Sněží, sněží – John Green

Pokračuju na své YOLI dráze, tentokrát však s potěšením…

Sněží, sněží… je jedna kniha s třemi propojenými příběhy od tří různých autorů. John Green, Maureen Johnson(ová) a Lauren Myracle(ová).

Ano, knížka vypráví mladistvě naivní příběhy o lásce a hledání „sama sebe“, ale čtivě a s lehkostí. Dokáže své čtenáře přimět zastavit se a dokonce popřemýšlet, jestli s hrdiny příběhu nemají společného více, než by sami chtěli.

Krásné čtení na dva zimní (ideálně vánoční) večery – je to tak pěkné, že vám to dýl trvat nebude.

Papírová města – John Green

Papírová města mě nenadchla. Říkám to dopředu. Dočetla jsem je jen proto, že dočítám všechny knihy (když už je načnu). Možná je to tím, že už nejsem (celkem dlouho) náctiletá, ale možná se mu tahle knížka prostě nepovedla (tolik jako ty ostatní, které se mi líbily i přesto, že nejsem věkově cílová skupina)… budete muset posoudit sami.

Lidé říkají, že přátele se neničí navzájem. Co vědí o přátelích? (Z písně „Game Shows Touch Our Lives“, The Mountain Goats).

„Věděl jsi, že v průběhu skoro celé historie lidstva byla průměrná délka života ani ne třicet let? Takže člověk mohl počítat tak s deseti lety opravdové dospělosti, ne? Nikdo si neplánoval důchod. Nikdo si neplánoval kariéru. Nikdo prostě neplánoval. Nebyl čas na plánování. Nebyl čas na budoucnost. Ale pak se život začal prodlužovat a lidi začali mít víc a víc budoucnosti, a tak o ní víc přemýšleli. O budoucnosti. A teď už se ze života stala budoucnost. Každý okamžik života se žije pro budoucnost – člověk jde na střední, aby se dostal na vysokou, aby dostal dobrou práci, aby si mohl koupit pěkný dům, aby si mohl dovolit poslat děti na vysokou, aby dostaly dobrou práci, aby si mohly koupit pěkný dům, aby si mohly dovolit poslat svoje děti na vysokou.“

„Káča. Čím víc ji roztočíš, tím líp funguje.“

Na začátku jsou všichni vodotěsná plavidla. A pak se stanou různé věci – lidi nás opouštějí, nebo nás nemilují, nebo nás nechápou, nebo my nechápeme je, a ztrácíme a zklamáváme a zraňujeme jeden druhého. A plavidlo začíná tu a tam praskat. A jak začne praskat, konec je nevyhnutelný.

 

Muž jménem Ove

Víte jak to vypadá, když knihomol chodí s „normálním“ člověkem (tedy ne-knihomolem)?

Představme si modelovou situaci. Je páteční večer a náš asociální pár leží v posteli, místo na baru, a čte si. Muž (v našem příběhu ne-knihomol) si čte na notebooku sportovní zprávy a žena (jak už vám došlo v našem příběhu aka knihomolka) si naopak zkroucená ve svitu lampičky čte knihu.

Po pár klidných minutách si muž všimne, že žena začíná popotahovat. Narážku si vyloží jako postrčení k přidání teploty na topení, vzhledem k mrazivé noci, což tedy učiní a spokojeně pokračuje dál ve čtení.

Žena, místo aby byla uspokojena zvýšenou teplotou v pokoji, začne popotahovat s větší razancí, začne častěji smrkat a občas vydá neidentifikovatelný zvuk. Po chvíli se však utiší a tak tomu muž nevěnuje pozornost a dočítá další z jistě zajímavých sportovních článků, či diskusi pod ním.

O pár stránek později už není o čem pochybovat, přesto se muž nejistě zeptá: „Miláčku, ty brečíš???“, na což žena samozřejmě odpoví zastřeným „… ne…“ a rozvzlyká se s nebývalou razancí.

Muž starostlivě odloží notebook, aby mohl zhodnotit vážnost situace. Rozhlídne se a zjistí, že pes nestojí na žádné ženině končetině, ale spokojeně leží opodál a ani žádné jiné nebezpečí nehrozí. Zeptá se tedy: „A to brečíš kvůli té knize?“ a žena mu odpoví novými otřesy pláče.

…. Muž dostane záchvat smíchu (a pěstí pod žebra od ženy)……

Muž jménem Ove – Fredrik Backman

O téhle knize už jsem slyšela před delší dobou, nicméně za prvé nejsem fanouškem severské literatury (resp. je mi jedno) a za druhé byla vždy srovnávaná se Stoletým staříkem, který mě nijak nenadchnul. Avšak slevové akce před Vánoci mě (jako vždy) zahnaly do úzkých a já jsem si Muže jménem Ove pustila domů…

První dvě kapitoly mě usvědčily v názoru, že se mi kniha nebude líbit. Neshledávala jsem nic zajímavého nebo vtipného na knize pojednávající o starším mrzoutském muži, kterému vadí naprosto všechno a naprosto všichni. K poslouchání stížností nemusím číst knihu, ale stačí si jít pohovořit s vlastní babičkou (která by mohla být klidně Oveho matkou).

Ale pak… znenadání… se to změnilo. Kniha mě začala rozesmívat a vtáhla mě do sebe tak, že i když metrem jezdím jenom dvě stanice, nikdy nemám šanci si sednout a jezdím ověšená jak vánoční stromeček, stejně mi to stálo za to a pokaždé jsem lovila knihu, abych si přečetla aspoň 3 stránky.

Ove se nesnaží být prvoplánově vtipný jako Stoletý stařík (prvoplánový humor nemám ráda). Ove je prostě uvěřitelná postava. Skutečná a syrová. Nedokonalá, obklopená nedokonalými lidmi. A musíte se smát. U téhle knihy prostě musíte… a na konci brečet…. jako já.

Lidem, kteří někoho ztratili, chybějí zvláštní věci. Drobnosti. Třeba způsob, jakým se ve spánku obracela. Muset kvůli ní znovu vymalovat.

Věřila, že ať už se člověk vydá jakoukoliv cestou, něco ho dovede k předurčenému cíli. Pro ni to možná bylo něco. Pro něj však někdo.

Nepochopil, proč si ho vybrala. Milovala samé abstraktní věci: hudbu, knížky a divná slova. Ove byl muž konkrétního. Měl rád šroubováky a filtry na olej. Kráčel životem s rukama zastrčenýma v kapsách. Ona tančila.

Dny mu ubíhaly pomalu a jednotvárně. Až ji jednou ráno spatřil. Brunetka s modrýma očima, v červených botách a s velikou zlatou broží. Od té doby už Ove nikdy znovu nezažil pořádek a řád.

Další den mu prodavač jízdenek vysvětlil, že Ove jistě chápe, proč ho nemůže nechat přespávat na lavičce jako nějakého tuláka. Ove chápal, ale svěřil se mu, že je to kvůli ženský. Prodavač mu nakonec dovolil vyspat se v úschovně zavazadel. Dokonce i chlapi za kasou na nádraží byli přece někdy zamilovaní. Takhle to probíhalo tři měsíce. Nakonec ji unavilo věčné čekání, jestli ji pozve na večeři. Pozvala se raději sama. „Zítra večer v osm hodin tady na tebe počkám. Přijdeš v saku a vezmeš mě do restaurace,“ oznámila mu stručně během pátečního loučení. A tak taky bylo.

Oveho se nikdo nezeptal, jak žil, než ji potkal. Ale kdyby tuhle otázku dostal, odpověděl by, že nežil vůbec.

Tenkrát o tom pochopitelně neměl ještě ani tušení, ale za život strávil čekáním na Sonju tolik čtvrthodinek, že by z toho táta zešílel, kdyby se to dozvěděl. Konečně se objevila, v dlouhé květované sukni a tak rudém svetříku, že Ove musel přešlápnout z pravé nohy na levou. Řekl si, že tahle ženská si smí s časem nakládat podle libosti.

Kocour seděl v kuchyni a tvářil se, jako by mu Ove dlužil peníze Ove na kocoura na oplátku hleděl, jako by mu před chvílí zazvonil u dveří s biblí v podpaží a vyptával se ho, zda je připraven vpustit Ježíše do svého života.

Kocour ho následoval se sebevědomím šedesátikilového německého ovčáka z protidrogového oddělení. Ove si hned pomyslel, že právě tenhle naprostý nedostatek jakékoliv sebereflexe bude mít co do činění s faktem, že kocour nemá ocas a postrádá polovinu kožichu.

Tříletá se chystala kocoura obejmout. Kocour se podle výrazu chystal, že na ni v případě nutnosti ukáže při identifikaci podezřelých na policejní stanici.

„Někoho milovat je jako nastěhovat se do domu,“ říkávala Sonja. „Zpočátku je člověk zamilovaný do novoty, každé ráno se pozastaví nad zázrakem, že je to skutečně jeho, jako by se strachoval, že k němu každou chvíli někdo vtrhne a oznámí: Došlo k obrovskému omylu, nikdy jste si neměl žít tak pěkně. Během let ale oprýská fasáda, dřevo se tu a tam rozklíží. A člověk svůj dům nemiluje pro jeho dokonalost, ale právě proto, že dokonalý vůbec není. Naučí se znát všechny rohy a zákoutí. Jak to udělat, aby mu nezamrzl klíč v zámku. Která prkna v podlaze se prohnou, když se na ně postaví, a jak otevřít dveře od skříně, aby neskřípaly. Všechna tahle malá tajemství totiž dělají domov.“

Na smrti je nejstrašnější to, že by mohla projít kolem. A nás tu nechat osiřelé.

Láska je podivuhodná věc. Dostaví se úplně znenadání.

„Ove má srdeční vadu,“ spustí bezbarvě a pak vychrlí spoustu slov, kterým může rozumět leda tak člověk s desetiletým lékařským vzděláním nebo s naprosto nezdravým vztahem k televizním seriálům.

Život je podivuhodná věc.

Výchova dívek v Čechách

V poslední době čím dál tím víc narážím na to, že to, co je pro mě normální slušné vychování, je pro druhé něco úplně mimo. Je pravda, že jsem nikdy moc nezapadala, ale nejsem si vědoma, že bych vyrůstala na jiné planetě.

Po posledních „problémech“ (nedorozuměních) jsem se zamyslela nad svou výchovou. Vychovala mě matka samoživitelka a pohádky jako je Candy (japonský anime a manga seriál na motivy telenovely) a Princezna Fantaghiró. Není proto překvapením, že projevuju silné feministické tendence.

Na druhou stranu (jako správný blíženec) jsem byla v zajetí amerických filmů a seriálů, které ze mě vychovaly „ZaKaždouCenuSeMusímPostaratOSvéhoMuže“ ženu. Něco ve stylu Zoufalých manželek nebo Stepfordských paniček. Správná žena tedy musí být krásná (tj. aspoň upravená), mít hezkou domácnost (aspoň základně uklizenou), umí vařit (a vaří, peče, smaží, dusí) a podporuje svého drahého.

(http://i.giphy.com/73UW5Rfo2osRq.gif)

A započatou výchovu ve mě utvrdilo moje okolí (vrána k vráně sedá), pro které je normální to, co pro mě.

Podle toho, co jsem slyšela od svých kamarádů žijících v zahraničí (na západ od naší zemičky) a podle vlastní zkušenosti, kterou jsem měla já, jsou právě díky těmhle vlastnostem ženy z východu tolik opěvované – dokonce považované za dokonalé.

Nicméně, shodou nevyzpytatelných okolností jsem se setkala s generací dívek mladších než já.

Když jsem je potkala poprvé na akci, překvapilo mě, že přestože celý den neměly vůbec nic na práci, dostavily se na střešní grilování v teplácích, neupravené, nepřinesly s sebou vůbec nic a jediné zákusky upekli jejich drahé polovičky. Já naproti tomu, po celém dni v práci, jsem v infarktovém běhu stačila z práce doběhnout do vinárny pro láhev vína pro hostitelku, do supermarketu pro láhev vodky pro mě, proběhnout sprchou, „šatnou“ (kde jsem nahodila společenštější šaty), při běhu kolem zrcadla se nalíčila a do toho připravila nějaké zákusky.

Po příchodu na onu akci se děvčata chopila vína, co jsem přinesla (nepronesly ani „bů“), sedly si do rohu a celý večer nepromluvily snad jediné slovo, jen mezi sebou.

A Silvestr roku 2015 jsme měli s mou drahou polovičkou strávit u těchto slečen (a jejich partnerů). Nic jsem nelámala přes koleno a říkala jsem si, že třeba tenkrát v létě neměly svůj den.

Na Silvestra jsem vařila a pekla 8 hodin v kuse. Navlíkla jsem se do šatů, které sice nebyly nové, ale ještě je na mě nikdo neviděl. Nalíčila se a upravila si vlasy. Část pohoštění jsem nechala doma své mámě (už takhle zůstala doma úplně sama). Část pohoštění jsem donesla prarodičům drahé polovičky s přáním všeho nejlepšího do nového roku. Část pohoštění jsem nechala v bytě své drahé polovičky. A zbytek jsem s sebou zabalila na oslavu. V mé hlavě je totiž normální, když jsem někam pozvaná, nepřijít s prázdnou.

Dorazili jsme na místo určení. Otevřeli nám pánové a my vstoupili. Byla už pokročilejší hodina, začátek oslav tedy už měli za sebou. Pánové byli oblečeni normálně (kalhoty a tričko) a dámy byly v teplákách. Ne v takových těch, co jsou hlaďoučké a jemňoučké, které nemají ve skutečnosti funkci tepláků. Ale v těch klasických tlustých, s vytahaným zadkem. A v průsvitných bílých tílcích, které jsou vhodné jako pyžamový svršek.

Po úvodním pozdravu a rozpačitém tichu jsme si s drahou polovičkou nalili alkohol, který jsme si přinesli s sebou z domova a pozorovali rozjetou zábavu, která sestávala v hraní společenské hry… Jak to probíhalo dál není třeba rozvádět. Dohráli jsme hru a šli se ven podívat na ohňostroj. Potom domů a spát.

Dost možná jsem ten největší pokrytec (jak o mě tvrdí má drahá polovička), ale já bych si to představovala jinak.

Na univerzitě v Izraeli byly moje spolužačky Američanky, místní a pár Evropanek. Každá skupina dívek se něčím vyznačovala. Místní děvčata měla vlasy dlouhé až do pasu, byly výrazně nalíčené a nosily velmi upnuté oblečení (většinou jen legíny a sportovní podprsenku). Američanky měly všechny vlasy svázané v uzlu na hlavě, make-up byl pro ně sprosté slovo a byly oblečené do volných triček a unisex kraťasů. Evropanky (ze Švédska, Německa, Litvy, Skotska, České republiky) se měnily podle situace, kdy jste je potkali. Když jste je překvapili doma, byly nenalíčené, v teplákách. Když jste je potkali ve škole, měly na sobě džíny/sukni a tričko a když jste je potkaly na večerní párty, byly výrazněji nalíčené a měly na sobě šaty.

Kdy a jak se to pro bohy stalo, že jsem ZASE považovaná za exota a jsem nabádána k tomu, abych to nepřeháněla (tj. nestarala se jak o druhé, tak o sebe)?

P.S. naštěstí můj blog není nikterak oblíbený, takže pochybuju, že by se dostal až k lidem, kteří byli v článku zmíněni. Pokud by však moji bohové měli tak silný smysl pro humor, že by se to tedy stalo, nechtěla jsem nikoho urazit. Článek je míněn jako sebelítostný plk nad nedostatkem poplácání po rameni.

P.P.S. pokud mě někdo z čtenářů chcete kritizovat za můj snobský, povýšený a pokrytecký názor, odpusťte si to. Moje okolí to za vás udělá z očí do očí.

(http://gph.is/1Jh79js)

Opravdu poslední P.S.: aby nedošlo k mýlce. U mě doma to (neustále) vypadá jak po výbuchu bomby. Nenosím podpatky, nelíčím se každý den, jenom když jdu někam ven (pokud to neobsahuje nákup nebo venčení psa). Jen se snažím.

Líné novoroční ráno v posteli

Předsevzetí pro rok 2016:

Víc líných rán s mým černým zlatíčkem

Projekt potomek – Graeme Simsion

Projekt potomek je pokračování Projektu manželka, který jsem doporučovala kudy jsem chodila, protože vtipnější knihu jsem snad nikdy nečetla. Druhé díly jsou vždy takové ošemetné a proto jsem měla obavy, jak to dopadne tady. Ale když jsem se hned na první stránce začala nahlas smát, došlo mi, že k nim není žádný důvod.

Pokud jste ještě na Projekt manželka nenarazili, tak vězte, že jde o příběh profesora Dona Tillmana, Australana, který má problém s emocemi. Nejen je projevovat, ale i je poznávat a vyhodnocovat. Jeho svět je řízen pouze logikou. Často je přirovnáván k Rain Manovi či Sheldnu Cooperovi.

První díl je o tom, že se Don rozhodne „pořídit si“ družku a vytvoří dotazník, podle kterého snadno zjistí, jestli dotyčná vyhovuje jeho parametrům. Nakonec se ale (navzdory svému dotazníku) zamiluje do dívky, která odporuje všemu, co hledal.

Sex se plánovat absolutně nesměl, aspoň ne výslovně, ale už jsem znal sled událostí, které zvyšovaly jeho pravděpodobnost. Borůvkový muffin z pekárny Modrá obloha, trojité espresso od Othy, svlečení košile (já) a moje napodobení Gregory Pecka v roli Attika Finche v Jak zabít ptáčka. Naučil jsem se nedělat pokaždé tyto čtyři věci ve stejném pořadí, jinak by moje úmysly byly příliš očividné. Dvakrát jsem se rozhodl pro hod mincí za účelem vybrat, jakou složku vyřadit, což suplovalo prvek nepředvídatelnosti.“

Druhý díl je o tom, že mu jeho manželka oznámí tu „radostnou“ novinu, že čekají potomka. Pro profesora Tillmana je to katastrofická zpráva. Neumí se vcítit do situace, nerozumí si s rozbouřenými hormony své ženy, nezná očekávání co se jeho role – jako otce – týče. Prostě katastrofa.

Strach, nepochopení a nabalující lži pak mají jediný výsledek – ztráty manželky. Jak se s tím Don vypořádá, to už si musíte přečíst v knize.

(http://gph.is/1KZA2Gl)