Knižní pecky

Nechci to zakřiknout, ale v poslední době jsem měla (opět) štěstí, co se výběru knih týče… vezměme to popořáku:

Já jsem Malála (Malála Júsufzajová, Christina Lambová)

Tuhle knihu jsem si chtěla přečíst okamžitě poté, co vyšla. Klidně v angličtině, pokud nevyjde česky. Proč? Malálin příběh sleduji od začátku… je to totiž příběh dost neobyčejný.

Malála je obyčejná malá holka. Vyrůstá v Pákistánu, obklopená starobylými tradicemi, které sledují islámské, paštúnské a buddhistické kořeny. To, co ji odděluje od ostatních je hlavně její rodina. Vyrůstá totiž ve velmi liberálně-demokraticko-intelektuální rodině. Její otec si splnil sen a založil vlastní školu, ve které Malála prakticky vyrostla. Když čtete první polovinu knihy, nemůžete se úplně ubránit srovnání s Hermionou z Harryho Pottera. Malála je totiž šprtka. Musí být ve třídě nejlepší a volný čas tráví samostudiem. Chce být nejlepší, protože chce využít příležitosti, kterou dostala a chce to někam dotáhnout…

Nicméně k tomu, aby mohla svůj sen naplnit a aby vůbec mohla chodit do školy ji brání jedna taková drobnost… talibán. Malála popisuje ve své knize, jak to vypadalo, když talibánci přišli do jejího města. Jak jimi z počátku všichni opovrhovali, pak začali nabírat první příznivce, když se zaměřili na sociální otázky konkrétního města a nakonec město ovládli pomocí strachu. Byla jen otázka času, kdy fanatici a extrémisti, kteří talibán vedli, zakážou dívkám (krom mnoha jiných věcí) i vzdělání. Ale ani když začali vyhazovat dívčí školy do vzduchu, nezabránili tím dívkám k přístupu ve vzdělání. Do školy chodily oklikou, učebnice schovávaly pod šátky… bály se, ale nevzdávaly se.

Malála, i když samozřejmě také měla strach, ani na vteřinu nepřemýšela nad tím, že by se studiem skončila. Její svobodomyslný otec je pro ni obrovským vzorem a tak díky jeho „kontaktům“ začala s rozhovory pro místní i zahraniční televize, rádia apod. Malála byla sebevědomá díky rodinému prostředí, ve kterém vyrůstala. Její dědeček byl duchovní mluvčí, její otec začal být známý iniciátor a organizátor akcí na podporu vzdělání a ona se jim chtěla vyrovnat….

Povedlo se jí to. Začala být známá a všimnul si jí samozřejmě i talibán. Když ji bylo 15 let, cestou ze školy vtrhli mladí talibánci do „autobusu“, ve kterém Malála jela a postřelili jí do hlavy. V tu dobu už byla Malála relativně „slavná“ a vláda cítila potřebu se o ní postarat. Šlo o politickou otázku, kdy pákistánská vláda tvrdila, že talibán byl na území Pákistánu poražen a celé území je pod kontrolou. Pokud by však mladá dívka, známá díky svému boji za práva žen na studium, zemřela na následky zásahu talibánu, vyšlo by najevo, že to není až tak úplně pravda….

Kniha se čte pěkně. Asi jí budou více rozumět ženy, protože je skutečně napsaná z ženského (a ještě k tomu relativně dětského) úhlu pohledu. Ale rozhodně doporučuji všem, aby si ji přečetli (stejně jako třeba Tři šálky čaje). Pochopíte z ní totiž, že ne každý muslim je terorista. Že většina muslimů má problém s tím samým, s čím mají problém lidi po celém světě a teroristy nenávidí možná ještě víc, než my (protože jim ohrožují – krom jejich životů – i jejich každodenní rutinu). Ale i to, jak nás – „západní svět“ – vnímá běžný člověk z toho světa muslimského. Malála je obyčejná holka, která ráda kouká na své pořady v telce a čte Stmívání pořád dokola… akorát že nosí šátek, mluví arabsky (paštůnsky, anglicky a já nevím jak dál) a bojuje za to, aby mohla chodit do školy.

To, co se mi ale na knize líbilo nejvíc, byla velká vlna solidarity a uznání, která se zvedla napříč celým světem poté, co byla Malála postřelena. Kolik lidí jí nabídlo pomoc, kolik lidí jí skutečně pomohlo a kolik lidí na ni jen myslelo… to bylo prostě úžasné. Dojalo mě, že tolik lidí dokáže nezůstat lhostejní.

Malála byla postřelena ve svých 15 letech. Málokdo ji dával šance na přežití, ale přesně na své 16. narozeniny měla projev na půdě OSN (kde si nelze nepovšimnout jejích naprosto dojatě hrdých rodičů v pozadí) a o rok později se stala nejmladší držitelkou Nobelovy ceny…. a víte co? Tohle není beletristická fantazie…. ale… skutečný příběh.

http://eshop.knihydobrovsky.cz/eshop-jmenuji-se-malala-615618.html

Organizace, kterou Malála založila: http://www.malala.org/

Blog, který Malála tajně psala pro BBC o běžném životě pod nadvládou Talibánu: http://news.bbc.co.uk/2/hi/south_asia/7834402.stm

Moje výpisky:

Táta mi říkával: „Připojím se ke každé organizaci, která usiluje o mír. Jestliže chceš vyřešit spor nebo se zbavit konfliktu, tak úplně první, co musíš udělat, je říct pravdu. Když tě bolí hlava, ale doktorovi namluvíš, že máš břichabol, jak ti pak může pomoct? Musíš mu říct pravdu. Pravda osvobozuje od strachu.

Otci se příčila skutečnost, že většina lidí raději mlčela. V kapse nosil básničku od německého teologa Martina Niemöllera, jenž žil v nacistickém Německu:

Nejdřív přišli pro komunisty, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro socialisty, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl socialista. Pak přišli pro odboráře, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro Židy, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid. Pak přišli pro katolíky, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl katolík. Pak si přišli pro mě, a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se za mne postavil.

Někdo mi dal knihu Alchymista od Paula Coelha, bajku o mladém pastýři, jenž v honbě za pokladem cestuje k pyramidám, zatímco celou dobu ho má doma. Knihu jsem si zamilovala a četla ji pořád dokola. „Když něco chceš, celý vesmír spojí síly, aby ti pomohl toho dosáhnout,“ píše se v knize. Myslím si ale, že Paulo Coelho se nesetkal s Talibánem ani našimi politickými budižkničemy.

Oživovatel (Seth Patrick)

Tuhle knížku jsem si koupila především díky slevové akci na http://www.ebux.cz jinak bych asi neměla odvahu riskovat. Nemám totiž moc ráda detektivky… Nicméně… díky bohům za slevové akce!

První polovina knihy a větší začátek druhé poloviny mě dostaly a nepustily. Nebyl den, kdy bych do práce dojela ve stejný čas jako vždycky, protože jsem pokaždé přejela zastávku. Pokaždé jsem skončila jinde a pokaždé se musela vracet. Ale stálo mi to za to…. mám ráda ten pocit, když vás kniha pohltí.

Příběh je o tom, že se objevily schopnosti u některých lidí, kdy za určitých podmínek mohou na krátkou dobu oživit zemřelého člověka. Kniha je z doby, kdy jsou oživovatelé běžnou součástí společnosti a pracují buď pro soukromou sféru, nebo v rámci policejního vyšetřování jako forenzní technici sui generis.

Hlavní postavou je mladý oživovatel, jenž svou schopnost objevil, kdy nečekaně oživil svou matku, která zemřela při automobilové nehodě. Po této zkušenosti se uzavřel a žije osamělý život, jehož hlavní a jedinou náplní je práce – oživuje oběti násilných trestných činů a snaží se pomocí jejich svědectví usvědčit vraha. Jeho prostřednictvím objevujeme konkrétnosti toho, co za oživováním je. Nevolnosti, které oživovatele trápí, stejně jako myšlenky a vzpomínky člověka, kterého oživují… Není prostě jednoduché se někomu, kdo právě zemřel, nabourat do hlavy. Navíc někomu, kdo zemřel násilnou smrtí….

Víc raději prozrazovat nebudu…. měli byste mi prostě věřit, že to stojí za přečtení 😛

eshop-ozivovatel-636527.html?slova=o%9Eivovatel

Eleanor & Park

Eleanor & Park od Rainbow Rowell je moc hezká kniha. Naprosto mě překvapila. Podle všech recenzí a anotací, které jsem četla, jsem totiž měla za to, že jde o romantický příběh dvou dospívajících outsiderů…a ano, dá se to tak říct, ale je to hodně, hodně zjednodušené…

Eleanor je zrzka s dost kily navíc. Pihy má snad úplně všude. Její zrzavá kudrnatá hříva nejde zkrotit a její oblečení by se dnes nedalo přirovnat ani k hipsterům… Nemá vůbec nic. Ani kartáček na zuby. Se svými dalšími čtyři sourozenci vyrůstá v jednom maličkém pokoji v domě mámina manžela. Koupelna je spojena s kuchyní tak, že záchod od ledničky odděluje tenoučký závěs. Doma se nikam jít nedá, protože by tam mohla narazit na svého nevlastního otce – alkoholika. V noci musí zaspat křik, když její mámu bije a znásilňuje…. musí to prostě všechno vytěsnit. Přežít. Proplout.

Park je americko-korejský kluk s vlastním pokojem, kde má vodní postel, telefon ve tvaru Ferrari, denně teplou večeři a rodiče, co se až nechutně milují i po X letech manželství. V tomhle městě jeho rodina žije od nepaměti, takže si ho nikdo netroufne šikanovat kvůli jeho polovičně korejským předkům (z máminy strany), ani pro černé linky, které si začal malovat na oči, ani pro to, že byl vždycky trochu divný.

A tyhle dva světy se potkaly. Přes počáteční oboustrannou nedůvěru se do sebe zakoukali a zamilovali. Ona byla vyděšená. On ji nechápal. Bála se kvůli tomu, jak vypadá. Nevěděla, co na ni vidí a bála se, že uvidí nejen její tlusté tělo, nezkušenost a divnost, ale i její rodinu. To, že se občas nemůže vykoupat. Že nemá vlastní oblečení. Že když má štěstí, může si umýt vlasy šamponem pro psy proti blechám. Tluče se v ní její příšerně nízké sebevědomí s fakt zlou domácí situací. V jeho světě si připadá nepatřičně.

Nerozuměl jí. Pořád mu něco tajila. Stavěla mezi ně spoustu ochranných bariér. Neustále jakoby mu utíkala. Připravovala si zadní vrátka… Postupně si začal zvykat. I to patřilo k tomu, jak byla unikátní. Brala mu dech vším co udělala, vším co řekla i tím, jak vypadala… a nechápal, co ona vidí na něm. Tuctovém malém klukovi s asijskými rysy….

Ukázky:

Hudba: Eleanor nemá peníze na to, aby si mohla kupovat baterky do walkmana a pouštět si kazety s hudbou… proto o hudbě spíš sní – až do doby, kdy ji Park nahraje kazetu s písničkama, které prostě musí znát…

„Toho večera Park nahrál na kazetu tu písničku od Joy Division, pořád dokola. Vyprázdnil všechny svoje videohry a Joshova autíčka na dálkové ovládání a zavolal babičce, že k narozeninám v listopadu nechce nic jiného než tužkové baterky.“

První krůčky:

• Když se poprvé vezmou za ruku:

„Kdyby se někdo koukal, co by vlastně viděl? Park si nedovedl představit, jak se tvářil, když se Eleanor dotýkal. Jako někdo, kdo si v reklamě poprvé lokne dietní Pepsi. Přestřelená blaženost.“

„Kristepane. Můžete někomu znásilnit ruku?“

„Sedl si vedle ní a strčil si ruce mezi kolena… Takže se musela natáhnout a chytit ho za zápěstí, než ho vzala za ruku. Obemkla jeho prsty svými a palcem se dotkla jeho daně. Prsty se jí třásly. Park si poposedl a otočil se zády do uličky. „Dobrý?“ zašeptala. Přikývl a zhluboka se nadechl. Oba zírali na svoje ruce. Kristepane!“

• Když si začnou uvědomovat, že se mají vážně rádi:

„Stalo se to tak rychle, že nestačila umřít blahem ani studem.“

„Stýská se mu po ní… Kdo ví, po čem vlastně. Po její tloušťce. Vadnosti. Po tom, že s ním nedokáže mluvit jako normální člověk. Co na tom. Ať už ji má rád z jakéhokoli úchylného důvodu, je to jeho problém. Ale má ji rád, tím si byla jistá. Aspoň prozatím. Pro dnešek.“

„Asijský chlapi nikomu nepřijdou sexy,“ řekl nakonec Park. Musel od ní přitom odvrátit pohled -úplně stranou, otočil se od ní celou hlavou. „Aspoň tady ne. Předpokládám, že v Asii s tím Asiati problém nemají.“

• Nesmysly, které se SKUTEČNĚ holkám honí hlavou:

„Park se k ní dychtivě otočil. Jeho tvář se ocitla bolestně blízko její. Mohla by mu dát pusu – nebo hlavičku – než by stačil uhnout.“

„Když já se bojím, že ho zapomeneš,“ řekl tiše. Tužkou jí odhrnul vlasy z očí. „Nezapomenu,“ prohlásila. Nikdy. Nejspíš bude vykřikovat Parkovo číslo ještě na smrtelné posteli. Nebo si ho dá vytetovat přes srdce, až ho jednou konečně omrzí.“

„Nic hezčího si nedovedla představit. Nejradši by s ním měla spoustu dětí a dala mu obě ledviny.“

„Jedno oko měl tak nateklé, že nešlo otevřít, a nos opuchlý a fialový. Bylo jí do breku. A měla chuť ho políbit. (Protože zjevně měla chuť ho líbat za jakýchkoli okolností. Park by jí mohl říct, že má vši a lepru a v puse hnízdo cizopasných hlístů, a ona by si jen přetřela rty balzámem. Ach bože.)“

„Co teď věděla, ale před dvěma hodinami ještě ne: – Park byl pokrytý kůží. Všude. (…) všechna byla jeho. A všechna byla úžasná. – I ona byla pokrytá kůží. A jak se ukázalo, její kůže byla protkaná supersilnými nervovými zakončeními, která po celý její dosavadní život nedělala ani ň, ale jakmile se jí dotkl Park, ožila a pálila jako oheň a led a včelí žihadla. Všude, kde se jí Park dotkl. – Ačkoli se příšerně styděla za svoje břicho a pihy a za to, že jí podprsenku drží pohromadě dva zavírací špendlíky, touha po Parkových dotecích tenhle stud spolehlivě přebíjela. A když se jí dotýkal, zřejmě mu nic z toho nevadilo. Něco se mu dokonce i líbilo.“

„… prohlíželi si Parkovy staré školní fotky a sem tam si ukradli pusu. Když ho viděla jako malého chlapečka, chtěla ho líbat tím víc. (Úchylné, ale co. Dokud nezačne mít nutkání líbat opravdové malé děti, nebude si s tím dělat hlavu.)“

„Snažila se moc nežasnout nad Parkovým řidičským uměním, ale pokaždé když přejel do jiného pruhu nebo se podíval do zpětného zrcátka, přistihla se, jak to s ní cloumá. Stejně dobře si mohl zapálit cigaretu nebo poručit skotskou s ledem, prostě jí připadal o tolik starší…“

• Když přišla na řadu první pusa:

„Eleanor uvažovala, že mu dá pusu, a to nebyl ani trochu dobrý nápad – o líbání nevěděla vůbec nic. Samozřejmě viděla milion polibků v televizi (ať žijou sitcomy), ale tam nikdy neukazovali technické detaily. Kdyby se Eleanor pokusila dát Parkovi pusu, dopadlo by to, jako když malá holčička chce, aby se políbili její Barbie a Ken. Prostě jim praští hlavami o sebe.“

To všechno mě pravidelně cestou do práce a z práce rozesmávalo. Ale… podle mě, ta kniha není romantická. Respektive je romantická, ale to není její hlavní jádro. Není to její určení. Ta kniha je o rozdílnosti světů, neférovosti různých podmínek. O dospívání. O budování si vlastní osobnosti. O šikaně. Zlé šikaně. O strachu o sebe a o ostatní. O rozhodování rodičů, které má dopad na život dětí. O alkoholu. O násilí. Krása romantiky, která v knize je, prostě dokresluje to všechno.

Co já si pamatuju z puberty, tak byť to bylo krásné období, bylo plné strachu. A o tom tahle kniha podle mě je. Ať už ze strachu o holý život, o to, jestli se někomu budu líbit, jestli nejsem moc tlustá, kdy dostanu svoji první pusu, jestli si zasloužím tak skvělého kluka, nebo prostě strach jestli to všechno za to vlastně stojí…

Když jste v pubertě a zažíváte svoje poprvé… a všechno je tak hrozně zásadní a definitivní….

http://eshop.knihydobrovsky.cz/eshop-eleanor-a-park-636520.html

Malý pražský erotikon

Asi si zasloužím ukamenovat, zlynčovat, nebo něco podobného… ale… obecně se dá říct… že nemám ráda českou literaturu. Dokonce ani Kunderu (a je to venku!). Samozřejmě se najdou i výjimky. Nejsem přece rasista/xenofob a podobná hezká slovíčka. Ale pokud to není nutné, české literatuře se povětšinou vyhýbám.

Tuhle knížku mi přinesla do práce kolegyně. Že si ji musím přečíst. Že je přesvědčená, že se mi bude líbit. Ach jo. No… když jsem přelouskala 100 roků samoty, tak přelouskám už asi všechno, tak jsem se do toho z povinnosti dala.

Ze začátku jsem měla strašnej maglajz v postavách. Děj knihy totiž sleduje osudy dvou rodin. Honza & Marta, Zbyněk & Táňa… Táňa je lesbička, Marta je sexbomba, Zbyněk je na holky, Honza je hodnej vrcholovej sportovec. Můj boj se zapamatováním postav a kdo patří ke komu prodloužil i fakt, že mezi dvěmi manželskými páry došlo k vzájemné nevěře a já byla zmatená jak králíček úplně.

Nicméně jsem vytrvala a nevzdávala se… Navíc, ač mi přišlo, že je knížka dobrá (ale nijak zářná), okolí mi říkalo, že se při ní nějak často směju…

A ani nevím kdy a jak, ale najednou mě měla. Zvykla jsem si na autorův styl vyprávění natolik, že jsem ho prostě potřebovala denně. Rodiny už byly jako moji staří známí a chtěla jsem vědět, co je čeká dál. Jak se to vyvine. Kde a jak to skončí…

I když jsem ke knížce ze začátku přistupovala s rozpaky, získala si mě. Je napsána čtivě, vtipně, svěže a vyloženě „vypravěčsky“. Zlepšovala mi náladu, ale zároveň mě i uváděla do těžkých myšlenek, kde asi tak já budu za 20 let. Jestli i mně bude má drahá (a snad stále věrná!) polovička taky podvádět, nebo jestli budu já na pokraji zhroucení? Možné je cokoli…

Tohle je ten typ knihy, který v každém vyvolá něco jiného. Hrozně záleží na tom kdo ji čte a hlavně v jakém životní období se zrovna nachází (případně co už má za sebou)…

Rozhodně ji doporučuju všem (kromě mé maminky… červenala bych se při pomyšlení, že si čte ty samé pasáže… viz název knihy).

Stránky autora, Patrika Hartla: http://www.patrikhartl.cz/9-theme-sample-content/bubbles/36-maly-prazsky-erotikon

Kniha zde: http://eshop.knihydobrovsky.cz/eshop-maly-prazsky-erotikon-643403.html