Slevové akce na knihy by měly být zákonem přísně zakázány pod hrozbou fyzických trestů a vysokých peněžních pokut… Když je nějaká podobná slevová akce, tak ve výsledku utratím mnohem víc peněz, než kdyby žádná akce nebyla… Přece si tu knihu totiž musím koupit, za ty peníze…
A tak jsem v rámci takové jedné slevové akce na e-booky koupila (krom jiných i) Brusinky od Barbary Nesvadbové. Samozřejmě ne pro sebe. Já se třepu na dočtení poslední části 1Q84 od Harukiho Murakamiho… ale maminka nemá co číst… a maminka tuze ráda čte o vztazích… Takže jedna a jedna jsou dvě a Brusinky přistály do mého Kindla.
Nemám ráda čekání (asi jako každý)… a i když vynikám v zírání do prázdna a nic nedělání, tak když mám někde na něco čekat, tak radši využiju čas a čtu si (ono je to teď naštěstí docela moderní, takže konečně zapadám!)… a když s čekáním dopředu nepočítáte a neberete si s sebou knihu, aby vás neodradila od učení se do školy, tak potom vezmete zavděk čímkoli… a tak jsem otevřela Brusinky.
Brusinky jsou souborem fejetonů mapující takový typický život současné ženy (a blondýny…. high five)…. Vztahy (partnerské, přátelské, rodičovské, pracovní) hrají prim a Barbara Nesvadbová se s nimi trápí a baví jako každá jiná žena a navíc je umí dobře podat. Jak jsem ke knížce přistupovala s počáteční skepsí, tak jsem se postupně víc a víc bavila. Obdivuju jí, že si troufla jít takhle s kůží na trh… popisovat soukromé příběhy (které si ale prožije každý) nebylo pravděpodobně lehké… ale díky tomu je její humor o to příjemnější, milejší a trefnější. Několikrát jsem svému okolí z knihy předčítala… naposledy včera, v Mekáči, svým dvěma kamarádům. Ale ono je to prostě tak trefné, výstižné a vtipné…. Nemohla jsem si pomoct, no uznejte:
Šli jsme si pustit ke kamarádovi (japonský) film a cestou se stavili koupit si nějaké občerstvení (čti alkohol) a aby to nedopadlo špatně, potřebovali jsme něco do žaludku, protože v práci jsme toho ani jeden moc nesnědli. Zamířili jsme proto do rychlého občerstvení, pánové si objednali nějaké hamburgry či co a já hranolky. Vyšplhali jsme se na barové židličky a poté, co jsme doprobrali (nepřítomné) drahé polovičky, jsem si všimla, že kamarád nějak poctivě prohlíží krabičku, v které původně byla jeho večeře a něco si potichu mumlá. Když si všiml, že na něho koukám, tak nahlas zhodnotil, že zítra nebude moct jíst a že si raději měl dát salát. Otočila jsem se na druhého kamaráda, že si ho začneme spolu dobírat, ale ten začal zkoumat svoji krabičku a vypočítávat, jaké cviky ho zítra čekají, aby ospravedlnil dnešní hřešení….
Krabičky jsem jim zabavila, zakázala jim mluvit (za prvé aby nezměnili téma a za druhé, aby mě z nich neklepla pepka) a v Kindlovi našla příslušnou pasáž:
SVĚT SE POSUNUL
Muži by se nikdy neměli dozvědět, co řeší ženy za jejimi zády. Bavíme se totiž o všem. O tom, jak velký mají penis. Kolik vydrží v posteli. I kolik mají na kontě. Myslela jsem si, že ve schopnosti pomlouvat a do poslední nitě „probrat“ své protějšky jsou ženy jedinečné. Ve své bezbřehé naivitě jsem opravdu věřila, že muži neslepičí. Nedávno jsem seděla v kavárně vedle dvou otců od rodin. Seděli blízko svých kočárků, hlavy u sebe a hlasitě probírali zažívání svých ratolestí. To bych ještě pochopila. Nicméně po chvíli prošla kolem nich dívka, nabízející moučníky. „Viděls ten jahodovej,“ vykřikl černovlasý skoro čtyřicátník a zíral na vozík, jakoby tam měli připoutanou striptérku. „Neblbni, to nemůžeš. Víš, kolik to má kalorií?“
V tuhle chvíli kamarád začal důrazně přikyvovat, ale už se smál, protože pochopil, proč jim to čtu.
napomenul ho s hrůzou v hlase jeho spolustolovník. Černovlasý muž se jakoby zastyděl. Po chvíli však tišeji dodal: „Co kdybychom si ho dali napůl…“
Druhý kamarád vykřikl: „To je dobrý! Že mě to nenapadlo, příště to dáme napůl a bude!“
Následovala chvíle ticha a posléze objednávka onoho inkriminovaného piškotu. A jak tam seděli s kafíčkem a dortíkem, začali rozebírat své manželky. Vím, že poslouchat cizí hovory se nemá. Mně to však nedalo. Dozvěděla jsem se, že partnerka jednoho trpí od poslední středy sexuálním nechutenstvím. Ta toho druhého je prý zase workoholik. Obě však nemají pochopení pro jejich časté bolení hlavy!!!
Tady jsem byla přerušena jejich hlasitým smíchem…. radši jsem se neptala po důvodu… Nemusím vědět všechno, že jo…
Šéfové obou pánů byli po důkladném zhodnocení nesvéprávnými idioty. Pak přišly na řadu hadry. Když začali vypočítávat, ve kterém obchodu mají slevy na džíny a které džíny dělají lepší zadek (protože prý nikdy nevíte, kdo si za vás stoupne na eskalátorech),
„To je ale fakt důležitý vědět!“ vykřikl kamarád
tak jsem utekla. Tiše, opravdu beze slov, jsem se doplížila do své ryze holčičí redakce. Moje kolegyně kouřily, pojídaly Toffifee a rozebíraly čištění septiku. Svět se posunul.
Po dočtení byli kamarádi červení… asi nejen od smíchu. Pochopili.
Barbara Nesvadbová vydala knižní obdobu populárního seriálu Sex ve městě… akorát že takovou uvěřitelnější a v českých podmínkách. Čte se moc hezky. Má příjemný styl vyjadřování, nadhled, humor, nebojí se sarkazmu a ironie (nedělá z čtenáře hlupáky a nebojí se, že by nepochopili).
Tímto se jí omlouvám, za původní odsuzování (vrážím si jednu výchovnou)… a jestli si koupím její další knihu? Jestli bude ve slevě, tak jo….
Kdybyste se taky chtěli začíst a pobavit: http://www.ebux.cz/index.php?bk=827
svedkyne 