… aby mohl sl…

… aby mohl sledovat její slova, popisující zamilovaného muže, zamilovaného do neznámé, jež pro něj byla důležitější než vše ostatní na celém světě. Činil jí nástrahy, kdykoliv vyšla z domu, propadl jí, nespouštěl ji vůbec z očí, svůj život si bez ní nedokázal představit, uhnízdila se v každé z jeho myšlenek. Jednoho dne se vzchopil, sebral veškerou odvahu, oslovil ji na ulici, rozrušeně jí přeskakujícím hlasem vykládal o své lásce, o své věčné lásce, slovy nemajícími konce, dokud jej nepřerušila. Usmála se a on si pomyslel, že už nikdy nepřijde noc, a ona mu, hlasem, jenž byl ještě víc okouzlující, než si představoval, řekla, tvá slova jsou kouzelná, těší mne, vážím si jich, ale já si je nezasloužím, neboť moje sestra, která jde za mnou, je mnohem krásnější a mnohem přitažlivější než já. Jsem si jistá, že jakmile ji uvidíš, dáš jí přednost. Načež ten navěky zamilovaný muž odvrátil od zbožňované ženy zrak, aby pohlédl, jen krátce, letmým pohledem na onu vychvalovanou sestru. Zbožňovaná bytost uštědřila muži pořádný pohlavek: Tak tohle je ta tvá věčná láska! Jen se zmíním o hezčí ženě, hned se ode mne odvrátíš, abys zachytil její pohled. Co ty můžeš vědět o lásce?“

Sběratel světů

(Ilija Trojanow)

Nejdřív mi pově…

Nejdřív mi pověz ten příběh,“ řekla Fenchurch pevně. „Dorazil jsi na nádraží.“
„Měl jsem ještě dvacet minut času. Spletl jsem si dobu odjezdu. Ale vlastně je stejně dobře možné,“ dodal po chvilkové úvaze, „že si dobu odjezdu spletly Britské dráhy. To mě předtím nenapadlo.“
„Tak dál,“ zasmála se Fenchurch.
„A tak jsem si koupil noviny, že si vyluším křížovku, a šel jsem do bufetu na kafe.
„Ty luštíš křížovky?“
„Ano.“
„V kterých novinách?“
„Obvykle v Guardianu.“
„Myslím, že se snaží vypadat moc chytře. Já mámr adši Timesy. A zvládl jsi ji?
„Co?“
„Křížovku v Guardianu.“
„Ještě jsem se na ni nestačil podívat,“ odpověděl Arthur, „zatím se teprve snažím koupit si kafe.“
„Tak dobře. Kup si kafe.“
„Už si ho kupuju. A taky pár sušenek.“
„Jaké?“
„Lahodné čajové.“
„Ty jsou moc dobré.“
„Mám je rád. S nákladem čerstvě nabytých komodit jdu ke stolku a sedám si. Ale neptej se mě, jak ten stolek vypadal, protože už je to nějaký čas a nevzpomínám si. Nejspíš byl kulatý.“
„Tak dobře.“
„Načrtnu ti situaci. Sedím u stolku. Po levé ruce noviny. Po pravé ruce šálek kávy. Uprostřed stolku balíček sušenek.“
„Úplně to vidím.“
„Ale koho nevidíš, protože jsem se o něm ještě nezmínil, je člověk, který u stolku už seděl. Sedí naproti ně.“
„Jak vypadá?“
„Úplně obyčejně. Kufřík. Společenský oblek. Nevypadal zrovna, že by mohl vyvést něco divného.“
„Aha. Tenhle typ znám. A co udělal?“
„Tohle. Nahnul se přes stolek, vzal balíček sušenek, otevřel ho, jednu vyndal a…“
„Co udělal?“
„Snědl ji.“
„Cože?“
„Snědl ji.“
Fenchurch na něj úžasně zírala. „A co jsi propánajána udělal ty?“
„Udělal jsem to, co by za daných okolností udělal každý zmužilý Angličan,“ řekl Arthur. „Byl jsem nucen jeho chování ignorovat.“
„Cože? A proč?“
„Víš, na takovéhle situace člověk není vytrénován. Pátral jsem ve své duši, ale neobjevil jsem ve své výchově, zkušenostech ani prvotních instinktech nic, co by mi řeklo, jak mám reagovat, když mi někdo úplně jednoduše, klidně, přímo před nosem ukradne sušenku.“
„No, mohl jsi…“ Fenchurch se zamyslela. „Musím přiznat, že si sama nejsem jista, jak bych reagovala. A co bylo dál?“
„Zuřivě jsem koukal do křížovky,“ pokračoval Arthur. „Nedokázal jsem vyluštit ani jedno heslo, tak jsem usrkl trochu kávy, ale byla příliš horká, takže se nedalo nic dělat. Tak jsem se vzmužil. Vzal jsem si taky sušenku a usilovně jsem se snažil nevšímat si, že balíček je nějakým záhadným způsobem už otevřený…“
„Tak vidíš, přece jen se bráníš, nedáš si to líbit.“
„Ano, po svém. Snědl jsem sušenku. Snědl jsem ji naprosto záměrně a ostentativně, aby nemohlo být pochyb o tom, co dělám. Já když sním sušenku,“ dodal Arthur, tak zůstane snědená.“
„A co udělal ten člověk?“
„Vzal si další. Na mou duši,“ dušoval se Arthur, „opravdu to tak bylo. Vzal si další sušenku a snědl ji. Jasné jak facka. Tak jisté, jako že teď tu sedíme na zemi.“
Fenchurch se neklidně zavrtěla.
„Potíž je v tom,“ pokračoval Arthur, že když jsem neřekl nic poprvé, bylo o to těžší věc nakousnout napodruhé. Co jsem měl říct? „Promiňte, nemohl jsem si nepovšimnout, že… ehm…“ To by jaksi nebylo ono. Ne, ignoroval jsem to ještě rázněji, než předtím.“
„Panenko skákavá.“
„Zase jsem zíral na křížovku a nemohl pohnout ani s jediným slovem, a tak jsem do jisté míry projevil stejného ducha jako Jindřich V. v den svatého Kryšpína…
„Cože?“
„Šel jsem znovu do toho. Vzal jsem si další sušenku. Naše oči se na okamžik střetly.“
„Asi takhle?“
„Ano, totiž ne, takhle zase ne. Ale střetly se. Jen na okamžik. Pak jsme oba odvrátili zrak. Ale můžu ti říct,“ vyprávěl pohnutě Arthur, „že ve vzduchu bylo trochu elektřiny. U stolu přece jen narůstalo jisté napětí. V tu chvíli.“
„To si dokážu představit.“
„A tak jsme spořádali celý balíček. On, já, on, já…“
„Celý balíček?“
„Bylo tam jen osm sušenek, ale v tu chvíli nám připadalo, že tam tak sedíme a jíme sušenky už celý život. Gladiátoři sotva mohli být v horší situaci.“
„Gladiátoři by se museli utkat na slunci,“ poznamenala Fenchurch. „To je přece jen fyzicky náročnější.“
„To je fakt. Takže nakonec mezi námi zůstal ležet jen prázdný obal a ten člověk, když dokonal svůj zlotřilý čin, se konečně zvedl k odchodu. Samozřejmě se mi ohromně ulevilo. Čirou náhodou můj vlak hlásil až o chvíli později, a tak jsem dopil kafe, zvedl se, vzal si noviny a pod novinami…“
„Ano?“
„Ležely moje sušenky.“

Stopařův průvodce galaxií – Sbohem, a díky za ryby

(Douglas Adam)

Nejvíc sexy je, když…

Snaží se mě zaujmout… oblečením, upravenými vlasy (kterých se pak nesmím dotknout, abych ho nerozcuchala), drsnou („tvrďáckou“) maskou, penězi, kterými mi zaplatí horkou čokoládu, znalostmi (nejen) encyklopedického původu, osvědčenými dotyky na (zkušenostmi prý) osvědčených místech… 

Pak jednoho dne… když leží v roztrhaném triku a obyčejných trenkách v posteli (…účes dávno rozcuchaný) s notebookem na kolenou a pracuje (tj. nekomunikuje se mnou a nevšímá si mě), uslyší moje nadávání. Svou typickou šikovností jsem zahodila (vypadla mi z ruky) už miliontá věc. Většinu součástek posbírám a nešťastně si sednu vedle něj, ve snaze z pod postele vyškrábat neviditelný stříbrný udělátko (šroubek?).

„Chvíli počkej a já ti to pak najdu a opravím.“

„To už nikdy nikdo nenajde… a spravit to asi nepůjde“ 😦

Snažím se jednotlivé součástky zkusmo poskládat do původního tvaru… Neúspěšně. Jsem do toho natolik zabraná, že jsem si nevšimla, že zaklapnul notebook. Všimla jsem si, až když jsem poodjela. Poodjela jsem na posteli, kterou odšoupnul (i se mnou), aby mohl najít stříbrné udělátko.

„To nenajdeš“ říkám…. ovšem s menší rozhodností než předtím.

„Myslíš tohle?“ Vytahuje stříbrné udělátko velikosti 1/3 párátka do zubů a šoupne postel (na které stále sedím… tentokrát však s „lehce“ pootevřenou pusou) zpět ke stěně, bere mi z rukou neforemnou změť součástek, sedá si vedle mě a chvíli si s tím „hraje“.

„Na, tady to máš,“ říká mi a podává mi zpět normálně fungující přístroj, s kterým jsem se už rozloučila a postupně se připravila na oplakávání.

Nic víc sexy jsem do té doby neviděla…. Asi bych se měla jít léčit…. Prý….

K Zafodovu stol…

K Zafodovu stolu přistoupil ohromný přežvýkavec – mohutný, masitý čtyřnožec z hovězího rodu, s velkýma vodnatýma očima, malými rohy a výrazem, jenž by se dal nazvat vstřícným úsměvem.
„Dobrý večer,“ zabučelo zvíře a ztěžka dosedlo na své kýty. „Jsem hlavní chod dnešního večera. Mohu vám nabídnout některé partie svého těla?“ zafunělo, odkašlalo si a zavrtělo kýtami ve snaze pohodlněji se uvelebit. Mírumilovně zíralo na Zafoda a jeho společníky.
Jeho pohled byl opětován s výrazem zděšení a zmatku ze strany Arthura a Trillian, rezignace ve Fordově přípravě, zatímco Zafod Bíblbrox si dobytče prohlížel dravě hladovým pohledem.
„Třeba kousek ramínka?“ navrhlo zvíře. „Dušeného na víně, s bílou omáčkou?“
„Ehm, vašeho ramínka?“ šeptl Arthur zděšeně.
„Jistěže mého, pane,“ zabučelo zvíře pokojně. „Cizí bych přece nemohlo nabízet.“
Zafod vyskočil a začal zvířeti zkoumavě ohmatávat rameno.
„Taky roštěnka je moc dobrá,“ brmlalo dobytče. „Dopřálo jsem jí dost pohybu a jedlo jsem hodně jádrového krmiva, takže je tam spousta výborného masa.“ Mírně chrochtlo, zafunělo a začalo přežvykovat. Spolklo přežvýkanou píci a pokračovalo:
„Nebo byste si snad dali ze mě guláš?“
„Myslíš, že to zvíře opravdu chce, abychom ho snědli?“ zašeptala Trilian Fordovi.
„Já?“ podivil se Ford. Měl skelný pohled. „Nemyslím si nic.“
„To je naprosto příšerné,“ rozčílil se Arthur. „Nic nechutnějšího jsem nikdy neslyšel.“
„Oč jde, Pozemšťane?“ opáčil Zafod, jehož pozornost se teď přesunula k ohromné roštěnce.
„Přece neíníme jíst zvíře, které tady stojí a říká si o snědení. To je bezcitnost!“
„Pořád lepší než jíst zvíře, které se nechce dát sníst,“ poznamenal Zafod.
„O to přece nejde,“ protestoval Arthur. Chvíli o Zafodově poznámce uvažoval. „No dobře, možná o to jde. Mně je to jedno, nebudu o tom teď přemýšlet. Prostě jenom… ehm…“
Vesmír běsnil ve smrtelných křečích.
„Nejspíš si dám jen salát,“ zamumlal.
„Smělo bych vám doporučit, abyste zauvažoval o mých játrech? Určitě budou úžasně šťavnatá a křehká – vykrmuju se už celé měsíce.“
„Hlávkový salát,“ vyjádřil se Arthur důrazně.
„Hlávkový salát?“ podivil se přežvýkavec a nesouhlasně na Arthura vyvalil oči.
„Chcete snad říct, že bych si neměl dávat salát?“
„Spousta zeleniny má na tyhle věci dost vyhraněný názor. Proto se nakonec došlo k rozhodnutí rozetnout celou tuhle zamotanici a vypěstovat zvíře, které se chce dát sníst, a navíc to dovede jasně a zřetelně říct. Takže mě tu máte.“
Dobytče se decentně uklonilo.
„Takže sklenici vody, prosím,“ řekl Arthur.
„Koukni,“ vložil se do věci Zafod, „chceme jíst a ideálů se rozhodně nenajíme. Čtyři krvavé bifteky, prosím, ale rychle. Nejedli jsme už pět set sedmdesát šest tisíc milionů let.“
Zvíře se s jistými obtížemi zvedlo. Vydalo mírně bublavý zvuk.
„Velmi rozumný výběr, pane, smím-li se k tomu vyjádřit. Tak fajn,“ dodal, „jen si odskočím a picnu se.“
Ještě se obrátilo a přátelsky mrklo na Arthura:
„Netrapte se, pane, udělám to humánně,“ ujistilo ho a beze spěchu se odkolébalo do kuchyně.
Za pár minut přiběhl číšník se čtyřmi obrovskými kouřícími bifteky. Zafod a Ford se na ně bez nejmenšího zaváhání hladově vrhli. Trillian chvíli váhala, načež pokrčila rameny a pustila se do své porce.

Stopařův průvodce Galaxií (Restaurant na konci vesmíru) 

Douglas Adams

Ne, poslouchejt…

Ne, poslouchejte mě,“ naléhal Zarniwúp. „Přicházejí za vámi lidé, viďte? Přilétají v lodích.“
„Myslím, že ano.“ Muž podal láhev Trillian.
„A chtějí po vás, abyste za ně rozhodoval?“ ptal se Zarniwúp. „O lidských životech, o světech, o ekonomikách, o válkách, o všem, co se děje tam venku, ve vesmíru?“
„Tam venku?“ podivil se muž. „Kde venku?“
„Tam venku!“ Zarniwúp ukázal na dveře.
„Jak můžete vědět, že tam venku něco je?“ namítl muž zdvořile. „Dveře jsou přece zavřené.“
Déšť dál bušil do střechy. V přístřešku bylo teplo.
„Však vy víte, že tam venku je celý vesmír!“ křičel Zarniwúp. „Nemůžete se zbavit odpovědnosti jen tím, že prohlásíte, že neexistuje!“
Vládce vesmíru dlouho přemýšlel. Zarniwúp se třásl zlostí. Konečně vládce promluvil.
„Jste si velmi jist svými fakty. Nedůvěřoval bych uvažování někoho, kdo považuje vesmír – pokud nějaký je – za samozřejmost.“
Zarniwúp se stále třásl, ale mlčel.
„Rohoduji jen o svém vesmíru,“ pokračoval muž tiše.“Můj vesmír, to jsou moje oči a uši. Všechno ostatní je z druhé roky.“
„Copak v nic nevěříte?“
Muž pokrčil rameny. Zdvihl kocoura do náručí.
„Nechápu, co tím myslíte.“
„Nechápete, že to, co rozhodnete tady v té vaší boudě, má vliv na životy a osudy milionů lidí? To je naprosto obludné!“
„Nevím! Nikdy jsem neviděl všechny ty lidi, o kterých mluvíte. A vy zřejmě taky ne. Existují jen ve slovech, která slyšíme. Říkat, že víte, co se děje s jinými lidmi, je bláznovství. Jen oni sami vědí, jestli existují. Mají své vlastní vesmíry svých očí a uší.“

Stopařův průvodce galaxií – Restaurant na konci vesmíru

Douglas Adams

Právo na návrat (Leon de Winter)

Po dlouhé době kniha, které dávám pět hvězdiček z pěti… Po dlouhé době kniha, kterou jsem hltala do poslední chvíle (přestože ne úplně celou nepřetržitě), protože jsem byla zvědavá jak dopadne (na rozdíl od utahaného posledního Murakamiho, kde čtenáři všechno docvaklo nejpozději v polovině poslední knihy a konec tak byl nejen nadbytečný, ale u Murakamiho i typicky neuzavřený, nebo například Sparkse, který sice píše skvěle, ale konce často prostě „přestřelí“).

V Právu na návrat se jedná o příběh jedné rodiny, resp. jednoho muže, odvyprávěný v průběhu různých časových období. Děj začíná v roce 2024 v Izraeli, vrací se zpět do roku 2004 a 2008 do Ameriky a občas zalétne i do Evropy. Popisuje rádoby obyčejnou multikulturní židovskou (liberální) rodinu, která prchá z Izraele do Ameriky, aby svému malému synkovi dopřála bezpečnou a jistou budoucnost. Izrael se totiž postupně mění a na základě ústupků přijímaných na oltář mírovým procesům se později skládá už jen z části „svobodného“ Tel Avivu – kdy ostatní území „připadlo“ Palestincům. Kdo mohl, z Izraele utekl už dávno. Zůstávali jen beznadějní naivní snílci a lidé, kteří utéct nemohli, i když chtěli.

Paradoxně však právě po útěku z Izraele, kdy si mladá rodina začala budovat úspěšný život v Americe, se stane tragédie. Jejich čtyřletý synek zmizí. Policie i ostatní bezpečnostní složky jsou bezradné… rodina se rozpadá… hlavní hrdina se začne pohybovat na hraně šílenství. Vztahy, které v minulosti přečkaly pekelně těžké momenty jsou najednou příliš křehké. Vztahy, které se dříve jevily jako pouze „do počtu“ nebo „ze slušnosti“ se najednou projeví jako nečekaně silné. Jistoty mizí mezi prsty, spolu se zdravým rozumem. Ale kdo by se divil. Rodina je základ. O tu nám všem jde především.

Nebudu prozrazovat víc z příběhu, aby zůstal překvapením i pro další čtenáře (a to ani ve svých výpiscích dále, takže si je můžete bez obav projít)…. Kniha je napsaná velice čtivě (až na středně dlouhou pasáž popisující šílenství hlavní postavy, která se potuluje jako bezdomovec po Americe a hledá svého syna na základě číselného kódu) a několikrát (nemálo) překvapí.

Autor je ve svých názorech často považován spíše za extrémistu. Nevím, neznám. Názory v téhle jeho knize však radikální nejsou – resp. dává stejný prostor i „druhé straně“. Na Izraelsko-Palestinskou otázku se nezaměřuje příliš silně… a lze ji tak brát pouze jako pouhé barvité prostředí na pozadí celého příběhu, které je (upřímně doufám) jen černou předpovědí budoucnosti, která nepřijde.

 

VÝPISKY

„Kdo by nechtěl z tohohle blázince? Kdo vydržel svobodně dýchat ve špinavých bouřích, které již po desítky let přicházely z celého regionu? Pryč chtěli všichni, ale současně to nikdo nechtěl vzdát a zakroutit krkem podivuhodnému experimentu této země.“

„Bram se dal do běhu, srdce v hrdle, s očima, které chtěly vidět vše, ale bály se dívat. Protože tady něco nebylo v pořádku. Věděl, že tu něco není v pořádku, jako by jeho selhávající tělo již znalo pravdu, kterou jeho duch nemohl přijmout.“

„A bláznivé bylo, že Bram najednou stál před volbou. Věděl, že může zvolit šílenství. Bylo to rozhodnutí, které bylo nasnadě. Tenhle svět je nepochopitelný, a on si může zvolit svou vlastní variantu světa. Bylo to východisko, zdálo se, východisko, které ho mohlo osvobodit od sežehující bolesti.“

„Chlapče, tohleto vedro chce klid.“ – Bylo bizarní mluvit takhle ke zvířatům, ale šlo to samo od sebe. Hendrikus se stal členem rodiny, a měl tedy právo na lidské projevy lásky a lidské napomínání.“

„Od té doby, co tam není Arafat,“ řekl Bram, „se může stát všechno. Je lepší žít s ďáblem, jehož člověk zná, než s ďáblem, kterého nezná.“

„Hartog mu řekl, že nejvýznamnějším rizikovým faktorem při vzniku chorob typu Alzheimerovy nemoci je věk. Podle něj byl lidský organismus, který vznikl za miliony let evolučního vývoje, vypočten na maximální životnost asi padesáti let, a jakmile byla tato délka překročena, pravděpodobnost degenerace se úděsnou měrou zvyšovala. Hygiena a lékařský důvtip pomohly člověku dosáhnout mnohem vyššího stáří, než s jakým počítala příroda, ale příroda to tak nenechala. Jeho otec řekl: „Příroda je zavilá. Příroda se mstí nemocemi stáří.“

„Muž měl starý evropský obličej – toto slovo se mu vynořilo, obličej -, který prozrazoval kultivovanost. Bram je kdysi vídával, rty, které formulovaly moudrá slova, oči, které zářily pochopením, čelo, za nímž se usídlily myšlenky.“

„Já nevím, jestli jsem kvůli tomu ráda. Někdy je přehledné nemít na vybranou.“

„Hodně jsem toho přečetl, ale nic jsem se nenaučil.“

„Naděje člověka opotřebovává.“

„Byla to fantastka, ale co špatného se v tom skrývalo?“

„Kde to žiješ? (…) Nikde se neslaví tak jako tady! Kde si líp zatancuješ než na okraji sopky nebo na potápějící se lodi?“

„Z cesty kolem světa nebylo nic; Bram si pronajal studio v levné čtvrti na jihu Tel Avivu a začal mít tu zemi navzdory sám sobě, přes svou kritiku a výhrady, rád, světlo ráno a světlo, když odpoledne uběhlo jako sen, domy a názvy ulic a agresi a kreativitu lidí, s jejich umanutými sny a oprávněnými úzkostmi.“

„Ale nemohl vyloučit, že jeho syn jednoho rána uvidí dívku, před kterou nedokáže sklopit zrak, protože bude příliš krásná, k níž se bude každý den vracet, aby se na ni díval, dívku, která bude servírovat čaj v indické vesnici nebo bude na trhu na Pobřeží slonoviny prodávat čerstvou mátu.“

„Maminka se za války skrývala, byla Hartogovou první a jedinou láskou, když se vrátil z táborů. Když u ní zjistili nemoc, zemřela do pěti týdnů. Z ničeho nic, ve vzdechu, tělo plné energie a chuti do života, z ničeho nic pryč, matčina tvář u jeho tváře, krabička na svačinu s obloženými chleby, které pro něj ráno připravila, krabička z umělé hmoty plná lásky, jako by to nikdy neexistovalo.“

„Četl velice brzy Poppera a Solženicyna a Saula Bellowa a byl si vědom toho, že mu polovina uniká, ale ukazovali cestu k myšlence, že svět není chaotický shluk okolností, ale je možno ho proniknout a pochopit. Chtěl začít žít co nejdřív.“

Poslední ukázka vypovídá nejen o knize, ale i o zemi a národu, který popisuje, asi vůbec nejvíc. Jde o situaci, kdy si starý muž, žijící osaměle, zavolá z posledních sil sanitku. Přijedou pro něj dva záchranáři, naloží ho do sanitky a vezou ho do nemocnice. Jeden řídí, druhý sedí u umírajícího:

(stařík, který vtip vyprávěl, po převozu do nemocnice zemřel….)

 

Život jako galerie

Život je jako taková soukromá galerie.

Představte si obrovskou místnost… bílé stěny, žádný nábytek, prázdno. Čas od času se v ní pořádají různé akce na konkrétní téma. Když jedna skončí, galerie se vyprázdní a majitel je v očekávání, na jaké téma bude výstava další. Co teď zaplní jeho galerii, čím se teď naplní jeho život? To nekonečné očekávání mezi čistě bělostnými stěnami. Představy a ideály, které mu nedávají spát. Nepoznaná budoucnost, kterou očekává každým okamžikem, může být svým způsobem dojemnější, než výstava, která jeho galerii, jeho život, nakonec zaplní.

Ne však moje. Moje galerie byla nesystematická, roztříštěná… Její jednotlivé kousky se k sobě nehodily, ale nevadilo mi to. Ne každý může dokázat zaplnit tak obrovský prostor. Ne každá výstava si udrží takovou pozornost, aby se z ní stala stálá expozice…

Galerie Leica (Praha)

Výpisky z třetí knihy 1Q84 (Haruki Murakami)

„Svět, v kterém žijeme, je zlý.“ – „Tam, kde je naděje, přece nevyhnutelně přicházejí i zkoušky.“

„Nikdo se snad nedá podvést snadněji než ti, kteří věří, že dělají správnou věc.“

„V jednu chvíli, když ve studeném větru sleduje park, přistihne se Aomame při víře v Boha. Najednou ten fakt objeví. Dočista jako když pod sebou chodidlo v měkkém bahně ucítí pevnou skálu. Tajemný pocit a nečekané poznání.“

„Jsem přece šelma, řekl si Ušikawa. A šelmy musí mít nekonečnou trpělivost.“

„Jenomže: dokud jsem neumřel, nezbývá mi stejně nic jiného, než abych žil, a žít jsem s to pouze a jedině po svém. Možná to není způsob živobytí zrovna dvakrát chvályhodný, žádný jiný ovšem k dispozici nemám.“

„Jakmile se jednou zrodí očekávání, srdce si od té chvíle začíná dělat, co chce. A je-li to očekávání zrazeno, propadá člověk beznaději a beznaděj s sebou nese bezbrannost.“

„Než sestra Tamura opustila místnost, zlehka sepjala ruce čele k mrtvému. To samé udělal i Tengo. Lidé vzdávají mrtvému člověku přirozenou úctu. Mají přece před sebou někoho, kdo jen docela nedávno završil tak velký osobní úkol, jakým je smrt.“

„Když umře člověk, je to vždycky krutý, ať už jsou okolnosti, jaký chtějí. Najednou nám tu ve světě zeje díra. Tomu je potřeba vzdávat náležitou úctu. Jinak se ta díra už nikdy pořádně neuzavře.“

„Něco, co by nikdy nikomu nevysvětlil, ani kdyby mluvil sebedýl. A tak nezbejvalo, než aby si to odnesl s sebou. Jako takový důležitý zavazadlo.“

„Utrpení je totiž něco, co nejde jen tak zevšeobecňovat. Každé má svá vlastní specifika. Kdybych měl tak trochu parafrázovat ty známé řádky z Tolstého, jsou všechna potěšení v zásadě podobná, mezi jednotlivými druhy utrpení jsou ovšem jemné rozdíly.“

„Hranice mezi lidským životem a smrtí je tenká jak papír.“

„… neztratit naději. Naději, která představuje sice nepatrný, ale významný zdroj tepla, které každého uvnitř zahřívá. Malý plamínek, okolo kterého až doposud pečlivě drželi dlaň, aby ho ochránili před větrem. Před prudkým větrem reality, který by ho mohl tak snadno uhasit.“

Románoví hrdinové

Chtěla bych mít takovou odvahu jako románoví hrdinové. Tu neochvějnou jistotu, že když někoho potkáte v 10 letech a pocítíte k němu něco zvláštního, zažijete s ním nějaký výjimečný okamžik a pak se ztratíte z dohledu, bude si vás ten člověk i po 20 letech pamatovat a udělá cokoli proto, abyste se setkali a dokonce bude ochotný vše pro vás opustit, jen aby se s vámi mohl znovu setkat.

Já takovou odvahu nemám. Zítra má narozeniny má zatím největší láska. Láska skončila už před delším časem, neskončila však zle. Nezbyla pachuť zahořklosti, nenávisti, nepochopení apod. Jen jsme se každý rozešli vlastní cestou, protože to bylo jednodušší, než budovat nějakou společnou. I tak to byla má největší láska. A já už několik dní přemýšlím, jestli mu mám zítra napsat blahopřání k narozeninám. Nemám pochybnosti o tom, že by si mě nepamatoval… přece jen se naše „odcizení“ dá spíše počítat na měsíce, než na léta… ale připadám si nepatřičně. Jako bych chtěla ukousnout větší díl, než který mi byl nabídnut….

Kniha, která mě donutila k téhle mojí myšlence, není žádná červená knihovna, žádná romantická knížečka pro náctileté dívenky. Jen dočítám 1Q84… a mám problém uvěřit víc v existenci světa, kde mají lidé tak otevřená srdce a dobrou paměť, než světa, kde po nebi plují dva měsíce.

Přesto zůstávám naivním optimistou… i když s pusu plnou „avšak“ „kdyby“ a „co když“. Ono to nějak dopadne… jako vždycky.