Buzíčci, Jsou i jiní lidé a Ztracená manželka jsou knihy, které mi posledních 10 dní dělaly společnost. Povětšinou skvělou společnost, musím říct.
BUZÍČCI (Jan Folný)
Dočetla jsem je dnes odpoledne, takže píšu hezky za-čerstva (za-tepla?).
10 povídek, které tvoří jeden celek, „velký příběh“. Tak to mám ráda. Buzíčci mě dostali, přestože první kapitola ve mně příliš nadšení nevyvolala… ale vyplatilo se pokračovat.
Pražský „homo svět“ pro mě není velkou neznámou a možná proto mě kniha vůbec nešokovala. Naopak. Autor velmi přesně popsal to, co jsem si prostřednictvím svých gay kamarádů zažila a co jsem sama vypozorovala při protančených nocí v Termixu a ve Valentinu: svět pozérů, metrosexuálů, rozpačitě a naivně se rozhlížejících „nováčků“ až po „staré kurvy“ (bičis).
Každý z protagonistů knihy hledá svoji velkou lásku. Každý se za ní vydává jinak a (skoro) každého potkávají jen samá zklamání. Otázkou je, jestli si za to tak trochu nemůžou oni aktéři sami… Jinými slovy… stejné jako v tom našem, hetero světě. Akorát, že „my“ máme o trochu větší rybníček, nejsme (snad!) tolik promiskuitní a málokomu se o „nás“ povede napsat tak výstižnou a vtipnou knihu, jako Janu Folnému o tom našem pražském buzinci. 🙂
JSOU I JINÍ LIDÉ (George Blecher)
Další povídková kniha… tentokrát však na sebe příběhy vůbec nenavazují a nijak spolu nesouvisí (což mě vždycky trochu mate, protože prvních pár stránek hledám paralely s předchozími příběhy… však víte… co kdyby náhodou).
Do první poloviny knihy jsem se musela vyloženě nutit a četla jen proto, že já VŽDY knihy dočítám (když jsem dočetla 100 roků samoty, tak už dočtu všechno… bleh). Ale když se půlka přehoupla, přistihla jsem se, že se začínám těšit, až si zase najdu čas na to knihu otevřít… Možná jsem si na autorův styl zvykla (i když používání slůvka „mně“ za každých okolností, mě občas prostě zatahala za oko), možná prostě jsou ty lepší povídky zařazeny až nakonec… ale ve výsledku to byla fajn kniha.
„A věda to o ní i o sobě, nemusel bych čelit oné nejkrutější pravdě, jejíž přijetí je možná naší jedinou záchranou – totiž že naše životy jsou souhrnem našich záměrů a neschopnosti je uskutečnit?„
„Přesně to jsem chtěl vždycky o ženách říkat. O čem každý muž ve svém nečistém malém srdci ví, že je pravda. Ženy jsou neporazitelné. Přinejmenším ty správné ženy.
„Potom, když jsme šli s Bev a Charliem do té španělské restaurace a ty jsi říkal, že ti to připadá, jako kdybychom se znali už dlouho, cítila jsem úplně to samé. Myslím, že vím proč. My jsme oba takoví ti lidi, co neskrývají své city. (Možná mluvím jen o sobě, ale třeba se v tom poznáš…) VŮBEC to neber jako kritiku, ale myslím, že kdybys měl tu možnost, klidně bys zastavoval lidi na ulici, chytal je za límec a říkal jim všechny ty krvavé podrobnosti těch věcí, které jsi zažil, a nedalo by ti to, dokud by to opravdu neprocítili stejně hluboce jako ty. Já jsem úplně ze stejného těsta. Kamarádi o mně říkají, že je úplně ničím tím, jak se dokážu nadchnout pro každého nového zpěváka nebo herce nebo omáčku na špagety…“
ZTRACENÁ MANŽELKA (Alyson Richmanová)
Na tuhle knížku jsem byla hodně zvědavá. Autorkou je „čistokrevná“ Američanka, která popisuje milostný příběh odehrávající se (povětšinou) v Praze za druhé světové války. Knížka je vedena ve dvou časových rovinách (současnost a válečná, 60 let stará minulost) a zároveň ve dvou pohledech (on a ona).
Dva mladí lidé se do sebe zamilují. Ona Židovka, on Žid. Svou lásku tají kvůli zhoršující se předválečné náladě, ale když začne být hodně zle, přiznají se svým rodinám a s jejich požehnáním se vezmou. Nicméně už bylo pozdě. Minimálně pro ně. Osud tomu chtěl, že si Lenka – hlavní hrdinka – musela vybrat, zda uteče se svým novomanželem a jeho rodinou do Ameriky, nebo zůstane v Praze se svou rodinou… tatínkem, maminkou a mladší sestrou. Rozhodla se zůstat a válka ji semlela.
Předtím, než byla nucena odejít do koncentračního tábora, dozvěděla se Lenka, že Josef s celou rodinou zahynul na cestě z Anglie do Ameriky…. a o několik let později se Josef (který nehodu lodě přežil) dostal zprávu, že Lenka zemřela v Osvětimi…. Z dvou rodin po válce zbyli jen oni dva. Nikdo jiný. A nevěděli o sobě. Museli žít dál. Se všemi ztrátami, které však s přibývajícím věkem neubývaly.
Až teď, na svatbě svých vnoučat, se Lenka s Josefem znovu potkávají. Dva staříci, už nedoufající a něvěřící, že by něco takového bylo možné.
Shrnutí zní kýčovitě. Nicméně knížka je napsaná vážně moc hezky. Nikde nepřehrává, je věcná a má své momenty. Čte se skoro sama a vyvolává v čtenáři chuť zjistit, jak to vlastně všechno bylo a pokračovat ve čtení dál a dál.
Navíc musím obdivovat autorku, která vystihla Prahu tak dobře, že by rodilý Pražák nepoznal, že není od „našince“.
„Přesto v ochranném krunýři zely trhliny, z nichž občas vyhřezly hluboké palčivé city. K těmto okamžikům patřilo narození dcery. když jsem ji držela v náručí a viděla v jejích modrých očích vlastní odraz, zaplavila mě dusivá vlna emocí. Hladila jsem ji a obdivovala dokonalost nového stvoření. Měla matčino vysoké čelo, mou drobnou bradu, otcovy tmavě hnědé vlasy. A poprvé jsem poznala, že navzdory časově omezené době, kterou na tomto světě strávíme, zde stále existuje kontinuita, protože tělo uchová vzpomínky na ty, kteří odešli před námi, ať už je to ve fyzické podobě nebo v povahových rysech, vrytých do duše. Jak jsem stárla, stále více jsem si uvědomovala, jak málo můžeme ovlivnit běh světa. Přestala jsem bojovat se svými démony. Jednoduše jsem přijala skutečnost, že jsou mou součástí. Jako bolesti v kostech, které se snažím každé ráno po probuzení překonat, tak i vnitřní boj, který svádím sama se sebou, abych se neohlížela zpět, ale soustředila se na každý nový den.“
svedkyne 