Pozoruju z okna svojí stejně starou sestřenku, jak s přítelem pracují na zahradě a přemýšlím o vztazích…
Ne že bych byla takový stalker, ale zvláště při učení mě velmi zaměstnává bezúčelové zírání a pohyb za oknem můj pohled prostě přitáhl. Nevím, jak dlouho jsou ti dva spolu. Buď je to ten samý, s kterým sestřenka byla už před 4 lety a jsou spolu fakt docela dlouho a nebo si vybírá podobné typy a je to nějaký jiný… Těžko říct….
Nicméně situace je taková: sestřenka jezdí na malém červeném traktůrku po zahradě a seká. Přítel zvedá klacky, roští, shrabuje to či ono apod. Sestřenka jezdí rychlostí zhruba 5 kilometrů za hodinu v pravidelných oválech, hlavu skloněnou, pohled upřený před sebe a čas od času zkontroluje nějakou „přihrádku“ po levé straně, lehce za sebou. Přítel má nasazené černé brýle, takže nevidím směr jeho pohledu, nicméně i on se plně věnuje svojí práci. Nemluví spolu, nekoukají se na sebe (ani občasnými pohledy), dokonce ani nepracují „spolu“ – ve stejných částech zahrady.
Za dobu mého dozoru jedenkrát došel benzín. Sestřenice se zvedla, odešla do garáže, přinesla si kanystr, dolila benzín… přítel nastartoval, předal jí řízení a odnesl prázdný kanystr do garáže a oba pracovali dál… V tichu, jen za zvuku sekačky, s vlastními myšlenkami…
Teď si ale přítel dává pauzu. Sedá si na lavičku, vytahuje cíga, zapaluje si a obrací hlavu směrem k mé sestřenici, která stále stejnou rychlostí objíždí své oválky, hlavu skloněnou. A on ji pozoruje, dokud mu neodjede za roh domu…. otočí hlavu před sebe a v klidu si dokouří cigárko, než se vrátí ke své práci…
Když jsem podobnou scénu pozorovala před necelým rokem, kdy prořezávali stromy a nosili odřezané větve do přistaveného kontajneru (příhodně postaveného přímo před mým oknem, u kterého sedím za svým stolem a „vzdělávám se“), nemohla jsem od nich odtrhnout oči. Záviděla jsem jim. Ne ve zlém… jen jsem si přála něco podobného pro sebe. Být s někým s takovou samozřejmostí.
Teď, o několik měsíců později, se na ně koukám taktéž se skoro posvátnou úctou. Dokážou se věnovat své práci. Jsou spolu dlouho, ale je vidět, že se mají rádi. On jí ve svém volném čase pomáhá s prací na zahradě, kde sám nebydlí. Ne jednou, opakovaně, často. Po cigárku se nakonec k práci nevrátil. Vstal, poklidil nářadí, došel si za svou kroužící drahou polovičkou, políbil ji, něco řekl a odešel.
Já nemůžu mít to co oni, protože jsem svým způsobem jako to #štěně. Roztěkaná, provokující, rychle znuděná… Ani kdybych na traktůrku jela po stopadesátépáté, nedokázala bych se tak soustředěně, dlouho a plně věnovat své práci… nepředstírat, že jedu na elektrickém býku (a mávat dokola rukou nad hlavou) nebo podobnou blbost…
Jsem ten typ, který když jde kolem neunavitelného štěněte, které se po hodinách zlobení unavilo a uložilo k spánku, poskočí, vykřikne a začne utíkat pryč, aby se štěně zase probralo… Prostě – komu není rady….
Na mě jsou prostě třeba silné nervy
P.S.: Před dopsáním tohohle nesmyslu se prostor před oknem vylidnil, zvuk sekačky utichl a garáž se zavřela… není třeba se tedy obávat pokračování
svedkyne 