Před koncem roku…

Před koncem roku je třeba dohnat resty (a že já jich tady mám víc než dost), takže kdyby vás čirou náhodou zajímalo, co jsem v poslední době (eh?) četla, tak tady to je:

Muži, kteří nemají ženy (Haruki Murakami)

Haruki Murakami byl, je a bude můj oblíbenec, takže zcela objektivní hodnocení ode mě nečekejte. Ale…. takhle kniha byla parádní.

Jedná se o povídkovou knihu a u těch mám ten problém (nebo výhodu), že se mi většinou líbí jen některé příběhy. Ne však u téhle… tady se mi líbily prostě všechny. Nedávala jsem si mezi nimi žádnou pauzu a směle přeskakovala z jednoho příběhu do druhého, jakmile jsem s ním skončila. Hezky na sebe navazují, jsou plné úžasných myšlenek, postav a situací.

Jen jsem knihu nemohla brát jako takový náhled do mužského mozku. Jak o nás, o ženách, silnější (svalnatější) polovina lidstva smýšlí, protože Haruki, jak je jeho dobrým zvykem, si zachovává svůj gentlemanský styl. Jeho hrdinové na ženy pohlížejí až s posvátnou úctou. Jako na něco skoro až božského.

Jaké bylo moje vystřízlivění, když jsem po těch X jeho knihách nahlédla do hlavy (nejen) mé drahé polovičky a zjistila, že takhle to v mužských hlavách nefunguje…

Výpisky:

Někdy si říkal, oč by bylo lepší, kdyby žil v nevědomosti. Jenomže touha vědět u něj vždycky převažovala nad nevědět, v tom spočíval základ Kafukuovy mentality, ať se jednalo o cokoli. Patřilo to k jeho životnímu postoji. Tohle musím vědět, ať mi to přinese sebebolestnější útrapy. Vědět znamená být silnější.

Podle Kafukua se všichni lidé na světě, kteří pili alkohol, dali rozdělit do dvou velkých kategorií. V jedné byli ti, kteří museli pít, protože chtěli něco získat, a ve druhé kategorii lidé, co museli pít, aby se něčeho zbavili.

My dokážeme vidět jen do své vlastní duše, a i to pouze za předpokladu, že se hodně snažíme. Musíme udělat jediné, najít kompromis a upřímně se smířit sami se sebou. Pokud skutečně toužíš vidět do někoho jiného, pak se musíš podívat přímo a hluboko sám do sebe. To si myslím já.

Uvědomil jsem si, že když se ohlédnu za svým dosavadním životem, tak skoro všechno, co jsem do svých osmnácti zažil, bylo dost tristní. Nepřeháním. Upřímně řečeno to bylo všechno tak ponižující, že jsem na to ani nechtěl vzpomínat. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem byl sám sobě vysloveně odporný. Jasně že jsem měl i pár milých vzpomínek. A ne že bych neměl ani jeden krásný zážitek. Ale když se to všechno sečte, tak ty zahanbující věci silně převažují. Radši bych se ani neviděl. Když jsem se zamyslel nad tím, jak jsem až dosud žil, jak jsem byl bezvýznamný, krajně ubohý… škoda mluvit. Banální odpad střední třídy bez špetky fantazie. Nejradši bych to všechno vzal a nacpal někam do šuplíku. Nebo to všechno podpálil a nechal zmizet v kouři (otázkou ovšem je, jaký by z toho vzešel dým). Chtěl jsem se zkrátka toho všeho zbavit a začít v Tokiu úplně nový život jako zcela jiný člověk. Toužil jsem vyzkoušet všechny nové možnosti.

„No teda, Tanimuro, jsi dobrý chlap. Jen někdy možná až moc normální.“ „Co mi zbývá?“, řekl jsem. „Charakter nezměníš“.

Když se ohlédnu zpátky na dobu, kdy mi bylo dvacet, vzpomenu si jedině na to, jak jsem byl osamělý a opuštěný. Neměl jsem ani dívku, která by zahřála moje srdce a tělo, ani kamaráda, se kterým bych si mohl od srdce promluvit. Nevěděl jsem, co každý den dělat, neměl jsem žádnou představu o budoucnosti. Většinou jsem byl uzavřený sám do sebe. Často jsem s nikým celý týden ani nepromluvil. Takhle jsem žil celý rok. A byl to dlouhý rok.

Většina neprovdaných žen, které měly stálého přítele, Tokaiovi, když nastal čas, oznámily: „Je to fakt velká škoda, ale už se s tebou nemůžu stýkat. Brzy se budu vdávat.“ Mnohé z nich se rozhodly vdát těsně před třicítkou nebo pak těsně než jim bylo čtyřicet. To máte podobné jako s kalendáři, ty jdou také před koncem roku dobře na odbyt.

Já si myslím, že to minimum, co můžeme pro zemřelé udělat, je, že si je uchováme v paměti tak dlouho, jak je to jen možné. (…) Řekl jsem mu, že má naprostou pravdu. Uchovat si dlouho v paměti někoho, kdo umřel, není tak jednoduché, jak se domnívají. (…) A tak abych na doktora Tokaie nezapomněl, píšu tento text. Pro mě je to nejúčinnější prostředek, jak na něco nezapomenout. Napsat o tom.

Zapomněla jsem na něj tak snadno, že to skoro překvapilo i mne samotnou. Nedokázala jsem si ani vybavit, co mě na něm v sedmnácti tak strašně přitahovalo. Život dokáže být podivuhodný, nemyslíš? Jednu dobu můžeš být něčím naprosto uchvácený, obětoval bys cokoli, jen abys to získal, ale uplyne trochu času nebo se na to podíváš z malinko odlišného úhlu, a veškerá nádhera až neuvěřitelně vybledne. A ty naprosto nechápeš, cos na tom viděl, kam jsi jen dal oči.

Tento svět od něj očekává, že se to naučí.

Jedině muži, kteří nemají ženy, chápou, jak bolestné je být bez ženy, jak to rve srdce.

Jednorožec by možná také mohl být jedním z mužů, kteří nemají ženy. Aspoň já jsem nikdy v životě pár jednorožců neviděl. On – že to je on, o tom nepochybuji – je vždycky sám, jen svůj ostrý roh zvedá energicky k obloze. Je to takový reprezentant mužů bez žen a možná bychom z něj měli udělat symbol osamělosti, jež tíží naše bedra. Možná bychom měli tiše pochodovat ulicemi světa s odznáčkem ve tvaru jednorožce na hrudi nebo na čepici. Bez hudby, bez vlajek, bez konfet. Možná (možná používám slovo možná přespříliš. Možná).

Chtělo by to nový jména  (No Violet Bulawayo)

Příběh je zasazený do jižní Afriky, neurčitého státu, po divoké přeměně režimů. Bílí převzali vládu po černých jen proto, aby si ji zpět vzali černí a pak se dohadovali o kompromisech, co se moci týče.

Postavy příběhu s mocí nemají nic co do činění. Na nich se jen uplatňuje. Ze dne na den tak museli opustit své domy a život na který byli zvyklí a byli přesunuti na okraj. Doslova. Z plechů si vyrobili chatrče a z plechových chatrčích (slumů) vytvořili celou vesničku. Samozřejmě jako provizorní řešení, než si vláda uvědomí, co za nespravedlnost se stalo, nebo než se vzchopí a vydělají si na lepší živobytí… a tak tam takhle žijí po generace. Bez školy, bez práce, jen v zajetí ukřivděného pocitu, předsudků, strachu a chudoby.

Hlavními hrdiny je skupinka dětí. Různě starých s různými osudy. Hrají si na Usámu bin Ládina, kterého nenávidí, protože ublížil USA, které považují za nebe. Svou vesnici s určitou dávkou humoru nazvali Ráj, ale skutečným rájem je pro ně představa života v Americe. Muži, kteří odcházeli pracovat do Jihoafrické republiky, se často vraceli ještě chudší a v posledním stádiu choroby AIDS. Jen Amerika může být jejich nadějí a spásou.

A hlavní hrdince (stejně tak jako autorce knihy) se to podařilo. Po letech naděje a snění odjela za svou tetou do Ameriky, kde bydlela ve vile, studovala na dobré škole, poznala sníh a strašně nebyla šťastná. To už tak ale bývá… když se vám splní vaše přání.

Výpisky:

Zezačátku, během prvních několika měsíců po příjezdu, jsem skutečně psala. V těch dopisech jsem jim psala o životě v Americe, o tom, co jím, jaký mám šaty, jakou poslouchám hudbu, o celebritách a tak. Ale dávala jsem taky pozor, abych o některých věcech nepsala, třeba o tom, že počasí je tu šílený, protože je na něm vždycky něco špatně – buď je moc horko, nebo moc zima, a pak hurikány a tak. Nebo že dům, co v něm bydlíme, není vůbec takovej, jaký jsme vídali v telce, když jsme byli malý. Že není z cihel, ale že se domy v Americe stavěj z prken, a že když prší, ty prkna plesnivěj a smrděj.

Taky jsem nenapsala, že za horkejch letních nocí se někdy v okolí ozývají prásk prásk prásk – rány od výstřelů, že pak musím zůstat uvnitř a bojím se jít ven, a že jednou nějaká žena, co bydlela pár domů od nás, utopila ve vaně svoje děti, a to všechny čtyři. Nebo že tu jsou lidi co bydlí na ulici a mají cedule a žebrají o peníze. Tohle všechno jsem vynechala a taky spoustu dalších věcí, protože bych se styděla, protože by to pak nevypadalo jako Moje Amerika, jako ta Amerika, o níž jsem doma v Ráji snila.

Čaj s nápadníkem (Mardžán Kamalíová)

Čaj s nápadníkem je taková ta milá, oddechová kniha, co se sama čte. Při čtení není třeba nijak zvlášť výrazná, ale je to ta kniha, kterou budete mít zasunutou v hlavě ještě hodně dlouho.

I v tomhle případě se jedná o uprchlíky. Celá rodina byla nucena uprchnout z jejich milovaného Íránu kvůli výměně režimu, novým islamistickým pravidlům, válce se Saddámem a ztrátou iluzí. Odstěhovali se do Ameriky za lepším životem. Ale stejně jako v předchozím příběhu jim něco chybělo. Těžko se žije bez kořenů. Těžko se žije daleko od domova.

Hlavní hrdinkou je mladá žena, která na přání svých rodičů studuje ekonomii. Její velmi tradiční rodiče chtějí, aby si zachovala svou kulturu. Jsou velmi hrdí na svou zemi a snaží se jí proto dohodit muže – Íráčana (Peršana). Matka, která má velkou zálibu v matematice, si vyrobila statistické tabulky a podle vhodnosti zve potenciální zájemce na čaj se svou dcerou.

Mladá a nezávislá žena, která už v Americe vyrostla, se jen těžce smiřuje s tradičními hodnotami, které se do ní snaží rodiče nacpat. Přesto si sama bolestně uvědomuje, že jí něco chybí. Stýská se jí. A tak po dalším tragickém čaji s potenciálním manželem, bouchne do stolu a oznámí rodičům, že se na prázdniny vrací do Íránu a je jí jedno, jak je to nebezpečné.

Kupodivu se za ní postaví její matka a rozhodne se jet zpátky s ní. Tolik postrádá svou minulost. To, že v Íránu byla někým. Byla ženou, která odmítala zástupy mužů, byla ženou, která byla pověstná dokonalými večírky. Chybělo jí tolik věcí. V Americe si našla a vybudovala nový život. Kariérní postup, nové koníčky. Přesto by se všeho v okamžiku vzdala, jen proto, aby se mohla vrátit ke svému starému životu.

V Íránu však stále panoval tvrdý islamistický režim, podle kterého byly ženy možná níž, než zvířata. Rozhodně se nejednalo o snadnou dovolenou, nebo příjemný návrat do minulosti. Domov je ale domov. Vzpomínky silnější, než neskutečné představy o neznámé budoucnosti.

A kdo by to byl řekl, že nakonec v Íránu najdou ženicha, s kterým budou spokojeny obě. Matka i dcera.

Kašmírový šál (Rosie Thomasová)

Tuhle knihu jsem dostala od babičky mé drahé polovičky s tím, že stojí za přečtení. Docela dlouho mi trvalo, než jsem se do ní začetla, ale nakonec se povedlo a vyklubala se z toho hezká milá kniha.

Vypráví dva příběhy ve dvou různých časových realitách. Vnučka, která nemá žádnou práci, žádného přítele a celkově žádnou „kotvu“ se vydává do Indie objevit příběh dávno mrtvé babičky a jejího nádherného šálu.

Kniha je to romantická. Už od začátku je jasné, že se zamiluje jak vnučka, tak že zamilovaná byla i babička. Že jim osud do cesty nastražil překážky a že o dobrodružství nebude nouze (nejen proto, že se příběh odehrává v Indii). Nicméně příběh jako takový je napsán hezky, čtivě. Jakmile se začtete, zvědavost vás bude ponoukat číst dál, protože chcete vědět, jak to dopadne.

Babička měla pravdu. Čas od času je potřeba naivních (?) milých knížek, ke kterým si člověk může přijít odpočinout.

Co zajímavého jste četli vy?