Dokonalý pár

Na první i na druhý pohled tvořili dokonalý pár. On byl vysoký, tmavovlasý, opálený s padnoucím oblečením na skvělé postavě. Ona byla naopak malinká dlouhovlasá blondýnka, šla vedle něj, držela ho za ruku, něco mu vyprávěla a volnou rukou ho občas pohladila. Oslovovali se zásadně „miláčku, zlatíčko“ a podobně. Byli trochu ztracení, ale nevadilo jim to. Smáli se a hledali správnou cestu. Nepouštěli se.

Věděl, jaké víno má ráda a tak objednal za oba, přestože ona byla na záchodě. Objednal láhev bílého vína, 2 skleničky a vodu. Neměli představu, kdo krom nich byl tu noc v kavárně s nimi. On nespouštěl oči z ní, ona nespouštěla oči z něj. Seděli naproti sobě u malého stolečku a ona vyprávěla a vyprávěla. Její vyprávění přerušovaly jen záchvaty smíchu, které oba měli.

Byli posledními hosty. Kavárna zavírala, jejich láhev vína už byla dopitá, ale oni si stále povídali. Číšník je musel upozornit, aby se přemístili, protože oni žili v jiném světě, čas pro ně nebyl důležitý. Nicméně poslechli, on zaplatil, pomohl jí do kabátku, poděkovali a ruku v ruce odešli z kavárny za zábavou.

Přešli do tanečního klubu, protože oba milovali tanec; on zaplatil šatnu a lístečky podával jí, protože oba věděli, že by je ztratil a ona je uložila do připravené peněženky. Dělali to tak vždycky. Sešli k baru a on objednal 2 vodky. Nemusel se jí ptát. Zná ji. Už 12 let jsou spolu.

Po protančené noci odcházeli domů. Ruku v ruce se prodírali davem. Přišli k šatně, ona našla lístečeky, oblékli se a vyrazili domů. Každý sám. Jako vždycky. Byli nejlepší přátelé. Už 12 let… se stejným vkusem na kluky.

Ukládejte si své rodinné příslušníky v mobilu pod plným jménem a příjmením… prosím!

Seděla v metru a přemýšlela o budoucnosti. Nejistá, nepředvídatelná… rychle se blížící. Nicméně spíše ze zvyku než ze zájmu si všímala i ostatních spolucestujících. Na každé zastávce se rozhlédla po lidech čekajících na perónu, po nově přistoupivších a všimla si tak i vysokého černocha, do kterého vrazila drobná brunetka a anglicky se mu omluvila. Vysoký černoch v košili s vyhrnutými rukávy (s modrým tenkým proužkem), šedými oblekovými kalhoty, úzkými dioptrickými brýlemi a černou taškou přes rameno si sedl vedle ní, vzal do ruky mobil a začal si psát.

A ona byla nejistá. Zná ho? Nezná ho? Vypadá jako bratr jejího kamaráda, co se nedávno přistěhoval z ostrovů kousek od Ameriky. Potkali se jen jednou, i když na Facebooku si čas od času napíší. Je to on? Není to on? Jak se nenápadně podívat do tváře někomu, kdo v hromadném prostředku sedí vedle vás? Jak to udělat tak, abyste nepůsobili neslušně? Jak se vlastně Češi napoprvé chovají k černochům? Nevypadala by, že ho obtěžuje?

Za jednu zastávku jí hlavou projelo několik možných variant. „Zaklepu mu na rameno, usměju se a zeptám se, jestli se neznáme… urazím ho, děsně se urazí a začne na mě anglicky křičet na celé metro, všichni na mě budou zírat a budou si myslet že jsem rasista“ (zrovna já!).

Zaklepu mu na rameno, usměju se a zeptám se, jestli se neznáme… a on to vážně bude kamarádův brácha a já se budu muset vykroutit z návštěvy kina, kam jsem byla pozvaná a kam jsme jako parta měli dnes večer jít… já na Facebooku napsala, že musím být doma a učit se (a najednou jedu v metru… ale vysvětlujte mu, že si jedete jen pro výplatu do baru a pak zase hupky dupky domů – zrovna já… z baru domů… jen tak… AHA!). Budě mě mít za lhářku. Ještě než jsme se stačili doopravdy poznat. A to byl zatím vždycky tak milý.

Zaklepu mu na rameno, usměju se a zeptám se, jestli se neznáme… a jakmile se na mě otočí, takže uvidím víc než jen jeho profil, pochopím svůj omyl. Neznáme. Nicméně si bude myslet, že jsem holka, co s ním flirtuje a začne se se mnou bavit, bude chtít moje telefonní číslo, jít se mnou ven… další cizinec, to přesně potřebuju! Pfff

Zaklepu mu na rameno, usměju se a zeptám se, jestli se neznáme… a on nebude umět ani česky, ani anglicky a já budu v poloprázdném metru vysvětlovat rukama a nohama, že jsem se spletla.

Zaklepu mu na rameno… počkat… s kým si to vlastně píše? Hrozně nenápadně se po očku podívám nalevo a v nadpisu smsky vidím jméno svého kamaráda. HAHAAA!

Zcela suverénně sundavám sluneční brýle z očí, otáčím se k němu čelem, klepu mu na rameno. Podívá se na mě, já se usměju a oslovím ho jménem – i když na konci s otazníkem. Usměje se, položí mobil a řekne „já jsem si nebyl jistý, jestli to jsi ty… Praha je plná krásných blondýnek“.

Povídáme si. O Izraeli, o škole, jeho nové práci a novém bytu. O Praze, o kině, o mém shánění práce… a já si všimnu ostatních spolucestujících. Pobaveně se po mě dívají. Z jejich úhlu pohledu flirtuju s cizincem. Seděli jsme vedle sebe asi dvě zastávky, ani se na sebe nepodívali, nepromluvili na sebe a pak jsem mu poklepala na rameno a začala se s ním bavit.

Takových příběhů se v tom metru odehrálo za takovou chvilku!

Bohové! Jak jsem mohla být na pochybách? Ten úsměv… „máš úplně stejný úsměv jako brácha“ – „no jasně… však jsme přece sourozenci… i když já jsem teda víc černej, než on – on je po mámě, já po tátovi“ – „pche“… pokládám svou ruku vedle jeho… „dej mi 3 měsíce navíc v Izraeli a můžeš se jít zahrabat“

Poturečtěnej horší než Turek…

Nemám ráda konvertity. V jakémkoli toho slova smyslu.

Na mezinárodní škole jsme měli spoustu Židů, kteří kvůli své víře přijeli do Izraele (ne kvůli tomu, že by se do té země zamilovali, jako jedna bláznivá Češka). Na mě bylo očividně nějak vidět, že Židovka nejsem. Nikdo o tom nikdy nepochyboval a rovnou se mě ptali, proč jsem tam přijela „vždyť ty nejsi židovka, nebo?“. Moji mezinárodní (= američtí) spolužáci ale židé byli. V každém dveřním rámu v Izraeli máte takovou „krabičku“, která (předpokládám) obsahuje modlitbu. Té krabičky se dotkly a políbily ji jen dvě skupiny lidí: ortodoxní věřící a noví věřící (konvertité)… víte proč? Tyhle dvě skupiny se od sebe zas až tak moc neliší.

Po spoustě a spoustě událostí, jsem se v Izraeli tak lehce zakoukala do jednoho svého spolužáka – Američana. Mě to překvapilo nejvíc a tři měsíce jsem marně hledala důvod, proč se mi líbí (jeho vychrtlá, příliš vysoká postava, odstáté uši, vysoké čelo, zapadlé oči neidentifikovatelné barvy daleko od sebe, velký nos, křivé masité rty a krk s obrovskou jizvou totiž nenasvědčovali ničemu, co by se dalo nazvat přitažlivým). Nicméně výše zmíněný se mnou nechtěl mít nic společného a já si lámala hlavu proč (protože to on mě donutil si ho všimnout a zahrnoval mě komplimenty)… Do lámání hlavy jsem zahrnula i Američanku, která to jednoho dne rozsekla. „Hele ty, ví on, že nejsi Židovka?“ Já: „jo, řekla jsem mu, že jsem pohan.“ Američanka s obočím významně zvednutým „aha…“

Tuhle jsem Mr. Falafelákovi (všem 😀 ) vykládala z rukou. Poslušně mi postupně vkládali svoje ruce do mých a čekali na můj verdikt. Za ta léta, co to dělám jsem se setkala s mnohými reakcemi, ale reakce Abeda (araba, který nově konvertoval k židovství) mě lehce vyhodila z míry. Velice potěšeně jsem mu sdělovala, že ho čeká dlouhý a zdravý život a jeho reakce byla smutná. „Vážně?“ ptá se… „a může se to změnit? Můžu třeba onemocnět?“ – já se zarazím a ptám se proč se ptá, že by měl mít radost, že má jednu z nejdelších čar života, které jsem kdy viděla – což ho očividně ještě víc rozesmutnilo… Do odpovědi se mu moc nechtělo, ale nakonec z něj vypadlo „Když já bych chtěl vidět Boha. Moc se těším, až ho poznám. Nechci být dlouho na tomhle světě, chci se sejít s Ním“.

A i moji Američanku to zasáhlo… připravovala se na svoji roli manželky. Židovské manželky. Trávila většinu času v rodině svého přítele a začala si osvojovat místní názory. Společně jsme se učily základy hebrejštiny a když jsem jednou místo hebrejského slovíčka použila arabské, zarazila se a ptala se mě, co to bylo za jazyk. Odpověděla jsem, že arabština, že mě moji drúzští přátelé začali učit arabsky. Její reakce byla nepřiměřená a nenávistná. Natolik, že se sama zarazila. Překvapilo jí to. Sedla si a uvědomila si, že se z ní stává rasista. Díky tomu se to snažila zarazit a já jí začala seznamovat se svými skvělými – arabskými – kamarády…

Na začátku svého pobytu v Haifě jsem se kamarádila s jedním Couchsurfařem. Společně jsme chodili ven, ukázal mi nejlepší podniky, u něj doma jsme vařili a dívali se na filmy a hráli si s jeho kočkama (do té doby, než on finálně pochopil, že se mnou nic mít nebude a já než finálně pochopila, že nechce být jen kamarád). Povídali jsme si i o víře. On byl ateista a mě to nepřestávalo udivovat a vyzpovídávala jsem ho… já naopak byla první pohan, se kterým se kdy setkal a vyzpovídával on mě. Moje víra se mu zalíbila a ze srandy říkal, že se ho snažím přesvědčit na svou víru. Zděsila jsem se a vysvětlila jsem mu, že se snažím o pravý opak… čím víc věřících, tím víc problémů. „Zůstaň u svého ateismu, já zůstanu u svého pohanství… a dej ty ruce pryč“ 😀

 

Pravda o Mr. Falafelákovi

Píšu seminárku na občana proces, mám na sobě firemní (pracovní) tričko Mr. Falafeláka a hraje mi tu CD se „španělskou hudbou“… na CD je napsáno „happy birthday“ a smajlík a dostala jsem ho k narozeninám od koho? Ano od Mr. Falafeláka (Itala). Stýská se mi. Potřebuju si trochu od seminárky odpočinout (už mám napsanou první větu!), tak vám vysvětlím, kdo je to Mr. Falafelák – s Američankou a Ruskou nejzmiňovanější osoba z Izraele na mém Twitteru.

Mr. Falafelák je de facto 7 různých osob. Mr. Falafelák je totiž taková zastřešující přezdívka. Když jsme se spolužákem přijeli na Univerzitu v Haifě, zapamatovali jsme si z úvodní prohlídky jen jednu informaci: kde je nejlevnější jídlo. Pokud budete mít cestu kolem, je to v hlavní budově (která je samozřejmě nejdál od kolejí a nejvýš, takže musíte vyjít odhadem jeden trilión schodů) v podzemí. Je to celé jedno patro – velká jídelna, stánek (něco jako v menzách, školních jídelnách a tak), kde 2-3 pánové prodávají falafel, hranolky, šavarmu a já nevím co ještě; stánek, kde 1 pán prodává pizzu a menší supermarket, kde prodávají 3 lidé kde co. A my tam chodili denně. Denně jsme se postavili do fronty, spolužák si denně objednal falafel a já si denně objednala hranolky. Prodávali to tam 2 týpci. Jeden takový starší, šedivý a seriózní pán, druhý mladý, hoooodně tmavý, usměvavý a ukřičený. A já byla blondýna (= přírodní úkaz). Mě si tam pamatoval každý a když si mě někdo nepamatoval, znamenalo to, že mě ještě neviděl.

Po asi 3 dnech si pánové všimli, že tam chodíme každý den a každý den si dáváme to samé. Já se navíc pořád usmívala a odpovídala na vtípky toho mladšího (který nás od druhého dne provolával za nejlepší kamarády – což, jak jsem o pár dnů později se zlomeným srdcem zjistila, prohlašoval o všech). Nicméně stále nešlo přehlédnout, že chodíme opravdu každý den a vždy si dáváme to samé. Neznali jsme, jak se pánové jmenují a navíc s náma komunikoval hlavně ten mladý – začali jsme mu tak říkat Mr. Falafelák, protože dělal nejlepší falafel v okolí (http://cs.wikipedia.org/wiki/Falafel).

Čas ubíhal… jeden týden za námi, druhý týden za námi, třetí týden za námi a my neochvějně každý den, když měli otevřeno, stáli ve frontě a dávali si svoje oblíbená jídla. Mr. Falafelák s náma začal vtipkovat víc a víc, začal nám automaticky dávat dvojnásobné porce za stejnou cenu, už jsme nemuseli čekat ve frontě, ale když jsme přišli, nechal čekat klidně 5 lidí co přišli před náma a poslušně čekali ve frontě a nandaval nám jídlo (už bylo zbytečné se ptát, co si dáme). To zaimponuje každému – no ne? Mr. Falafelák se nám tak postupně dostával pod kůži a my jemu. Dělali jsme společně vtípky, já jim koupila vánoční řetězy na zvelebení stánku (které jim šéf zatrhnul hned druhý den)… začali jsme se poznávat.

Po pár týdnech už přestával být seriózní i druhý „Mr. Falafelák“. Začal s náma mluvit, vyprávěl o svých italských kořenech a k mému překvapení mi začal vyprávět sprosté vtípky (s naprosto seriózní tváří). Od toho už bylo jen krok, abychom se stali skutečnými kamarády. Začali jsme poznávat jejich kamarády, rodinu, manželky, děti… trávila jsem v jídelně veškerý volný čas (navíc tam měli fungující internet, což se o mém pokoji na kolejích říct nedalo). Postupem času jsem se stala „součástí jídelny“. Za jídlo a pití už jsem dávno nemusela platit, ale vždycky jsem něco přihodila do jejich skleničky se spropitným. K jídlu jsem si nechodila sednout, ale vyhoupla jsem se na jejich jídelní pultík, abych s nima při jídle mohla mluvit… a mluvili jsme o všem.

Nejen že si jiní pravidelní návštěvníci i návštěvníci náhodní začali všímat, že už jsem víc „jeden z nich“, než normální „konzument“, ale začali si toho všímat ostatní zaměstnanci tam a k naší oboustranné nelibosti i jejich šéfové (kteří mě z pochopitelných důvodů neměli rádi, protože jsem je prostě vyrušovala při práci). Nicméně už bylo pozdě. Už jsme se znali jmény, měli na sebe telefonní čísla a facebooky (přestože jsme nic z toho nemohli používat kvůli extrémně žárlivým manželkám). Trávila jsem s nimi jejich pauzy – s postarším Italem při jídle, s mladším Maročanem na cígu vzadu na parkovišti.

A začala jsem se seznamovat i s ostatními. S Gerevem (nemám nejmenší tušení jak se jmenuje… Arab, hrozně pracovitý, který neumí skoro anglicky. Gerev znamená hebrejsky „pravý muž“), Sergej od pizzy (s tím bylo nejtěžší navázat jakýkoli kontakt, ale nakonec jsme se stali fakt skvělými kamarády a jsme stále v dennodenním kontaktu a plánujeme jeho návštěvu v Praze), Abed (další Arab) ze supermarketu, „Litraot“ (hebrejsky „brzy naviděnou“) a další…

Pokud jsem neměla školu, byla jsem tam první zákazník… a pokud jsem neměla školu, zůstávala jsem ještě dlouho po zavíračce. Zavírali po 4 hodině odpoledne a mě se nikdy nepodařilo odejít před 6. Společně jsme si zpívali, společně jsme tančili. Vše, co umím hebrejsky, mě naučili oni. Američanka brzy pochopila, že jestli chce se mnou trávit čas, musí přijít tam – a já je seznámila a oni jí pomáhali dělat úkoly z hebrejštiny a začali s ní blbnout podobně jako se mnou.

Když jsme se loučili, zastavili provoz jídelny. Všichni mě objali a políbili na tvář (dokonce i jejich šéfové!!). Brečela jsem. Když jsem se loučila se spolužáky z mezinárodní školy, se spolubydlícími, tak krom loučení s Američankou jsem neuronila slzu. Když vzpomínám na Izrael, tak nemyslím na konflikt s Palestinci, na sexy vojáky apod. Ani si jako první nevzpomenu na pláž a moře… když se řekne Izrael a já tím myslím domov, vybavím si tu jídelnu, když zvedám hlavu od počítače a kouknu k pultíku, kde se zubí Mr. Falafelák… všichni z nich.

Jednou si Sergej stěžoval na práci tam a já odpověděla, že proč si stěžuje, že jsou za to dobrý peníze (v porovnání s ČR) a že aspoň pozná nový lidi. Podíval se na mě a říká „dělám tady už přes 2 roky. Za tu dobu jsi jediná, kdo se s náma začal bavit. Kdo v nás vidí víc než stroje, co prodávají jídlo“. Překvapilo mě to…. Ok, já jsem možná často až moc komunikativní a bláznivá, schopná udělat skoro cokoli… ale vážně si tam nikdo za ty roky nevšiml, jak super lidi to jsou? Já se chci vrátit do Izraele…. chci se vrátit kvůli nim.