má ve škole těžké a musí se vyrovnávat se spoustou věcí, ale co když k tomu máte ještě tak zdeformovaný obličej, že lidé při prvním pohledu na vás vykřiknou? To s psychikou asi hodně zamává. Ale nejenom s tou vaší, ale se stejným problémem (akorát jinak) se musí vyrovnat i vaše starší sestra, máma, táta… lidé z vašeho okolí. Vy máte pocit, že si na vás zasedl osud/Bůh/svět a ve víru sebelítosti, ve které se čas od času utápíte, si ani neuvědomíte, že světy ostatních se točí kolem vás, místo aby obíhaly kolem jejich vlastních problémů a mindráků. Osud vám sice nadělil znetvořený obličej, ale máte skvělou, milující a dostatečně zajištěnou rodinu a přátelství, i když vzácnější, než mají ostatní.

Kniha ale není jen o Augustovi. On je hlavní téma, okolo kterého se celý příběh točí. Ale kromě toho, že je hlavní postavou, je hybatelem samostatných osudů ostatních postav, které se musí vyrovnat s jeho problémem a navíc se svými vlastními. Situace se v mnoha ohledech vyhrotí tolikrát a tolika různými způsoby, že ovlivní životy každému. Každý je díky šoku postaven před zrcadlo, ve kterém z něj samého spadnou ideály a vidí se takový, jaký ve skutečnosti je – a dost často se takový pohled dotyčnému nemusí líbit. Můžeme svatosvatě přísahat, že kdybychom se narodili dřív a žili v době druhé světové války, bez zaváhání bychom se přidali na stranu odboje a bojovali proti nepřátelům – myslet si můžeme cokoli, ale pokud nejsme postaveni čelem před danou realitu, nikdy se nedozvíme, jak bychom se skutečně zachovali.

Knížka je dojemná, milá, čtivá, velice dobře napsaná (autorka zásadně mění styl vyprávění podle toho, kdo je zrovna vypravěčem), chytrá, hodná zamyšlení a hlavně plná skvělého vtipu.

Ukázka:

S Jackem jsme se setkávali každé ráno na třídnické hodině a pak jsme měli společnou angličtinu, dějepis, počítače, hudebku a přírodopis. Na každý předmět si učitelé dělají vlastní zasedací pořádek a já jsem pokaždé seděl vedle Jacka. Takže buďto učitelům někdo řekl, aby nás s Jackem dali vedle sebe, nebo to byla naprosto neuvěřitelná náhoda.

S Jackem jsme také spolu přecházeli z hodiny na hodinu. Určitě si všímal toho, jak na mě děti zírají, ale předstíral, že to nevidí. Jednou do nás cestou na dějepis vrazil jeden osmák, velký kluk, který se hnal dolů po schodech po dvou. Nechtěně do mě strčil a já spadl na zem. Když mi pomáhal vstávat a podíval se na mě, nevěřícně zavrtěl hlavou. Pak mě poplácal po rameni, jako by mě oprašoval, a utíkal za svými kamarády. Měli jsme z toho s Jackem velkou legraci.

„Ten se ale zatvářil!“ komentoval to Jack, když jsme se usadili ve třídě.

„To ti teda řeknu,“ přidal jsem se. „Nezmohl se na jediné slovo!“

„Možná si nadělal do kalhot.“

To nás tak rozesmálo, až nás pan učitel Roche musel napomínat.

Probírali jsme, jak si staří Sumerové stavěli sluneční hodiny. Měli jsme si sami o tom něco přečíst v knížce, ale Jack mi zašeptal: „Nenapadlo tě někdy jim nabančit?“

Pokrčil jsem rameny. „Možná, nevím.“

„Já bych do toho šel. Měl by sis pořídit stříkací pistoli a nějak ji propojit s očima. A pokaždé, když by na tebe někdo zíral, jim něco stříknout do obličeje!“

„Třeba nějaký zelený sliz,“ navrhl jsem.

„Ne, ne! Zkažený džus smíchaný se psí močí.“

„To je přesně ono!“ Naprosto mě to nadchlo.

„Klid!“ okřikl nás přes celou třídu pan učitel Roche. „Ostatní ještě čtou.“

Přikývli jsme a ponořili se do knihy. Pak mi Jack zašeptal: „Auguste, to budeš pořád vypadat takhle? Nemohl bys jít na nějakou plastickou operaci?“

Usmál jsem se na něj a ukázal prstem na svůj obličej. „Prober se! Takhle vypadám po plastické operaci!“

Jack se plácnul dlaní do čela a začal se hystericky smát.

„Toho doktora… bys měl… postavit před soud!“

Sotva byl schopen ze sebe mezi výbuchy smíchu něco srozumitelného dostat. Pak už jsem se taky neovládl, a i když nás pan učitel Roche rozsadil, smáli jsme se jako blázni dál.

Výpisky:

„Naše činy nás přežijí. To, co děláme, jsou vlastně památníky, jaké lidé staví na oslavu padlých hrdinů. Jako pyramidy, co Egypťané postavili na počest faraonů. Činy nejsou z kamene, ale ze vzpomínek, které si na vás lidé uchovají. Proto jsou činy jako památníky, ale postavené ze vzpomínek místo z kamene.“

„Ale čím víc toho vědí, tím více je také neznámých.“

„Ale my jsme to nemysleli nijak zle,“ řekl jsem. – „Jacku, často někomu ublížíme, aniž bychom to plánovali. Rozumíš mi?“

„Někdy se mi zdá, že mám příliš velkou hlavu. Je totiž plná snů.“ – John Merrick ve Sloním muži, Bernard Pomerance

„… vesmír je nakonec jen jedna velká loterie, když se narodíš, vytáhneš si los, všechno to je jen náhoda, záleží jen na štěstí, jaký si vytáhneš, dobrý nebo špatný los. Motá se mi z toho všeho hlava, ale konečně přijdu na něco, co mě uklidní, působí to jako snížený třetí tón na durovém akordu, nemůže to být všechno jen náhoda, kdyby to tak bylo, tak by vesmíru na nás vůbec nezáleželo, ale vesmír se přece postará i o ta nejkřehčí stvoření, nevadí, že to na první pohled není vidět, ale August má rodiče, co ho slepě milují, má skvělou starší sestru, která cítí vinu za to, že ona je normální, kamarádí se s ním malý kluk s hlubokým hlasem, kterému nevadí, že se kvůli tomu na něj ostatní vykašlali, dokonce i ta Růžovka nosí v peněžence jeho fotku, na začátku je to možná loterie, ale vesmír to nakonec nějak vyrovná, vesmír se o všechna svá ptáčata postará.“

„… zvykl jsem si. Nebudu se přece kvůli tomu trápit. Abych vám to k něčemu přirovnal, je to jako když jdete ven a tam mží. Kvůli mžení si přece nenatáhnete holínky ani neroztáhnete deštník. Vykračujete si po ulici a pomalu vám vlhnou vlasy.“

„Teď už vůbec nechápu, proč jsem se tomu tak bránil. Někdy se zbytečně něčeho bojíme, aniž bychom dokázali vysvětlit proč.“

„Kdybych mohl, tak bych udělal zákon, aby každému člověku jednou v životě takhle nadšeně tleskali.“

„Zapomněla jsem, kolik je na světě krásy, zapomněla jsem sledovat uběhlé časy…“ – Andain: „Krása“

„Ty to jednou dokážeš. Stačí rozepnout křídla, baby.“- Eurythmics: „Krásná baby“

„Opravdu? Hm. Tak vidíš, já jsem v tom hledal nějaké symboly a metafory, a… někdy je kachna prostě jen kachna!“

„V jiné Barrieho knize s titulem Malý bílý ptáček se píše (…): Měli bychom si vytvořit nové životní krédo… snažit se být vždycky o trochu laskavější, než je třeba.“

„Největší hrdina je ten, který ovlivní nejvíc lidských srdcí, která pak chtějí následovat jeho příkladu.“

Ve zkratce o islámu (polopaticky)

Islám je náboženství uctívající (vzývající) jednoho Boha. A shodou okolností toho samého Boha jako židé a křesťané. Přesto se docela často setkávám (hlavně u mých křesťanských kamarádů) s názorem, že muslimové uctívají naprosto jiného Boha, než oni. Problém vznikl zejména kvůli překladu, kdy překladatelé sice krásně překládali arabský/anglický/francouzský/německý text do češtiny, ale už se neobtěžovali s překladem slova Aláh, což je Bůh. Není to jméno nějakého boha, ale je to výraz znamenající bůh (jako že table = stůl a ne jméno stolu).

Muslimové, křesťané a židé jsou označováni za národy Knihy. To znamená, že jim Bůh (ten jejich jediný a společný) seslal určité vědění, které bylo sepsáno – židé mají svůj Starý zákon, křesťané mají svůj Nový zákon a muslimové mají Korán. Muslimové Korán (který mimochodem začal být sepisován až 20 let po Muhammadově smrti) brali jako pokračování dvou předchozích, stejně tak jako Muhammad byl považován za posledního proroka v celé historii, která začala Adamem (a pokračovala např. Mojžíšem a Ježíšem).

Pokud otevřete Korán (což vřele doporučuji… v Levných knihách mají výborný překlad pana Hrbka i s jeho komentářem), budete se muset připravit na velkou spoustu biblických příběhů. O vyvedení lidu Izraelského z Egypta (řekla bych, že slovo Faraon je jedno z nejčastějších slov v celém Koránu), o Noemovi a jeho arše, o Jobovi a dalších. Nicméně kromě (pro mě neosobních a nudných) biblických příběhů jsou v Koránu obsaženy i mnohem zajímavější části…

Ale vezměme to od začátku…

Muhammad byl obyčejný člověk, který se po nelehkém dětství stal obchodníkem a vzal si svoji zaměstnavatelku Chadídžu (která byla podstatně starší než on, ale on ji pravděpodobně hluboce miloval). První zjevení měl dostat zhruba v roce 610 n.l. (kdy mu bylo 40 let), když si šel odpočinout z rušného města Mekky, kde žil a obchodoval, do přírody (konkrétně jeskyně). Dostal vidění a vyděsil se. Myslel si, že se zcvoknul. Nicméně byl svými blízkými přesvědčen, že se mu dostalo zjevení od Boha (resp. zjevení mu byla sdělována archandělem Gabrielem) a on je postupně přijímal dál (trvalo to celkem 23 let). Když přijímal určitá zjevení, nacházel se ve stavu transu, podobného bezvědomí, kdy mu na čele vyvstal pot. Jakmile se probral, tak rovnou citoval konkrétní verše. Má se za to, že později se do takového stavu dokázal uvádět sám, aby mohl odpovídat na konkrétní otázky a problémy.

Nicméně… Muhammad ze začátku sám pořádně nevěděl, co si má myslet a nechal věcem volný průběh. Nikomu své učení nenutil, ale snažil se ho šířit (tj. informovat o něm), protože ho o to Bůh žádal. Postupně se k němu přidávali lidé a Kurajšovci – v té době vládnoucí rod v Mecce a okolí – začínali mít obavy z rostoucího vlivu tohohle do té doby vcelku nenápadného obchodníka a snažili se mu to zcela pochopitelně zarazit. Mekka té doby byla centrem pohanského kultu uctívající 3 bohyně,  jejichž kult byl velice silný – nová víra tak ohrožovala nejen obchody vládnoucího rodu, ale zároveň starou víru, tolik typickou pro Mekku.

Konflikty mezi Kurajšovci a Muhammedem a jeho následovníky se postupem času začaly vyostřovat a po několika útocích na životy nových věřících a dokonce i Muhammeda, se Muhammed rozhodl odejít z Mekky do Medíny. Tomuto odchodu se říká hidžra a touto událostí také začíná muslimský letopočet (rok 0). Medína (Jathrib) byla v té době oáza, kde sídlily 3 židovské a 2 arabské kmeny, které mezi sebou měly určité neshody. Muhammada a jeho věřící (více či méně) přijali a Muhammed najednou měl roli nejen člověka, který přijímá zjevení (tak o sobě Muhammed důrazně mluvil – označoval sám sobě za pouhého člověka, který může chybovat). Najednou se z něj však chtě-nechtě musel stát vůdce. Vedl společenství lidí, kteří se museli vzdát kmenových pravidel a odtrhnout se od rodiny a tím pádem i od ochrany, kterou jim rodina zajišťovala (v té době byla hodně praktikována krevní msta a pokud jedince nechránila celá rodina, která by se mstila, byl jeho život dost nejistý). Od nynějška se museli vzájemně podporovat věřící mezi sebou. Muhammed se tedy stal jejich vůdcem, soudcem a prorokem.

Ale to jsem odběhla (to se mi stává často, já vím…). Islám byl podle Muhammeda pokračování v židovské, potažmo křesťanské víře a proto předpokládal a očekával, že ho židé a křesťané přijmou s otevřenou náručí. Což se samozřejmě přepočítal. Zklamalo ho to a nechápal proč se tak stalo. Proto se z počátečního velice kladného vztahu k židům a křesťanům začal od společné víry vymezovat a islám si začal jít lehce svou vlastní cestou (např. dovoluje jíst určitá jídla, která židé nemůžou) a Muhammad začal židy a křesťany považovat za zbloudilé národy – za národy, jimž bylo sesláno Písmo, ale oni jej správně nechápou a odvrátili se od něj.

Přestože Muhammad s věřícími odešel (utekl) do Medíny, Kurajšovci to nechtěli nechat jen tak (pořád se cítili ohroženi) a snažili se ho zničit. Proběhlo několik ozbrojených tažení s různými výsledky. Ale prostě těmi, kdo Muhammedovi a novým věřícím nejvíc zatápěli, byli pohané – modloslužebníci, kteří „přidružovali k Bohu“. Na islám je nutné se dívat z historického kontextu. Začal vznikat v roce 610 n.l., kdy bylo normální mnohoženství, zabíjení na ulici bez zjevného důvodu a potrestání a krevní msta byla naprosto přirozená… rozhodně podmínky daleko vzdálené nějakému pojetí „civilizovaného světa“ v dnešním slova smyslu. Islám se snažil zavádět nové pořádky. Etická pravidla, která věřící měli respektovat. Nicméně to bylo malé náboženství, které každým dnem bojovalo o své přežití, obklopené nepřáteli (pohany, křesťany, židy… prostě úplně všemi). Všichni, kteří začali vyznávat nové náboženství k němu přešli. Opustili svou starou víru a začali naslouchat poslednímu prorokovi. Nicméně nešlo udělat tlustou čáru a začít nanovo. Každý jsme ovlivněn prostředím, ve kterém jsme vyrůstali a tak ani Muhammed nemohl začít s úplně novými, drastickými pravidly, které by se úplně a naprosto odlišovaly. Tím by si pod sebou podřízl větev – nikdo by se k němu nepřidal. A proto se snažil negativní věci zjemňovat… Zavedl pravidlo max. 4 manželek, ale pouze za podmínky, že se muž zvládne o ně o všechny spravedlivě postarat. Problém s opilstvím řešil tak, že nejdříve řekl, že víno (alkohol) se nedoporučuje před modlitbou… problém nevyřešen… tak že se alkohol nedoporučuje vůbec…. problém nevyřešen…. tak prostě alkohol zakázal úplně. Bylo potřeba postupovat obezřetně, po malých krůčcích.

Zkuste se na islám podívat v jeho historickém kontextu a než ho odsoudíte, přečtěte si Korán. Islám je dle mého názoru mnohem pokrokovější, než židovství a křesťanství, což je odvozeno i od doby, kdy vznikl (je z těchto tří náboženství nejmladší). A hlavně: než ho začnete kritizovat, nebo se k němu vůbec vyjadřovat, zjistěte si o něm něco. I já takhle začala… po září 2001 se na internetu objevilo hodně kritických komentářů… jeden tvrdil, že v Koránu je přece napsáno, aby se vraždili nevěřící (ve smyslu ne-muslimové), druhý tvrdil, že Korán naopak vyzývá k míru. Chtěla jsem zjistit, kde je pravda a tak mi nezbylo, než se vydat do knihkupectví a přečíst si Korán sama. 🙂

Poznámka: Tenhle příspěvek jsem psala jen jako základní vysvětlení a „hokynářský“ styl vyprávění jsem použila schválně, aby byl text co nejjednoduší a nejsnáže pochopitelný. Nechytejte mě proto prosím za slovíčka.

Ztracená v Paříži

Dnes mě pobavil článek mojí oblíbené blogerky o cestování letadlem (http://www.zivotpodlelucie.com/2013/09/jak-jsem-poprve-letela-letadlem-sama.html?spref=tw )… při čtení jsem si vzpomněla, jak jsem já letěla poprvé úúplně úúplně samotinká na mojí první návštěvu Francouze… teda chci říct samozřejmě Paříže (víme, že?) 😛

Hodiny a hodiny jsme po chatu a Skypu s Francouzem strávili plánováním, kdy přesně a kam přiletím. Zaměřovali jsme se jen na sladění času (dne a hodiny), protože tam (na francouzském letišti) na mě přece bude čekat on, mého srdce šampion.

Po pár týdnech nastal den D. Kufr zabalený, dostatečně uvěřitelné krytí sežráno mojí drahou maminkou (přece jí nebudu vykládat, že úplně sama letím za Francouzem, do kterého jsem se zamilovala, do naprosto neznámé země a města, že? Nervy má jen jedny!) a já vyrazila na letiště. Letenka pečlivě vytištěná, kontroly proběhly v pořádku a já sedím v hale a čekám na přistavení letadla. Jsem „lehce“ nervózní a díky mému dlouhému vedení, mi až teď, po několika týdnech, začne docházet, že já opravdu úplně sama letím za někým, koho vlastně vůbec neznám (dva měsíce přece nejsou dostatečná doba na to, abyste poznali, že ten druhý není masový vrah!), do země, kde neznám ani živáčka, kde jsem nikdy předtím nebyla a vlastně ani nikdo neví, kam letím a proč. Rozhlédnu se kolem sebe a chytne mě hysterický záchvat CO TO KURVA DĚLÁM?!

Po krátkém telefonu s mým nejlepším kamarádem (z mé strany infarktovém hovoru, z jeho strany velice pobaveném) se uklidňuju a znovu usedám na nepohodlné sedačky a čekám na letadlo. Na palubě už jsem naprosto klidná a spíše pobavená tím, co to zase vyvádím…

Po asi hodině a 20 minutách letadlo dosedlo ve Francii a já jen přemýšlím, která z těch asi 100 variant přivítání, co jsem si vysnila, nastane. Jdu si podle šipek vyzvednout své drahé zavazadlo (tak moc jsem se těšila, že jsem na rozdíl od Lucie nemohla nikoho následovat, protože jsem z letadla div nevyběhla a tak jsem byla jednoznačně první) a zapínám při tom telefon. Pípla první sms… od něj… „promiň zlato, hrozně mě to mrzí. Pochopím, když se hned otočíš a odletíš zase zpátky„. WTF?? Na místě jsem zamrzla a kolem mě se prohnal dav ostatních cestujících.

Stále stojím na místě a nevěřícně zírám na telefon, jako kdyby mi mohl dát vysvětlení, co to má pro bohy znamenat. Pípne druhá smska: „vážně mě to moc mrzí! Jsem debil“. Na hysterický záchvat už nemám ani sílu, ani nervy. Omlouvající pípající smsky už ani nečtu a vytáčím jeho číslo.

Telefon zvedl během pár zazvonění a místo pozdravu se hned začal omlouvat. Zastavila jsem ho (v mých vzpomínkách klidným a chladným hlasem, ale dost pravděpodobně jsem jen něco nesrozumitelně pípla) a řekla mu, ať mi sakra vysvětlí, co se to děje! A on spustil… prý se z rodinné dovolené vrátil na poslední chvíli a ujel mu vlak na letiště, tak tam za mnou nemohl přijet (nevýhoda, když přiletíte letadlem o půlnoci). Čekala jsem, kdy přijde ta bomba typu, že potkal nějakou úžasnou holku a rozhodl se, že se mnou nechce mít nic společného a ať se zase pěkně otočím a letím zpátky… Po 5 minutách hovoru jsem ale pochopila, že problém je fakt jenom v tom, že mu ujel vlak a nemohl mě teda vyzvednout na letišti. Uuuuufffff.

Vyzvedla jsem si svůj osamoceně korzující kufr a vešla do haly. Rozhlídla jsem se a snažila se zapomenout na všechny varianty přivítání, které jsem si představovala. Byla jsem ve Francii, sama, na letišti, neuměla ani slovo francouzsky a musela se nějakým záhadným způsobem dostat na stanoviště taxíků a odjet do centra Paříže. Po návštěvě podzemního parkoviště (tam taxíky nejsou), veřejné toalety (ani tam jsem stanoviště nenašla) a neporozumění si s paní na informacích jsem se chytla skupinky nově přiletivších z odkudsi a následovala je kamsi – díky bohům na stanoviště taxíků! Hell yeah!

Opájena úspěchem a vlastní samostatností jsem usedla na zadní sedadlo taxíku krátce po půlnoci a na příliv francouzských slov taxikáře odpověděla „Do you speak english?“ Pán se vyděšeně podíval do zpětného zrcátka a jen zavrtěl hlavou, že jakože neeee. Nevím, jestli to bylo mým silně vyvinutým smyslem pro humor nebo už mi prostě povolily nervy, ale dostala jsem hrozný záchvat smíchu, což pana taxikáře znejistělo ještě víc. V tu chvíli mi zrovna volal můj vyvolený, že kde jsem… Shrnula jsem mu situaci a mobil podala panu taxikáři. Oni si hezky francouzsky pobrebentili a já zatím čekala.

Po chvíli mi pan taxikář vrátil mobil a jakmile nastavil adresu na navigaci, vyrazili jsme. Po pár minutách mu asi ticho začalo připadat divné a tak se snažil komunikovat. Co vám budu povídat… moc nám to nešlo. Já neuměla ani slovo francouzsky, on uměl odhadem tak 20 slov anglicky. Z naší konverzace si myslím odnesl akorát to, že já přijíždím na dovolenou za svým přítelem, s kterým jsem se seznámila přes Facebook (?!) a pocházím z města Československo ve státě Praha.

Cestu jsem si užívala… mám ráda noční města a všudypřítomná světýlka… ale po chvíli mi přišlo trochu podezřelé, že jedeme nějak moc dlouho (a na klidu mi nedodávaly ani smsky typu: „tak kde jste?!“ a „jsi v pořádku??“ od něj). Pan taxikář nějak moc často kontroloval navigaci a z toho, co jsem pochopila, se mě právě zeptal, jestli vím, jak se jede k mému příteli. Haha.

V krizové situaci jsme si s panem taxikářem docela porozuměli a navigovali se pomocí rukou a citoslovců. Mohla být tak jedna hodina ráno, když jsem v dálce v postranní ulici viděla postavu. Bylo to sice daleko, ale já si byla jistá. Poklepala jsem panu taxikáři, co zrovna bezmocně kroužil na kruhovém objezdu, na rameno a ukázala do postranní uličky. Nějakým způsobem se mě zeptal, jestli jsem si jistá a já důrazně kývla hlavou. Hodil blinkr, zabočil a po pár metrech zastavil vedle NĚJ. Vystoupila jsem z taxíku a po několika týdnech jsme se přivítali. Nikoho jsem nikdy neviděla radši! Pak se otočil na taxikáře, který se ho na něco ptal a díval se na mě, on se usmál, odpověděl, zaplatil a vyzvedl můj kufr.

Tak to byla zase moje první cesta letadlem úúplně sama. 🙂

Překvapení

Na Twitteru jsem od knihkupectví Martinus vyhrála knihu Křižovatky od Williama Paula Younga. Když kniha přišla, udělala mi velkou radost a okamžitě jsem se do ní začetla.

Prvních 50 stránek mě zklamalo a následujících 50 stránek mě zklamalo ještě víc. Když otevřu ještě nepřečtenou knihu, tak i když ještě nevím, co mám od ní očekávat, těším se. Těším se na příběh, který mi přináší a hlavně na pocity a emoce, které ve mě vyvolá. Ale jako asi většina čtenářů knihu soudím podle prvních pár stránek.

Tahle kniha mě během prvních stránek nezaujala ani trochu. Jsem pohan (polyteista) a kniha byla plná dokonalého Ježíše a sluníčkového optimismu. Ale neodložila jsem jí… vždycky se snažím knihy dočíst (když jsem dočetla 100 roků samoty, tak dočtu všechno! 😀 ) a udělala jsem dobře. Postupem času začalo ubývat křesťanských „sluníčkových“ narážek a do popředí se dostal samotný příběh knihy, který byl napsaný moc dobře.

Poučila jsem se. Nejsem žádný čtenář – znalec a každá kniha by měla dostat šanci (i když to vypadá hodně beznadějně)… na konci třeba čeká příjemné překvapení… jako na mě čekalo u téhle knihy. 😛

***********************************************************************

Výpisky z knihy:

„Jednou budeš dost starý na to, abys mohl zase číst pohádky.“ – C. S. Lewis

„Nemůžeš kormidlovat zakotvenou loď.“

„V určitém smyslu by se tady slovo peklo mohlo zdát patřičné, ale stejně tak se hodí slovo domov.“

„Možná to nějakou dobu potrvá, jenže já neprohrávám“

„Tohle je, Tony, živoucí země, ne nějaké staveniště. je skutečná a dýchá, není to žádný výtvor, který si můžeš vydupat. Pokud dáváš přednost technice před vztahem a procesem, pokud se snažíš urychlit růst uvědomění a vynucuješ si pochopení a zralost předčasně, tohle…“ ukázal dolů a po celé délce a šířce pozemku, „tohle je to, co se z tebe stane.“

„Bolest nám možná připomíná, že jsme naživu, ale láska nám připomíná, proč žijeme“ Trystan Owain Hughes

„… Prozatím stačí, když pochopíš, že hlavní důvod, proč se bojíš smrti, spočívá v atrofovaném a nedostatečném vnímání života. Právě nesmírnost a velkolepost života bez přestání pohlcují a odstraňují přítomnost smrti i její moc. Ty věříš, že smrt je konec; okamžik, v němž zaniknou věci, na kterých opravdu záleží, a proto ji vnímáš jako velkou hradbu, jako nevyhnutelného ničitele radosti, lásky a vztahů. Vidíš smrt jako poslední slovo, konečné odloučení.“

„Co většinou musíme odpouštět ostatním, a zvláště pak sobě, je neznalost, která škodí. Lidé neubližují pouze záměrně. Daleko častěji ubližují jednoduše proto, že nic jiného neznají, že neumějí být něčím jiným, něčím lepším.“

„Co chce vydávat světlo, musí se nechat spálit.“ – Viktor Frankl

„Ale jestli je to pravda, proč tak urputně bojuju, abych zůstal naživu?“ – „Protože život je normální, kdežto smrt je anomálie,“ prohlásil Ježíš. „Nebyl jsi nikdy navržen ani vytvořen pro smrt, takže je přirozené, že s ní bojuješ. Není to tak, že bys byl do smrti zamilovaný, jen tě přitahuje něco, co je větší než ty, něco mimo tvou kontrolu, co tě může zbavit pocitu viny a hanby. Ty se stydíš k smrti.“

„Vždyť víš, že čím blíž jsi u cíle své cesty, tím víc ti to podkluzuje.“ – Paul Simon

„To, co člověk považuje za pouhá vyrušení, je vlastně celý jeho život.“ – C. S. Lewis

„K víře je třeba odvahy, Tony, a v každém vztahu je nějaké riziko, ale sečteno a podtrženo? Bez vztahů svět nemá smysl. Některé jsou komplikovanější než jiné, některé jsou přechodné, další obtížné a sem tam je nějaký snadný, ale jeden každý z nich je důležitý.“

„Odpuštění je vůně, jíž fialka potřísní botu, která ji rozdrtila.“ – Mark Twain

„Hledáš-li Pravdu, možná nakonec najdeš útěchu. Hledáš-li útěchu, nezískáš ani útěchu, ani pravdu, pouze med kolem úst a zbožná přání pro začátek a nakonec zoufalství.“ – C. S. Lewis

1Q84 (Haruki Murakami) – výpisky

„A jak víte, že ten pohovor musí dopadnout dobře?“
„Cítím to,“ ujistil ho Komacu. „Mám už zkrátka takovou intuici. Talent jsem, zdá se, nepobral skoro na nic, ale intuice mám, že bych ji mohl rozdávat. Ve vší úctě: to jen díky ní jsem se dostal až sem. Hele, Tengo, víš, jakej je největší rozdíl mezi talentem a intuicí?“
„Nevím.“
„Ani ten největší talent ti nezaručí, že se vždycky najíš dosyta, ale kdo má vynikající intuici, nemusí si už o svůj žaludek dělat starosti.“

Paní se usmála. „Nikdo na tomto světě není nenahraditelný. Ať má bůhvíjaké znalosti či schopnosti, většinou se za něj už někde najde nějaký ten následník. Pokud by byl svět plný samých nenahraditelných osobností, měli bychom vážný problém.“

„Cožpak je možné přátelit se s motýlem?“
„Aby ses mohla spřátelit s motýlem, musíš se nejprve sama stát součástí přírody. Smazat všechny známky své lidské přítomnosti, ztišit se tam, kde právě jsi, považovat sebe samu za strom, za rostlinu či za květ. Nejde to hned, ale jakmile zvládneš uchlácholit jejich pozornost, docela samozřejmě si tě oblíbí.“

„On je toho názoru, že má každá věc dvě stránky,“ vysvětloval Tengo. „Jednu dobrou a druhou ne až tak špatnou.“

„Samotný věk nehraje takovou roli,“ odmítla rezolutně Aomame. „Jde tu o celý životní styl. A nejdůležitější je postoj: V každém okamžiku musíte být smrtelně vážně odhodlaná se bránit. Když na vás někdo zaútočí a vy budete jen stát jako bluma, k ničemu vám to nebude. Chronický pocit bezbrannosti člověka jenom nahlodává a ničí.“

Vždyť právě tělo je lidem jejich svatostánkem, a ať už si v něm pak uctívají cokoli, Aomame neochvějně věřila, že má být co možná silné, krásné a čisté.

„Jenom čas od času možná nestačí,“ odtušila paní, stále tváří dolů. „Musíš si užít pořádně, dokud jsi ještě mladá. Pěkně dosytosti. Až přijdeš do let a už to nepůjde, budou tě hřát u srdce vzpomínky na staré časy.“

„Když někoho dokážeš doopravdy milovat, i jen jednoho jedinýho člověka, znamená to, že máš naději. I když s tím člověkem třeba nemůžeš být.“

„Tyhle pocity si nevybíráš,“ řekla Aomame. „Tlačej se na tebe samy od sebe. To není, jako když otevřeš menu a chceš si dát něco k jídlu.“
„Spíš jako když si vybereš špatně a pak toho lituješ.“
Obě se zasmály.
Pak promluvila Aomame. „Hele, podívej, ať jde o jídelní lístky, o chlapy, nebo o něco jinýho – člověk má pocit, že si vybírá, ale možná, že si ve skutečnosti nevybíráš nic. Že je to od začátku předem daný a my jenom děláme, jako bysme si vybíraly. Že ta takzvaná svobodná vůle je jenom utkvělá představa. Někdy ti mám ten dojem.“

Buďto je něco v nepořádku se světem, anebo nejsem v pořádku já. Jedno nebo druhé. Láhev a uzávěr už k sobě nepasují.

„Hele, Tengo, s momentálníma dočasnejma potížema si nelam hlavu. Prostě se jen nech unášet proudem. Takovejch věcí tě ještě v životě čeká fůra. Svět je, chlapče, jeden velkej skvělej pikareskní román. Takže se připravme na všecko a pojďme si užít ten dusivej puch zla. I sjíždění divoký vody. A až spolu budeme padat dolů z vodopádu, tak ať už ten pád stojí jednou za to.“

Aomame s ní začala polemizovat. „Fyzická podstata věci může být klidně tatáž, kdo ale zaručí, že bude stejné i samo lidské vnímání? Třeba taková noční tma bývala dřív mnohem hlubší a temnější a měsíc se už jen tím musel jevit mnohem jasnější a větší než dnes. Nehledě na to, že tehdy lidé neměli žádné gramodesky, magnetofonové pásky ani kompaktní disky. Nemohli hudbu poslouchat tak důkladně a kdy se jim zachtělo, jako to děláme my. Byla pro ně vždycky něčím výjimečným.“
„To je pravda,“ uznala paní. „Možná že životem v dnešním pohodlném světě opravdu ztrácíme svůj díl podobné citlivosti. Možná že opravdu vidíme něco jiného, přestože sám měsíc na nebi zůstává tentýž. Možná že jsme před čtyřmi sty let byli skutečně duševně bohatší a blíž k přírodě.“
„Jenže to taky byl velice krutý svět. Víc než polovina dětí se vlivem chronických nemocí a nedostatku potravy vůbec nedožila dospělosti. Lidi kosila obrna, tuberkulóza, neštovice a spalničky. Asi jen málokdo z běžných smrtelníků se dožil víc než čtyřiceti let. Ženy rodily spousty dětí, po třicítce jim už vypadávaly zuby a stávaly se z nich stařeny. Aby přežili, museli lidé každou chvíli sahat k násilí. Děti už odmalička musely pracovat tak těžce, že je to tělesně deformovalo, prostituce dívek byla naprosto běžná. Koneckonců asi i chlapců. Spousty lidí žily život na hranici minima, na hony daleko od nějaké citlivosti nebo duševního bohatství. Ulice měst se hemžily postiženými, žebráky a zločinci. Dívat se v hlubokém dojetí na měsíc, obdivovat Shakespearovy hry nebo naslouchat Dowlandově hudbě, to mohlo nejspíš jen moc málo lidí.“

„I já ráda čítám knihy o historii. Můžeme se z nich naučit, že jsme v podstatě pořád stejní. Obledčení nebo způsob života se mohou lišit sebevíc, naše uvažování a skutky se ale až natolik nemění. Z hlediska genů nejsou lidé koneckonců ničím víc než pouhými nosiči, cestou vedoucí někam dál. Přesedají z jedné naší generace na druhou, jako by za sebou nechávali ležet schvácené koně. A vůbec si přitom nelámou hlavu úvahami, co je snad dobré a co zlé. Je jim úplně jedno, jestli jsme šťastní, nebo nešťastní. Jsme prostě pouhými prostředky. Lámou si hlavu jen s tím, co pro ně samé bude nejvýhodnější.“

„…Ti, kdo si doma dovolují na manželku a na děti, jsou totiž vždycky slaboši. Právě ta slabost je nutí, aby si našli někoho ještě slabšího a toho si pak podali….“

„Prostě, že se mu, jak se tak na ten ostrov díval na mapě, najednou zničehonic zachtělo se tam podívat, víš? Taky jsem něco podobného zažil. Člověk se dívá na mapu, a najednou si řekne: Sem se musím jet podívat, kdyby jánevímco. A ve většině případů přitom jde kdovíproč o místa, co jsou hrozně daleko a obtížně se tam dostává. Chceš prostě mermomocí vědět, jak to tam vypadá a co se tam děje. Zachvátí tě to jako spalničky. A proto taky nikdo nemůže říct, odkud se tohle tvoje nadšení vzalo. V přesném slova smyslu jde o zvědavost. O nevysvětlitelnou inspiraci.“

„Nazdar, Aomame, jak se máš?“
„Dobře, co ty?“
„Já taky. Jen o dobrýho chlapa ne a ne zavadit. A co ty?“
„Jsem na tom víceméně stejně,“ ujistila ji Aomame.
„Tak to je blbý ne? Pokud si takový mladý hezký ženský jako my musí stěžovat na nadbytek zdravý sexuální touhy, není se světem něco v pořádku. Budeme s tím muset něco udělat.“

Tengo přemýšlel o vlastním mozku. Bylo toho hodně, nad čím se přitom musel zamyslet. Za poslední dva a půl milionu let zvětšil lidský mozek svou velikost čtyřikrát. Představuje jen necelá dvě procenta celkové váhy těla, z jeho energie si těch procent ovšem bere celých čtyřicet (nebo to tak aspoň psali v jedné knize, co Tengo nedávno četl). Uvedeným rapidním zvětšením tohoto orgánu získali lidé koncept času, prostoru a pravděpodobnosti.

„To máš to samý jako s genocidou v lidskejch dějinách.“
„S genocidou?“
„Ti, co to dělali, si vždycky najdou důvod, jak si to celý omluvit a pak na to zapomenout. Jak nevidět to, co vidět nechtějí. Ti, kterým se to stalo, ale zapomenout nemůžou. Ani to nedokážou přehlížet. Paměť se dědí z rodičů na děti. Víš, Aomame, svět je jeden nekonečnej boj jedněch vzpomínek s druhejma.“

„Děkuju, že si mi četl. Ti Giljaci mě moc zaujali. Proč asi nechodí po širokých cestách a místo toho jdou po lese blátem. Cesty jsou pohodlné, ale Giljakům stejně připadá lepší nechodit po nich, ale lesem. Aby se dalo jít po cestě, je třeba nejdřív předělat celý svůj způsob chůze. A když předěláme celý svůj způsob chůze, musíme potom předělávat i spoustu svých jiných věcí.“

„Čechov napsal jednu věc,“ řekl Tamaru a pomalu se zvedal. „Pokud se ve vyprávění vyskytne pistole, musí se tam z ní i vystřelit.“
„Co tím myslel?“
Tamaru se postavil přímo před Aomame. Byl jenom o pár centimetrů vyšší než ona. „Že se ve vyprávění nemají zmiňovat rekvizity, které nejsou nezbytné. Pokud se tam vyskytne pistole, musí se z ní pak v některé pasáži vystřelit. Čechov se při psaní hleděl oprostit od nepotřebných ozdob.“

„Hele, Tengo, já vím, že teď už není kdy na podobný řeči, ale tak mám dojem, že jsme asi vstoupili někam, kam jsme neměli.“
„Ať jsme vstoupili, kam chtěli, je myslím jisté, že se už nemůžeme vracet zpátky.“
„Kdo se nemůže vracet zpátky, může už jenom jít za každou cenu kupředu. I kdyby to, co leze zpod balvanu, bylo, jak říkáš, silný kafe.“
„Radši si zapneme bezpečnostní pásy,“ řekl Tengo.
„Přesně tak,“ přitakal Komacu a zavěsil.

„Jeden myšák v podkroví náhodou narazí na velikého kocoura. Ten ho zažene do kouta, odkud mu nemůže utéct. Myšák se klepe a prosí: „Pane kocoure, prosím vás, nesežerte mne. Vždyť já se musím vrátit domů. Čekají na mě hladové děti. Ušetřete mne, prosím.“ „Neboj se myšáku,“ říká kocour. „To víš, že tě nesežeru. Víš, jenom tak mezi námi, já jsem vegetarián. Masa se ani nedotknu. Máš štěstí, žes dneska narazil zrovna na mne.“ „Jé, to je dnes ale šťastný den,“ raduje se myšák. „Mám já to ale štěstí. Kdo by to řekl, že potkám zrovna kocoura vegetariána.“ Jenomže v příštím momentě po něm ten kocour skočí, zatne do něho drápy a svými zuby jak jehly mu prokousne krk. Myšák v agónii z posledních sil sípe: „Přece jste říkal, že jste vegetarián a maso vůbec nejíte. To jste mi lhal, nebo co?“ Kocour se olízne a povídá mu: „Ale ne, nelhal. Já vážně nejím maso. Takže tě teď pěkně vezmu do tlamy a půjdu tě vyměnit za salát.“

„Nemám ani jednoho kamaráda. Ani jednoho jediného ne. A vůbec nejhorší ze všeho je, že nedokážu mít rád ani sám sebe. A proč to nedokážu? Protože nedovedu mít rád ani kohokoliv jiného. Člověk totiž poznává, jak mít rád sebe sama, až prostřednictvím toho, že má někoho rád a někdo má rád jeho. Rozumíš mi? Kdo nemá nikoo rád, ten nemůže mít pořádně rád ani sám sebe.“

Co není jasné i bez vysvětlování, je lepší nevysvětlovat vůbec.

„Kde je světlo, musí být i stín, a kde je stín, musí být i světlo. Není stínu beze světla a není ani světla beze stínu. Tak nějak to napsal Karl Jung v jedné ze svých knih: Stín je bytostí do stejné míry zlou a zvrácenou, jako jsme my lidé bytostmi konstruktivními. Čím více se snažíme být dobrými, vynikajícími, dokonalými lidmi, tím jasnější projevuje stín vůli k temnu, zlu a destruktivitě. Pokud se lidé pokoušejí stát dokonalejšími, než přísluší jejich kapacitě, sestupují jejich stíny do pekel a stávají se ďábly. To proto, že v našem přirozeném světě je stejně hříšné, aby se člověk stával něčím víc, než je, jako když se stává něčím méně.“

Stejně si ale umínil, že si musí prát pyžama častěji. Lidský život je nevyzpytatelný a jeden nikdy neví, co se může přihodit. Pečlivé praní pyžam je jen jednou z pojistek proti takové nevyzpytatelnosti.

Tengo si najednou vzpomněl na fakt, že každý člověk každodenně ztrácí čtyřicet milionů buněk ze své pokožky. Ztrácíme je, odlupují se, tvoří se z nich okem neviditelný prach a ten mizí ve vzduchu. A my lidé sami možná nejsme víc než takové buňky a pokožky tohoto světa. A v tom případě není nic divného na tom, když se jednoho dne najednou někdo z nás ztratí.“

Jak tak zamyšleně pozoroval měsíční záři, vyvolávalo to v Tengovi cosi, co připomínalo vzpomínky dochované z prehistorických dob. Ještě předtím, než lidé získali oheň, nástroje a řeč, začal být jejich neměnným spojencem měsíc. Jako lampa darovaná z nebes projasnil občas svět temnoty a rozptýlil lidské strachy. Jeho pravidelný růst a úbytek poskytly lidem ponětí o čase. Pocit vděčnosti za tohle dobrodiní, kterých se jim od měsíce zdarma dostalo, jako by zůstával lidem silně vtištěný v genech i dnes, kdy už byla tma z většiny míst vyhnána. Jako kolektivní hřejivá vzpomínka.
Když se nad tím jeden zamyslí, je podobné zírání na měsíc vlastně už velice stará záležitost, napadlo Tenga. Kdypak se vlastně takhle díval nahoru na měsíc naposledy? Když člověk tráví své dny ve spěchu velkoměsta, začne se pak koukat už jen pod nohy. Zapomene se dokonce podívat i na noční nebe.