Na tuhle knihu pěje ódu celá má sociální síť (tedy skoro – na mém Fb nikdo nečte). Byla tedy jen otázka času, kdy taky podlehnu.
Jak anotace napovídá, jedná se o silný příběh z konce druhé světové války, vyprávěný z úhlu pohledu čtyř hlavních hrdinů, který do sebe nakonec zapadne. Každý z nich si nese svoje tajemství a hrůzy, které prožil nebo byl nucen spáchat. Každý z nich se vypořádává se svým svědomím a svým způsobem cítí vinu za to, že přežil.
Je to zvláštní pocit, vcítit se do příběhu – do žalu hrdinů – kteří přišli o všechno krom svého života, když knihu čtete za slunečného jarního dne v tramvaji cestou do práce, nebo na houpačce na své zahradě, kdy jediný váš úkol je hlídat čas, abyste stihli uvařit oběd pro svou rodinu. Možná je to tím, že moje generace je označovaná jako generace materialismu a konzumního způsobu života, že chceme věci vlastnit a předhánět se v tom, kdo vlastní věc dražší, lepší, hezčí (nebo aspoň podobné články na mě záhadně vypadávají z internetů, novin a časopisů, které mi přijdou pod ruku). Nebo proto, že nepamatujeme nesvobodnou a nedemokratickou společnost (na vlastní kůži). Na druhou stranu ale snad vždycky bylo normální, že jsme se chtěli obklopovat pěknými věcmi, ne? Z toho přeci pochází naše kultura… Nicméně představa, kolik toho ti lidé ztratili, co museli opustit bez naděje, že se k tomu kdy budou moci vrátit, nakolik si museli sáhnout až na dno svých fyzických sil i morálních přesvědčení…. Autorka jejich ztráty prostě popsala tak dobře, až mi bylo stydno za to, co všechno mám a kam patřím.
Konec příběhu není až tak překvapivý díky obálce a názvu knihy, přesto mě dostal. Poté, co autorka čtenáře nechá barvitě projít všemi strastmi s hrdiny románu (některé jsou šikovně jen naznačené, přesto si je čtenář domyslí), totiž dojde k tomu, proč jsou příběhy z této doby tak silné. Obětování se. Přestože hrdinové museli projít peklem, aby se zachránili – často museli zabíjet, krást, utíkat, skrývat se, udávat – když jsou opět postaveni (po tom všem) před volbu a to dokonce těsně před „cílovou páskou“, která by jim mohla zajistit, že se z té války dostanou živí a snad i zdraví, obětují se pro něco nebo někoho, co jim přijde důležitější. A to vám pak nezbude, než na té své sluncem zalité houpačce za zpěvu ptáků číst až do úplného konce, s bradou dole.
Při čtení jsem chtěla dát knížce 4 hvězdičky z pěti, ale nakonec: 5*
svedkyne 