Nikdy jsem se nijak netajila tím, že obdivuji Franze Kafku. Že v jeho a mé osobě spatřuji mnoho podobností a že jeho knihy patří mezi mé nejoblíbenější… Když tedy Argo loni vydalo jeho životopis (resp. jeho první díl) se zhruba 600 stranami, byla jen otázka času, než si ho taky koupím.
Odolávala jsem dlouho. Za prvé jsem se obávala „německého vlivu“ na knihu… Například už když jsem se o Kafkovi jako náctiletá učila ve škole, paní učitelka si sama nebyla jistá, jak to Franz měl národnostně. Nevěděla, jestli uměl česky nebo jen německy, nebo naopak. Teď hrozilo, že se to dozvím a že se mi to nebude tak úplně „líbit“.
Další váhání zapříčinilo, že kniha není zrovna ve stylu brožurky, což se (logicky) musí odrazit i na ceně. Takže už jen stačilo, aby padly nějaké slevy a to, co si několik měsíců hrálo na pozadí mé mysli už nešlo zastavit – kniha byla moje.
A verdikt? Jsem nadšená a nemůžu se dočkat dalšího dílu. Po 600 stránkách chci VÍC! Potřebuju vědět co bylo dál, potřebuju si dále zatrhávat vybrané pasáže a obtěžovat své okolí (které to naprosto nezajímá) předčítáním o zjevných podobnostech, které spolu máme!
Objektivně vzato se tak jako tak jedná o velmi zdařilý (a čtivý!) životopis. „Kafkologové“ (jak se nám někdy nadává) si přijdou na své díky spoustě podrobností, citací a fotek. A lidé, starající se o svůj všeobecný rozhled, historii nebo prostě jen zvědavci, si taky přijdou na své. Autor svou práci vzal skutečně důkladně a nepojednává jen o Kafkovi a jeho přátelích, ale přibližuje současnému čtenáři i dobu, ve které Kafka žil. Respektive nejen tu konkrétní dobu, v které žil, ale i to důležité, co jí předcházelo a co ji ovlivnilo.
Snad se (i) díky této knize rozplyne představa o věčně ustaraném, zamračeném, depresivním a podivínském autorovi, píšící o nenáviděné „magické“ Praze, která se vzala kdo ví odkud.
Dávám 8 hvězdiček z 5 a nemůžu se dočkat, co bude dál!
„Nemám samozřejmě vůbec žádné plány a ani žádné vyhlídky,“ napsal jí, „do budoucnosti nemohu jít, do budoucnosti se nemohu vrhnout, do budoucnosti se nemohu kutálet, co mohu, je do budoucnosti klopýtat a vůbec nejlépe mohu zůstat ležet. Ale plány a vyhlídky nemám opravdu žádné, daří-li se mi dobře, jsem zcela vyplněn přítomností, daří-li se mi špatně, proklínám už přítomnost, což teprve budoucnost!“
xxx
„Jsou příchody a míjení
a často navždy – loučení.“
xxx
„… já jsem nikdy nežil v prostředí německého národa; němčina je mým mateřským jazykem, a proto je mi přirozená, ale čeština je mi mnohem srdečnější,“
Franz Kafka a matematika:
… byl totiž tenkrát vyvolán, aby demonstroval jakési matematické řešení, a protože si doma zapomněl logaritmické tabulky, byl poslán zpátky do lavice s nedostatečnou a výkřikem „Vy krokodýle!“, a to právem, jak uznával, neboť by zrovna tak málo byl dokázal i s logaritmickými tabulkami. Stávalo se, že při zkoušení z matematiky plakal. Že ho učitelé kvůli těm slzám nenechali propadnout, patřilo k soukromému pokladu Kafkových legend.
Přítel (Bergmann) psal Kafkovi:
Ty jsi od dětství nevědomky usiloval o to, aby život měl obsah. Dělal jsem to i já. Jenže ty jsi byl uzpůsobený jinak než já. Dokázal ses vzepnout až k slunci a sny rozpínat vysoko až do nebe. Ochromovalo něco tvou sílu? Odjakživa jsi byl odkázán sám na sebe, a tak jsi i obdržel sílu k tomu být sám. A já? Já jsem nikdy moc nesnil, a když už, nedokázaly moje sny dosáhnout zvlášť daleko, neboť se do nich vtírala syrová skutečnost a náramně se starala o to, abych to nepřeháněl. Hledal jsem a hledal… ale stát sám jako ty, k tomu jsem sílu neměl.“
A naopak Franz Kafka píše (na jiné téma):
„Jestliže nás kniha, kterou čteme, neprobudí ranou pěstí do lebky, k čemu pak tu knihu čteme? Aby nás obšťastnila, jak píšeš? Můj Bože, šťastní bychom byli právě, i kdybychom knihy neměli, a takové knihy, které nás obšťastní, bychom v nouzi mohli napsat sami. My však potřebujeme knihy, které na nás zapůsobí jako neštěstí, jež nás bude velmi bolet, jako smrt někoho, koho jsme měli raději než sebe, jako bychom byli zahnáni do lesů, pryč od všech lidí, jako sebevražda, kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás. To si myslím…“
O volbě povolání:
Kafka přesně věděl, co nechce: stát se advokátem, na to ani nepomyslel, stejně tak zužitkovat k výdělku své jazykové znalosti. Důležitější pro něho bylo mít volné odpoledne než přísliby měšťanského blahobytu, dokonce než „židle velmi vzdálených zemí“, a radosti obchodování mu byly nedostupné po celý život. Často vypadal pasivní, příliš závislý, ale v tom, čeho se stranil, byl naprosto důsledný, i tehdy, kdy ho to – jako v pozdějších letech několikrát – přivádělo až na kraj psychického vypětí. Jako kdyby s sebou nosil kompas, který mu vždy přesně ukázal jedině ten nesprávný směr.
Keyová o umění:
„Ale na druhé straně, nikdy se umělcem života nestane ten, (…) kdo pokládá za nejvyšší mravní cíl plnit povinnosti na každém místě, kam ho postavili, a podrobit se jakémukoli osudu, jenž mu připadl. (…) Vinou neplodného pojetí ve smyslu toho, že svou povinnost mají konat tam, kam byli postaveni uniklo lidem plodnější pochopení, totiž povinnost své místo si zvolit.“
xxx
„Láska bez ducha není nic. A tady začínají potíže.“ Paul Valéry, Cahiers
Kafka na vlně nočních zábav
Překvapivý dopis Brodovi dokládá, že si Kafka skutečně domlouval extravagantní noční tahy, kdy se přecházelo z jedné vinárny do druhé až do samého rána bez ohledu na bezprostředně nadcházející hodiny v kanceláři, neméně náročné. Ve srovnání s dosavadním uměřeným životem to byly sociální excesy a záhy už na ně vyrážel i sám. Že při nich údajně byl jen pozorovatelem, je ovšem legenda, neboť střízlivý v těchto lokálech nezůstal nikdo a všeobecným pitkám šampaňského se ani on nemohl úplně vyhnout. Šampaňské bylo v tomto nočním paralelním světě něco jako měna, a když jednou Kafka, už asi trochu podnapilý, uzavřel písemně stvrzenou sázku, že ještě za deset let bude svobodný mládenec, bylo jako vklad sjednáno, jak jinak, několik lahví nejdražšího šampaňského.“
Kostra Kafkovy povídky
„Jeden muž chce umožnit společné setkávání lidí, aniž by byli jednotlivci přímo zváni. Lidé se setkávají, mluví spolu a pozorují se navzájem, aniž by se znali. Jsou to hody, které může každý ovlivňovat podle svého vkusu a za svou osobu. Každý se může objevit a zase odejít, kdy se mu zachce, není zavázán žádné, přesto je vždy bez pokrytectví vítán. Když se nakonec skutečně podaří tuto skurilní myšlenku realizovat, čtenář pozná, že i tento pokus o vykoupení osamělých – učinil pouze ten, kdo vymyslel první kavárnu.“
Kafka a jeho sny o dálkách:
Protože ještě málokdo znal vzdálené světadíly z vlastní zkušenosti, byla exotika podstatnou složkou raného zábavního průmyslu, i mimo půvab překvapení a cizosti byl Kafka na tuto frekvenci obzvlášť citlivě naladěný. Ponořil se do pohledu na lidi jiné barvy a cizích kultur a dokázal celé hodiny naslouchat, když někdo vyprávěl o Palestině, Japonsku či Americe: jako by ujištění, že se na této planetě dá o zcela jiném životě nejenom snít, ale že jej také lze skutečně žít, bylo zdrojem útěch. „Tance černochů,“ napsal Kafka později Felici Bauerové, mu byly pochopitelnější než například enervující vyzpěvování a tleskání rukama, jímž otec obveseloval jednoho vnoučka. A myslel to veskrze vážně. Exotika otevírala krásné utopické perspektivy a kromě toho byla zábavná.
Nadšená vzpomínka na první setkání (slepého) Bauma a Franze Kafky:
„Hluboký dojem ve mně zanechal první pohyb, s nímž Kafka vstoupil do mého pokoje. Zatímco nás Brod představoval, Kafka se mlčky uklonil. Člověk by řekl, že to byla nesmyslná formalita, protože jsem úklonu nemohl vidět. Vlasy hladce sčesanými na pěšinku se přitom letmo dotkl mého čela, vzhledem k tomu, že jsem se také, poněkud prudce, uklonil. Pocítil jsem pohnutí, jehož důvod mi v té chvíli nebyl v plném rozsahu zřejmý. Právě tu někdo jako první ze všech lidí, s nimiž jsem se setkal, bere moje postižení jako věc, která se týká jen mě samého, nereaguje přizpůsobováním nebo ohledy, ani tou nejmenší změnou chování. Takový on byl.“
O létání:
… v březnu 1917 načrtl Kafka začátek povídky, jež pojednává o létání. Je v ní řeč o systematických letových cvičeních, která se mnohkrát opakují jako příprava na velkou cestu. Nakonec se má vyrazit do „jižních zemí“, možná do Itálie, možná i dál. Protagonista však nesní ani o dvouplošnících, ani o pilotní zkoušce. Má na mysli něco zcela jiného. Vycvičí velikého ptáka. Až přijde jaro, vyšvihne se mu na záda a bude plout „lehkým povětřím vstříc zářivému Jihu“, bez vrtule, bez hluku, bez diváků, a navěky na neshledanou.
xxx
„Good judgment comes from experience, Experience comes from bad judgment.“ Doyle Brunson
A Kafkův přítel, Max Brod, vzpomíná na společné chvíle na dovolené:
„Nikdy v životě,“ prohlásil Max Brod, když zpětně vzpomínal, „jsem nebyl tak vyrovnaný a v tak dobré míře jako v těch týdnech, které jsem trávil na cestách s Kafkou. Všechny starosti, všechny mrzutosti zůstávaly doma v Praze. Staly se z nás veselé děti, napadaly nás ty nejpodivnější, nejhezčí vtipy, – bylo velké štěstí žít v Kafkově blízkosti, vychutnávat z první ruky jeho živě tryskající myšlenky (i jeho hypochondrie byla plná nápadů a zábavná).“
a komentář pokračuje:
Cestovat s Kafkou bylo nejen zábavné, ale i mimořádně podnětné intelektuálně. Měl pohled otevřený pro nenápadné věci, často stavěl společné postřehy a zkušenosti do překvapivého světla, anebo spontánně nacházel ty nejnezapomenutelnější obrazy, aniž by násilně usiloval o nějakou pointu. (…) Nadto byl Kafka zcela prost sociálních a národních předsudků – tím mezi vrstevníky patřil k mizivé menšině – a byl i schopen při všem, co viděl, spoluzvažovat subjektivitu pozorujícího. Zároveň bylo ovšem nutné snášet některé zvláštnosti, pro něž Brod neměl pokaždé dostatečnou trpělivost a které mu občas kazily prázdninovou náladu.
… jako třeba Kafkova až chronická nedochvilnost…
Bylo mu trapné nechávat druhé čekat, a přesto se tak choval – nikoli však z nedostatku citu pro čas či z pouhé roztržitosti, nýbrž proto, že nebyl schopen běžné úkony urychlit zjednodušením nebo je prozatím přerušit. I když se už předem rýsovalo, že nebude však „hotov“, nedokázal vynechat či odložit nepodstatné věci, a co nebylo „vyřízené“ ho neustále zaměstnávalo i nadále. To v dřívějších letech vedlo občas k tomu, že Brod přímo běsnil a po hodinách čekání se na přítele rozkřičel. K takovým výjevům už mezitím nedocházelo. Brod si zvykl, ale nelibost zcela potlačit nedokázal.
„Teď rychle,“ řekl Kafka po příchodu do hotelu. „Máme v Paříži jen pět dní. Jen si trochu umýt obličej.“ brod odspěchal do svého pokoje, odložil zavazadla, učinil to nejnezbytnější a za několik minut byl zpátky. Jenže přítel vybaluje z kufru „všemožný luxus a nejde, dokud všechno nedá znovu do pořádku“. Co se tomu dá vytknout, tázal se Kafka; necítil tentokrát žádnou vinu a argumentoval jako právník právníkovi: „Jelikož jsem však oním malým mytím pouze vyloučil mytí celého těla, myslel jsem přitom ale na umytí obličeje, a s tím právě ještě nebyl hotov, nechápu jeho výčitky a obličej si umývám dál, i když už ne tak důkladně jako předtím, zatímco Max, celou špínu noční cesty v šatech, si sedne na mou postel, aby počkal.“
Nevím, jestli je to z ukázek patrné, ale z celé knihy je zřejmé, že pověst, která je Kafkovi přisuzována (tedy jakýsi nečamour, píšící o temných a depresivních věcech), je nesprávná. Kafka sice nebyl žádný „sluníčkář“, ale byl to vtipný, inteligentní, milý chlap (který si toho s sebou hodně nesl a narodil se do hodně komplikované doby).
svedkyne 