Jakmile na mě z reklam vyskočil název knihy, bylo mi jasné, že si ji dřív nebo později budu muset přečíst. Ještě aby ne. Návštěvy Izraele už jsem musela přestat počítat…
Hned při čtení úvodu knihy mi bylo jasné, že jsem nešlápla vedle. Četla jsem si ho v metru. V dopravní špičce (při návratu z práce). A několikrát nahlas vyprskla smíchy, zapomněla vystoupit (a tedy i přestoupit) a usmívala se celou dobu jak idiot. Po návratu domů jsem navíc úvod předčítala všem živým, chodícím bytostem (tedy i psovi). Ještěže nás doma nežije víc, protože to už bych ten úvod uměla zpaměti.
Nicméně. To už se mi u knihy dlouho nestalo. Moji blízcí zapomněli, jak otravná umím být, když se mi něco moc líbí a chci jim to (pro jejich vlastní dobro) předat.
Pokud by náhodou na tento příspěvek narazil někdo z mých známých, ano, tuto knihu ode mě očekávejte k vašim narozeninám, případně pod stromečkem, pokud se nevídáme tak často.
Ale k věci. V recenzích je Ladislav Zibura chválen za vtipnou a nenáročnou formu a kritizován pro to samé. Je pravda, že někdy mi přišlo, že humor je tam do počtu, aby se neřeklo a měla jsem tendenci autorovi napsat e-mail, v kterém bych mu vysvětlila, jak je to doopravdy. Nicméně s touto mou milou vlastností („všeználek“) se musí vypořádávat jen moje drahá polovička (a nerada bych ho o jeho výsadu připravila)… a hlavně mi došlo, že podobně to mám i já a občas (častěji, než je mi milé), musím ostatním vysvětlovat, že jsem něco myslela jen jako srandu. A do třetice mi došlo, že autor pravděpodobně ví, jak je to ve skutečnosti a udělala bych ze sebe akorát blbce.
Skláním se před autorovou odvahou, trpělivostí, houževnatostí a nadhledem. Přestože moje cesty se s poutí nedají nikterak srovnávat (i když v rámci šetřivosti jsem například v Londýně odmítla platit za veřejnou dopravu i taxíky, takže ho mám dost v nohou a v Izraeli jsem toho dost našlapala díky neustálým svátkům a šábesům, kdy prostě nic nejezdilo, i když jsem na to peníze měla), setkávala jsem se i já s vřelým přijetím od domácích. Ve všech zemích, do kterých jsem se kdy podívala, jsem vždycky narazila na hodné lidi, kteří mi nezištně pomáhali nebo aspoň zlepšili náladu. Přesto bych asi nesebrala odvahu na takovou pouť. I když… možná, jak autor píše v závěru knihy, mi teď ta myšlenka bude tak dlouho hlodat v hlavě, že…
… uvidíme. 🙂
Tak jako tak, nejen úvod knihy mě nezklamal. Když jsem knihu dočetla, a vrátila se do světa mluvících bytostí (a ne stránek), první otázka byla: „čemu ses prosímtě furt tak smála?“
Myslím, že můj poslední příspěvek na blogu o Izraeli byl můj zpackaný výlet k Mrtvému moři. Se škodolibou radostí jsem si v poslední kapitole přečetla, že ani autorovi se u něj příliš nepoštěstilo a že nejsem jediná, kdo si neumí spočítat 2 a 2 dohromady. (Viz Moje pouť (nejen) k Mrtvému moři)
Řidička mě vysadila na checkpointu – právě tam prý leží ony slovutné lázně. Usměvavé vojačky mi daly ledově vychlazenou vodu a popřály příjemnou koupel v moři, na něž měly dokonalý výhled. To ale na mém rozhodnutí nemohlo nic změnit. Po pár minutách se vojačkám naskytl pohled, na který nepochybně vzpomínají dodnes. Vyzáblý mladík si odložil krosnu, strhal ze sebe oblečení, odlepil všechny náplasti a pak se dlouze fotil na samospoušť. Zničehonic odložil fotoaparát a kulhavě se rozběhl vstříc moři. Po pár krocích po mělčině se mohutně odrazil, při dopadu uklouzl na kamenech a skácel se do vody. Sotva z ní vytáhl hlavu, údolím se rozlehl strašlivý, až nelidský řev. Mladík se po čtyřech odbelhal z moře na pláž a začal se zběsile polévat vodou. Pak vyčerpán padl na kameny a těžce oddechoval. Přesně tak vypadala má vysněná koupel. Nejslanější moře světa totiž krvavé puchýře a odřeniny, které pokrývaly celé mé tělo, změnilo v rozžhavené železo.
A co Vy? Už jste četli?
svedkyne 