Google Home po týdnu užívání

Technologiím vůbec nerozumím, ale to mi nijak nepřekáží k tomu, abych je měla ráda. Nemůžu si pomoct. Když zaznamenám nějakou novinku, která by se mi aspoň trochu mohla hodit, začnu po ní toužit. Asi jako to mají jiné ženy s botami (kterých mám velmi málo a ve velmi špatném stavu…).

Když jsem tedy loni zaznamenala první zprávy o Google Home, bylo jasné, že dřív nebo později podlehnu. Četla jsem o něm každý článek, který mi přišel pod ruku a doma si pomalu připravovala půdu vyjmenováváním vlastností, které jsou tak super, že nám velmi zpříjemní nebo zjednoduší život.

Ta doba přišla zhruba před týdnem. Google Home začal být dostupný v Německu a to už je vlastně za humny. Probojovala jsem se přes německy hovořící Google obchod, na miliontý pokus zadala správné údaje a modlila se, aby to vyšlo. A povedlo se! Za necelý týden od objednávky byl nový člen domácnosti doma.

Prvotní nastavení bylo (oproti proklikání se v německém internetovém obchodě) snadné a víceméně se udělalo samo. Nastavili jsme jazyk na americkou angličtinu a začali zkoušet co umí.

Google Home komunikuje s celou řadou aplikací a s jinými ho to můžete naučit. Po pochvalných recenzích na jeho repráčky jsme samozřejmě chtěli vyzkoušet, jak hraje. Můžete si nechat hrát rádio (tím, že mu řeknete ať hraje určitou frekvenci), nicméně pokud chcete pouštět hudbu ze svého účtu na Google Play nebo Spotify, měli byste to nastavit při jeho prvotním zapnutí, když se nastavuje a zeptá se vás na to (nebo aspoň my nepřišli na to, jak to tam nastavit dodatečně – takže jsme milý Google Home museli po dni používání restartovat, abychom tam ten účet šoupli rovnou). Od té doby už bylo vše v pořádku. A mimochodem, recenze nelhaly. Hraje skutečně dobře a když chcete, skutečně hlasitě.

A to byl pro mě jeden z velkých důvodů, proč Google Home pořídit. Když necháváme hrát klasické rádio, tak musíme ladit několikrát denně. Jednomu vadí ranní show na téhle stanici, druhému vadí odpolední show na další stanici a všudypřítomné reklamy způsobují, že krom jejich hudebního podkresu neslyšíte hudbu žádnou. Teď prostě Googlu oznámíme, aby začal hrát umělce/album/písničku/playlist. Hlasem si korigujete i hlasitost, takže když začne hrát vaši oblíbenou, zvýšíte na maximum (a můžete křepčit po pokoji) a když zvoní telefon, prostě řeknete, ať se pauzne a máte ticho a klid. Nemusíte běhat po pokoji, hledat ovladač, probouzet počítač nebo mobil ze spánkového režimu. Prostě jen nahlas vyslovíte, co chcete. Google Home má navíc skvělý dosah. Slyší mě i přes zeď z druhého pokoje a reaguje, aniž bych nějak hulákala. A slyší mě dobře, i když sám hraje.

Krom toho (jak už vlastně i jeho název a „mateřská společnost“ napovídá) mu můžete klást otázky. V televizi běžel nějaký pořad, kde zmínili Charlieho Chaplina a my se doma začali dohadovat, odkud byl – a opět – nemusíte jít hledat mobil, otvírat počítač, prostě se jen zeptáte a Google Home vám okamžitě odpoví.

Stejně tak ho můžete používat pro plánování. Když se vzbudíte, stačí mu popřát dobré ráno a Google Home vám po přání dobrého rána zpátky řekne aktuální počasí v místě, kde bydlíte (nebo si nastavíte) a jeho předpověď na celý den. Řekne vám, pokud máte v kalendáři na den naplánované nějaké akce a pokud máte nastavené, pustí vám krátké zprávy (v menu v chytré aplikaci si nastavíte, které chcete slýchat).

Já ho ale ani tak nepoužívám k plánování svého kalendáře, jako spíš „časovače“. Ráda vařím, ale nerada stojím v kuchyni a čekám (a mám dost děravou paměť). Takže když dám brambory na sporák a začnou se vařit, řeknu Google Home, ať mi řekne až uplyne 20 minut a můžu pustit milé brambory z hlavy. Stejně tak ho můžete používat jako budíka nebo jako každodenní připomínku, že si máte vzít v určitou dobu prášky.

V budoucnu budu Google Home určitě využívat k ovládání chytrých světel (které ještě bohužel nemám a vzhledem ke stavu mého bankovního konta ještě nějakou dobu mít nebudu). Můžete si koupit třeba jen jednu chytrou žárovku za necelé 4 stovky, nebo třeba světelný pásek a vytvářet si různé atmosféry díky osvícení, které lze ovládat hlasem (nebo díky možnosti IFTTT, s kterou si Google Home můžete víc přizpůsobit, si můžete nastavit, že při určité činnosti má automaticky zapnout světlo na určitou intenzitu nebo barvu a nemusíte mu to dál říkat).

Umí toho samozřejmě víc. Já třeba pořád bojuju s nastavením Netflixu. Nevím, jestli je to jen mojí neschopností, nebo to prostě ještě není určené pro náš (respektive německý) trh. Ale nejde mi to. Pokud máte Chromecast (což já mám), díky kterému i z blbé televize uděláte chytrou a zároveň účet na Netflixu, tak byste měli hlasovým povelem přes Google Home spustit určitý pořad z Netflixu na vaší televizi (v které je funkční Chromecast). Nebo se snažím nahrát si svoji koupenou audioknihu někam tak, abych mohla Googlu Home říct, ať mi ji pustí. Zatím se mi to nepovedlo, ale neztrácím naději.

Stejně tak se těším na další aktualizace, které snad postupně přinesou možnosti, které Google Home už zvládá v Americe (jako je třeba telefonování nebo psaní zpráv hlasovým pokynem zdarma přes wifi).

A když budete googlit, najdete stránky a návody, které Vám pomůžou objevit nové a nové věci, které s Google Home můžete dělat (skvělá je třeba: tahle stránka ). Na vaši žádost vám třeba zazpívá, bude s vámi hrát vědomostní kvíz, něco vám přeloží do/z cizího jazyka, bude vám věštit z křišťálové koule a nebo spustí beat box pro vaše vlastní vystoupení.

Mojí osobně asi nejoblíbenější funkcí ale je, že když si chci dát krátkého šlofíčka (zbývá 45 minut do oběda), řeknu mu, aby začal hrát zvuky oceánu (lesa, bouřky, deště…), natáhnu se na sedačku a nechám se unášet do sladkého spánku.

Kdybych to měla shrnout, Google Home je skvělý v tom, že nemusíte kvůli každé blbosti sedat za počítač, nebo sahat po mobilu (kde na vás vyskočí e-maily a spoustu jiných upozornění a reklam a najednou u toho počítače nebo mobilu sedíte půl hodiny, ani nevíte jak). Když vás něco zajímá, prostě se zeptáte (místo abyste nad tím mávli rukou), posloucháte svoji oblíbenou hudbu bez „hrozně ftipných“ moderátorů a reklam a můžete trochu ulevit své děravé paměti a uložit časové údaje a seznamy do Google Home.

40 dní pěšky do Jeruzaléma

Jakmile na mě z reklam vyskočil název knihy, bylo mi jasné, že si ji dřív nebo později budu muset přečíst. Ještě aby ne. Návštěvy Izraele už jsem musela přestat počítat…

Hned při čtení úvodu knihy mi bylo jasné, že jsem nešlápla vedle. Četla jsem si ho v metru. V dopravní špičce (při návratu z práce). A několikrát nahlas vyprskla smíchy, zapomněla vystoupit (a tedy i přestoupit) a usmívala se celou dobu jak idiot. Po návratu domů jsem navíc úvod předčítala všem živým, chodícím bytostem (tedy i psovi). Ještěže nás doma nežije víc, protože to už bych ten úvod uměla zpaměti.

Nicméně. To už se mi u knihy dlouho nestalo. Moji blízcí zapomněli, jak otravná umím být, když se mi něco moc líbí a chci jim to (pro jejich vlastní dobro) předat.

Pokud by náhodou na tento příspěvek narazil někdo z mých známých, ano, tuto knihu ode mě očekávejte k vašim narozeninám, případně pod stromečkem, pokud se nevídáme tak často.

Ale k věci. V recenzích je Ladislav Zibura chválen za vtipnou a nenáročnou formu a kritizován pro to samé. Je pravda, že někdy mi přišlo, že humor je tam do počtu, aby se neřeklo a měla jsem tendenci autorovi napsat e-mail, v kterém bych mu vysvětlila, jak je to doopravdy. Nicméně s touto mou milou vlastností („všeználek“) se musí vypořádávat jen moje drahá polovička (a nerada bych ho o jeho výsadu připravila)… a hlavně mi došlo, že podobně to mám i já a občas (častěji, než je mi milé), musím ostatním vysvětlovat, že jsem něco myslela jen jako srandu. A do třetice mi došlo, že autor pravděpodobně ví, jak je to ve skutečnosti a udělala bych ze sebe akorát blbce.

Skláním se před autorovou odvahou, trpělivostí, houževnatostí a nadhledem. Přestože moje cesty se s poutí nedají nikterak srovnávat (i když v rámci šetřivosti jsem například v Londýně odmítla platit za veřejnou dopravu i taxíky, takže ho mám dost v nohou a v Izraeli jsem toho dost našlapala díky neustálým svátkům a šábesům, kdy prostě nic nejezdilo, i když jsem na to peníze měla), setkávala jsem se i já s vřelým přijetím od domácích. Ve všech zemích, do kterých jsem se kdy podívala, jsem vždycky narazila na hodné lidi, kteří mi nezištně pomáhali nebo aspoň zlepšili náladu. Přesto bych asi nesebrala odvahu na takovou pouť. I když… možná, jak autor píše v závěru knihy, mi teď ta myšlenka bude tak dlouho hlodat v hlavě, že…

… uvidíme. 🙂

Tak jako tak, nejen úvod knihy mě nezklamal. Když jsem knihu dočetla, a vrátila se do světa mluvících bytostí (a ne stránek), první otázka byla: „čemu ses prosímtě furt tak smála?“

Myslím, že můj poslední příspěvek na blogu o Izraeli byl můj zpackaný výlet k Mrtvému moři. Se škodolibou radostí jsem si v poslední kapitole přečetla, že ani autorovi se u něj příliš nepoštěstilo a že nejsem jediná, kdo si neumí spočítat 2 a 2 dohromady. (Viz Moje pouť (nejen) k Mrtvému moři)

Řidička mě vysadila na checkpointu – právě tam prý leží ony slovutné lázně. Usměvavé vojačky mi daly ledově vychlazenou vodu a popřály příjemnou koupel v moři, na něž měly dokonalý výhled. To ale na mém rozhodnutí nemohlo nic změnit. Po pár minutách se vojačkám naskytl pohled, na který nepochybně vzpomínají dodnes. Vyzáblý mladík si odložil krosnu, strhal ze sebe oblečení, odlepil všechny náplasti a pak se dlouze fotil na samospoušť. Zničehonic odložil fotoaparát a kulhavě se rozběhl vstříc moři. Po pár krocích po mělčině se mohutně odrazil, při dopadu uklouzl na kamenech a skácel se do vody. Sotva z ní vytáhl hlavu, údolím se rozlehl strašlivý, až nelidský řev. Mladík se po čtyřech odbelhal z moře na pláž a začal se zběsile polévat vodou. Pak vyčerpán padl na kameny a těžce oddechoval. Přesně tak vypadala má vysněná koupel. Nejslanější moře světa totiž krvavé puchýře a odřeniny, které pokrývaly celé mé tělo, změnilo v rozžhavené železo.

A co Vy? Už jste četli?

Podzimní čtení

Jedna dobrá věc na pracovní neschopence je, že máte #vicecasunacteni

Harry Potter a prokleté dítě

Pro fanouška Harryho Pottera je prokleté dítě povinnost. Jediné, co zbývalo rozhodnout, je, zda si ho přečtete už v angličtině, nebo počkáte na český překlad. Protože moje anglická objednávka měla dost velké zpoždění, rozhodla jsem se ji zrušit a nakonec si počkala na český překlad. Snažila jsem se co nejvíce ignorovat ohlasy a recenze a s obavami se nechala překvapit.

Moc jsem toho po pravdě nečekala. Kniha typu scénáře, navíc od někoho nového, s pár řádkami textu na každé stránce a v malém formátu…

Ale povinnost je povinnost. Jako ve většině svých recenzích neprozradím pointu, kdyby zbyl ještě nějaký osamělý čtenář, který se k tomu ještě nedostal… nicméně musím přiznat, že mě kniha velice mile překvapila. Scénářový formát mi nakonec ani trochu nevadil – po pár stránkách jsem ho přestala vnímat a představivost se odvíjela úplně stejně jako při čtení klasické knihy. Napsané to je pořád skvěle čtivě a kupodivu i napínavost zůstala zachována. Knihu jsem zhltla za pár hodin (i s vařením oběda pro celou rodinu) a s radostí dávám 5 hvězdiček z 5.

Bohatá čínská přítelkyně (Kevin Kwan)

Na začátku roku se ke mě dostal první díl knihy: Šíleně bohatí Asiati (úplně sám! volal na mě z fronty v knihkupectví, abych si ho koupila) a naprosto mě nadchnul. Bylo tedy jasné, že druhý díl je povinnost – i když s druhými díly to většinou nebývá zrovna kdo ví jaké.

Naštěstí v případě Bohaté čínské přítelkyně tomu tak není. Kniha je opět skvělá, zábavná a čte se úplně sama. Pokud byste si někde přečetli recenzi a rozhodovali se podle ní, zda knihu koupit nebo nekoupit, určitě byste se rozhodli pro nekoupení. Protože když se to převypráví, jde vlastně o blbost. Romantický příběh plný asijských jmen a rodin, v kterých je těžké se orientovat, kde jsou všichni pohádkově bohatí a nemusí řešit starosti typu hypotéka, nebo jít či nejít do práce s kocovinou.

Ale (!) to byste se připravili o úžasný čtenářský zážitek. Po pár stránkách si na šílená jména a propletenost rodin (víceméně) zvyknete a bude to jako by vám starý známý o nich vtipně vyprávěl drby. Vypráví je navíc tak šikovně, že se před vámi otevírá úplně nový svět luxusu, který vás nutí zapojit představivost při čtení na plné obrátky. Autor popisuje luxusní domy tak, že si nutně v hlavě vytváříte paláce a vykresluje jednotlivé postavy tak dokonale, že při čtení knihy vám v hlavě jede úžasný barevný film.

5 hvězdiček z 5.

 

Vzpomínky na jedno dobrodružství (Robert Fulghum)

Tahle Fulghumova kniha mi nějak zvláštně utekla, a tak jsem si ji koupila přímo na setkání s autorem. Poté jsem na ni opět zapomněla (?!) a dostala se k ní až teď. Hodně navazuje (jak je už z obálky patrné) na Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Jsou to takové jeho osobní poznámky, utřídění vzpomínek, zapsání pocitů. A jako všechno od Fulghuma je to milé.

Pro čtenáře to asi nemá takovou „hodnotu“ jako jeho ostatní knihy, protože z knihy dýchá to, jak moc je to osobní a čtenář nemůže znát všechny reálie, nicméně pokud máte Fulghuma rádi, tak se vám i tahle kniha bude líbit. Vždyť je to Fulghum!

4 hvězdičky z 5.

Smrt a jiné vrcholy mého života (Sebastian Niedlich)

A opět vtipná a bezstarostná kniha! Hlavní postava ve svém dětství, u nemocniční postele umírající babičky, potká smrtku. Oba dva jsou velmi překvapeni, že ji chlapec vidí a stanou se z nich (tak nějak vynuceně) přátelé. Smrtka chlapce navštěvuje zřídkakdy, ale její návštěvy vždy zanechají takovou zvláštní pachuť. Pro své okolí působí hlavní hrdina jako blázen, protože si často povídá sám se sebou (resp. se smrtkou, ale tu nikdo jiný nevidí) a celkově tak nějak prostě nezapadá.

Postupně na sebe začne přebírat vlastnosti, kterými smrtka oplývá. Začne vidět jak kdo umře, zvládne se sám přemisťovat, začne být „neviditelný“… Problém je, že on se nechce stát smrtkou. Chce žít obyčejný (ideálně šťastný) život, najít si ženu, mít děti a normální starosti. Jenže to nejde.

V rámci vzdoru se rozhodne se, že nad smrtí zvítězí. Stane se doktorem a svého nechtěného daru začne využívat tak, že zkusí každého svého pacienta smrtce vytrhnout z rukou. Někdy se mu to podaří, jindy ne. A čas plyne… Tik, tak.

A víte, jak jsem na začátku psala, že je to vtipná a bezstarostná kniha? Tak ona fakt je. I když to takhle z popisku asi nevypadá. Ale budete se u ní smát, to slibuju!

Jediné, co mi na knize vadilo, byla věc překladu. Smrt je v knize mužská postava, nicméně v českém překladu se i tam o ní mluví jako o ní – ženské postavě. Takže je v tom zmatek. Ale člověk si zvykne…

5 hvězdiček z 5.

Četli jste některou z nich? A co si o nich myslíte?

Muž jménem Ove

Víte jak to vypadá, když knihomol chodí s „normálním“ člověkem (tedy ne-knihomolem)?

Představme si modelovou situaci. Je páteční večer a náš asociální pár leží v posteli, místo na baru, a čte si. Muž (v našem příběhu ne-knihomol) si čte na notebooku sportovní zprávy a žena (jak už vám došlo v našem příběhu aka knihomolka) si naopak zkroucená ve svitu lampičky čte knihu.

Po pár klidných minutách si muž všimne, že žena začíná popotahovat. Narážku si vyloží jako postrčení k přidání teploty na topení, vzhledem k mrazivé noci, což tedy učiní a spokojeně pokračuje dál ve čtení.

Žena, místo aby byla uspokojena zvýšenou teplotou v pokoji, začne popotahovat s větší razancí, začne častěji smrkat a občas vydá neidentifikovatelný zvuk. Po chvíli se však utiší a tak tomu muž nevěnuje pozornost a dočítá další z jistě zajímavých sportovních článků, či diskusi pod ním.

O pár stránek později už není o čem pochybovat, přesto se muž nejistě zeptá: „Miláčku, ty brečíš???“, na což žena samozřejmě odpoví zastřeným „… ne…“ a rozvzlyká se s nebývalou razancí.

Muž starostlivě odloží notebook, aby mohl zhodnotit vážnost situace. Rozhlídne se a zjistí, že pes nestojí na žádné ženině končetině, ale spokojeně leží opodál a ani žádné jiné nebezpečí nehrozí. Zeptá se tedy: „A to brečíš kvůli té knize?“ a žena mu odpoví novými otřesy pláče.

…. Muž dostane záchvat smíchu (a pěstí pod žebra od ženy)……

Muž jménem Ove – Fredrik Backman

O téhle knize už jsem slyšela před delší dobou, nicméně za prvé nejsem fanouškem severské literatury (resp. je mi jedno) a za druhé byla vždy srovnávaná se Stoletým staříkem, který mě nijak nenadchnul. Avšak slevové akce před Vánoci mě (jako vždy) zahnaly do úzkých a já jsem si Muže jménem Ove pustila domů…

První dvě kapitoly mě usvědčily v názoru, že se mi kniha nebude líbit. Neshledávala jsem nic zajímavého nebo vtipného na knize pojednávající o starším mrzoutském muži, kterému vadí naprosto všechno a naprosto všichni. K poslouchání stížností nemusím číst knihu, ale stačí si jít pohovořit s vlastní babičkou (která by mohla být klidně Oveho matkou).

Ale pak… znenadání… se to změnilo. Kniha mě začala rozesmívat a vtáhla mě do sebe tak, že i když metrem jezdím jenom dvě stanice, nikdy nemám šanci si sednout a jezdím ověšená jak vánoční stromeček, stejně mi to stálo za to a pokaždé jsem lovila knihu, abych si přečetla aspoň 3 stránky.

Ove se nesnaží být prvoplánově vtipný jako Stoletý stařík (prvoplánový humor nemám ráda). Ove je prostě uvěřitelná postava. Skutečná a syrová. Nedokonalá, obklopená nedokonalými lidmi. A musíte se smát. U téhle knihy prostě musíte… a na konci brečet…. jako já.

Lidem, kteří někoho ztratili, chybějí zvláštní věci. Drobnosti. Třeba způsob, jakým se ve spánku obracela. Muset kvůli ní znovu vymalovat.

Věřila, že ať už se člověk vydá jakoukoliv cestou, něco ho dovede k předurčenému cíli. Pro ni to možná bylo něco. Pro něj však někdo.

Nepochopil, proč si ho vybrala. Milovala samé abstraktní věci: hudbu, knížky a divná slova. Ove byl muž konkrétního. Měl rád šroubováky a filtry na olej. Kráčel životem s rukama zastrčenýma v kapsách. Ona tančila.

Dny mu ubíhaly pomalu a jednotvárně. Až ji jednou ráno spatřil. Brunetka s modrýma očima, v červených botách a s velikou zlatou broží. Od té doby už Ove nikdy znovu nezažil pořádek a řád.

Další den mu prodavač jízdenek vysvětlil, že Ove jistě chápe, proč ho nemůže nechat přespávat na lavičce jako nějakého tuláka. Ove chápal, ale svěřil se mu, že je to kvůli ženský. Prodavač mu nakonec dovolil vyspat se v úschovně zavazadel. Dokonce i chlapi za kasou na nádraží byli přece někdy zamilovaní. Takhle to probíhalo tři měsíce. Nakonec ji unavilo věčné čekání, jestli ji pozve na večeři. Pozvala se raději sama. „Zítra večer v osm hodin tady na tebe počkám. Přijdeš v saku a vezmeš mě do restaurace,“ oznámila mu stručně během pátečního loučení. A tak taky bylo.

Oveho se nikdo nezeptal, jak žil, než ji potkal. Ale kdyby tuhle otázku dostal, odpověděl by, že nežil vůbec.

Tenkrát o tom pochopitelně neměl ještě ani tušení, ale za život strávil čekáním na Sonju tolik čtvrthodinek, že by z toho táta zešílel, kdyby se to dozvěděl. Konečně se objevila, v dlouhé květované sukni a tak rudém svetříku, že Ove musel přešlápnout z pravé nohy na levou. Řekl si, že tahle ženská si smí s časem nakládat podle libosti.

Kocour seděl v kuchyni a tvářil se, jako by mu Ove dlužil peníze Ove na kocoura na oplátku hleděl, jako by mu před chvílí zazvonil u dveří s biblí v podpaží a vyptával se ho, zda je připraven vpustit Ježíše do svého života.

Kocour ho následoval se sebevědomím šedesátikilového německého ovčáka z protidrogového oddělení. Ove si hned pomyslel, že právě tenhle naprostý nedostatek jakékoliv sebereflexe bude mít co do činění s faktem, že kocour nemá ocas a postrádá polovinu kožichu.

Tříletá se chystala kocoura obejmout. Kocour se podle výrazu chystal, že na ni v případě nutnosti ukáže při identifikaci podezřelých na policejní stanici.

„Někoho milovat je jako nastěhovat se do domu,“ říkávala Sonja. „Zpočátku je člověk zamilovaný do novoty, každé ráno se pozastaví nad zázrakem, že je to skutečně jeho, jako by se strachoval, že k němu každou chvíli někdo vtrhne a oznámí: Došlo k obrovskému omylu, nikdy jste si neměl žít tak pěkně. Během let ale oprýská fasáda, dřevo se tu a tam rozklíží. A člověk svůj dům nemiluje pro jeho dokonalost, ale právě proto, že dokonalý vůbec není. Naučí se znát všechny rohy a zákoutí. Jak to udělat, aby mu nezamrzl klíč v zámku. Která prkna v podlaze se prohnou, když se na ně postaví, a jak otevřít dveře od skříně, aby neskřípaly. Všechna tahle malá tajemství totiž dělají domov.“

Na smrti je nejstrašnější to, že by mohla projít kolem. A nás tu nechat osiřelé.

Láska je podivuhodná věc. Dostaví se úplně znenadání.

„Ove má srdeční vadu,“ spustí bezbarvě a pak vychrlí spoustu slov, kterým může rozumět leda tak člověk s desetiletým lékařským vzděláním nebo s naprosto nezdravým vztahem k televizním seriálům.

Život je podivuhodná věc.

Výchova dívek v Čechách

V poslední době čím dál tím víc narážím na to, že to, co je pro mě normální slušné vychování, je pro druhé něco úplně mimo. Je pravda, že jsem nikdy moc nezapadala, ale nejsem si vědoma, že bych vyrůstala na jiné planetě.

Po posledních „problémech“ (nedorozuměních) jsem se zamyslela nad svou výchovou. Vychovala mě matka samoživitelka a pohádky jako je Candy (japonský anime a manga seriál na motivy telenovely) a Princezna Fantaghiró. Není proto překvapením, že projevuju silné feministické tendence.

Na druhou stranu (jako správný blíženec) jsem byla v zajetí amerických filmů a seriálů, které ze mě vychovaly „ZaKaždouCenuSeMusímPostaratOSvéhoMuže“ ženu. Něco ve stylu Zoufalých manželek nebo Stepfordských paniček. Správná žena tedy musí být krásná (tj. aspoň upravená), mít hezkou domácnost (aspoň základně uklizenou), umí vařit (a vaří, peče, smaží, dusí) a podporuje svého drahého.

(http://i.giphy.com/73UW5Rfo2osRq.gif)

A započatou výchovu ve mě utvrdilo moje okolí (vrána k vráně sedá), pro které je normální to, co pro mě.

Podle toho, co jsem slyšela od svých kamarádů žijících v zahraničí (na západ od naší zemičky) a podle vlastní zkušenosti, kterou jsem měla já, jsou právě díky těmhle vlastnostem ženy z východu tolik opěvované – dokonce považované za dokonalé.

Nicméně, shodou nevyzpytatelných okolností jsem se setkala s generací dívek mladších než já.

Když jsem je potkala poprvé na akci, překvapilo mě, že přestože celý den neměly vůbec nic na práci, dostavily se na střešní grilování v teplácích, neupravené, nepřinesly s sebou vůbec nic a jediné zákusky upekli jejich drahé polovičky. Já naproti tomu, po celém dni v práci, jsem v infarktovém běhu stačila z práce doběhnout do vinárny pro láhev vína pro hostitelku, do supermarketu pro láhev vodky pro mě, proběhnout sprchou, „šatnou“ (kde jsem nahodila společenštější šaty), při běhu kolem zrcadla se nalíčila a do toho připravila nějaké zákusky.

Po příchodu na onu akci se děvčata chopila vína, co jsem přinesla (nepronesly ani „bů“), sedly si do rohu a celý večer nepromluvily snad jediné slovo, jen mezi sebou.

A Silvestr roku 2015 jsme měli s mou drahou polovičkou strávit u těchto slečen (a jejich partnerů). Nic jsem nelámala přes koleno a říkala jsem si, že třeba tenkrát v létě neměly svůj den.

Na Silvestra jsem vařila a pekla 8 hodin v kuse. Navlíkla jsem se do šatů, které sice nebyly nové, ale ještě je na mě nikdo neviděl. Nalíčila se a upravila si vlasy. Část pohoštění jsem nechala doma své mámě (už takhle zůstala doma úplně sama). Část pohoštění jsem donesla prarodičům drahé polovičky s přáním všeho nejlepšího do nového roku. Část pohoštění jsem nechala v bytě své drahé polovičky. A zbytek jsem s sebou zabalila na oslavu. V mé hlavě je totiž normální, když jsem někam pozvaná, nepřijít s prázdnou.

Dorazili jsme na místo určení. Otevřeli nám pánové a my vstoupili. Byla už pokročilejší hodina, začátek oslav tedy už měli za sebou. Pánové byli oblečeni normálně (kalhoty a tričko) a dámy byly v teplákách. Ne v takových těch, co jsou hlaďoučké a jemňoučké, které nemají ve skutečnosti funkci tepláků. Ale v těch klasických tlustých, s vytahaným zadkem. A v průsvitných bílých tílcích, které jsou vhodné jako pyžamový svršek.

Po úvodním pozdravu a rozpačitém tichu jsme si s drahou polovičkou nalili alkohol, který jsme si přinesli s sebou z domova a pozorovali rozjetou zábavu, která sestávala v hraní společenské hry… Jak to probíhalo dál není třeba rozvádět. Dohráli jsme hru a šli se ven podívat na ohňostroj. Potom domů a spát.

Dost možná jsem ten největší pokrytec (jak o mě tvrdí má drahá polovička), ale já bych si to představovala jinak.

Na univerzitě v Izraeli byly moje spolužačky Američanky, místní a pár Evropanek. Každá skupina dívek se něčím vyznačovala. Místní děvčata měla vlasy dlouhé až do pasu, byly výrazně nalíčené a nosily velmi upnuté oblečení (většinou jen legíny a sportovní podprsenku). Američanky měly všechny vlasy svázané v uzlu na hlavě, make-up byl pro ně sprosté slovo a byly oblečené do volných triček a unisex kraťasů. Evropanky (ze Švédska, Německa, Litvy, Skotska, České republiky) se měnily podle situace, kdy jste je potkali. Když jste je překvapili doma, byly nenalíčené, v teplákách. Když jste je potkali ve škole, měly na sobě džíny/sukni a tričko a když jste je potkaly na večerní párty, byly výrazněji nalíčené a měly na sobě šaty.

Kdy a jak se to pro bohy stalo, že jsem ZASE považovaná za exota a jsem nabádána k tomu, abych to nepřeháněla (tj. nestarala se jak o druhé, tak o sebe)?

P.S. naštěstí můj blog není nikterak oblíbený, takže pochybuju, že by se dostal až k lidem, kteří byli v článku zmíněni. Pokud by však moji bohové měli tak silný smysl pro humor, že by se to tedy stalo, nechtěla jsem nikoho urazit. Článek je míněn jako sebelítostný plk nad nedostatkem poplácání po rameni.

P.P.S. pokud mě někdo z čtenářů chcete kritizovat za můj snobský, povýšený a pokrytecký názor, odpusťte si to. Moje okolí to za vás udělá z očí do očí.

(http://gph.is/1Jh79js)

Opravdu poslední P.S.: aby nedošlo k mýlce. U mě doma to (neustále) vypadá jak po výbuchu bomby. Nenosím podpatky, nelíčím se každý den, jenom když jdu někam ven (pokud to neobsahuje nákup nebo venčení psa). Jen se snažím.

Letní tábor…. lepší nevědět

Nedávno jsme s maminkou měly takový ten dospělý rozhovor, jaký vedou matky s dcerami, když dosáhnou určitého věku. Oproštěný od rodičovských záležitostí, ale spíše „ženský“ a „kamarádský“.

Při té příležitosti jsme zavzpomínaly na mé dětské roky, kdy jsem jezdila na tábory, které jsem z duše nenáviděla. Začala jsem vzpomínat… pohled upřený do dálky, hlas vyjadřující výčitku a nespravedlnost… Maminka se zasnila také. Zadumala se a spustila… no jo… Honza Tůma.

„Prosím?“ Zeptám se a maminka pokračuje: „Víš, důvod, proč jsem tě léta posílala na letní tábory, byl Honza Tůma. Skvěle by se k tobě hodil a tak jsem rok co rok vybírala tábor a turnus, abys jela s ním a mohla se s ním seznámit.“

U nás doma se rozhostilo hrobové ticho (přerušované neustálým pohazováním míčku, kterým se štěně snažilo přilákat mou pozornost k házení aportu).

„Takže chceš říct, že jsi mě roky posílala na ty prokleté tábory kvůli klukovi, o kterém nevím, že existuje? Že jsem si ve 14 letech zlomila ruku, abych tam nemusela, úplně zbytečně?“ – „Ale víš, on by se k tobě vážně skvěle hodil!“

Nemusím snad podotýkat, že jsem s idolem mé maminky nikdy neprohodila jediné slovo, ale dokonce, že pravděpodobně ani neví, že její drahá dcerunka vůbec existuje. A tenkrát by si toho nevšiml ani v případě, kdy bych ho při nějaké skvělé táborové hře, majzla polenem přímo po hlavě.

Milý Jane… nemám tušení, kdo jsi, jak vypadáš, co děláš, kolik ti je… Ale snad ti karma vrátí ty mé ztracené roky.

 

😀

Komu není rady, tomu není pomoci

Pozoruju z okna svojí stejně starou sestřenku, jak s přítelem pracují na zahradě a přemýšlím o vztazích…

Ne že bych byla takový stalker, ale zvláště při učení mě velmi zaměstnává bezúčelové zírání a pohyb za oknem můj pohled prostě přitáhl. Nevím, jak dlouho jsou ti dva spolu. Buď je to ten samý, s kterým sestřenka byla už před 4 lety a jsou spolu fakt docela dlouho a nebo si vybírá podobné typy a je to nějaký jiný… Těžko říct….

Nicméně situace je taková: sestřenka jezdí na malém červeném traktůrku po zahradě a seká. Přítel zvedá klacky, roští, shrabuje to či ono apod. Sestřenka jezdí rychlostí zhruba 5 kilometrů za hodinu v pravidelných oválech, hlavu skloněnou, pohled upřený před sebe a čas od času zkontroluje nějakou „přihrádku“ po levé straně, lehce za sebou. Přítel má nasazené černé brýle, takže nevidím směr jeho pohledu, nicméně i on se plně věnuje svojí práci. Nemluví spolu, nekoukají se na sebe (ani občasnými pohledy), dokonce ani nepracují „spolu“ – ve stejných částech zahrady.

Za dobu mého dozoru jedenkrát došel benzín. Sestřenice se zvedla, odešla do garáže, přinesla si kanystr, dolila benzín… přítel nastartoval, předal jí řízení a odnesl prázdný kanystr do garáže a oba pracovali dál… V tichu, jen za zvuku sekačky, s vlastními myšlenkami…

Teď si ale přítel dává pauzu. Sedá si na lavičku, vytahuje cíga, zapaluje si a obrací hlavu směrem k mé sestřenici, která stále stejnou rychlostí objíždí své oválky, hlavu skloněnou. A on ji pozoruje, dokud mu neodjede za roh domu…. otočí hlavu před sebe a v klidu si dokouří cigárko, než se vrátí ke své práci…

 

Když jsem podobnou scénu pozorovala před necelým rokem, kdy prořezávali stromy a nosili odřezané větve do přistaveného kontajneru (příhodně postaveného přímo před mým oknem, u kterého sedím za svým stolem a „vzdělávám se“), nemohla jsem od nich odtrhnout oči. Záviděla jsem jim. Ne ve zlém… jen jsem si přála něco podobného pro sebe. Být s někým s takovou samozřejmostí.

Teď, o několik měsíců později, se na ně koukám taktéž se skoro posvátnou úctou. Dokážou se věnovat své práci. Jsou spolu dlouho, ale je vidět, že se mají rádi. On jí ve svém volném čase pomáhá s prací na zahradě, kde sám nebydlí. Ne jednou, opakovaně, často. Po cigárku se nakonec k práci nevrátil. Vstal, poklidil nářadí, došel si za svou kroužící drahou polovičkou, políbil ji, něco řekl a odešel.

Já nemůžu mít to co oni, protože jsem svým způsobem jako to #štěně. Roztěkaná, provokující, rychle znuděná… Ani kdybych na traktůrku jela po stopadesátépáté, nedokázala bych se tak soustředěně, dlouho a plně věnovat své práci… nepředstírat, že jedu na elektrickém býku (a mávat dokola rukou nad hlavou) nebo podobnou blbost…

Jsem ten typ, který když jde kolem neunavitelného štěněte, které se po hodinách zlobení unavilo a uložilo k spánku, poskočí, vykřikne a začne utíkat pryč, aby se štěně zase probralo… Prostě – komu není rady….

Na mě jsou prostě třeba silné nervy

P.S.: Před dopsáním tohohle nesmyslu se prostor před oknem vylidnil, zvuk sekačky utichl a garáž se zavřela… není třeba se tedy obávat pokračování

Jak je to s mým štěnětem….

Vzhledem k četnosti mých tweetů o mém novém štěněti byla jen otázka času, kdy se rozepíšu nad 140 znaků… a je to tu… 😀

Že si pořídím štěně byla jasná věc… jediná neznámá veličina byla kdy. Vyrůstala jsem v rodině, kdy bylo skoro až povinností mít německého ovčáka. Když v půlce mojí puberty umřel náš tehdy poslední německý ovčák, začala jsem protestovat: „Už dost s těmi ovčáky! Jsou i jiní psi!“

Chytrá maminka tak vymyslela plán: „Vybereš si vlastního ovčáka. Vybereš si ho, dáš mu jméno, vychováš si ho… bude to tvůj pes, podle tebe…“ na to jsem já, coby rozmazlený jedináček, slyšela….

Příští měsíc to bude šest let, co ten můj jedinečný německý ovčák zemřel na vrozenou, nevyléčitelnou nemoc. Byl jako součást mně samotné… Jeho odchod jsem nesla velmi těžce a žádného psa už nechtěla nikdy vidět. Maminka však opět chytře pochopila situaci a pořídila štěně bernského salašnického psa… rasu, do které jsem se zamilovala zhruba v 8 letech v čekárně u veterináře.

Na konci loňského roku jsem začala poznávat, že už dozrál čas… už jsem schopná přijmout do rodiny dalšího ovčáka… mého (dalšího) ovčáka. Darmo mluvit, jsem na ně prostě zvyklá. Berňáci jsou ti nejkrásnější psi, ovčáci ti nejlepší. A já chci oboje. Najednou samozřejmě.

Výběr štěněte je věc dosti náročná. Obecně jsem dost vybíravá (modří vědí), ale výběr štěněte? To se musí zažít, jinak člověk neuvěří…. Ze zhruba 150 inzerátů na internetu byly hodny k otevření a podrobnějšímu prostudování 2. Zatelefonovala jsem chovatelkám, domluvila se na návštěvě a o týden později s připravenou GPS vyrazila. Ztratila jsem se… samozřejmě… jak na cestě k první chovatelce, tak na cestě od první chovatelky k té druhé (přestože od sebe bydlely zhruba 20 kilometrů). Prohlédla jsem si ten den 15 štěňat. Obě chovatelky byly zkušené, líbilo se mi jak se starají jak o své psy, tak i o štěňátka a jejich celkový přístup… Do užšího výběru se nakonec dostala 3 naprosto rozdílná štěňata. Vzala jsem si čas na rozmyšlenou, nastavila GPS směr domů a vyrazila. Už v půlce cesty autem se začal prosazovat jeden favorit, ale vzhledem k důležitosti situace nebylo radno nic uspěchat….

Večer jsem zavolala oběma chovatelkám. Bylo jasno. Vybrala jsem si štěně, na které jsem se vůbec nejela podívat. Bratr mého největšího favorita. Prostě přeskočila jiskra. Nedalo se svítit. Druhý den ráno jsem tak opět nastavila GPS a vyrazila si pro nového člena rodiny (za dva dny jsem najela 290 kilometrů a ztratila se jen dvakrát… jdu do sebe!)…. Začal nám nový život…:

1) první týden: spaní na zemi. Se všemi svými zvířaty jsem vždycky spala na zemi. Se psy první týden po příchodu k nám domů, s kočkami po „kastraci“. Tentokrát to však bylo trochu jiné. Štěně přechod díky výborné socializaci od chovatelky zvládalo líp, než jsem čekala, a tak jsem se druhý den rozhodla pro změnu… já budu spát na nízké sedačce a štěně na zemi. Večer jsem si tak nachystala polštář a peřinu do obýváku a na zemi připravila oblíbené polštáře pro štěně. Po zalehnutí na sedačku se ke mě snažil dostat můj 40 kilový berňák, který je zvyklý se mnou spát v posteli (letišti). Na malé sedačce pro dva to ale nešlo. Štěně, pozorujíc naše (ne příliš chtěné) sbližování, začalo opuštěně plakat na zemi. Mé vřelé srdéčko tedy rozhodlo, že zem je dost velká pro nás všechny a tak jsem ze sedačky vyndala polštáře a ustlala nám všem na zemi. Jakmile bylo dílo dokonáno, spokojeně jsem se rozhlédla…. štěně uložené na jedné sedačce, berňák uložený na druhé sedačce…. tak jsem si lehla na zem, otočila se k nim zády a všichni jsme (relativně) spokojeně usnuli.

2) záchod. Jsem přirozený talent v tom, jak naučit psa chodit doma na vyhrazené místo. Jde mi to tak dobře, že štěně preferuje (k mé obrovské radosti ) dojít si na záchod doma na plenu, než venku.

3) miska s vodou. Po necelém týdnu bylo jasno, jaká je nejoblíbenější hra našeho nového člena. Párkrát se napít ze své misky s vodou, zbytek vylít, popadnout misku, utíkat s ní co nejdál a snažit se jí rozkousat. Tahle hra ho neomrzí asi nikdy. Díky bohům, že pod námi nikdo nebydlí, protože bychom je jistojistě vytopili. Mít holinky, netroufala bych si navštívit naši kuchyň bez nich.

4) kousání a trhání. Přestože má štěně dost svých vlastních hraček, nic mu neudělá takovou radost, jako když někde objeví boty/tkaničky/ponožky/jakékoli oblečení/ramínko/papíry/noviny/časopisy/láhve (které se naučil rychle otvírat a tak krom potopy vzniklé kvůli vylívání misky s vodou, vzniká i potopa z otvíraných lahví) nebo vlastně cokoli jiného. První den, kdy jsem ho nechala doma samotného (tj. se zbytkem zvířecí rodiny a mojí maminkou na hlídání), mi ke konci pracovní doby máma vesele psala, že ten náš čert rozkousal telefonní kabel. Ha ha. Krve by se ve mě nedořezal. Odepsala jsem domů rozklepanými prsty „Chceš mi říct, že nám nejde internet?“ Maminka nechápala, co má telefonní kabel společného s internetem, ale poslušně šla vyzkoušet, jak svítí krabička, kterou považuje za původ internetu v naší domácnosti…. nesvítí…. ach jo. Pozitivní věc na tom je, že jsem doma už dlouho neměla tak naklizeno, protože jakmile někde něco zůstane, můžu se s tím rovnou rozloučit… A pokud mě teď někdy potkáte a já nebudu mít žádné ponožky… nesmějte se mi… není to schválně, ani způsobené mou roztržitostí… to ON.

5) sex. Nevím, jestli to moje štěně je předčasně vyspělé, ale…. přineslo k nám domů doslova sexuální revoluci. Spolu s ním teď máme doma 3 psy. 3 chlapy. A všichni tři si myslí, že ti další dva jsou fenky. Doma se nám to zvrhává na jeden velký grupáč. Štěně se snaží mít štěňátka s naší sheltie („mrňavá kólie“ – chlap). Můj bernský salašnický pes se snaží mít štěňátka s mým novým štěnětem…. a sheltie se snaží mít štěňátka s oběma zároveň, asi aby jim to nebylo líto. Samozřejmě, pokud není v dosahu žádný jiný nápadník, tak všichni tři vezmou za vděk i mnou, čímž mi dělají velkou radost (ještě nikdy jsem nebyla tolik žádaná… konečně zakouším pocity, které má taková Scarlet Johannson).

6) žárlivost. Se dvěma psy jsem dospěla na vrchol svého chovatelství z jednoho prostého důvodu. Mám jen dvě ruce. Pokud jednou hladím jednoho, musím druhou hladit druhého. Pokud jednomu dávám jídlo, druhému musím taky. Pokud si hraju s jedním, musím si hrát i s druhým. Pokud jdu ven s jedním, musím jít zároveň i s tím druhým.

Při psaní posledního odstavce si začínám uvědomovat, že je tu až podezřelý klid… takže končím a jdu zjišťovat škody (naivita mě už dávno opustila). Třeba to dokončím někdy jindy… pokud budete chtít…

Sběratel světů (Ilija Trojanov)

Tahle kniha je o muži, kterého táhnou jiné kultury…  Je o skutečné historické postavě – chlapíkovi, který se v 19. století vydával za různými „úkoly“ po celém světě. Byl přitahován jinými kulturami a cítil se doma všude jinde, než tam, kde se narodil… v Anglii. Na jeho cestách po Indii, arabském poloostrově a Africe byl fascinován jinými kulturami… nesnažil se zachovávat britskou kultivovanost, nesnažil se o „osvětu“ domorodé kultury. Byl nadšen, když se mohl naučit místní řeč, mluvit s obyčejnými lidmi a zapadnout do prostředí jako místní. Splynout s davem, nechat se ovlivňovat a působit na sebe cizí vlivy. Na všem dokázal najít něco, co ho zaujalo a nadchlo.

Kniha je o cestování, ale není zde myšleno jako cíl, ale jako prostředek. Přes svou snahu a nepopiratelné úspěchy však nakonec poznává, že přestože nic nepředstírá a do nových kultur se vždy naprosto ponoří, tak po čase zjistí  (buď sám a nebo mu to dá jasně najevo jeho okolí), že tam nikdy úplně nezapadne… Protože, ať chce nebo nechce, tak je Brit a v Anglii vyrostl a může ji nenávidět sebevíc, ale nikam jinam zcela patřit nebude. Je tak odsouzen být všude cizincem – ve své skutečném i vysněném domově.

Výpisky z knihy:

„Do what thy manhood bids thee to, From none but self expect applause: He noblest lives and noblest dies Who makes and keeps his self-made laws.“

„Člověk přece nemůže stavět konec nad všechno ostatní! Konec nemůže mít tak velký význam.“

„Loučíme se, každodenně, pozdravem áó-džó, což znamená tolik co: pojď-jdi. Odcházím, abych mohl zase přijít.“

„Kniha, pero a žena by se nikdy neměly půjčovat. Když je člověk dostane zpět, jsou potrhané, polámané nebo oškubané.“

„Jsi malicherný. Změna místa podmiňuje změnu víry.“ – „Jak to myslíte?“ – „Jak je možné, že máme tolik různých druhů své vlastní víry? Protože požadavky na víru jsou v lese jiné než na planině nebo v poušti. Protože místní koření mění chuť celého pokrmu.“

„Zpravidla to tu pekelně páchne, kanalizace je jen mlhavým plánem. Ale nemějte starosti, existuje tu prevence proti choleře a tyfu, také proti střelným a bodným zraněním, dokonce i proti hlouposti a zabedněnosti – říká se jí štěstí a já jsem touto prevencí očkován.“

„Jsem ten, kdož létá sám.“

„Nutit člověka k jiné víře, to je znásilnění, které nemá konce.“

„Postit se není totéž co hladovět.“

„Hadži protestoval marně, celý svůj život se tomuto hříchu vyhýbal, slíbil, že se s nimi napije příštího dne, hrozil policií, citoval z Koránu. Ještě ani nedošel na konec zaříkávací súry, když se Alí Agha zhluboka nadechl. Hřích je hřích, a zítra je zítra, ale co stojí v Koránu, to vím taky, a ještě k tomu líp. Vymrštil paže dopředu, jako by mezi přítomné rozhazoval dary. Korán, přednášel sebevědomě jako álim z univerzity Al-Azhar, odsuzuje několikrát alkohol. Třikrát. Albánec dal dohromady tři prsty a držel ruku s nimi nahoře. A ve všech třech případech se říká něco jiného. Jak to? Poprvé: Bůh varuje před přílišným pitím. Ptáme se: kdy to bylo? To bylo předtím, než jedl večeři. Podruhé: Bůh snědl večeři, Bůh si… tedy, dal několik pohárků, není mu moc dobře, takže nám přísně doporučuje… vůbec ne… pít. To si říká každý, kdo nesnese opít se přes míru. Pak, potřetí: Bůh zakazuje pití úplně… zčistajasna, a kdy to bylo, bratři moji? To bylo ráno poté, když se Bůh probral se strašlivou kocovinou. Tak! Jak to, že dbáš tedy pravidel někoho s kocovinou, aniž bys sám kdy ochutnal alespoň jediný doušek?“

„Lev, vlk a liška si vyjdou společně na lov. Skolí divokého osla, gazelu a zajíce. Lev požádá vlka, aby rozdělil kořist. Vlk neváhá: Divoký osel je tvůj, gazela moje a zajíc naší družky lišky. Lev se rozpřáhne a jediným úderem tlapy srazí vlkovi hlavu. Pak se obrátí na lišku a řekne: Teď rozdělíš kořist ty. Liška se před lvem hluboce pokloní a jemným hlasem praví: Vaše Veličenstvo, rozdělení je zcela jednoduché. Divoký osel bude vaším obědem, gazela večeří. A co se zajíce týká, ten vám jistě přijde k chuti jako pamlsek mezi těmi dvěma jídly. Lev spokojeně kývne: Jaký takt a pochopení máš. Řekni, kdo tě to naučil? A liška odpoví: Vlčí hlava.“

„Bůh je všechno a nic, ale není to účetní.“

„Vidíme-li ve svém bližním pořád jen toho druhého, nikdy mu nepřestaneme ubližovat. Z tohoto pohledu vězí ďábel v rozdílech, jež si lidé mezi sebou vytvářejí. Ve svém názoru byl utvrzen velkým plivancem, který mu přistál v obličeji.“

„Když nezná cestu nikdo, může být vůdcem každý.“

„Žádná rána bičem na tomhle světě tě neodradí od toho, aby ses vydal na cestu svého srdce. Jakmile začne být strach nebo zoufalství nebo hněv nebo touha silnější než myšlenky, jež mohou počítat a zvažovat, pak děláš to, co ti velí tvé srdce, i kdyby na tebe čekala všechna pekelná muka tohoto i příštího života. Kdo vynalezl trest, věděl málo o hodnotě člověka.“ – „Babo Sidi, ty cenu člověka znáš, jistě, nikdo z nás o tom nikdy nepochyboval, ale ani ty nepoznáš všechno, co bys poznat mohl. Bez pohrůžek mukami pekelnými by člověk neměl důstojnost a smysl pro míru.“ – „Na vlastní oči jsem viděl, babo Júsufe, jak potrestaní udělali při první příležitosti znova to, zač byli potrestáni. Bič nezanechával trvalejší stopy na kůži, ta se sloupávala. Věřte mi, přátelé moji, člověk se svléká jako had. Existuje jen jedna možnost, která je s naprostou jistotou odradí od činu: musíš je zabít.“

„Když srdce pláče, protože něco ztratilo, směje se duch, protože to nalezl.“ (Staré arabské přísloví)

„Znáte ten příběh, jak vyšlou Hodžu na lov lvů, a když se vrátí, celý jen září, ptají se ho tedy, kolik lvů jsi zabil, a on odpoví: ani jednoho. Kolika jsi byl na stopě, vyptávají se dál, a on odpoví: ani jednomu. Kolik jsi jich viděl, dodají, a on odpoví: ani jednoho. Proč jsi tedy tak šťastný, ptají se, a on odpoví: když jdeš na lov lvů, žádný úlovek je víc než dost.“

„… dospělí žáci jsou ti, kteří berou učiteli vědomosti, mladí žáci naproti tomu očekávají, že učitel do nich musí vědomosti propašovat, víte, jak to je, násilím může člověk brát, ale ne dávat.“

„Modlitba, jež je utvořená jako zákon, je potřeba jen tehdy, když modlitba zůstává výjimkou, když musíš vystoupit ze svého života, aby ses pomodlil. Když je však každý tvůj dech modlitbou, když je modlitbou každý tvůj čin, když ctíš Boha, protože jsi v něm obsažen, pak žádnou jinou modlitbu nepotřebuješ. Naopak: je to ta nejvyšší modlitba ze všech. V mešitě není modlitba ničím jiným než vyhlášením našich úmyslů, dobře míněných a všem na očích, je to jako loď, kterou na pevnině postavíš tak, aby odolávala moři, ale zkouška přijde teprve po vyplutí, když se dostaneš do první bouře. Koho pak zajímá, jak ta loď vypadala krásně, když ještě ležela na pláži? Myslíte si, že v okamžiku našeho selhání začne Bůh počítat naše modlitby?“

„Žádný člověk se s Bohem nikdy skutečně nesetká, vysvětloval mi jednou při slavnostní večeři. Protože – co by se stalo? Jeho osobnost by se rozplynula, vstoupí v Boha. Už žádné já, už žádná budoucnost, přestoupil by na Věčnost. Kdo už by chtěl zůstávat člověkem, může-li být součástí Boha. Pozoruhodná logika, nemyslíte?“ – „Co z toho vyvozoval?“ – „Že máme touhu hledat, samozřejmě, ale v žádném případě najít. Přesně to dělal po celý svůj život, říkal. Hledal všude, na rozdíl od většiny lidí, kteří se dívali pořád do stejného hrnce.“

… aby mohl sl…

… aby mohl sledovat její slova, popisující zamilovaného muže, zamilovaného do neznámé, jež pro něj byla důležitější než vše ostatní na celém světě. Činil jí nástrahy, kdykoliv vyšla z domu, propadl jí, nespouštěl ji vůbec z očí, svůj život si bez ní nedokázal představit, uhnízdila se v každé z jeho myšlenek. Jednoho dne se vzchopil, sebral veškerou odvahu, oslovil ji na ulici, rozrušeně jí přeskakujícím hlasem vykládal o své lásce, o své věčné lásce, slovy nemajícími konce, dokud jej nepřerušila. Usmála se a on si pomyslel, že už nikdy nepřijde noc, a ona mu, hlasem, jenž byl ještě víc okouzlující, než si představoval, řekla, tvá slova jsou kouzelná, těší mne, vážím si jich, ale já si je nezasloužím, neboť moje sestra, která jde za mnou, je mnohem krásnější a mnohem přitažlivější než já. Jsem si jistá, že jakmile ji uvidíš, dáš jí přednost. Načež ten navěky zamilovaný muž odvrátil od zbožňované ženy zrak, aby pohlédl, jen krátce, letmým pohledem na onu vychvalovanou sestru. Zbožňovaná bytost uštědřila muži pořádný pohlavek: Tak tohle je ta tvá věčná láska! Jen se zmíním o hezčí ženě, hned se ode mne odvrátíš, abys zachytil její pohled. Co ty můžeš vědět o lásce?“

Sběratel světů

(Ilija Trojanow)