Jak je to s mým štěnětem….

Vzhledem k četnosti mých tweetů o mém novém štěněti byla jen otázka času, kdy se rozepíšu nad 140 znaků… a je to tu… 😀

Že si pořídím štěně byla jasná věc… jediná neznámá veličina byla kdy. Vyrůstala jsem v rodině, kdy bylo skoro až povinností mít německého ovčáka. Když v půlce mojí puberty umřel náš tehdy poslední německý ovčák, začala jsem protestovat: „Už dost s těmi ovčáky! Jsou i jiní psi!“

Chytrá maminka tak vymyslela plán: „Vybereš si vlastního ovčáka. Vybereš si ho, dáš mu jméno, vychováš si ho… bude to tvůj pes, podle tebe…“ na to jsem já, coby rozmazlený jedináček, slyšela….

Příští měsíc to bude šest let, co ten můj jedinečný německý ovčák zemřel na vrozenou, nevyléčitelnou nemoc. Byl jako součást mně samotné… Jeho odchod jsem nesla velmi těžce a žádného psa už nechtěla nikdy vidět. Maminka však opět chytře pochopila situaci a pořídila štěně bernského salašnického psa… rasu, do které jsem se zamilovala zhruba v 8 letech v čekárně u veterináře.

Na konci loňského roku jsem začala poznávat, že už dozrál čas… už jsem schopná přijmout do rodiny dalšího ovčáka… mého (dalšího) ovčáka. Darmo mluvit, jsem na ně prostě zvyklá. Berňáci jsou ti nejkrásnější psi, ovčáci ti nejlepší. A já chci oboje. Najednou samozřejmě.

Výběr štěněte je věc dosti náročná. Obecně jsem dost vybíravá (modří vědí), ale výběr štěněte? To se musí zažít, jinak člověk neuvěří…. Ze zhruba 150 inzerátů na internetu byly hodny k otevření a podrobnějšímu prostudování 2. Zatelefonovala jsem chovatelkám, domluvila se na návštěvě a o týden později s připravenou GPS vyrazila. Ztratila jsem se… samozřejmě… jak na cestě k první chovatelce, tak na cestě od první chovatelky k té druhé (přestože od sebe bydlely zhruba 20 kilometrů). Prohlédla jsem si ten den 15 štěňat. Obě chovatelky byly zkušené, líbilo se mi jak se starají jak o své psy, tak i o štěňátka a jejich celkový přístup… Do užšího výběru se nakonec dostala 3 naprosto rozdílná štěňata. Vzala jsem si čas na rozmyšlenou, nastavila GPS směr domů a vyrazila. Už v půlce cesty autem se začal prosazovat jeden favorit, ale vzhledem k důležitosti situace nebylo radno nic uspěchat….

Večer jsem zavolala oběma chovatelkám. Bylo jasno. Vybrala jsem si štěně, na které jsem se vůbec nejela podívat. Bratr mého největšího favorita. Prostě přeskočila jiskra. Nedalo se svítit. Druhý den ráno jsem tak opět nastavila GPS a vyrazila si pro nového člena rodiny (za dva dny jsem najela 290 kilometrů a ztratila se jen dvakrát… jdu do sebe!)…. Začal nám nový život…:

1) první týden: spaní na zemi. Se všemi svými zvířaty jsem vždycky spala na zemi. Se psy první týden po příchodu k nám domů, s kočkami po „kastraci“. Tentokrát to však bylo trochu jiné. Štěně přechod díky výborné socializaci od chovatelky zvládalo líp, než jsem čekala, a tak jsem se druhý den rozhodla pro změnu… já budu spát na nízké sedačce a štěně na zemi. Večer jsem si tak nachystala polštář a peřinu do obýváku a na zemi připravila oblíbené polštáře pro štěně. Po zalehnutí na sedačku se ke mě snažil dostat můj 40 kilový berňák, který je zvyklý se mnou spát v posteli (letišti). Na malé sedačce pro dva to ale nešlo. Štěně, pozorujíc naše (ne příliš chtěné) sbližování, začalo opuštěně plakat na zemi. Mé vřelé srdéčko tedy rozhodlo, že zem je dost velká pro nás všechny a tak jsem ze sedačky vyndala polštáře a ustlala nám všem na zemi. Jakmile bylo dílo dokonáno, spokojeně jsem se rozhlédla…. štěně uložené na jedné sedačce, berňák uložený na druhé sedačce…. tak jsem si lehla na zem, otočila se k nim zády a všichni jsme (relativně) spokojeně usnuli.

2) záchod. Jsem přirozený talent v tom, jak naučit psa chodit doma na vyhrazené místo. Jde mi to tak dobře, že štěně preferuje (k mé obrovské radosti ) dojít si na záchod doma na plenu, než venku.

3) miska s vodou. Po necelém týdnu bylo jasno, jaká je nejoblíbenější hra našeho nového člena. Párkrát se napít ze své misky s vodou, zbytek vylít, popadnout misku, utíkat s ní co nejdál a snažit se jí rozkousat. Tahle hra ho neomrzí asi nikdy. Díky bohům, že pod námi nikdo nebydlí, protože bychom je jistojistě vytopili. Mít holinky, netroufala bych si navštívit naši kuchyň bez nich.

4) kousání a trhání. Přestože má štěně dost svých vlastních hraček, nic mu neudělá takovou radost, jako když někde objeví boty/tkaničky/ponožky/jakékoli oblečení/ramínko/papíry/noviny/časopisy/láhve (které se naučil rychle otvírat a tak krom potopy vzniklé kvůli vylívání misky s vodou, vzniká i potopa z otvíraných lahví) nebo vlastně cokoli jiného. První den, kdy jsem ho nechala doma samotného (tj. se zbytkem zvířecí rodiny a mojí maminkou na hlídání), mi ke konci pracovní doby máma vesele psala, že ten náš čert rozkousal telefonní kabel. Ha ha. Krve by se ve mě nedořezal. Odepsala jsem domů rozklepanými prsty „Chceš mi říct, že nám nejde internet?“ Maminka nechápala, co má telefonní kabel společného s internetem, ale poslušně šla vyzkoušet, jak svítí krabička, kterou považuje za původ internetu v naší domácnosti…. nesvítí…. ach jo. Pozitivní věc na tom je, že jsem doma už dlouho neměla tak naklizeno, protože jakmile někde něco zůstane, můžu se s tím rovnou rozloučit… A pokud mě teď někdy potkáte a já nebudu mít žádné ponožky… nesmějte se mi… není to schválně, ani způsobené mou roztržitostí… to ON.

5) sex. Nevím, jestli to moje štěně je předčasně vyspělé, ale…. přineslo k nám domů doslova sexuální revoluci. Spolu s ním teď máme doma 3 psy. 3 chlapy. A všichni tři si myslí, že ti další dva jsou fenky. Doma se nám to zvrhává na jeden velký grupáč. Štěně se snaží mít štěňátka s naší sheltie („mrňavá kólie“ – chlap). Můj bernský salašnický pes se snaží mít štěňátka s mým novým štěnětem…. a sheltie se snaží mít štěňátka s oběma zároveň, asi aby jim to nebylo líto. Samozřejmě, pokud není v dosahu žádný jiný nápadník, tak všichni tři vezmou za vděk i mnou, čímž mi dělají velkou radost (ještě nikdy jsem nebyla tolik žádaná… konečně zakouším pocity, které má taková Scarlet Johannson).

6) žárlivost. Se dvěma psy jsem dospěla na vrchol svého chovatelství z jednoho prostého důvodu. Mám jen dvě ruce. Pokud jednou hladím jednoho, musím druhou hladit druhého. Pokud jednomu dávám jídlo, druhému musím taky. Pokud si hraju s jedním, musím si hrát i s druhým. Pokud jdu ven s jedním, musím jít zároveň i s tím druhým.

Při psaní posledního odstavce si začínám uvědomovat, že je tu až podezřelý klid… takže končím a jdu zjišťovat škody (naivita mě už dávno opustila). Třeba to dokončím někdy jindy… pokud budete chtít…

Sběratel světů (Ilija Trojanov)

Tahle kniha je o muži, kterého táhnou jiné kultury…  Je o skutečné historické postavě – chlapíkovi, který se v 19. století vydával za různými „úkoly“ po celém světě. Byl přitahován jinými kulturami a cítil se doma všude jinde, než tam, kde se narodil… v Anglii. Na jeho cestách po Indii, arabském poloostrově a Africe byl fascinován jinými kulturami… nesnažil se zachovávat britskou kultivovanost, nesnažil se o „osvětu“ domorodé kultury. Byl nadšen, když se mohl naučit místní řeč, mluvit s obyčejnými lidmi a zapadnout do prostředí jako místní. Splynout s davem, nechat se ovlivňovat a působit na sebe cizí vlivy. Na všem dokázal najít něco, co ho zaujalo a nadchlo.

Kniha je o cestování, ale není zde myšleno jako cíl, ale jako prostředek. Přes svou snahu a nepopiratelné úspěchy však nakonec poznává, že přestože nic nepředstírá a do nových kultur se vždy naprosto ponoří, tak po čase zjistí  (buď sám a nebo mu to dá jasně najevo jeho okolí), že tam nikdy úplně nezapadne… Protože, ať chce nebo nechce, tak je Brit a v Anglii vyrostl a může ji nenávidět sebevíc, ale nikam jinam zcela patřit nebude. Je tak odsouzen být všude cizincem – ve své skutečném i vysněném domově.

Výpisky z knihy:

„Do what thy manhood bids thee to, From none but self expect applause: He noblest lives and noblest dies Who makes and keeps his self-made laws.“

„Člověk přece nemůže stavět konec nad všechno ostatní! Konec nemůže mít tak velký význam.“

„Loučíme se, každodenně, pozdravem áó-džó, což znamená tolik co: pojď-jdi. Odcházím, abych mohl zase přijít.“

„Kniha, pero a žena by se nikdy neměly půjčovat. Když je člověk dostane zpět, jsou potrhané, polámané nebo oškubané.“

„Jsi malicherný. Změna místa podmiňuje změnu víry.“ – „Jak to myslíte?“ – „Jak je možné, že máme tolik různých druhů své vlastní víry? Protože požadavky na víru jsou v lese jiné než na planině nebo v poušti. Protože místní koření mění chuť celého pokrmu.“

„Zpravidla to tu pekelně páchne, kanalizace je jen mlhavým plánem. Ale nemějte starosti, existuje tu prevence proti choleře a tyfu, také proti střelným a bodným zraněním, dokonce i proti hlouposti a zabedněnosti – říká se jí štěstí a já jsem touto prevencí očkován.“

„Jsem ten, kdož létá sám.“

„Nutit člověka k jiné víře, to je znásilnění, které nemá konce.“

„Postit se není totéž co hladovět.“

„Hadži protestoval marně, celý svůj život se tomuto hříchu vyhýbal, slíbil, že se s nimi napije příštího dne, hrozil policií, citoval z Koránu. Ještě ani nedošel na konec zaříkávací súry, když se Alí Agha zhluboka nadechl. Hřích je hřích, a zítra je zítra, ale co stojí v Koránu, to vím taky, a ještě k tomu líp. Vymrštil paže dopředu, jako by mezi přítomné rozhazoval dary. Korán, přednášel sebevědomě jako álim z univerzity Al-Azhar, odsuzuje několikrát alkohol. Třikrát. Albánec dal dohromady tři prsty a držel ruku s nimi nahoře. A ve všech třech případech se říká něco jiného. Jak to? Poprvé: Bůh varuje před přílišným pitím. Ptáme se: kdy to bylo? To bylo předtím, než jedl večeři. Podruhé: Bůh snědl večeři, Bůh si… tedy, dal několik pohárků, není mu moc dobře, takže nám přísně doporučuje… vůbec ne… pít. To si říká každý, kdo nesnese opít se přes míru. Pak, potřetí: Bůh zakazuje pití úplně… zčistajasna, a kdy to bylo, bratři moji? To bylo ráno poté, když se Bůh probral se strašlivou kocovinou. Tak! Jak to, že dbáš tedy pravidel někoho s kocovinou, aniž bys sám kdy ochutnal alespoň jediný doušek?“

„Lev, vlk a liška si vyjdou společně na lov. Skolí divokého osla, gazelu a zajíce. Lev požádá vlka, aby rozdělil kořist. Vlk neváhá: Divoký osel je tvůj, gazela moje a zajíc naší družky lišky. Lev se rozpřáhne a jediným úderem tlapy srazí vlkovi hlavu. Pak se obrátí na lišku a řekne: Teď rozdělíš kořist ty. Liška se před lvem hluboce pokloní a jemným hlasem praví: Vaše Veličenstvo, rozdělení je zcela jednoduché. Divoký osel bude vaším obědem, gazela večeří. A co se zajíce týká, ten vám jistě přijde k chuti jako pamlsek mezi těmi dvěma jídly. Lev spokojeně kývne: Jaký takt a pochopení máš. Řekni, kdo tě to naučil? A liška odpoví: Vlčí hlava.“

„Bůh je všechno a nic, ale není to účetní.“

„Vidíme-li ve svém bližním pořád jen toho druhého, nikdy mu nepřestaneme ubližovat. Z tohoto pohledu vězí ďábel v rozdílech, jež si lidé mezi sebou vytvářejí. Ve svém názoru byl utvrzen velkým plivancem, který mu přistál v obličeji.“

„Když nezná cestu nikdo, může být vůdcem každý.“

„Žádná rána bičem na tomhle světě tě neodradí od toho, aby ses vydal na cestu svého srdce. Jakmile začne být strach nebo zoufalství nebo hněv nebo touha silnější než myšlenky, jež mohou počítat a zvažovat, pak děláš to, co ti velí tvé srdce, i kdyby na tebe čekala všechna pekelná muka tohoto i příštího života. Kdo vynalezl trest, věděl málo o hodnotě člověka.“ – „Babo Sidi, ty cenu člověka znáš, jistě, nikdo z nás o tom nikdy nepochyboval, ale ani ty nepoznáš všechno, co bys poznat mohl. Bez pohrůžek mukami pekelnými by člověk neměl důstojnost a smysl pro míru.“ – „Na vlastní oči jsem viděl, babo Júsufe, jak potrestaní udělali při první příležitosti znova to, zač byli potrestáni. Bič nezanechával trvalejší stopy na kůži, ta se sloupávala. Věřte mi, přátelé moji, člověk se svléká jako had. Existuje jen jedna možnost, která je s naprostou jistotou odradí od činu: musíš je zabít.“

„Když srdce pláče, protože něco ztratilo, směje se duch, protože to nalezl.“ (Staré arabské přísloví)

„Znáte ten příběh, jak vyšlou Hodžu na lov lvů, a když se vrátí, celý jen září, ptají se ho tedy, kolik lvů jsi zabil, a on odpoví: ani jednoho. Kolika jsi byl na stopě, vyptávají se dál, a on odpoví: ani jednomu. Kolik jsi jich viděl, dodají, a on odpoví: ani jednoho. Proč jsi tedy tak šťastný, ptají se, a on odpoví: když jdeš na lov lvů, žádný úlovek je víc než dost.“

„… dospělí žáci jsou ti, kteří berou učiteli vědomosti, mladí žáci naproti tomu očekávají, že učitel do nich musí vědomosti propašovat, víte, jak to je, násilím může člověk brát, ale ne dávat.“

„Modlitba, jež je utvořená jako zákon, je potřeba jen tehdy, když modlitba zůstává výjimkou, když musíš vystoupit ze svého života, aby ses pomodlil. Když je však každý tvůj dech modlitbou, když je modlitbou každý tvůj čin, když ctíš Boha, protože jsi v něm obsažen, pak žádnou jinou modlitbu nepotřebuješ. Naopak: je to ta nejvyšší modlitba ze všech. V mešitě není modlitba ničím jiným než vyhlášením našich úmyslů, dobře míněných a všem na očích, je to jako loď, kterou na pevnině postavíš tak, aby odolávala moři, ale zkouška přijde teprve po vyplutí, když se dostaneš do první bouře. Koho pak zajímá, jak ta loď vypadala krásně, když ještě ležela na pláži? Myslíte si, že v okamžiku našeho selhání začne Bůh počítat naše modlitby?“

„Žádný člověk se s Bohem nikdy skutečně nesetká, vysvětloval mi jednou při slavnostní večeři. Protože – co by se stalo? Jeho osobnost by se rozplynula, vstoupí v Boha. Už žádné já, už žádná budoucnost, přestoupil by na Věčnost. Kdo už by chtěl zůstávat člověkem, může-li být součástí Boha. Pozoruhodná logika, nemyslíte?“ – „Co z toho vyvozoval?“ – „Že máme touhu hledat, samozřejmě, ale v žádném případě najít. Přesně to dělal po celý svůj život, říkal. Hledal všude, na rozdíl od většiny lidí, kteří se dívali pořád do stejného hrnce.“