KONEČNĚ mám čas číst (to co já chci), takže toho bohatě využívám…. a nestačím o tom psát… takže tohle je moje nálož za poslední 2 týdny 🙂 Ani náhodou se sem nevejde to, o čem ty knihy skutečně jsou… ale třeba si mezi nimi najdete nějakou, která vám (když nic jiného) zpříjemní den…
Seznam tajných přání (Lori Nelson Spielmanová)
Od téhle knihy jsem čekala jediné… lehký oddech a odpočinek. A asi by u toho i zůstalo, kdyby to nebylo tak strašně dobře napsané! Pokud čekáte dojemný příběh, s (více či méně) očekávatelným (dobrým) koncem, čekáte správně… ale kromě toho vás možná překvapí, jak moc vás příběh vtáhne. Člověk potřebuje svoje pohádky a tahle je vybalancovaná moc pěkně… tak, aby zůstala pohádkou, ale uvěřitelnou.
Je sice pravda, že po těch všech eskapádách, co mám poslední půl rok za sebou, jsem trochu „rozbitá“, ale tahle knížka mě rozbrečela hned na druhé straně (velmi nevhodně v autobuse cestou do práce) a o 3 dny později už jsem seděla v posteli v tureckém sedu, v okolním tichu a v široko daleko jediném světle (od mé lampičky), abych věděla, jak dopadl příběh ženy lehce po třicítce, co si žije poklidným obyčejným a jednoduchým životem, který jí naprosto vyhovuje. Ale když jí zemře matka, je donucena ho zahodit a začít uskutečňovat sny ze svého seznamu, který napsala (a rovnou i zahodila) ve svých 14 letech. Je naštvaná a to dost oprávněně. Co ve 14 víme o světě, o životě a o tom, kam by se náš život měl ubírat? Už v pubertě jí to přišlo jako nesmysl a teď, o 20 let později, jako ještě větší. Nicméně jde do toho. Možná proto, aby se dostala ke svému dědictví, možná kvůli tomu, aby na ni její mrtvá matka mohla být konečně jednou pyšná. A život se jí skutečně změní. Protože najde sebe a toho, kým chtěla být… nejen ve svém náctiletém věku.
http://www.bux.cz/knihy/142673-seznam-tajnych-prani.html
Jitra v Dženínu (Susan Abulhawová)
Tak, že tuhle knihu musím mít, bylo jasné hned, když vyšla. Izraelsko-Palestinský konflikt zpracovaný beletristickou formou… a pro mě nově… z úhlu palestinského. Těžko můžu tuhle knihu hodnotit objektivně, protože pro mě byla sakra osobní. Izrael, resp. zem, která se dnes nazývá Izrael, mám ráda neskutečně moc a beru ho jako svůj druhý domov… ale… po přečtení téhle knížky mám v hlavně víc otázek, než kdy dřív. Chci (nenápadně) donutit své (izraelské) přátele, aby si ji přečetli a vytlouct z nich jejich názor. Potřebuju informace. A víc a víc.
Příběh zachycuje osudy jedné celé rodiny. Hezky chronologicky, z různých úhlů pohledu, ale postupně. Vyrůstáme, dospíváme a umíráme postupně se všemi členy v rodině. Přecházíme od příběhu k příběhu, od jedné osobnosti k druhé. Od toho, jak se vyvíjí situace od násilného vystěhování celé palestinské vesnice. Od života v utečeneckém táboře, o kterém celý svět mlčí. Jak se hrůza, kterou si Židé přinesli z koncentračních táborů a nenávist, které se jim snad od začátku věků dostávalo v Evropě, začíná přesouvat. Vytvoření vlastního státu znamenalo nejen najití domova, ale poprvé i dosáhnutí moci. A každý člověk, který má v sobě zakořeněný pocit křivdy a bezpráví, když dostane moc – navíc často ve věku, kdy ještě ani sám nedospěl – se začne mstít na tom, koho má nejblíž. Na hrozbě, která možná ani není hrozbou… a tak „národ“, který si prošel utrpením přenáší svou zlobu na nový národ, který svou zlobu a nepochopení musí zase někam předat dál.
Není možné, aby to skončilo. A o tom je ta kniha. Na konci se sejde zbytek rodiny, o které to celé je… zbytek té palestinské rodiny, která byla nucena se vystěhovat. Sejdou se v „nezávislé a volné Americe“, kterou ani jeden z nich nevnímá jako domov… Palestinská žena, muslimka… její dcera, ateistka…. a její bratr, vychovaný jako Izraelský žid. „Na kolotoči hlavou dolů“ by vše mělo stejný smysl jako doma v křesle…
„Víš, Ámál, myslím, že většina Američanů nemiluje tak jako my. Není to tím, že by byli od přírody lepší nebo horší než my. Žijí na bezpečném povrchním místě, kde lidské city jen zřídkakdy dosáhnou hlubin, v nichž přebýváme my. Vidím, že nerozumíš. Vezmi si třeba strach. K nám strach přichází, až když jsou v ohrožení druzí, protože pušky, co na nás bez ustání míří, už ani nevnímáme. Hrůzu, jakou jsme zakusili, prožije jen pár Evropanů. Izraelská okupace nás v mladé věku vystavila extrému našich vlastních emocí, až nakonec nejsme schopni cítit nic, co extrémní není.
Kořeny našeho žalu vrostly tak hluboko do ztráty, že smrt s námi žije jako příbuzný, kterého bychom raději nepotkávali, přesto patří do rodiny. Náš hněv, to je zuřivost, kterou lidé ze Západu nechápou. Náš smutek dokáže rozplakat kameny. A způsob, jakým milujeme, není jiný.
Je to druh lásky, který poznáš, jen když jsi zakusila hlad, při kterém tělo v noci tráví samo sebe. Ten druh lásky přichází až poté, kdy tě život uchrání před padajícími bombami či kulkami hrozícími prolétnout tělem. Je to láska, která se nahá potápí na dosah nekonečnu.“
http://www.bux.cz/knihy/138951-jitra-v-dzeninu.html
Projekt manželka (Graeme Simsion)
Tak tohle je PECKA! Tohle si prostě musíte přečíst a jestli u toho nebudete hýkat smíchy, tak u svých bohů reklamujte smysl pro humor, protože žádný nemáte a nebo jen dost bídný. Tenhle příběh vypráví o podivínském profesorovi, který má nalinkovaný celý život, každý den, hodinu i minutu svého života. Stereotyp je nedostatečné slovo, které by mohlo zavádět… tohle je MNOHEM víc. Přičtěte si k pedantskému dodržování pravidel i velmi nízkou emocionální schopnost, naprostou nevědomost o tom, „co by se mělo“… Aby tenhle velmi inteligentní a velmi nedoceněný profesor genetiky neztrácel čas zbytečnými eskapádami s ženami (které by stejně nikam nevedly), vypracuje 16 stránkový dotazník, který má eliminovat možnost, že by si vyrazil na rande s nevhodnou ženou…. a jak už tomu tak bývá, narazí na ženu, která by neprošla ani přes první 4 otázky (o zbytku ani nemluvě)… Je evidentní, že ti dva se k sobě nemůžou hodit, přesto je to k sobě nevyslovitelně přitahuje. On jako „ten divný“ se začne měnit a pustí do svého života chaos (například změnu tradičního úterního jídla)… ale nakonec se možná potřebujou víc změnit „ti normální“.
Prostě si to přečtěte. Je to moc hezká ukázka komplikovanosti vztahů, nesmyslnost našich očekávání a hodnotících soudů okolí…
http://www.bux.cz/knihy/149982-projekt-manzelka-laska-neni-zadna-veda.html
A hory odpověděly (Khaled Hosseini)
Před lety mi moje maminka chtěla udělat radost k Vánocům a koupit mi knihu, z které bych byla nadšená… Došla do knihkupectví a po minutách marného tápání se jí ujala prodavačka. Máma jí poprosila, aby jí doporučila knihu, která by byla těžká, se silným příběhem… a prodavačka jí doporučila Tisíce planoucích sluncí od Khaleda Hosseiniho. Máma zajásala, když pochopila, že to je z islámského prostředí a přečetla si anotaci na obálce knihy… a byla zhnusená -> ideální dárek pro její dcerušku.
Tenkrát měla pravdu a Khlaed Hosseini se zapsal mezi mé oblíbené autory. Kniha A hory odpověděly je těžší, než Tisíce planoucích sluncí… možná proto, že nezachycuje jeden příběh, ale příběhy různě propojených lidí. Co kapitola, to životní příběh (a to ne zrovna lehký životní příběh)… plné souvislosti tak čtenáři dojdou až na konci knihy, kdy mu zbude jen smutek a trocha touhy po tom, aby Hosseini celou linii příběhu zkazil a čtenář se dočkal happy endu.
Podobně jako Jitra z Dženínu vypráví kniha A hory vypověděly o změnách, které proběhly v Afgánistánu v posledních desetiletích. O válkách, změnách režimu, teroristických útocích… ale jen na pozadí konkrétních lidských příběhů. Změna atmosféry, strach, ztráta naděje… člověk se naučí žít se vším a každý se musíme vyrovnat s výčitkami svědomí, které nás zžírají… ať proto, že jsme někoho zabili, nebo proto, že jsme byli přijati na univerzitu v jiném městě a tak jsme opustili rodinu. Každý se za něco stydíme a tahle kniha – tím, že poukazuje na to, jak normální a běžné takové pocity jsou – nám třeba pomůže se s tím líp vyrovnat.
„Jenže skutečností je, že jsem se podíval na svůj život a uvědomil jsem si, že to, co lidé od manželství chtějí, už mám. Měl jsem pohodlí a společnost a domov, kde jsem byl vždy vítán, milován a potřebný.
Krása je obrovský nezasloužený dar, který se rozděluje náhodně, hloupě.
Jestli jsem se v Kábulu něco naučil, pak to, že lidské chování je komplikované a nepředvídatelné a lhostejné vůči pohodlné symetrii.
Je to zvláštní, Markosi, ale většina lidí to má obráceně. Myslí si, že žijí podle toho, co chtějí. Ale vlastně je vede to, čeho se bojí. To, co nechtějí.
Jenže čas je jako půvab. Člověk ho nikdy nemá tolik, kolik myslí.
J´aurais du etre plus gentille – Měla jsem být laskavější. Takové věci člověk nikdy nelituje. Když zestárneš, nikdy si neřekneš: Kéž bych k tomu člověku nebyla laskavá. Takhle nikdy neuvažuješ.“
svedkyne 