Hebrejština

Než jsem sem odjela, tak můj profesor trval na tom, že se musím zapsat na hodiny hebrejštiny…. díky bohům mám aspoň poslední zbytky rozumu a takovou blbost jsem neudělala (na rozdíl od 90 % mých spolužáků, kteří denně brečí kvůli hebrejštině). Sice nepřečtu ani písmeno a když ze srandy beru svým izraelským kamarádům poznámky, tak je zásadně „čtu“ vzhůru nohama, ale mám podstatně víc času, než moji ostatní mezinárodní spolužáci…. a světe div se… dorozumím se líp, než oni, přestože mají hodinu hebrejštiny každý den. Proč? Učí mě místní. Nic nepřečtu a nevím jak se co píše, ale moje slovní zásoba není nejhorší.

A protože mám velice dlouhé a velice pomalé vedení, tak vás začnu připravovat na to, že mi nebudete po mém návratu chvíli rozumět, protože těch pár hebrejských slovíček, co znám, jsem natolik upevnila v mé hlavě, že je používám i když mluvím česky… a hodlám v tom pokračovat i po návratu.

Tady je těch pár, co umím… až si vzpomenu na další, nebo pokud se nová naučím, doplním 😛

Ma = Co? (já běžně vyslovuju dětským hláskem: „Maaaaa?“ – což každého rozesměje)

Shalom = Dobrý den, ahoj

Boker Tov = Dobré ráno

Laila Tov = Dobrou noc

Toda = Děkuji

Toda Raba = Moc děkuji

Bevakaša (nebo jen vakaša, případně slengově bekev) = prosím

Beteavon = dobrou chuť

Aba = otec

Imma = matka

Slicha = promiňte

Yala (Jala) = no taak (ve smyslu třeba „no tak poooojď“ – původně z arabštiny)

Manišma, Mašlo-mech nebo Makore = jak se máš? (my Češi si užíváme na každého volat „Shalom, makore!“)

Bihat slacha = hodně štěstí

Lo = Ne

Ken = Ano

Kenvelo = Ano nebo ne

Lama = proč?

Besada = fajn

Sababa = v pohodě (cool)

Tov = dobrý

Mazel Tov = všechno nejlepší (gratuluju)

Jafa = krásný

Slicha = promiňte

Rega = vteřinku, strpení

Le chaim = na život ve smyslu našeho na zdraví

Chaim = život

Atachana ahabana = příští zástávka…

Any = já

Be met? = vážně?

Shalom, shalom, alta voli bachalom = ahoj, ahoj, nechoď mi do snů

Shalom, shalom, tavoli bachalom = ahoj, ahoj, přijď do mých snů

Bo = pojď sem

Šovava = uličnice

Any mitz ta eret = omlouvám se

Ta cha jech = úsměv

Kusyt = nádherná

Kova = proto

Ta vinšicha = hodně pus

Litraot = brzy nashledanou

Ulaj = možná

Al ty-je kanaj = nežárli

Gever = pravý muž

Šalalecha = někdo se ptá

vodka = vodka 😀 😀 😀

 

A přidávám i to maličko, co jsem se naučila arabsky:

Šu = Co?

Šu o lit = co říkáš?

Ana asfi = omlouvám se

Marhaba = ahoj

Kif ha lek = jak se máš?

Ana mapsut (mapsuta) = mám se dobře

saha = na zdraví (přípitek)

žamil = skvělý

Ana mažnun/y = jsem blázen

A = ano

La = ne

Et Hak = úsměv

Šu ismak? = jak se jmenuješ

Šukran = děkuji

Šokran = prosím

Mala unit = uličnice

Vodka = vodka

Chodím asi jako kdyby mě někdo nakopl do koulí a vůbec mě nazajímá ten detail, že koule nemám…

 

To bylo tak… ve čtvrtek tu začíná víkend (díky mému slavnému a „oblíbenému“ šabatu). Takže jsem si odpoledne sedla před koleje na lavičky, opalovala se, dělala jsem, že dělám nějaké domácí úkoly na počítači (na štěstí se sluníčko natolik opíralo do monitoru, že náhodný kolemjdoucí nemohl zaregistrovat, že chatuju na Facebooku) a asi hodinu telefonovala s @bolinka_cz (btw pak za mnou chodili ještě 3 následující dny lidi a ptali se mě, jakým zvláštním jazykem jsem to mluvila, že to bylo NESKUTEČNÝ! 😀 ). Poloha na lavičce před kolejemi je perfektní strategický prostor. Všichni tu bydlíme na koleji… takže když se nudíte, prostě si tam jděte sednout a on si vás někdo odchytne… Mr. Aljaška, všichni spolužáci, kluk, kterýho znám od vidění a on mi jen tak donesl čaj a pak kamarád ze street párty. Zastavil se, pokecali jsme, pozval mě večer na párty (tady je čtvrtek večer to samé jak u nás pátek večer – prostě musíte nebo byste aspoň měli jít pařit). Pak se zmínil, že jde do posilovny… já si povzdychla, že (vzhledem ke každodenní konzumaci hranolků a čokoládových muffinů) jsem chtěla taky začít chodit (ano, svět spěje ke svému konci), ale že osud tomu nechtěl a tak ho poslechnu…

To máte tak. V noci mě pronásledovaly noční můry a krom toho, že nezvládám školu v ČR, že nezvládám školu tady, že nemám napsanou diplomku, že nemám práci a už mi skoro došly všechny peníze, že na mě sere jedinej kluk, na kterým mi tu záleželo… se mi zdálo i o tom, že na mé další dovolené (Itálie) budu asi pěkný buřtík vzhledem k jídelníčku, co si tu dopřávám… a tak mě ve snu napadl spásný nápad! Budu následovat příkladu VŠECH svých spolužáků (ovce!) a začnu chodit do posilovny! Jak jsem se rozhodla, tak jsem udělala… ráno jsem naběhla do mezinárodní školy a vyběhala si formuláře, fotku na kartičku etc. etc., zařídila milion dalších věcí a vrátila se na koleje s tím, že zbývá si vytisknout jeden jediný formulář a jdu na to…

Příjdu do počítačové místnosti, přihlásím se na mail a najdu příslušný formulář. Vytáhnu kartičku pro tiskárnu, co jsem si ráno zařídila a začnu stylem „pokus-omyl“ zjišťovat, jak to funguje (všechny instrukce jsou samozřejmě v hebrejštině… a adrenalinu v mé krvi již přítomném hodně pomáhá, když přes celou obrazovku svítí červený nápis v hebrejštině s 3 vykřičníky a odpočítáváním času… hlavou se mi honí, že mám 24, 23, 22, 21… vteřin, než bouchne škola…). Po 10 minutách to nervově nezvládá Němka (moje spolubydlící), která opodál skypuje se svou rodinou, žádá je německy, aby chvíli počkali a jde mi pomoct….

O 10 minut později zjišťujeme, že mašinka nefaká, protože v ní není papír (pozn. – ona je bruneta!) a tak mě Němka vysílá do kanceláře, zajistit papír. Otevírám dveře a slečna úřednice na druhé straně pultíku, jakmile mě zahlédne, práskne s papíry o pultík a začne křičet na celou kancelář: „HELLLOOOOO, HOW ARE YOU???“ Zmateně se usměju a odpovím, že super, ale že dole v tiskárně nejsou papíry… Slečně úřednici zamrzne úsměv na obličeji a pochybovačně se zeptá: „Pamatuješ si na mě??“, já se ztraceně pousměju a přiznávám, že ani ne… a ona pokračuje: „byly jsme tuhle spolu na párty… ty jsi ta holka z Čech, ne??“ „jj, to jsem… ale když jsme byly spolu na párty, tak to je ten důvod, proč si tě nepamatuju… btw, co ten papír?“…

Vracím se zpátky do počítačové místnosti, usedám za počítač a znovu hledám, co potřebuju tisknout… najednou BUM PRÁSK a všechny počítače se vyply a nereagují… no promiňte, ale co chcete víc za znamení, abyste nechodili do posilovny???????!

Nicméně… arabský kamarád, co mě vyhmátl před kolejemi, je (co čert nechtěl) fyziterapeut a velice trpí tím, že pokaždý, když mě vidí, tak zrovna exuju energeťák, nebo do sebe láduju hranolky… říká, že to zařídí, aby mě do posilovny pustili i bez kartičky a formulářů, že za 10 minut bude u mě na pokoji… přeskočíme to zoufalství, co se v těch 10 minutách odehrávalo u mě na pokoji, kdy jsem se snažila představit, co se tak nosí do posilovny (jak jste si jistě všimli, jsem velice sportovně zaměřené děvče) a rovnou můžeme přikročit k oné ďáblově místnosti. Po zoufalém porozhlédnutí jsem zamířila k běhacím strojům… vedle mě běželi nějací sprintéři/maratonci a já na tom prokletém přístroji nastavila čas 30 minut a začala jsem… Po prvních 12 minutách jsem vymyslela strategii, že na tý mašince budu chodit (na mou obranu já chodím rychlostí, která je srovnatelná s během ostatních lidí) a začnu běhat jen když bude v okolí můj kamarád fyziterapeut… 

Díky bohům se po půl hodině mašinka vypla, vyplivla mě na koberec a já se poslepu (měla jsem tmu střídající hvězdičky před očima) vydala ven zpět do světla… na koleji jsem padla do postele (na sprchu bych fakt neměla) a o dvě hodiny později mě budil budík na párty….

Co osud nechtěl, zrovna mě vyhmátli moji spolužáci z mezinárodní školy. My spolu obecně moc nevycházíme a tak mě víc než překvapilo, že mě pozvali k sobě na vodku… ale zas na druhou stranu… to je nabídka, co se neodmítá, víme? Čuchnu k flašce a osypu se… „Co to kurňa pijete?“ a Švéd v pozadí vítězoslavně volá: „vidíte? Já vám říkal, že je to špatná vodka a že ona to pozná!“ No ale tak když už je to nalitý, že…?

O pár hodin později tančíme jak o život v klubu, který nemám ráda a já se Švéda ptám (je tu na stejném programu jako já – Global law program), jestli má zítra taky první hodinu nové lekce a nebo jestli tenhle předmět vynechává. Švéd celý vyděšený na mailu přes mobil zjišťuje, že ano, že za 6 hodin nám začíná nový předmět a máme úvodní hodinu… o dalších pár hodin později se tedy vydáváme zpět na Univerzitu a on mě prosí, jestli může přespat u mě na pokoji na volné posteli, protože on by prostě zítra nevstal. Dávám mu svoji deku a polštář, pro sebe vytahuju spacák, nastavuju budík a jdeme zalehnout.

Kdybyste to ještě náhodou nevěděli, tak dostat opilýho, unavenýho a rozespalýho Švéda na hodinu je skoro nadlidský úkon. Já při vstávání trpím. Mít tlačítko na zničení světa, neváhám ani milisekundu a svět nestačí udělat ani PUF, ale tohle byl případ. Vyhrožování nakonec ale zabralo a my vedle sebe usedli velice „čerství“ na první hodině… jenže… náš nový profesor je Polák, což znamená hned několik věcí: 1) dávat si bacha na jazyk, protože by mi mohl rozumět, 2) díky podobnosti našich zemí – hádejte koho se celý 4 hodiny ptal na všechno možné a nemožné? BINGO. Na druhou stranu mu nemůžu upřít, že je to zatím nejlepší profesor, kterého jsme tu měli… i když jeho poznatku, že vstup do NATO Polsko oslavilo grandiózně, protože Němci a Rusáci mají takový drobný zvyk se přijít podívat do jejich země a zůstat tam pár desítek ne-li stovek let, jsem se na celý kolo řehtala jen já…

Hodinu jsem, ke svému vlastnímu překvapení, přežila a šla umřít do postele. 2 hodiny spánku mi totiž skutečně NESTAČÍ. Převléknu se, nasadím sluchátka, aby mě nevyrušil ani případný výbuch atomové bomby a zavrtám se pod peřinku… když v tu chvíli sms. Němka. Ať za nima přijdu na pláž. Odpovídám, že děkuju za pozvání, ale že umírám…. Němka odepíše, ať přijdu umírat na pláž, že ona taky hodlá spát. Tak se zvedám, soukám se do něčeho podobného plavkám (ve svém stavu jsem zvládla vzpomenout si akorát, že si mám vzít horní díl, na dolní jsem zapomněla, ale sukně to jistila), nasedla do (kupodivu) správného autobusu a za chvíli usínala poklidným (=mrtvolným) spánkem na pláži, ze kterého mě vzbudilo až to, když se mnou třásla Němka, že jdeme domů, kde jsem pokojně pokračovala v postýlce a z polospánku odpovídala kamarádům, že ne, do hospody fakt nejdu.

Po 15 hodinách spánku v kuse ze mě byl nový člověk a vydávám se s mezinárodní školou opět na pláž… tentokrát jsou oni mrtví a já čerstvá (prý u nás byla do 3 ráno párty… ale já když spím, tak spím). Jak jste jistě zaznamenali, mí pozorní čtenáři, teď mluvím o sobotě – ti bystří z vás vědí… sobota-> šábes. Na pláž jsme se tak museli vydat pěšky, protože busy prostě nejezdí a na taxík nemáme prachy. Nezájem. Chudák Němka, když jsme po 2 hodinách dorazili na pláž, musela zbytek dne strávit ve stínu, protože se spálila už jen cestou tam. Já si však opět potvrzuji svou teorii, že jsem se narodila v Africe a jen nějakým nedopatřením mám bílou kůži, blond vlasy a slovanské tvary a sluním se co to dá a v moři se peru s vlnama.

Večer se vracíme do školy busem, který už začal jezdit a jakmile dorazím zpět, zvou mě arabští kamarádi na grilování. Což znamená, že tam bude vodnice a tak celá natěšená vyrážím… bohůmžel mě nikdo nevaroval a tak jen cestou tam (20 metrů) jsem do sebe musela kopnout 2 panáky vodky (že prý oni už jsou kantáre, tak je musím dohnat)… dopili jsme jejich flašku vodky, já skočila pro svoje poslední zásoby, kouřili vodnici a pak šli spinkat.

Takže ano… nemůžu chodit… kvůli posilovně (UŽ NIKDY VÍCE! Zahazuju svůj skoro vyplněný formulář o členství), kvůli protančené noci, kvůli několikakilometrové procházce na pláž, kvůli boji s vlnami v moři…. ach moje tělíčko milované… už jdu pro hranolky, žádný strach!

Mimo realitu… mimo rámec

Dnes jsem si dala od všeho a od všech volno. Jako každý rok 23. dubna. Dnešní den je výjimečný. Trávím ho jen sama se sebou a se vzpomínkami. Včera jsem na to upozornila jak mého soukmenovce ve zbrani tady, tak Američanku. Vysvětlila jsem jim situaci a poprosila je, aby za mnou nechodili, nevolali mi, nepsali. Tenhle den prostě neexistuju v tomhle světě…

Den je u konce a já pomalu usínám ve své posteli s polštářem promáčeným od slz. V posteli, která je tisíce kilometrů vzdálená od té, ve které jsem zvyklá usínat celý svůj život a já si i díky tomu uvědomuju, jak moc se můj život v posledních 3-5 letech změnil. Svým způsobem je zázrak, že jsem teď zrovna tady – v Izraeli, v Haifě… Před 5 lety bych to nedokázala. Před 5 lety bych toho nebyla schopná….

Před 5 lety jsem studovala svojí první vysokou školu. Nebyla jsem šprt, ale neměla jsem co dělat a tak jsem se věnovala škole. Neměla jsem pořádnou práci (protože mě nenapadlo, že by mě někde mohli chtít zaměstnat), neměla jsem s kým chodit ven a tak krom procházek v lese se psem, jsem nikam nechodila (žádné párty, žádný alkohol, žádné historky). Neměla jsem Facebook, Twitter ani nic podobného, protože jsem ani neměla kamarády, s kterými bych tam mohla komunikovat. Ve škole jsem tiše trpěla, když se mi chtělo na záchod, protože jsem neměla dostatek sebevědomí, abych uprostřed hodiny vstala a odešla na záchod… radši jsem potichu seděla a modlila se, abych vydržela do konce hodiny a pak zdrhala na záchod.

Kdo by tomu teď věřil? Nevěří tomu nikdo, kdo mě nezná z těhle dob. Naprostá většina mých kamarádů mě zná 2-3 roky, kdy už jsem začínala být člověk, kterým jsem teď. Pro každého je samozřejmost, že jsem odjela sama do cizí země na půl roku a naopak se tu starám o ostatní (Američanka se ke mně zítra stěhuje – dnes jsem jí to zakázala). Naopak většina předpokládá, že jednou v zahraničí zůstanu (což bych nikdy nemohla, ale chápu, že oni to pochopit nedokážou). Pro každého je samozřejmé, že když chtějí jít ven na párty a nemají s kým, že mi zavolají a já si to nějak zařídím přestože mám většinou 2 různá zaměstnání a školu vzdálenou od místa bydliště 110 kilometrů (kam denně dojíždím).

Znají mě lidi, které já neznám…. Protože je tak trochu nemožné v hospodě přeslechnout můj extrémně hlasitý smích nebo moje argumentování s někým známým nebo cizím, či mě přehlédnout jak tančím na baru nebo DJském pultu. Když někdo potřebuje něco „nemožného“ napíše mě, protože buď najdu řešení a nebo znám někoho (i kdyby třeba v Austrálii nebo v Mexiku), kdo by mohl pomoct.

 

Jsem opak toho, čím jsem byla před 5 lety. Jsem tím, kým jsem vždycky chtěla být, ale ostatní (i já sama) mi bránili. Jsem tím kým jsem i proto, co se stalo přesně na den před 5 lety….

Všední den v Izraeli

Tak nějak přemýšlím, jaký výsledný dojem máte z toho, co píšu o Izraeli, o místu, lidech tady, celkovém prostředí… Chtěla bych, abyste si z toho odnesli jen to pozitivní. Ano, stěžuju si na kde co, nerozumím milionu dvěstětisíc věcí. Ale to podstatné, to PODSTATNÉ je, že tahle země je okouzlující, ohromující, úžasná, nádherná, dechberoucí, nepopsatelná, nepředstavitelná… i když vás pravděpodobně dost často bude dovádět k šílenství.

V sobotu jsem na Twitteru zaznamenala, že proběhla kvalifikace F1, což pro mě znamenalo jedinou věc – v pár hodinách najít místo, kde se budu moc dívat na přímý přenos závodu v neděli ráno. Nevím proč, ale ani místní, ani Američani formulím nijak neholdují… což je problém…

Večer po setmění jsem dostala svou obvyklou náladu „přece nebudu sedět doma“ – jenomže byl šábes. Což znamenalo, že nikdo není na kolejích a peníze tu mizí závratnou rychlostí, takže žádný bar to nejistil. Spolužák nadhodil, že jestli v téhle situaci najdu cokoli, co by se tu dalo podniknout, jsem jeho Master… o pár hodin později jsme seděli pohodlně usazeni na sedačkách a flaška vína (zdarma) před námi a izraelská společnost vedle nás… poté, co padla celá flaška vína (= já střízlivá, oba přítomní páni kantáre), jsem nenápadně nadhodila, že k dokonalému štěstí by mi chybělo jen, kdybych se měla kde ráno dívat na formule 1… naše milá společnost (místní hlídač) pustil televizi a my zjistili, že nenaladíme jediný sportovní kanál. Můj smutný výraz ho donutil usilovně přemýšlet a vymysleli jsme plán, že ráno přijdu za ním do práce (na strážní bránu), protože tam mají perfektní internet a budeme se dívat tam.

V neděli ráno se probouzím jen s největším sebezapřením a přesně ve chvíli, kdy chci panu strážnému (který už hodinu sedí v bráně) a sobě udělat snídani, přicházejí řemeslníci, co nám chtějí předělávat kuchyň… No nic… balím věci a jdu domů ke strážnému (bydlí s mým spolužákem) – vím, že nezamykají, tak nám udělám snídani tam a nakráčím rovnou do strážní brány…. Chudáček, ani si nedokážete představit, jak trpí. 2x ho tam kontroloval šéf a jen naše rychlé reflexy ho zachránily od vyhazovu (v bráně rozhodně nesmějí být návštěvy, sedět tam za stolem a koukat se do univerzitního počítače – i když jen na formule) a navíc ho to vrcholně nebavilo. Nedokázal pochopit moje výbuchy vzteku střídající výbuchy radosti, moje bouchání do stolu a konečné tančení na židli (když Kimi dojel jako druhý). Nicméně byl schovívavý (asi díky mým blond vlasům) a dokonce předstíral, že ho to zajímá.

Po formulích nastal čas k obědu. Vyzvedla jsem spolužáka a vydali jsme se společně za panem Falafelákem (naším oficiálním nejlepším kamarádem). Když nás uviděl přicházet, rozhodil ruce a zakřičel „všichni přestaňte pracovat“ a vyděšení studenti, čekající ve frontě, se podívali po směru jeho pohledu na nás (naštěstí už jsme si zvykli, že tu nebudeme nejoblíbenější). Po obvyklém přivítání a nandání extra porce jídla mě pan Falafelák vyzval, ať jdu k němu za kasu a na počítači mi ukazoval svoje vystoupení (ve volném čase dělá DJe). Dal mi svůj Facebook a řekl, že na další jeho párty musím rozhodně přijít – a vše korunoval další extra porcí hranolků…

Trochu matoucí je, že tady den začíná večer předchozího dne, takže když v pondělí byl svátek (padlých ve válce o Izrael), tak smutek začal v 6 večer v neděli. K dokonalému zmatku přispělo, že následující den (tedy úterý) byl den oslavy nezávislosti Izraele (65 let) a tak oslavy začaly v pondělí večer. Stejně tak je matoucí i ten každotýdenní šábes, který připadá na sobotu, což znamená, že začíná v pátek večer a protože už tedy v pátek večer se nesmí pracovat, tak v pátek v poledne se všechno zavře (aby všichni stačili dojet domů, protože i řízení auta je práce). Oficiálně tedy je volno jeden den (v sobotu), prakticky jste 2 dny bez jídla a zábavy, protože se krámy otevřou až v neděli ráno. Když do toho zakomponujete 2 po sobě následující svátky (v pondělí a v úterý – tedy začínající v neděli a končící ve středu), hladovíte. Pak se nemůžete divit, že mám trochu zmatek v tom, co je tady zrovna za den. Kór když k obecnému zmatení mojí mysli přispívá i to, že neděle je tady začátkem týdne a tedy i normální pracovní den a čtvrtek naopak něco, jako u nás pátek (= párty night).

Jak bylo řečeno výše, úterý (teda dneska..?) se oslavuje den nezávislosti. Což znamená, že včera večer tu byla obrovská párty. Celé centrum města bylo zavřené, každých pár metrů stage s rozdílnou hudbou a na konci největší stage s živým vystoupením. Po celém dni stráveném na pláži (jsem spálená jak blázen… díky bohům za make-up!) jsem sice byla unavená jako koťátko, ale tohle jsem si přece nemohla nechat ujít. Navlíkla jsem se do šatů, ač mi bylo jasné od prvního momentu, kdy mě to napadlo, že zmrznu a vypravila se do města. Už v autobusu se se mnou začal bavit jeden Izraelec a jeho kamarád z Jihoafrické republiky, přestože jsem seděla se svými spolužáky. No… se spolužáky spolu moc nevycházíme, tak jsem se od nich ráda trhla a strávila večer s těmihle 2 týpky. Tančili a skákali jsme jako o život, oni mi překládali hebrejské texty místních zpěváků, já je naučila, jak co nejrychleji získat alkohol… dokonalá symbióza.

Po chvíli jsme zůstali sami (v tisicihlavém davu) a po dalších pár hodinách jsme se rozhodli, že se vrátíme na univerzitu. Zvláštní bylo, jak jsme se k sobě chovali, jako bychom byli dobří přátelé už spoustu let a neznali se jen pár hodin. Vtipkovali jsme, tančili jsme, skákali, navzájem si pomáhali, chránili se (ano, můžete mi říkat génius, když si na street párty, kde budou tisíce lidí vezmu jen sandálky) a rovnou spolu pokračovali domů… Skočili jsme ke mě na pokoj, kde jsem se převlíkla (kluky jsem samozřejmě vyhodila čekat ven) a popadla svůj sýr (oni si chtěli na pokoji dát maso, což mě jako vegetariána samozřejmě zrovna nenadchlo) a vyrazili jsme společně k nim na pokoj na vodnici.

O 2 hodiny později jsem usínala šťastná a spokojená ve své postýlce. Téhle zemi nerozumím, nerozumím místním (ve smyslu jazyka… hebrejština je fakt kousek)… jsem v naprosto odlišném kulturním prostředí, kde jsou důležité jiné věci, než jsem zvyklá, ale mám to tu ráda. Mám ráda tu skutečnost, že když jdete nakupovat, odložíte ve vozíku svoji tašku s mobilem, peněženkou, doklady, kreditkou a čímkoli dalším v jakékoli uličce v supermarketu a bloudíte tam dvě hodiny bez toho, aniž byste se museli strachovat, že vám to někdo vezme. Mám ráda ten stres po tom, co nastoupím do autobusu, najít co nejrychleji místa k sezení, protože místní řidiči by si nezadali s řidiči formule 1 a pravděpodobně pro ně neexistuje žádné omezení rychlosti. Mám ráda, že když mám depresi z lidí a z toho, že mě nikdo nemá rád a nikdo mi nerozumí, že se najednou objeví nějací místní a jejich přirozenou pohostinností mě donutí si myslet, že lidi jsou hrozně hodní a milí.

O noci, která nikdy nebyla, aneb moje soužití s blondýnkou v Izraeli

Cílem mého krátkého článku je poskytnout druhý a úplný pohled na Svědkyni jenž je na svoji křížové výpravě po svaté zemi. Jestli se ptáte kdo jsem, tak vězte že jsem její věrný společník na cestách. Dalo by se říci ze jsem něco jako cvrček z pohádky o Pinokiovi. Tak jako cvrček Geminy, tak i já jsem zástupcem svědomí a co je bezesporu důležitější, tak hlavně Svědčininy paměti (protože nikdo nemá tak dokonalé blackouty jako Svědkyně). Takže pokud jde o ty důležité momenty a mezníky v jejím životě, tak právě na ty jsem se stal za posledních par měsíců expertem.

Nejprve musím přiznat, že jsem docela zmatený z toho, že ve všech článcích mé oblíbené blondýnky nejsem ani jednou zmíněn. Asi nechápete, jak se mě dotklo, když jsem se to dozvěděl. A to tvořím nedílnou součást teamu. Dokonce musím říct, že se považuji za páteř naší malé sociální skupiny. Avšak ani tak o mě nenajdete žádnou zmínku, teda abych Svědkyni nekřivdil, tak jednou se o mě zmiňuje v souvislosti s jídlem.

Nechápu, já opravdu nejsem závislý na jídle. Pokud jde o lidi z mezinárodní školy, tak mě a Svědkyni považují za neoddělitelná siamská dvojčata. Nebo něco co je společné a nerozdílné. A když náhodou si dovolím vyjít ven ze svého pokoje a není po mém boku blondýnka, tak musím odrážet vytrvalé otázky všech okolo. Jako například co se stalo, kde je ta blondýnka a „jsi v pořádku?“. Nejsi přeci úplný. Takže nyní asi chápete proč jsem byl tak zmatený, že se nenacházím v článcích.

Takže když bych měl popsat náš pobyt v Haifě, tak nesmím zapomenout na naší první společenskou hru pro tři lidi až dvěstětisíc obyvatel. Pojmenoval jsem to „rýmečka z Dejvic“. Princip je snadný infikuj co nejvíce spolužáků v co nejkratší době (Američani jsou za dva body).

Myslím, že strašná škoda je to, že Svědkyně nemluvila ve svých článcích o svém pokoji, protože tento pokoj ve kterém právě smolím tento paskvil, by mohl vyprávět. Nejen, že dle mého názoru je to centrum všech akcí, ale bezesporu je i symbolem našeho státu, protože je malý, hlučný, plný alkoholu a veselých lidí. Abych nezapomněl sousední Německo se zde bez pozvaní prohání jako za války ( btw. sousedka je Němka a Ruska).

A teď už konečně k těm tíženým momentům v životě Svědkyně. Mluvím o části jejího života které jsou úplně ztracené. Jde především o třetí hodinu ranní až do probuzení. To je pravděpodobně ten nejzábavnější čas. Ani si nedovedete představit jak dokáže být tvrdohlavá roztomilá. V této době jsou často získávaný balónky. Teď se divíte jaké balónky. Prostě a jednoduše je krapet ulítlá na obyčejné balónky. Takže když je nablízku nějaký balónek, tak se jeho vlastník v příštích par vteřinách změní. Kdybyste tak mohli vidět pokoj po party, protože je to tady jako na pouti (spousta balonků, hranolky a hlava se nám motá jako na kolotoči). Takže co Vám budu povídat, tolik zážitků za tak krátkou dobu jsem ještě v životě neměl.

PS: V příštím díle Vám povím něco o hře „najdi Johna“ a hlavně jak dokáže Svědkyně najít párty na kilometry daleko. Plus nějaké typy a triky.

 

Agi

Američanka, Izraelec a já

Pamatujete si na tu Američanku, kterou jsem se pevně rozhodla nenávidět a tak jsme nejlepší kamarádky (protože já prostě nemám odhad na lidi – jakože vůbec)? Jen pro přimenutí. Mladší, menší, ztřeštěnější a jeden z nejlepších lidí, co jsem kdy poznala. Ever. 😀

Její příběh je o tom, že tu loni potkala kluka – Izraelce a zamilovali se. Proto sem přijela studovat a pravděpodobně tu i zůstane, vezmou se (doufám, že nebudu mít na svatbě proslov, jednou to už stačilo), budou mít psa (otázka dětí ještě není uzavřená :D) – pravděpodobně zlatého retrívra, a tak dál.

Teď, v době prázdnin (Pesach… to je to jméno mého utrpení tady) a vlastně každý víkend, se z Univerzity přesouvá k nim domů. Její přítel je voják, takže většinu času je v armádě, takže žije v jeho domě s jeho mámou, tátou a mladšími sourozenci. Jen jeho máma umí anglicky a ona se teprve začíná učit hebrejsky… Ve středu jsem jí tam jela navštívt (měla jsem použít 3 různé autobusy a dojet za ní do jiného města… oprávněně jsem se obávala, že nakonec skončím v Sýrii díky mému pověstnému skvělému orientačnímu „smyslu“… ale nakonec jsem to netrefila akorát o 2 autobusové zastávky!) a potkala i mámu jejího přítele. Ještě ten večer, zpět na Univerzitě, mi přišla smska od Američanky: „v pátek jsi pozvaná na grilování. Snažím se jim vysvětlit, že nic nejíš, ale prostě chtějí, abys přišla“. O hodinu později: „Ok, dají ti brambory, čokoládu a chleba, takže přijet musíš“ (ona si holka jedna ušatá totiž myslí, že nejím nic jiného, než brambory, čokoládu a chleba… zapomněla chudinka na Pringles! 😀 ).

 

Čtvrtek večer…. @Svedkyne ve svetru s drobky od Pringles, růžovými pantoflíčky sedí u počítače, flašku vodky před sebou a stěžuje si na Twitteru, že nemá s kým pít… pamatujete? No… převlíkla jsem se, upravila, namalovala a hledala kamarády. Na koleji mrtvo (PESACH, PESACH, PESACH), tak jsem prostě vyrazila do města, kde jsem měla možnost potkat se s 3 různými kamarády (prostě líp vycházím s místními, než se spolužáky z mezinárodní školy = tj. Američany). No… z párty jsem na Univerzitu dorazila ve 12:45 následující den… k mému velkému úleku, protože ve 12 jsem měla být u Američanky, Izraelce a jeho rodiny na grilování – v jiném městě. Mobil samozřejmě vybitej a ani si neškrtl. A hned, jak jsem ho dala do nabíječky a pustila, tak mi volá Američanka. Pfuuu, to chce nějak zakomuflovat, ne že jsem byla na párty… prostě jsem v noci nemohla spát, zaspala jsem a budík mě nevzbudil, protože telefon byl prostě vybitej a vypnul se (nevadí, že já spím jak zabitá a usnula bych i v první linii ve válce za plné střelby… určitě mi to sežere!). Američance to nevadí a trvá na tom, že musím přijet a že se koukala na busy a z Univerzity mi to jede za 10 minut. Paráda! Mám 10 minut na převlíknutí se a zamaskování mého „popárty“ (= zombie) vzhledu.

Autobus mi samozřejmě ujel přímo před nosem. A to jsem si ani nestihla vyčisti zuby, vzít jídlo a ani nemluvím o sprše! Díky bohům jel výjimečně hned další (jindy jezdí jen 1x za hodinu… bohové prostě stáli při mě) a tak se skládám do busu a v duchu si opakuju 2 mé mantry („hlavně nezvracet“ a „usmívat se a mávat“) 😀 Zastávku jsem prošvihla stejně jako minule… i tu druhou… takže ve svém stavu, jsem musela jít 2 kilometry pěšky k jejich domu… mobil zase umřel, protože mu očividně nestačilo těch 10 minut v nabíječce a já si cestou k jejich domu uvědomuju, že si nepamatuju, v jaké ulici bydlí… a co hůř, nevím přijmení Rachelninýho přítele, takže se ani nikoho nemůžu zeptat, kde bydlí…. Shrneme to… kocovina, ne zrovna nejlepší vzhled, v puse jak v polepšovně, hlava se lehce točí, v cizím městě, bez telefonu se zablokovanou kreditní kartou… „Usmívat se a mávat“.

Nakonec jsem to našla. Samozřejmě… s tím mým orientačním smyslem to není tak zlý.Vystoupila jsem z busu o 2 zastávky později a ulici jsem trefila napodruhý, takže celkem pohoda jazz. V hlavě si opakuju svou vymyšlenou historku, proč jsem tak unavená a proč jsem přišla o dvě hodiny později, než jsem měla… prostě jsem v noci nemohla spát, usnula jsem až nad ránem a budík mě nevzbudil, protože telefon byl vypnutej… to se prostě stává! Přece!

Lidi to vám je skvělá rodina! Jako americkej sen hadr oproti tomuhle… nádherná zahrada, překrásný dům, spokojení rodiče, dítka okolo… Idyla, že jsem nestačila zírat. Pohádky by mohly závidět! Aba (otec) vlastní restauraci, takže byl trošku na prášky z toho mýho jídla a donutil mě sníst aspoň chleba s čokoládou (těžko jsem mu mohla vysvětlit, že normálně nejím moc druhů potravin a teď navíc nemůžu jíst vůbec, protože se to prostě neslučuje s obsahem mého žaludku – vodkou). A když nevyřešili moje jídlo, tak se přesunuli k pití… během hodiny se kolem mě nakupilo červené víno (nemám ráda červené víno, ale po eskapádě s mým jídlem jsem se radši zapřela a vypila to), čaj s nějakou bylinkou uvnitř (nemám ráda bylinky… do mého čaje patří akorát cukřenka – ideálně celá), coca-cola (tu jedinou jsem si vybrala) a jabkový džus. Aba začal kombinovat červené víno s pivem a protože Izraelci prostě NEJSOU zvyklí pít, tak byl do hodinky kantáre. A co dělají opilí lidi? Ano, snaží se opít ostatní. Američanka se prořekla, že piju vodku a tak Aba vyskočil, vběhl do domu (seděli jsme venku na terase, popíjeli, dívali se na západ slunce a poslouchali hudbu… fakt jak z filmu) a za bujarého jásotu přinesl vodku. Položil jí vítězoslavně přede mě a usmál se, že teď konečně budu spokojená a on bude spokojený, že zvládl být skvělý hostitel i s takovým divným člověkem, jako jsem já. Díval se na mě a začal vysvětlovat, že se ve vodce nevyzná, ale že snad mi bude chutnat… Kouknu na flašku… Zubrowka… Polská vodka, dobrá vodka… aspoň dle mého názoru patří rozhodně k těm lepším vodkám (i když ne nejlepší). Vysvětluju jim, co je to za vodku a oni na mě zírají a Američanka se usmívá a říká: „vidíte? Já vám to říkala!“ 😀

To poslední, co po minulé noci chci, je další vodka. Ale nemám šanci k útěku. Prostě jim to nevysvětlím… opouštím svou naučenou historku a šeptám Američance do ucha, že jsem v noci vypila půl flašky vodky a že teď nechci… ale už bylo příliš pozdě. Aba nalil panáka pro mě, pro Američanku a pro svého syna – jejího přítele.

No jasně, vypili jsme celou flašku, co vám budu povídat, tančili všichni se všema, probrali úplně všechno (včetně samozřejmě víry… poprvé v životě jsem zapřela svojí víru, ale nechtěla jsem je urazit a cítila jsem, že oni by prostě moje pohanství nevzali… tak jsem se prohlásila za ateistu), hráli videohry, plánovali svatbu Američanky a jejího přítele v Praze… prostě jsme se skvěle bavili. Aba rozhodl, že se na univerzitu vracet nebudu a budu spát v pokoji jeho čtyřleté dcery… díky bohům za to… po další vodce bych určitě cestu busem nezvládla 😀

O 6 hodin později jsem se probudila, otočila se na bok a viděla před sebou obrovský plakát Hello Kitty, dům pro barbie, spoustu růžové, panenky… ten prvotní šok, trvající pár vteřin a křik mé v hlavě: „kde to kurva jseeeeeem?“ vystřídal velice brzo příjemný pocit. Zubrowka je dobrá vodka – žádná kocovina, žádná polepšovna… Vylezla jsem ven, konečně jsem si mohla dopřát sprchu (i když o vyčištění zubů jsem si stále mohla nechat zdát) a sešla dolů, kde mi Aba udělal čaj (opět s bylinkou). Sedíme venku, oba jen v pyžamu (Američanky přítel mi půjčil kraťasy a triko), v rukách hrnky, z kterých se kouří, slunce už svítí naplno, přestože je teprv 8 hodin, kolem nás pobíhá jejich pes a ptáci usazení v rozkvetlých korunách stromů zpívají jak o život.

Bylo fajn žít jeden den ve skutečné pohádce…

 

Jak tu (ne)reprezentuju

Svou roli tu beru velice vážně… jsem velvyslanec České republiky… většina lidí, které tu potkávám, ještě žádného Čecha nepoznali, takže podle mě budou soudit celý náš slavný národ. Jsem si vědoma té zodpovědnosti a snažím se to nezvorat, nebojte 😀

Když někam přijdu, tak na mě začnou mluvit hebrejsky… samozřejmě, jsem v jejich zemi. Když si všimnou mého vyděšeného výrazu (přestože se zlepšuju, už znám 17 slov v hebrejštině… chcete se je taky naučit? tak prostě nerozumím nikomu a ničemu), tak to zkusí rusky (přece jen vypadám jak vypadám a je naprosto evidentní, že jsem slovanského původu) a když ani s tím nepochodí a já se nesměle zeptám: „Do you speak english?“ tak je zarazí můj přízvuk (který jim opět potvrdí, že jsem někde z Evropy, pravděpodobně z východní) a ptají se, odkud že to jsem.

Po odpovědi, že jsem z České republiky (Tsechia!) následují vždy jen 2 reakce… Buď nemají nejmenší tušení, kde Česká republika je a v životě o ní neslyšeli a nebo patří do tzv. „Tsechia fan clubu“. Jasně, politicky je ČR jeden z největších spojenců Izraele už od jeho vzniku, ale to, jak lidi tady milují naši zemi hraničí až s nenormálností. Pokud narazím na příslušníka „Tsechia fan clubu“, tak vypínám vnímání na první půl hodinu po tom, co se dozví, že jsem z ČR. Vždycky je to totiž vyprávění o tom, jak dotyčný/a byl/a v ČR a v Praze a jak je to nádherná země, překrásné město, jak jsou lidi milí, jakou máme úžasnou historii…. Naučila jsem se usmívat, pokyvovat hlavou, občas prohodit „Really?“ nebo „nice, thank you!“… Víte, když se vám to stane poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté… tak jste hrdí, ale když se vám to stane po dvacáté, tak pořád máte radost, ale půlhodinu se bavit o tom, jak je Praha nádherná (už po dvacáté) je fakt na palici. Kór když ty lidi potkáváte dejme tomu jednou za tři týdny a oni pokaždý, když vás uvidí, tak se rozsvítí jak sluníčko a začnou nanovo…

Ale zpět k věci. Přece jen většina lidí tady patří do prvního táboru, takže všem trpělivě vysvětluju kde Česká republika je, že ne, skutečně nejsem Ruska a s Ruskem nemáme nic společného… ano, čeština zní podobně jako ruština, protože to jsou oba slovanské jazyky, ano Pavel Nevěd je český fotbalista a máme nejlepší pivo, jsme nejlepší v hokeji (ani nevíte, kolik sil mě stojí přesvědčit je! Oni tomu mrchy vůbec nevěří, takže musím na netu hledat statistiky z mistrovství světa) a máme krásný holky (ehm 😀 ). Pivo levnější než voda, všichni pijou hodně, protože to patří k našemu národnímu „koloritu“, naše jídlo je hrozně tučný (a mě straaaašně chybí!) a máme knedlíky (fotku knedlíků už mám uloženou v mobilu, abych mohla názorně ukazovat).

Dneska jsem si uvědomila, že možná blbě chápou moje vtípky, kdy ze srandy utrousím něco na způsob „to víte, jsem Čech!“… a tak jsem nad tím přemýšlela, co by lidi, s kterýma jsem se tu seznámila, řekli o České republice a jejích příslušnících… Bylo by to asi něco takovéhleho:

„No hele, Česko? Tam fakt jako umí pít… pijou hlavně vodku a pivo a jsou tak zvyklí pít, že je nemožné je opít. Fakt hrozně moc jedí a vůbec ne zdravě… pořád jen hranolky, čokolády, brambory, chleba a Pringles. Jsou hrozně líní, vůbec nesportují, udělat něco do školy je pro ně obrovskej problém… Mají hrozně srandovní řeč a když se snaží mluvit jiným jazykem, mají hustej přízvuk. Nemají rádi Rusy, ale nějak nechápu proč… a hlavně… jsou to hrozný párty animals. Neunavitelní, nezničitelný. Jo a mají nulový orientační smysl.“

 

Vidíte? Říkala jsem, že to beru vážně… Klidně můžete přijet sem, do Izraele… připravuju tu půdu pro to, abychom se tu stali jejich nejoblíbenějším národem…

(P.S. nebojte… za ten půl rok tu nestihnu poznat moc lidí, takže pověst ČR je uchráněna).

Na druhou stranu (abyste mě nezačali kamenovat), tak by snad i řekli to, že jsme hrozně vtipní (doufám), bláznivý, pro každou srandu, hodní a vždy ochotní pomoc. 😛

 

Druhá věc je, že jsem blondýna. Bohové, to je tu událost! Na jednu stranu je to požehnání a na druhou prokletí. Pokud jste holka, vypadáte jako typický slovanský typ a máte blond vlasy (klidně jen obarvený) a nevadí vám židovská víra, tak přijeďte a najdete si tu ženicha. Slibuju a zaručuju.

Mám tu kamaráda z Aljašky. Vypadá fakt skvěle, že i já, zvyklá na severské typy, když jsem ho viděla poprvé, tak jsem jen naprázdno polkla. Skvělá vypracovaná postava, opálená kůže, jasně modré oči, blond vlasy, zuby bělejší než z reklamy na zubní pastu a protože je z Aljašky a tady je jak v létě u nás, tak ho nevidíte jinak než v žabkách, kraťasech a tílku (takže samozřejmě krásně vynikne jeho postava). Ano, je tady nejoblíbenější a nejznámější člověk.

Minulou sobotu jsem se fakt nudila (šábes = všechno zavřený, nikdo na koleji, autobusy nejezdí, takže nemůžete do města) a protože je to vždycyk fakt krize, tak jsem dokonce začala uklízet. Když jsem vynášela odpadky, narazila jsem na chodbě na Mr. Aljašku. Držel v ruce větvičku… dali jsme se do řeči a oba jsme se schodli, že nenávidíme šábes (soboty), protože je to hrozná nuda (držel větvičku, protože z nudy začal zahradničit a chtěl si jí namnožit). Vykašlala jsem se na vyhazování odpadu a zakotvili jsme u mě na pokoji, kde jsem ho učila hrát Prší (a drtivě ho opakovaně porážela). Povídali jsme si a já prohodila něco v tom smyslu, že ho tu každý zná, že ať se seznámím s kýmkoli, tak o něm mluví… on se jen usmál a řekl, že jasně, že je to proto, že je blond a že se mnou to bude stejný.

A možná měl pravdu. Přece jen nebudu tak populární jako on, protože se stále držím trochu stranou kvůli jazykové bariéře a vycházím o něco líp s místními než s lidmi z mezinárodní školy (= Američany). Na druhou stranu mě na chodbě poznávají lidi, o kterých nemám tušení, že se známe. Neustále mi někdo volá a zve mě někam, na párty mi automaticky nalejvají (dvojtou) vodku, aniž bych říkala, co piju, strážci po mě nechtějí průkazku…

Když přijdu do baru, tak si mě všimnou. Všichni. Stačí se usmát a přijde nejhezčí kluk v okolí a zve mě na pití. Po návratu zpět do ČR budu muset zapracovat na sražení sebevědomí, protože tady prostě stačí být blond a jste jejich ideál krásy (na což se samozřejmě snadno zvyká, nebudu lhát). Na druhou stranu jim ale nemůžete věřit ani slovo. Jsem tu kořist. Oni chtějí být ti, co uloví tu blondýnu, ale to je všechno. Ze začátku to pro mě bylo těžký, protože jsem naivka, co každýmu věří, ale už jsem pochopila. Takže základní pravidlo: Nevěřit krasavcům z baru. O to víc se otáčím za spolužáky z mezinárodní školy (Amíkama)… proč mi nikdo neřekl, že snad VŠICHNI Američani tráví většinu svého času v posilovně (což je vidět)? 😀 Nicméně oni jsou na blondýny zvyklí… takže tady přichází na řadu stejná ignorace jako v ČR… no… holt nemůžu mít všechno.

 

Jdu spát. Nemám nejmenší ponětí, kolik je hodin (tady se měnil čas před dvěma dny, u nás se mění dnes v noci, takže mám bordel v tom kolik hodin je tady, kolik u nás… prostě venku je tma, tak jdu spát) a zítřek bude náročný. Válčím tu se zkouškou a Němka vstává ve 4 ráno, protože jede do Jeruzaléma a říkala, že mě v 5 vzbudí, abych tu zkoušku dodělala (a obávám se, že je toho fakt schopná).

Takže pac a pusu a držte mi palce, ať tu zkoušku dám, protože o tom silně pochybuju a ještě nechci jet domů 😛

 

Váš Válečný Zpravodaj

Pesach… Passover

Včera tu oficiálně začal Pesach (Passover), snad největší židovský svátek… což znamená, že všechno je zavřený, autobusy pořádně nejezdí, škola zavřená, všichni odjeli pryč… jinými slovy dobrodružství pro @Svedkyne 😀

Ne že bych vás chtěla provokovat, ale zrovna včera tu bylo nádherně… ráno jsem se vzbudila a narůstající hromada špinavého oblečení mě donutila navštívit místní prádelnu… šla jsem jako normálně – tepláky a triko s krátkým rukávem… vyšla jsem ven a praštila mě do nosu vůně dřeva, do kterého se plnou silou opírá sluníčko. Prádelna – neprádelna, na chvíli jsem se zastavila a užívala si sluníčka. Než se prádlo vypralo, rozhodla jsem se, že si hezky zodpovědně (po vypozorovaném vzoru z amerických seriálů) vezmu počítač ven a budu se hezky učit venku… natáhla jsem si minikraťasy, vzala tílko, sluneční brejle a noťas a vyrazila na lavičku před kolejí… o půl hodiny později jsem se vrátila domů, abych si tu nechala počítač (který jsem venku samozřejmě ani neotevřela) a vzala si lak na nehty (to sluníčko se přece musí nějak využít). Po další hodině a půl na sluníčku jsem už sotva dýchala a pevně se rozhodla, že je ideální čas jít na pláž…

Jasně… když se vrátíme o odstavec výš, dojde nám, kde je problém – busy nefungují. Respektivě jakž takž fungují do 4 odpoledne a já jsem se rozhodla jít na pláž ve 2 hodiny… No ale to mě přece nezastaví! Oblíkám plavky, sukni a tílko, do batohu cpu ručník, flašku vody a vyrážím na autobusovou zastávku. Ještě pořád tu jsem ztracená jak kuřátko a trefím jen do centra města a do 3 mých oblíbených barů… s pláží to vychází tak 70:30 😀 Nicméně tentokrát jdu do sebe a jen s drobnou nápovědou řidiče autobusu trefuju směr, autobus, zastávku, druhý směr a druhý autobus přímo na jedničku! (sice na moře koukám z pokoje, ale je to kua dálka!!) 😀

Dvě zastávky před pláží mi volá bláznivá Američanka (která předešlý den slíbila, že půjde na pláž se mnou a vezme i svýho izraelskýho přítele a nějakýho jeho kámoše), že se omlouvá, že nereagovala na moje zprávy, ale že byli na pláži a že je tam zima jak blázen a ať tam nejezdím… no… pozdě. Klepala jsem si na čelo, že je tak náročná, že takhle teplý den kolikrát není u nás ani v půlce léta… jenže jsem nepočítala s tím mořem… vlny jak blázen, vítr, že by mě to odfouklo… a tak se z původního plánu zaplavat si vyklubal plán projít se po pláži, fotit ty naprosto skvělý blázny co na prkně lítají s tím látkovým udělátkem (že by skydiving? těžko říct… já a sporty… však víte) a poté bezpečně domů (bezpečně = fungují autobusy). JENŽE…

Do toho mi volá spolužák z Plzně, který studuje v Jeruzalémě, že jsem dnes zvaná na tradiční Pesach večeři tady v Haifě a že v 6 musím být připravená a hlavně nesmím zapomenout koupit flašku vína, že to je povinnost. Hmm… jak mám asi koupit flašku vína ve městě, kde je od včerejšího odpoledne všechno neprodyšně zavřeno?!?! No… říká, že ve městě jsou Rusáci a ti mají otevřeno… ok, busem se dostávám do centra a rozhoduju se, že z centra půjdu pěšky do školy a že po cestě rozhodně potkám alespoň jeden otevřenej obchod….

O 2 hodiny později jsem se vyškrábala na tu naši slavnou horu (kdo měl ten debilní nápad postavit univerzitu na hoře? Kdyby na kopci, ale na oficiální hoře?! Kór v zemi, kde běžně NEJEZDÍ autobusy???). Měla jsem přesně 30 minut na to, abych ze sebe udělala milou, nesmrdící a uvolněnou dívku – i když bez vína… takže hned za dveřmi apartmánu schazuju bágl, svršky odhazuju po cestě do koupelny a ve sprše pomalu omdlévám… Po zjištění, že skutečně nejen, že jsou zavřené všechny krámy ve městě, ale nejezdí ani žádný busy a ještě minimálně 26 hodin žádný autobus ani nepojede, píšu kamarádovi, že jsem teda připravená, ale že musím sehnat taxíka, co mě tam hodí, a že je mi to hrozně líto, ale že jsem nesehnala víno, přestože jsem pro to udělala víc než šlo a ani si nedovede představit jak moc! Oba jsme se shodli, že taxík v téhle zemi bude stát víc, než si můžu dovolit a tak jsme dostali spásný nápad, že prostě půjdu pěšky a zkusím někoho stopnout… „To musí vyjít! Oni jsou celý pryč z tohohle svátku, to jsou jejich Vánoce, všichni jsou na sebe hodní a milí… a ty jsi bloncka! Seš tu za pár minut, to se vsadím!“…

… o 5-6 kilometrů později, když jsem slezla tu horu, na kterou jsem před chvílí pracně vylezla, jsem to vzdala. Stopovala jsem podruhý v životě a byla to ještě větší katastrofa, než v předchozím případě. Přestala jsem počítat auta, který mě minuly i bez pouhého přibrždění, když jsem se dostala k číslu 61. Prostě mi nikdo nezastaví. Nechápu proč… volám kamarádovi a on sedá s hostitelem do auta a jedou pro mě (nevadí přece, že až tak nemám úplně tušení kde se zrovna nacházím a neumím přečíst hebrejské názvy ulic a zastávek!). Takže si to shrneme… tradiční izraelská večeře na největší židovský svátek se zpozdí kvůli holce, kterou nikdo nezná, která s sebou nemá víno, není schopná přijít včas a ani si není schopná nikoho stopnout, takže pro ní hostitel musí přijet svým autem, ale pořádně neví kam, protože ta holka nemá pořádně ani představu, kde zrovna je….

Prostě asi nikdy nebudu aspirovat na nejoblíbenějšího člověka, už jsem se s tím srovnala 😀

Nicméně… poté, co mě můj kamarád a hostitel našel, naložil do auta a přivezl k sobě domů, se všechno začalo obracet k lepšímu. Jak se kdo jmenoval nevím, protože při představování se s prvním člověkem jsem zahlédla velký zlatý stín…. aaaaaano! PES! takže šaty-nešaty, zaklekla jsem na podlahu (dřív než jsem si stihla potřást rukou s hostitelkou) a ňuňala se s tím čtyřnohým stvořením, který vypadalo, že je straaaašně rádo, že mě vidí!

Pak mou pozornost dokázalo upoutat akorát další stvoření, postávající nad zlatým retrívrem, které se zrovna chystalo se se mnou seznámit, než jsem podnikla svůj náhlý výpad na všechny čtyři k zemi. Spolužák mého spolužáka z Jeruzaléma… Dán, jak vystřižený z obálky nějakýho moderního časopisu… naprázdno jsem polkla a co možná nejvíc elegantněji (resp. co nejmíň trapně) jsem se začínala sbírat ze země.

Večeře byla kouzelná. Dopředu jsem přes spolužáka hostitele varovala, že se moc omlouvám, ale že pravděpodobně nebudu jíst nic z toho, co budou servírovat, že je nechci urazit, ale že prostě mám problémy se stravováním. Jaké překvapení bylo, když přede mnou přistál kuřecí vývar! Mé nadšení bylo tak očividné, že pokračování večeře bylo přerušeno, aby mi hostitelka mohla přidat, za což jsem jí blahoželala až do nebes a ujistila jí, že lepší jídlo jsem v Izraeli za poslední 3 roky neměla… Nicméně účelem večeře je krom nasycení všech (i tý zvláštní holky z ČR, která nic nejí) je, slušně se opít. Povinnost vypít sklenku vína při každý modlitbě je celkem dobrý trik. Při pětihodinové večeři se ve 13 lidech vypilo víc vína, než si asi dokážu představit….

Při večeři jsme si četli o útěku Židů z Egypta (nebo aspoň tak jsem pochopila, že o tom je tenhle svátek) – my, 4 zahraniční studenti jsme četli v angličtině, 9 přítomných Izraelců četlo v hebrejštině, zapíjeli vínem skoro každý verš, zpívali (po třetí láhvi vína už jsme se do hebrejského zpěvu zapojili i my, Češi 😀 ), povídali si, vyprávěli si historky, předali si dárky (jo, nejenže jsem nepřinesla víno, ale nepřinesla jsem ani dárek, skoro nic jsem nesnědla, protože to pro mě bylo nepoživatelný a ještě pro mě museli jet… no nekupte mě!).

Prostě perfektní večer. Jako zapřísáhlého pohana do mě na chvilku vstoupila žárlivost k tradici, kterou tak pěkně udržují už tak dlouho, k té semknutosti, k příběhům, které se k tomu všemu pojí. Seděla jsem mezi lidmi, které jsem viděla prvně v životě, o jejich náboženství toho moc nevím, o zvycích ani nemluvě, ale byla to prostě paráda.

 

Jen drobná poznámka do deníčku… předsevzetí pro zbytek pobytu v Izraeli: Nevsázet se s vysokýma svalnatýma hezkýma klukama, že dokážu zvládnout vypít víc alkoholu než oni… aneb pokračování příště v Jeruzalémě s Dánem při chlastací soutěži…. ACH JO

 

Váš Válečný Zpravodaj

Bez hlavy a paty… ale z Izraele

Zadání tohohle článku jste si vybrali sami… tudíž dle @rionka co dělám, jím, stavby, co vidím a slyším a dle @Muzzug párty a můj život se spolubydlícíma….

 

 

Co dělám? Proklatě se tu flákám většinu času… 😀 (zatím 😦  ). Spím do 11, pak se plácám na netu, pak jdeme na oběd a u toho se zastavím. Kdybyste se totiž mě a mého spolužáka zeptali, kdo jsou tu naši nejlepší kamarádi, bez zaváhání odpovíme, že ten pán, co v hlavní budově prodává u stánku pod schodama úplně nalevo jídlo (familiérně mu říkáme Mr. Falafelák)… Úplně se vidíme, jak budeme za tři měsíce odjíždět, jak se budeme loučit, objímat se a plakat si na ramenou a slibovat si návštěvu v ČR…

Třeba včera… Pečlivě si vybírám svůj denní příděl čokoládových muffinů (říkejte si o téhle zemi co chcete, ale V ŽIVOTĚ jsem neměla lepší čokoládový muffin, než tady…. což znamená, že si ho dopřávám každý den) a Mr. Falafelák za mnou přišel přes dva různé stánky a začal se mě hebrejsky ptát, jak se mám…. můj vyděšený výraz mu sice nestačí k pochopení, že mu nerozumím, ale jakmile se ho začnu anglicky ptát, jak se má a co dělá, tak pochopí situaci a začne mě anglicky zvát na novou švarmu, co udělal, že tu si rozhodně nesmím nechat ujít… trpělivě mu vysvětluju, že se moc omlouvám, ale že švarmu nejím, ale na druhou stranu jsem „mírně“ závislá na hranolkách… na což dodává, že příště mám přijít rovnou za ním a že mi dá extra porci hranolků, že budu jeho host…. na základě čehož odbíhá a až posléze zjišťuju, že přiběhl k tomu konkrétnímu stánku, kde si můj spolužák z Čech zrovna obědnával jídlo (ano, hranolky) a vysvětlil zde pracujícímu zaměstnanci, že nám má dát extra porci, kterou jsme zpracovávali ještě další den na to…..Prostě láska na první zakousnutí!

No a teď k těm stavbám…nevím, jestli to tu platí obecně, nebo jestli to tu platí jen v Jeruzalémě…. ale je tu povolená jen jedna obdoba fasády na domech, takže všechny domy vypadají stejně a stejně staré. Což je účel. Třeba když si vezmeme Jeruzalém (který nepokrytě miluju už 2 roky), tak tam jdete supermoderním obchodním centrem s bezpečnostními pásy, nejnovějšími značkami (Prada, Armani atd.), skvělými kavárnami a kdesi cosi a pak vyjdete zhruba 20 schodů nahoru a jste před Jaffskou bránou (hlavním vstupem do starého města Jeruzaléma), která je tisíce let stará…. a neznalý člověk si nevšimne rozdílu. Jak je Izrael hi-tech země (což fakt je), tak je stejně tak propojená se svou tisíciletou historií… a je propojená tak dobře, že si skoro nevšimnete rozdílu. Jakoby tu na sebe všechno úplně normálně a přirozeně navazovalo. Když k tomu přidáte i to, že tou Jaffskou bránou vlezete do starého města, které je rozděleno na 3 části (křesťanskou, židovskou a muslimskou – a pokud nejste vyloženě znalí tak mezi těmito částmi NEPOZNÁTE rozdíl), nestačíte se divit. Pokud do starého města přijdete v pátek, tak v muslimské části nepochodíte (znalí vědí, te tyto tři náboženství vychází z toho samého a liší se jen v „drobnostech“… takže podle muslimů sedmý den, kdy Bůh ((= arabsky Alláh)) stvořil svět a potřeboval odpočinek, byl pátek… takže v pátek oni nepracují a vše je zavřeno). Když přijdete v sobotu, tak v židovské části jste ztracení a kdybyste umírali hlady (ani nevíte o čem mluvím! 😀 ), tak nepochodíte, protože podle židovských pravidel sedmý den odpočinku vychází na sobotu… je to hrozně vtipný (aneb o to víc nepraktický… nemáte tušení jak na pytel je to tady v Haifě, která není vyloženě muslimská a proto v židovské části strádám hlady… sice si v pátek nakoupím zásoby jídla, ale ještě v pátek večer ((když už jsou všechny obchody zavřené, protože židovský den začíná večer předchozího dne)) sním veškeré své zásoby a tudíž v sobotu (na šábes) hladovím….!!!)

Prostě… představte si svět, kde v pátek v poledne se všechno zavře… všechny obchody, kavárny, kluby, přestanou jezdit busy a taxíky… prostě všechno, kde se uskutečňuje nějaká práce… a vše se otevře až v neděli ráno, kvůli šábesu (při šábesu se totiž nesmí pracovat – něco jako neděle od slov „ne dělat“… oni nesmí zmáčknout ani spínač od světla, protože je to práce nebo třeba tlačítko výtahu ((takže výtahy zastavují v každém patře))). Crazy world ve kterém my trpíme a hlavně strádáme hlady 😀

Další otázka… co vidím? Vidím krásnou zemi! To byl ten hlavní důvod, proč jsem se vydala studovat na půl roku do Izraele. Byla jsem tu už dvakrát a tahle země mě učarovala díky své proměnlivosti a přírodě (která se mění každých pár metrů… od pouště, přes kilometry banánovníků a palmovníků, přes skotskou krajinu plné zeleně a kamenů a kilometry zelených lesů až po typická česká políčka).Lidi tady jsou vyloženě milí (ale pokud si vyhlídnete jakýhokoli kluka na vztah, tak to jsou stejní kreténi jako ti u nás… dokonce možná větší – pozn.), ale hlavní problém je, že oproti ČR je tu všechno zatracně drahý. Panák alkoholu tu stojí jako u nás celá flaška toho samého alkoholu, jeden sýr s chlebem, který si doma sami namažete tu stojí jako u nás oběd v lepší restauraci a vstup do tanečního klubu vás stojí to samé jako v ČR vstup do klubu a útrata za veškerý alkohol, který vás stojí k propití se do stavu „nevím kdo jsem a z jaké planety pocházím…“

Co se parties týče… Být Čech je tu prokletí. Možná vzhledem k vysokým cenám, možná vzhledem k jinému kulturnímu prostředí… ale nikdo tu neumí pít. Každému stačí tak dvě skleničky (čehokoli, co se vydává za alkohol) a jsou kantáre… což pro nás Čechy (mě), je úplná katastrofa, protože za 1) utratím podstatně víc než oni, abych se dostala aspoň do trochu náladového stavu a za 2) než se mi to podaří, tak všichni odpadnou… Nicméně i tak se to čas od času podaří a já na tom budu tvrdě pracovat… to mi můžete věřit! Díky bohům tu apsoň všichni tancují… ne jako ti blbci u nás (= kluci = všichni kluci), kteří tancují jedině, když se totálně ožerou, a to mi vynahrazuje jejich nechuť (resp. neschopnost) pít. Na druhou stranu se tu kluci neliší v ničem jiném a jsou to naprosto stejní kreténi, jako ti u nás (nesčetněkrát vypozorováno a vyzkoušeno – viz poznámka nahoře).

Co se týče mých spolubydlících… potom, co jsem je v noci začala rušit (prostě máme jiný režim… ony teď už dávno spí ((tady jsou 3 hodiny ráno)), tak já začínám být pomalu unavená), tak nepatřím mezi nejoblíbenější děvče tady…. ale i přes to jsou natolik tolerantní, že spolu (minimálně zatím) vycházíme. S vámi oblíbenou Ruskou už jsme si promluvily (o zvláštních návštěvách v koupelně – soukromně u ní v pokoji za zavřenými dveřmi) a už se to neopakuje… a tak není o čem spekulovat a z čeho se nervovat (zvláště proto, že se na noc zamykám ve svém pokoji 😀 ).

A proto, že se začínám nudit a zítra mám hodinu a mám v sobě půl flašky vodky, protože mě jediný kluk, o kterého jsem tu stála, dnes po telefonu pustil k vodě… tak jdu spát. Zítra se hodlám opít, jít na párty, tancovat jak o život…. jinými slovy: způsobím průser jak kráva (už minule, když jsem se opila, tak se očividně něco stalo, protože od té doby místní stráže kontrolují úplně všechno, což už nemůže být náhoda… díky bohům za moje okna!)… no…. co říct na závěr…. Kdybych měla dokončit tenhle příspěvek před 15 hodinama (kdy jsem ho začala psát), byl by víc než pozitivní a šťastný (protože tak jsem se tu cítila), ale teď…. jdu spát….

 

Pac a pusu miláčkové

Válečný zpravodaj… opět a znovu

První dopis z Izraele

Za 45 minut musím jít vařit… přijde moje Američanka, který jsem slíbila udělat bramborovou kaši na oplátku za to, že mi včera k večeři udělala hranolky (i když nebyly ani trochu dobrý… ale darovanému koni na zuby nekoukej – a tak jsem je zpucla a dávivý reflex musela potlačovat jen jednou).

Ale na „nenápadnou žádost“ @bolinka_cz, které neumím říct ne (i když ona by tvrdila něco jiného) začínám psát své zkušenosti (nebo spíše lépe řečeno zážitky) z Izraele. Pokud máte na vybranou, tak moje plky nečtěte. Nebudou mít hlavu ani patu a budou příšerně dlouhé (protože ač jsem na Twitteru celkem aktivní, mám neskutečné problémy vyjadřovat se zkratkovitě: takže ještě než jsem začala, tak mám pospané dva odstavce a přišel opravář na odpady, co umí jen hebrejsky a já mu mám vysvětlit, s čím máme problém)….

Jak přiblížit tuhle zemi? To by bylo na dlouho, tak si to odpustím… Kdo chcete, vygooglujte si to, bydlím ve městě, kterému se říká Haifa. Je to takový vlastní poloostrov. Mám krásný pokoj s výhledem na moře a koupelnu a kuchyň sdílím s Ruskou a Němkou… v kuchyni se potkávám hlavně s Němkou, s kterou jsme se (kupodivu!) skamarádily a dokonce si zařídily, abychom mohly bydlet spolu. S Ruskou se potkávám v koupelně, protože zásadně chodí na společný záchod, když se sprchuju. Náhoda už to být nemůže. Viděla mě nahatou víckrát než já sama sebe… no co… popojedem.

Tak znovu… je tu krásně, moře je studené, ale takový vodomil jako jsem já nemůže odolat… takže jsem u moře byla zatím 2x… jednou nečekaně (takže jsem neměla plavky a vycachtala se v džínách a tričku – malý poznatek… nedělejte to. Nikdy! 😀 ) a včera očekávaně i s připravenými plavkami. Nejdřív nám bylo trochu divné s mojí milou malou blonďatou Američankou, proč jsme jediné, kdo plave v moři (nakonec jsme se shodly, že hrozí nebezpečí žraloků a vylezly jsme), ale dnes brzy ráno mi to došlo…. HEPČÍ…. oproti ČR je tu sice jako v létě, ale ještě pořád zima. 😀

Ale zpět k tématu (ještě pořád si pamatuju, o čem chci psát, takže úspěch č. 1). Ti, co mě znají (a že jich na Twitteru není mnoho… je jich tak kolem 5) si určitě od začátku mysleli, že jet sem je pro mě to pravé a ideální. V ČR mám víc zahraničních přátel než českých… ne proto, že bych chtěla, že bych se o to snažila, nebo že by to byl můj cíl. Ono se to tak prostě děje. Mám štěstí (či smůlu, záleží na úhlu pohledu) na cizince. V Izraeli jsem už byla 2x a vzhledem k jeho rozloze (je menší než Morava) ho znám vcelku dobře a navíc ho mám faaaaakt ráda. Takže na první pohled naprosto ideální místo pro mě.

Ale…. nějak mi to tu nesedí. Teda… na vysvětlenou. Všechno je tu ideální… moře (hepčí!), město, škola, lidi… Ale tak nějak čím víc cestuju (i když já toho zatím moc neprocestovala… začala jsem před 2 roky), tím víc si uvědomuju, jak moc patřím do Čech a jak to tam mám ráda. Tahle země je úžasná. A to fakt že jo a jestli sem někdy budete moc jet, tak neváhejte ani vteřinu. Ale pro cvoka, jako jsem já, je naprostý nesmysl tu žít. Jsem blíženec se vším, co to znamená a v týhle zemi se může projevit jen málo mých osobností (resp. skoro žádná). Zapomeňte na náboženství (židovství, islám) a podobný předsudky. Tím to vůbec není. Už jsem tu byla párkrát oblečená tak, že by mě spíš v ČR ukamenovali, než tady (výstřih až k pupku, sukně víceméně taky… 😀 ). Oni tu prostě žijou jinak. Američani se sem hodí dobře a zapadnou, ale já jsem zvyklá na větší svobodu. Na „plnější“ život… na to si život užívat a ne jen tak cupkat v řadě a občas si zatančit lambádu….

Pokud mám generalizovat, tak pro nás Čechy je typické, že si stěžujeme. Já taky. Já teda jinak, než většina mých známých co mám… jsem tak zarytý optimista, že si nestěžuju na takové globální věci. Klaus mě nechává naprosto klidnou, sport apod. mě nezajímají…. A i když jsem volbu našeho nového prezidenta obrečela (doslova a do písmene) tak teď už je mi to buřt (i když po Izraeli stále chodím se zářivě žlutou plackou Karel for president 😀 ). Máme se lidičky jak prasata v žitě. A budu vám to připomínat každým svým příspěvkem (jestli se tedy budou množit).

Jak správně podotkl jeden můj kamarád po tom, co jsem mu odpověděla na otázku jak se mám (stránkovým a půl dopisem), dostala jsem se do dvou různých kulturních prostředí. Jsem v Izraeli, takže jsem obklopená Izraelci a Židy (což není úplně tak jedno a to samé), ale zároveň jsem na mezinárodní škole, kde 90% mých spolužáků jsou Američani. Ze začátku bylo trochu těžší „vydobít si svoji pozici“, protože je těžké se projevovat. Od začátku jsem věděla, že budu potřebovat angličtinu jako hlavní (a jediný) komunikační prostředek tady… ale doufala jsem, že tu bude víc ztracených králíčků jako jsem já… a ne, že se dostanu do nové americké kolonie se samými rodilými mluvčími… takže pokud mi zrovna v žilách nekoluje půlka flašky vodky (což tady nekoluje, protože ti Amíci jedni svobodní vůbec nepijou a nejde jim vysvětlit, že nejsem alkoholik, že v ČR je normální si jednou týdně vyjít ven s přáteli nebo se společně navštívit a u toho trochu popít – a to se jim vůbec nesnažím vysvětlit, že pro velkou část naší populace je to normální každý den)), tak nejsem schopná komunikovat s celou partou Amíků dohromady. Když je hezky rozdělím, tak s každým jednotlivě nebo ještě po dvojcích se bavím v poho… ale když naskočí do svého super rychlého tempa, každý se svým roztomilým přízvukem a je jích na vás 15, tak když nakonec přemůžete chuť utéct a schovat se na teplém místě, kam ještě nezalezly všudypřítomné kočky, tak máte co dělat, abyste jim rozuměli a stíhali, kam se ubírá diskuse a vůbec se nesnažíte zapojit….

Nicméně i přesto se mi tu podařilo udělat si kamarády. Hlavně tu malou bláznivou blonďatou Američanku… lidi, to je větší magor než já! Sice mě asi její maminka nemá moc ráda (po tom prvním večeru kdy jsme s ní po flašce vodky skypovaly… naštěstí si to nepamatuju), ale ještě na tom zapracuju! Jak jsme se seznámily? Líbilo se jí moje sako a když jsme se o něm bavily, zjistily jsme, že jdeme na stejnou hodinu. Sedly jsme si vedle sebe a ona mi vyprávěla svůj příběh (aneb úvodní otázka „jak ses dostal/a do Izraele – resp. proč?“)… v Americe potkala kluka – cizince, zamilovali se do sebe a on se pak musel vrátit domů – do Izraele, do Haify… ona za ním přijela, strávily tu společně nějaký čas, ona se pak vrátila do Ameriky a pak za ním přijela znovu. Díky bohům si nevšimla, že na ní koukám s otevřenou pusou, ale český spolužák zaregistroval slzy, co mi naběhly do očí (hola hola, #Francouz volá…). Po tomhle jejím úvodním příběhu jsem se rozhodla jí z celé duše nenávidět („Proč jí to vyšlo a mě ne? Proč to mě a tomu debilnímu žabožroutovi neklaplo?“). …. O pár hodin, když se sešeřilo, zaklepala na moje dveře a celá zničená, rozcuchaná, nenamalovaná a v teplákovce se sesula na moji postel a začala usedavě plakat… že jí ten její neodepsal… („Pro bohy a co já s tím? Já jsem největší vztahový ztroskotanec na světě, tak se mě hlavně neptej na radu!“)… a co že prý má dělat?? („Doprdele!“).

No… známe mě… po ne úplně přesvědčivých odpovědích typu „on napíše, dej mu čas“ a „to bude v pohodě, neboj… věř mi“, mi už došly argumenty a tak jsem spíš ze srandy navrhla koupit vodku (počítala jsem s tím, že když je přísně zakázáno ve škole a na kolejích pít, tak tady alkohol ani nebudou prodávat…. hmmm… chyba. První flašku vodky jsme našly 20 metrů od mého pokoje). Po první flašce vodky jsme koupily druhou flašku vodky… Zabíralo to. Já někde šlohla balónky a když nás moje spolubydlící vyhodila (přeháním… nicméně stejně jsem skončila na koberečku v kanceláři), tak jsme to pěkně rozjely venku a byla zábava…. okno…. druhý okno… stojím na chodbě, držím její telefon a telefonuju jejímu židovskému příteli, který je v armádě a vysvětluju mu (perfektní angličtinou, jen bohové ví, kde se bere, když mám v sobě alkohol), že ona ho fakt miluje a ať není kretén….

Od té doby jsme nejlepší kamarádky a její přítel mě má rád (aspoň někdo, když její maminka ne 😀 ).

Hups… musím vařit, Američance končí hodina, tak je za chvíli tady na jídlo…

 

Takže tak nějak….

Vaše válečná zpravodajkyně