Google Home po týdnu užívání

Technologiím vůbec nerozumím, ale to mi nijak nepřekáží k tomu, abych je měla ráda. Nemůžu si pomoct. Když zaznamenám nějakou novinku, která by se mi aspoň trochu mohla hodit, začnu po ní toužit. Asi jako to mají jiné ženy s botami (kterých mám velmi málo a ve velmi špatném stavu…).

Když jsem tedy loni zaznamenala první zprávy o Google Home, bylo jasné, že dřív nebo později podlehnu. Četla jsem o něm každý článek, který mi přišel pod ruku a doma si pomalu připravovala půdu vyjmenováváním vlastností, které jsou tak super, že nám velmi zpříjemní nebo zjednoduší život.

Ta doba přišla zhruba před týdnem. Google Home začal být dostupný v Německu a to už je vlastně za humny. Probojovala jsem se přes německy hovořící Google obchod, na miliontý pokus zadala správné údaje a modlila se, aby to vyšlo. A povedlo se! Za necelý týden od objednávky byl nový člen domácnosti doma.

Prvotní nastavení bylo (oproti proklikání se v německém internetovém obchodě) snadné a víceméně se udělalo samo. Nastavili jsme jazyk na americkou angličtinu a začali zkoušet co umí.

Google Home komunikuje s celou řadou aplikací a s jinými ho to můžete naučit. Po pochvalných recenzích na jeho repráčky jsme samozřejmě chtěli vyzkoušet, jak hraje. Můžete si nechat hrát rádio (tím, že mu řeknete ať hraje určitou frekvenci), nicméně pokud chcete pouštět hudbu ze svého účtu na Google Play nebo Spotify, měli byste to nastavit při jeho prvotním zapnutí, když se nastavuje a zeptá se vás na to (nebo aspoň my nepřišli na to, jak to tam nastavit dodatečně – takže jsme milý Google Home museli po dni používání restartovat, abychom tam ten účet šoupli rovnou). Od té doby už bylo vše v pořádku. A mimochodem, recenze nelhaly. Hraje skutečně dobře a když chcete, skutečně hlasitě.

A to byl pro mě jeden z velkých důvodů, proč Google Home pořídit. Když necháváme hrát klasické rádio, tak musíme ladit několikrát denně. Jednomu vadí ranní show na téhle stanici, druhému vadí odpolední show na další stanici a všudypřítomné reklamy způsobují, že krom jejich hudebního podkresu neslyšíte hudbu žádnou. Teď prostě Googlu oznámíme, aby začal hrát umělce/album/písničku/playlist. Hlasem si korigujete i hlasitost, takže když začne hrát vaši oblíbenou, zvýšíte na maximum (a můžete křepčit po pokoji) a když zvoní telefon, prostě řeknete, ať se pauzne a máte ticho a klid. Nemusíte běhat po pokoji, hledat ovladač, probouzet počítač nebo mobil ze spánkového režimu. Prostě jen nahlas vyslovíte, co chcete. Google Home má navíc skvělý dosah. Slyší mě i přes zeď z druhého pokoje a reaguje, aniž bych nějak hulákala. A slyší mě dobře, i když sám hraje.

Krom toho (jak už vlastně i jeho název a „mateřská společnost“ napovídá) mu můžete klást otázky. V televizi běžel nějaký pořad, kde zmínili Charlieho Chaplina a my se doma začali dohadovat, odkud byl – a opět – nemusíte jít hledat mobil, otvírat počítač, prostě se jen zeptáte a Google Home vám okamžitě odpoví.

Stejně tak ho můžete používat pro plánování. Když se vzbudíte, stačí mu popřát dobré ráno a Google Home vám po přání dobrého rána zpátky řekne aktuální počasí v místě, kde bydlíte (nebo si nastavíte) a jeho předpověď na celý den. Řekne vám, pokud máte v kalendáři na den naplánované nějaké akce a pokud máte nastavené, pustí vám krátké zprávy (v menu v chytré aplikaci si nastavíte, které chcete slýchat).

Já ho ale ani tak nepoužívám k plánování svého kalendáře, jako spíš „časovače“. Ráda vařím, ale nerada stojím v kuchyni a čekám (a mám dost děravou paměť). Takže když dám brambory na sporák a začnou se vařit, řeknu Google Home, ať mi řekne až uplyne 20 minut a můžu pustit milé brambory z hlavy. Stejně tak ho můžete používat jako budíka nebo jako každodenní připomínku, že si máte vzít v určitou dobu prášky.

V budoucnu budu Google Home určitě využívat k ovládání chytrých světel (které ještě bohužel nemám a vzhledem ke stavu mého bankovního konta ještě nějakou dobu mít nebudu). Můžete si koupit třeba jen jednu chytrou žárovku za necelé 4 stovky, nebo třeba světelný pásek a vytvářet si různé atmosféry díky osvícení, které lze ovládat hlasem (nebo díky možnosti IFTTT, s kterou si Google Home můžete víc přizpůsobit, si můžete nastavit, že při určité činnosti má automaticky zapnout světlo na určitou intenzitu nebo barvu a nemusíte mu to dál říkat).

Umí toho samozřejmě víc. Já třeba pořád bojuju s nastavením Netflixu. Nevím, jestli je to jen mojí neschopností, nebo to prostě ještě není určené pro náš (respektive německý) trh. Ale nejde mi to. Pokud máte Chromecast (což já mám), díky kterému i z blbé televize uděláte chytrou a zároveň účet na Netflixu, tak byste měli hlasovým povelem přes Google Home spustit určitý pořad z Netflixu na vaší televizi (v které je funkční Chromecast). Nebo se snažím nahrát si svoji koupenou audioknihu někam tak, abych mohla Googlu Home říct, ať mi ji pustí. Zatím se mi to nepovedlo, ale neztrácím naději.

Stejně tak se těším na další aktualizace, které snad postupně přinesou možnosti, které Google Home už zvládá v Americe (jako je třeba telefonování nebo psaní zpráv hlasovým pokynem zdarma přes wifi).

A když budete googlit, najdete stránky a návody, které Vám pomůžou objevit nové a nové věci, které s Google Home můžete dělat (skvělá je třeba: tahle stránka ). Na vaši žádost vám třeba zazpívá, bude s vámi hrát vědomostní kvíz, něco vám přeloží do/z cizího jazyka, bude vám věštit z křišťálové koule a nebo spustí beat box pro vaše vlastní vystoupení.

Mojí osobně asi nejoblíbenější funkcí ale je, že když si chci dát krátkého šlofíčka (zbývá 45 minut do oběda), řeknu mu, aby začal hrát zvuky oceánu (lesa, bouřky, deště…), natáhnu se na sedačku a nechám se unášet do sladkého spánku.

Kdybych to měla shrnout, Google Home je skvělý v tom, že nemusíte kvůli každé blbosti sedat za počítač, nebo sahat po mobilu (kde na vás vyskočí e-maily a spoustu jiných upozornění a reklam a najednou u toho počítače nebo mobilu sedíte půl hodiny, ani nevíte jak). Když vás něco zajímá, prostě se zeptáte (místo abyste nad tím mávli rukou), posloucháte svoji oblíbenou hudbu bez „hrozně ftipných“ moderátorů a reklam a můžete trochu ulevit své děravé paměti a uložit časové údaje a seznamy do Google Home.

Kafka & Murakami

SPISOVATEL JAKO POVOLÁNÍ (Haruki Murakami)

Kniha Spisovatel jako povolání by měla být povinností pro všechny Murakamiho fanoušky. Je to jako kdybyste s ním vedli takový malý rozhovor. Odpovídá zde na otázky jakým způsobem začínal, jak pracuje, jaké výzvy si při tvorbě kladl a stále klade, proč se vyhýbá pozornosti… a jak čtete dál a dál, vyvstává před vámi obraz toho, jaký ten Haruki Murakami vlastně je člověk. Pro ty, kteří čtou jeho knihy pravidelně, to nebude žádné překvapení, protože už si z nich určitou představu udělali – ale i tak to pro ně bude příjemné „popovídání si“.

Podobně jako mnoho jiných věcí v mém životě se i tohle odehrálo „díky jakémusi impulzu a shodě okolností, zatímco jsem dělal všechny možné jiné věci“. V lecčems mi taky hodně napomohl osud. Až se toho někdy sám děsím, když si to zpětně uvědomím, ale nic naplat, je to tak.

Murakami psal jednotlivé kapitoly jako eseje v průběhu několika let a tak se v nich trochu opakuje a úplně hladce na sebe nenavazuje. Tím spíš to ale celkově vypadá jako rozhovor, v kterém jste se až příliš zapovídali a utekli od tématu (a ani na čtivosti to v nejmenším neubírá)…

Jediné, co čtenáře českého vydání může zamrzet, je absence jakékoli zmínky o nás. Krom Japonska zde vzpomíná Ameriku, Rusko, dokonce i Německo, ale o naší malé zemi se zde (krom dvou odkazů na Franze Kafku) nedočtete. Ve své podstatě to není nic zvláštního. Jeho knihy se prodávají po milionech na celém světě, tak proč zrovna zmiňovat zemi, o které většina jeho čtenářů ani neví, že existuje…? Na druhou stranu je nějaká ta poznámka nebo odkaz na Českou republiku vložen do několika jeho knih a co jsem měla příležitost bavit se se svými zahraničními (či obecně cizojazyčnými) přáteli, jsou české překlady Tomáše Jurkoviče na neobyčejně dobré úrovni. Je to však jen malý (a hlavně nepodstatný) škraloupek na jinak skvělé knize.

Pro podobný proces „vstupu cizí osoby“ mám ale jedno osobní pravidlo. Zní: „Pokud ti nějakou pasáž zkritizují, stůj co stůj ji přepiš.“ I kdyby se mi snad ta kritika nelíbila, pasáž, které kdokoli cokoli vytkl, z gruntu přepíšu. Pokud se s výtkou nedokážu vůbec ztotožnit, přepíšu pasáž v naprosto odlišném duchu, než kam kritik svou připomínkou mířil.

Pokud by tedy něco knize mělo ubrat nějakou tu hvězdičku z hodnocení, byl by to jen doslov Michala Jareše. Psát doslovy k cizí knize určitě není záviděníhodná práce. Upřímně obdivuji kohokoli, kdo se do něčeho takového pustí… ale doslov v téhle knize bylo něco tak strašně mimo… uf…. buď celou knihu vůbec nepochopil (nebo nečetl) on, nebo si já žiju v nějakém svém úplně odstrčeném vyfantazírovaném světě, kde je Haruki Murakami introvertní, plaše působící, tvrdohlavě klidný a (oslí můstek na další knihu) Franz Kafka osamělý, leč vtipný, přátelský a tvrdě pracující muž.

Byla to událost blízká jakémusi zjevení. V angličtině existuje slovo epiphany, které bychom mohli dosti komplikovaně přeložit jako náhlé nazření pravé povahy věci či intuitivní poznání skutečnosti. Zkrátka a dobře se jedná o situaci, kdy se vám jednoho dne zčistajasna objeví před očima něco, co zcela změní váš pohled na všecko ostatní.

POVÍDKY (Franz Kafka)

Po přečtení Kafkova životopisu z pera Reinera Stacha (vizte zde) jsem si musela přečíst svoje nejoblíbenější Krátké povídky od Franze Kafky. Byla jsem zvědavá, jestli v nich tentokrát neuvidím „něco víc“. Jestli mu víc neporozumím, jestli nepochopím něco skrytého atd. atd.

Nepochopila a neobjevila.

K jeho krátkým povídkám jsem se poprvé dostala na střední škole v rámci nepovinné „povinné literatury“. Po klasickém školním odprezentování Kafky jsem doma sáhla po první knize, kterou jsem našla… přečetla první povídku, druhou, třetí… a i když šlo o povídky krátké, vždy jsem musela přestat a trochu se vzpamatovávat z wow efektu (to se mi u nepovinné „povinné literatury“ stalo pak ještě u Evžena Oněgina, na kterého od té doby taky nedám dopustit).

Začala jsem si o něm zjišťovat víc a víc, číst dál a dál a láska byla na světě. Někde se ale asi stala chyba, protože jsem v něm nikdy neviděla toho reprezentanta pochmurné, osamělé a depresivní tvorby, která je mu všude a všemi přisuzována.

Roztržité vyhlížení

Co budeme dělat za těch jarních dnů, které se teď rychle blíží? Dnes ráno bylo nebe šedivé, ale přistoupíte-li k oknu teď, jste překvapeni a tváří se opřete o okenní kliku.

Dole vidíte světlo slunce, ovšem již zapadajícího, na dětské tváři děvčátka, které si vykračuje a rozhlíží se, a zároveň na ní vidíte stín muže, který přichází rychleji za ním.

Potom muž přejde a tvář dítěte je úplně jasná.

Kde je, prosím vás, ten otřepaný pesimismus?

Pasažér

Stojím na plošině v tramvaji a nemám vůbec žádnou jistotu o svém postavení v tomto světě, v tomto městě, ve své rodině. Ani přibližně bych nedovedl říci, jaké nároky v kterémkoli ohledu bych si právem mohl činit. Vůbec nemohu obhájit to, že stojím na této plošině, přidržuji se tohoto držadla, nechávám se vézt tímto vozem, že se lidé tomu vozu vyhýbají nebo si klidně jdou či odpočívají u výkladů. – Nikdo to ovšem po mně nežádá, ale o to nejde.

Vůz se blíží k zastávce, jakási dívka přistupuje ke schůdkům, chystajíc se vystoupit. Jeví se mi tak určitá, jako bych ji byl ohmatal. Je oblečena v černém, záhyby sukně se téměř nepohybují, blůza přiléhá a má límec z bílé krajky s drobnými dírkami, levá ruka je naplocho opřena o stěnu, deštník v pravé ruce stojí na druhém schůdku odshora. Obličej je snědý, nos, po stranách lehce promáčklý, je na špičce široký a zaoblený. Má spoustu hnědých vlasů a na pravém spánku poletující chloupky. Malé ucho jí těsně přiléhá, ale protože stojím blízko, vidím celou zadní stranu pravého boltce a stín na jeho koření.

Tázal jsem se tehdy sám sebe: Jak to, že sama nad sebou nežasne, že má zavřená ústa a nic takového neříká?

(Obě povídky jsou z cyklu Rozjímání, přeložené Vladimírem Kafkou).

Přestože jsem v nich po přečtení Kafkova životopisu nenašla nic nového, jsem ráda, že jsem si je už poněkolikáté přečetla a je mi jasné, že se k nim budu vracet celý život.

JAK NECHUTNĚ ZBOHATNOUT V ROZVOJOVÉ ASII (Mohsin Hamid)

Často si knížky kupuji online (na vkus mého bankovního účtu až moc často!)… a když už na těch jejich stránkách jsem a nějakou tu knížku kupuju, tak se samo sebou podívám, jaké knížky mají v akci, aby mi samozřejmě nic neuteklo. A tak se většinou stává, že ke knížce, pro kterou jsem si do e-shopu přišla, přidám i několik knih v akci, o kterých jsem do té doby neslyšela (a které jsou v konečném součtu dražší, než ta ona kniha, kterou jsem chtěla původně).

To je i případ Jak nechutně zbohatnout v rozvojové Asii, která měla na internetu vcelku dobré recenze, anotace vypadala zajímavě a cena pod 50 Kč přímo neodolatelně.

V tomto případě jsem se svou investicí byla spokojená. Kniha vypráví příběh muže (v celé knize nejmenovaného, označovaného jako „NĚKDO“), který žije v rozvojové asijské zemi (nevíme v které konkrétně) a jeho jediným životním cílem je zbohatnout. Pochází z těch nejchudších možných poměrů a když se s rodinou v dětství přestěhuje do přelidněného obrovského města, kde se chudoba a bohatství denně setkávají, začne si uvědomovat svoji špatnou sociální situaci ještě tíživěji. Za svým cílem si stojí a pro jeho naplnění se neohlíží napravo ani nalevo, nezatěžuje se pravidly morálky a dokonce se nenechá na zcestí svést ani láskou.

Kdo jiný by pak měl napsat příručku o tom, jak nechutně zbohatnout, než NĚKDO? Otázkou pro případné čtenáře je, jestli se mu jeho cíl splní a pokud ano, jestli mu to za to stálo…