Návrat ke kořenům… den třetí a všechny ostatní

Původně jsem na třetí den naší dovolené měla naplánováno Mrtvé moře, Masadu, oázu Ein Gedi a možná i Qumran. Před odletem mě totiž můj drahý instruoval, že chce v Izraeli vidět hlavně poušť a nějaký ten křižácký hrad…. a co bych to byla za přítelkyni, kdybych mu nechtěla splnit jeho přání!

Avšak po našem výletu k Mrtvému moři, který proběhl předchozí den (viz https://svedkyne.wordpress.com/2015/07/25/navrat-ke-korenum-den-druhy/), má drahá polovička usoudila, že si pouště užila až dost a na pár let si s tím zážitkem vystačí.

Když jsme se tedy probudili, druhé ráno u našich milých couchsurfarů, mlžili jsme ohledně našich plánů na dnešní den a rozloučili jsme se. Aniž bychom se jakkoli domlouvali, jakmile jsme nasedli do našeho „vozu“, okamžitě jsme vyrazili směr sever a Jeruzalém, poušť a Mrtvé moře jsme nechali daleko za sebou.

Byl to první den naší dovolené, který se nám líbil. Užívali jsme si volnost a pocit, že teď už je všechno jen na nás a na tom, jak si to zařídíme. Teď už se nám konečně začne dařit!

Dokonce i můj drahý, z kterého nevykřesáte emoce ani motorovou pilou, projevil své zalíbení v místech, která jsme navštívili. Nádherná příroda, poklidný způsob života (vyjma silnic), slunce, antické památky…

      

V Haifě, která se měla stát naším domovem po zbytek dovolené, jsme měli pronajatý byt přes airbnb, nicméně jsme nepředpokládali, že bychom přijeli tak brzo, vzhledem k našim plánům na jihu (tj. v poušti) a tak nás nikdo nečekal, abychom se mohli ubytovat. Haifa však byla mým domovem už před dvěma roky na celý jeden semestr, když jsem tam studovala (a začala psát tenhle blog) a tak jsem věděla, kde zadarmo odstavit auto a zabavit se…. na pláži, kde jsem strávila většinu svých studií tam.

A tam se na nás vyplavil další problém… medúzy. Jsem v Izraeli celkem počtvrté. Dohromady několik měsíců. Ale NIKDY jsem tam nepotkala jedinou medúzu, přestože jsem tam ve vodě strávila tolik času, že se divím, že jsem se nestala mořskou pannou… Nějak mi ale nedošlo, že jsem v Izraeli dosud nikdy nebyla v červenci. Tak aspoň ta pláž a sluníčko….

Po pár hodinách čekáme na zakázaném stání na člověka, který nám má předat klíče od bytu. Už jsme tak unavení, znechucení a vyždímaní ze snahy projet městem k místu určení naším „autem“ a nepoškrábat ho při stylu jízdy ostatních řidičů, najít místo určení v samých jednosměrkách, najít místo k zaparkování (které máme v ceně) v nekončící modré zóně pro rezidenty. Začíná se projevovat naše celkové přehřátí organismu, úžeh, lehké spáleniny, únava, jed medúz kolující nám oběma v žilách (nemluvě o trvale zjizvených nohách)…. jediné, co chceme, je zalézt do postele, s nikým nemluvit, na nikoho se nemuset usmívat, nikomu nemuset uhýbat a spáááááát asi tak do konce života.

Nakonec jsme se ubytovali. Po předraženém telefonátu (roaming Izrael vs. Česká republika je pecka), jsme zjistili, že náš domácí vůbec nestihne přijít, ale když už tam čekáme (pár hodin), tak tam pošle tatínka. Vyptali jsme se i na parkování, co jsme měli v ceně (na druhém konci ulice u školy, kde je každý den strážný jen do 4 hodin odpoledne, takže potom je to „naše“) a už ani neřešili, že jedna půlka jednosměrné ulice (kde jsme bydleli) má přikázaný směr nahoru a druhá půlka ulice (kde se nacházelo ono parkoviště) má přikázaný směr dolů a zákaz vjezdu z naší strany. (Pozn. až předposlední den naší dovolené jsme měli tolik síly, abychom prošli a tedy i našli cestu, kterou jedinou se dalo přijet na to parkoviště… byla to 45 minutová procházka… viva la jednosměrky a přikázaný směr jízdy).

Konečně jsme tedy bydleli. Udělali jsme se pro sebe. Konečně jsem mohla odpadnout. S horečkou, zimnicí a křečemi v břiše (způsobené stresem z řízení… poprvé mě z dálnice vytlačil kamion… poprvé mě z dálnice vytlačil autobus… za jeden den mě kvůli ohleduplnému řízení vytroubilo víc lidí, než za celý život kvůli tomu neohleduplnému).

Další den dovolené jsem strávila v posteli. Horečka neustávala. Přestože mi kůže na dotek hořela tak, že byste si na mě mohli ohřát jídlo, cloumala se mnou zimnice, div jsem si nevyrazila zuby. Nesnesla jsem dotek kůže a neudržela v sobě ani polívku.

Dovolenou si je třeba užít a s tímto heslem jsem se odpoledne dala dohromady aspoň natolik, abychom se mohli podívat na Bahai gardens, u kterých jsme bydleli…

Ve chvíli, kdy jsme dorazili ke vchodu (do kterého nás ale nepustili, protože byl celý areál uzavřen kvůli právě probíhající akci) se mi udělalo tak zle, že jsme se museli otočit a místo procházky doslova utíkat zpátky do bytu… Absence pořádné túry mi však nezabránila v tom, si do krve rozdrásat nohy z bot, takže seznam katastrof a zranění šlo od toho okamžiku považovat za kompletní.

Ale… nic se nejí tak horké, jak se to uvaří a i na nezvyklé podmínky jsme si zvykli a nakonec jsme si tu dovolenou užili. Náš byt byl krásný (i když okolí bylo hlučné, ale to už tak v centru velkého města prostě bývá). Podnikli jsme úžasné výlety: na slíbený křižácký hrad do Akka, na libanonské hranice k úžasným modrým lagunám ve skalách do Rosh Ha Nikry. a ke Galilejskému jezeru (abychom se mohli vykoupat bez požahání od medúz).

(zdroj: http://shalomisraeltours.com/rosh-hanikra-grottos/)

Vrátila jsem se dokonce i na univerzitu. Nejdřív jenom abych se podívala a vrátila se tam, kde to stále považuju za svůj druhý domov a potom i abych navštívila Mr. Falafeláka (kuchaře, který se stal mým nejlepším kamarádem na univerzitě před více než 2 roky: https://svedkyne.wordpress.com/2013/06/12/pravda-o-mr-falafelakovi/). A právě cesta na univerzitu a procházka v jejím okolí a návštěva Mr. Falafeláka, který mě poznal ve vteřině, co mě uviděl, přestože netušil, že jsem zpátky v zemi a přestože jsem se z blondýny stala brunetou, byly pro mě ty nejlepší okamžiky naší dovolené.

Naše první dovolená v zahraničí byla katastrofa. Nepovedlo se nám skoro nic z toho, co jsme si naplánovali. Všechno šlo z kopce a naše nervy trpěly. Na zpáteční cestu do Prahy jsme vyrazili tak brzo, že jsme na letišti byli s 6 hodinovým předstihem (hlavně jsme se chtěli zbavit toho prokletýho vozítka). Ale není o čem diskutovat… i když vás štvou lidé svým neohleduplným chováním. I když je problém všechno, co vám přijde normální… ta země je nádherná. Špatné vzpomínky pomalu blednou a zůstávají ty hezké….

Návrat ke kořenům – den druhý

Po velmi náročném příletu a příjezdu do Jeruzaléma se probouzíme druhý den klidní a relativně odpočatí. Večer nám couchsurfeři vysvětlili, jak se to má v Jeruzalémě s parkováním (všude modré zóny pro rezidenty) a tak se poctivě oblékáme (protože dnes máme v plánu navštívit mnohá náboženská místa) a vyrážíme k našemu super vozu (LOL). Jediná šance, jak neutratit veškeré naše peníze na suvenýry za parkování, je odjet s autíčkem z Izraele. Ano. Přesně tak. Jediné neplacené parkování, které nám večer našli naši milí couchsurfeři, nebylo na podrobné a přehledné mapě Izraele, kterou jsem si stáhla.

Zoufalá doba si žádá zoufalé činy (to by vlastně mohlo být motto celé naší dovolené) a tak s naším pouštním korábem vyrážíme na parkoviště. Bez navigace se samozřejmě po pár metrech ztrácíme, ale udržujeme aspoň dobrý kurs (plus mínus), takže nakonec dojdeme na místo určení. Krásné, poloprázdné, obrovské parkoviště. Našli jsme ho. PARÁDA! Jenom… kdybyste byli vjezd na parkoviště… kde byste asi tak byli? Nebudu vás napínat… nenašla jsem ho… takže jsme auto odstavili do nějaké vedlejší ulice, která mi připadala, že je taky bez placení, a vydali jsme se k tramvaji, abychom se dostali zpátky do centra Jeruzaléma (ve kterém sice bydlíme, ale naše autíčko očividně ne).

Už jsme byli na dobré cestě. Auta jsme se zbavili (tak, abychom neplatili za parkování, případně za rituální spálení vozu, které jsme oba nemohli vyhnat z našich snů), stáli jsme na správné tramvajové lince (mají tam jenom jednu, tak to zas tak velký goal nebyl) a dokonce jsme i měli dostatek peněz na lístek. Tentokrát (a to by hádám málokdo z vás vymyslel,) jsme totiž měli peněz moc. Do tramvaje nemůžete nastoupit bez lístku, ale lístek vám prodá jen automat na mince. Ale vzhledem k tomu, že jsme v zemi jen pár hodin, žádné mince ještě nemáme. Vydáváme se tedy k centru Jeruzaléma pěšky a doufáme, že potkáme nějakou sámošku.

Když jsme ušli vzdálenost jako z Hájů na Roztyly, zaznamenali jsme v našem okolí pána, který vypadal jako turista (velký, světlý, zrzavý s Ray Bany) a přesto klidný a apatický jako místní (než se dostanou do auta a k dosahu klaksonu). Neváhala jsem a zeptala jsem se ho na nejbližší obchod s čímkoli. Pán nás po vyslechnutí naší historky poslal do ultra-ortodoxní čtvrti a my poslušně šli dál a dál (a dál a dál od našeho cíle). Po koupení jedné malé lahve Fanty jsme se opět vrátili k tramvajové lince a konečně si koupili lístek zpět do centra Jeruzaléma.

Vzhledem k nepřítomnosti navigace v našem voze a zejména vzhledem k mému orientačnímu smyslu, usnesli jsme se, že bude zapotřebí koupit si datovou kartu do našeho telefonu a navigovat se aspoň pomocí něho. Opět nám pomohli naši couchsurfaři a po rozsáhlém googlování nám vysvětlili, že se musíme zastavit na centrální poště a tam nám ji prodají za 20 až max. 50 šekelů… Po pár špatných odbočkách jsme tedy našli hlavní poštu a sedli si v ní tak na hodinku (než jsme přišli na řadu). Vsadím boty, že nám paní za přepážkou rozuměla zhruba každé 15. slovo, nicméně nám zvládla říct, že pro nás žádnou sim kartu nemá. Vyrazili jsme tedy na jinou poštu, na které nám zase paní vysvětlila, že takové služby mají jenom na hlavní pošty (z které jsme ovšem právě přišli). Zastavili jsme se proto ještě ve směnárně, kde pán dlouho koukal do počítače a snažil se nám najít nejvýhodnější nabídku. Jeho snahy jsme si velice vážili… dokud nám nesdělil, že nejlevnější možnost, kterou nám může nabídnout, stojí 90 šekelů (tj. asi necelých 600,- Kč), což se nám za internet na necelý týden úplně dávat nechtělo.

Dost administrativě a vzhůru za kulturou a památkami… Po pár hodinách chůze se ukázalo, že suvenýry na trhu v Jeruzalémě nekoupíme (jak jsem měla v plánu), protože můj druhý nesnáší tyhle typické (úžasné, kouzelné) trhy (plné fantastické atmosféry). Na chrámovou horu se nedostaneme, protože je kvůli Ramadánu zavřená. A procházet starým městem a vyhnout se trhům je nemožné. Když k tomu připočteme, že jsme dnes už ušli úctyhodný počet kilometrů (ještě než jsme se do města vůbec dostali), rozhodli jsme se to zapíchnout a vypravili se zpět hledat naše auto.

Problém byl v tom, že i když bydlíme (resp. naši couchsurfaři) na úžasném místě, nemůžeme tam zaparkovat -> nemůžeme si jen tak přijet odpočinout/zdřímnout. Při vymýšlení místa, kam bychom se na pár hodin uchýlili, než se budeme moct vrátit „domů“, jsme se usnesli, že by bylo fajn, vyrazit k vodě. Jsme přece na dovolený. A nejbližší voda u Jeruzaléma je Mrtvé moře. Vyrazili jsme tedy zpátky k nám domů (bez navigace), já zaparkovala na čtyřky a můj drahý se vydal sbalit plavky a ručníky…

Po cestě nám střídavě zalehávaly uši (nejen kvůli troubení, že zdržujeme provoz, když se naše super kára táhla do kopce svou klasickou rychlostí 20km/hod.), ale výhled byl úžasný. Poušť byla tak rozpálená, že písek byl bílý skoro jak sníh. Ne červený, ne oranžový, ale bílý. V dálce jsme tu a tam zahlédli beduíny pasoucí svá zvířata, u cesty potkávali velbloudy „zaparkované“ pro turisty… Krááása.

K první pláži jsme přijeli přesně půl hodiny před její zavíračkou… tak jsme jeli dál, že jo… Od kamarádů vím, že sice se vyplatí jít na placené pláže, ale ty nonstop a free tam jsou taky. A když zavírají, tak nám vlastně ani nic jiného nezbývá…

O hodinu a bezpočet kilometrů později si začínáme nadávat, že blbější nápady, než máme my, asi nemá nikdo. V průvodci a na Googlu psali o několika plážích u Mrtvého moře… my potkali dvě… jednu těsně před zavíračkou a druhou už zavřenou. Po další půl hodině vidíme malý plácek a na něm zaparkované auto. Mrtvé moře nadohled, v okolí nikde nikdo a my už unavení. Neváháme a parkujeme vedle autíčka, sbíráme své saky paky a vyrážíme pouští k moři.

Realita je taková, že to hrozně páchne. A je to skoro vařící. A přes šutráky se tam nedá ani pořádně vlézt. Ale je to Mrtvé moře a my jsme turisti. Jinými slovy nemáme na výběr. Dobelháme se až k jakési pláži, sundáme oblečení a převlékneme se do plavek (poušť má tu výhodu, že tam skoro na nikoho nenarazíte). Vlezeme do vody, trochu si zanadáváme, uděláme každý jednu fotku, převlékáme se do oblečení a jdeme zpátky. Nahoru. Do kopce. Pouští. V plném slunci. V žabkách. Kdyby blbost nadnášela, nepotřebovali bychom letadlo.

Vzhledem k mé náboženské laxnosti jsem nad proroky nikdy nepřemýšlela… ale… cestou od Mrtvého moře jsem pocítila obdiv k Moježíšovi. On tam ten chlapák v poušti pochodoval jak dlouho a přežil to! Já, které začíná být teplo kolem 35°C ve stínu jsem se plížila k autu krok sum krok rychlostí želvy a modlila se, abych to zvládla dojít, nebo abych umřela rychle a bezbolestně. Mému drahému se asi 6 metrů před autem rozbila žabka. Než si ji opravil, tak jsem ho došla. Chtěla jsem se zastavit a počkat na něj, vážně. Miluju ho. Ale… bylo to 6 metrů od stínu. JEDINÉHO stínu, který existoval na tomhle světě. Nejsem na to hrdá, ale šla jsem dál. Poušť je mrcha.

Nicméně potom, co jsme se vzpamatovali v autě z našeho skvělého výletu, jsme se vydali na zpáteční cestu ke couchsurfarům. Vyšlo nám to časově krásně, takže jsme mohli rovnou zaparkovat. Byla to naše druhá noc u couchsurfařů. Viděli nás po druhé v životě. A nevím, co byl pro ně horší pohled… jestli když jsme přijeli včera, totálně zničení z naší smůly, letiště a toho, co oni nazývají autem, nebo dnes, kdy jsme ušli asi jeden trilion kilometrů po městě, nic nevyřídili, tolik toho neviděli a udělali si puťák na poušti.

Aspoň ta nevědomost je krásná… člověk mohl jít každý den spát s naivní představou, že druhý den už bude líp… lepší totiž nevědět…

Návrat ke kořenům

Tak přesně po dvou letech a jednom měsíci jsem se vrátila zpátky do Izraele… Předcházely tomu desítky hodin plánování, čtení průvodců a Twitterových účtů izraelské armády a hlavních novin + vyslýchání známých, co tam stále žijí, o bezpečnostních rizicích. Zdálo se, že jsem připravená na všechno.

Chyba lávky!

Chtěla jsem svému drahému ukázat, proč o té zemi tolik mluvím, proč mě to k ní tolik táhne (přestože nejsem ani žid, ani muslim a už vůbec ne křesťan) a o čem to všechno bláznění vlastně je.

V rámci plánovací horečky jsem sehnala couchsurfery bydlící na naprosto ideálním místě v centru Jeruzaléma, 5 minut pěšky od Starého města. Našla jsem úžasný, dokonalý a celkem i levný byteček v Haifě, pár metrů od místní dominanty – Bahai gardens. Objednala jsem auto z autopůjčovny, včetně pojištění, klimatizace a GPS navigace. Uzavřela jsem zdravotní pojištění. Zaregistrovala nás do databáze cestovatelů vedené Ministerstvem zahraničních věcí. Směnila jsem dostatečnou částku peněz na izraelské šekely. Vytiskla mapu s barevně odlišenými místy zájmů, které hodlám navštívit. Nakonec (pár hodin před odletem) jsem dokonce i zabalila kufr…. ale NIC mě nemohlo připravit na to, co následovalo…

Den první

Zajištěný odvoz na letiště nás vypustil vstříc svému osudu na Letišti Václava Havla a my se vydali na povinné bezpečnostní pohovory před letem. Možná bylo podezřelé, že jsme tam skutečně byli o více než 3 hodiny dříve (zkušenosti), nebo že mám v pasu jenom izraelská razítka (a vízum). Možná jsem projevila až příliš entuziasmu, ale šli jsme na pěkně podrobnou kontrolu, kdy nám pán projel zavazadla ještě předtím, než nám vůbec vytiskli palubní vstupenku. Ale vesele dál!

O pár hodin později očima probodáváme letištní personál. Touhle dobou už jsme měli sedět v letadle a ať se rozhlížíme jak chceme, žádné letadlo se k naší odletové bráně ani nepřiblížilo. Pomalu se mi svírá žaludek, protože myslím na to, že po přistání máme jenom hodinu na to, abychom si podle předem smluveného času vyzvedli pronajaté auto…

Když přistáváme v Tel Avivu už je nám jasné, že nestíháme. Vzdáme proto marný boj s časem a ani se nesnažíme dostat na správnou pobočku, ale chceme to vyřešit přímo na letišti. Po vystání šílené fronty a vysvětlení situace však paní s omluvným úsměvem krčí rameny a omlouvá se, že jí to mrzí, ale žádné auto nám nedá.

BAM. První facka.

V ČR je samozřejmě národní svátek, takže volat sem a žádat o pomoc českou pobočku by byl holý nesmysl. Chvíli si tedy dovolím panikařit a propadám čirému zoufalství na letištní sedačce. Nepodařilo se nám najít ani stánek, ve kterém bychom si koupili izraelskou simku a mohli tak zavolat alespoň couchsurfarům do Jeruzaléma, že budeme mít zpoždění (vzhledem k tomu, že nemáme auto)…

Panika střídá vztek a tak bojovně vyrážím opět k přepážce, kde už sedí jiná paní. Spustím kulomet vysvětlování a přidám špetku zoufalého výrazu (možná ta špetka byla trochu větší…). Paní přemýšlí a napadá ji řešení a tak začínáme jednat…. Nové řešení nás stojí 173 dolarů, ale auto máme a vesele jedeme směr Jeruzalém (teda až poté, co jsem jako řidič předvedla slušnou show na výdeji auta a v podzemním parkovišti hledala 20 minut výjezd… možná jsem měla zůstat u blond barvy!)

Totálně zdevastovaní si jedeme v tom malém bílém prdítku, co nám na letišti dali (pozn.: v Izraeli v naprosté většině převažují bílá auta, občas se objeví i černá) a divíme se stavu vozidel, které na silnici potkáváme. Jsme na cestě dobrých 80 kilometrů, je čilý dopravní ruch a ještě jsme nepotkali vozidlo, které by nebylo obouchané, slepené izolační páskou, nebo s naprosto kompletní karosérií. Co je nám ale do ostatních, že… a vesele si jedeme dál…. dokud se nepřiblížíme k Jeruzalému. Můj drahý to později zhodnotil tak, že pokud je v Izraeli placka, tak tam ani pes neštěkne a jakmile je to kopec jak blázen, postaví tam město… to sedne i o Jeruzalému… takže jak se tak blížíme, naše prdítko zpomaluje a vypadá to, že každým okamžikem i zastaví. Před očima začínám vidět hvězdičky a vybavují se mi útržky slečny za přepážkou, co nám auto sjednávala, o nějakých 500 dolarů pokuty za jakékoli poškození vozidla.

Když se pomalu začnu obracet na víru (v té oblasti nejdostupnější – nejhlasitější), uvědomíme si, že autíčko je naprosto v pořádku. Jen má tak slabý motor, že dává kopce se stejnou elegancí, s jakou já zvládám schody směrem vzhůru (tj. s téměř nulovou). Necháváme na sebe troubit a pohybujeme se směrem k cíli rychlostí 20km/hod.

 vs. 

Pro ještě intenzivnější zážitek z Izraele nám samozřejmě paní na letišti sdělila (tu veselou novinku), že přestože mám moc krásně vytištěné informace o autu, které jsem si rezervovala dopředu (s klimatizací, navigací, motorem apod., tak naše vozidlo žádnou navigaci nemá. Ale můžeme si ji za krásných 90 dolarů na týden přikoupit (což jsme němým pohledem s drahou polovičkou, šmahem odmítli)…. Takže si to šineme na místo určení rychlostí 40 km/hod. (nahoře už to tak prudké nebylo) a já lovím v paměti, kde bych asi tak měla zatočit a kterou ulicí se kam dostanu…

Nicméně, má paměť mě asi poprvé v životě nezklamala a skutečně jsme dojeli na místo určení na první pokus. Jenže nebylo kde zaparkovat. Všechny místa široko daleko byly na placené zóně a navíc plně obsazeny… takže jsme jeli dál a s hrůzou v očích si všímali, že tam jsou jen samé jednosměrky a tak se každým metrem víc a víc vzdalujeme od místa určení a naše šance, že ho ještě někdy najdeme, výrazně klesají.

Po asi půl hodinovém bloudění Jeruzalémem se nakonec dostáváme (znovu) do oblasti, kam máme namířeno, odstavujeme vozidlo (pravděpodobně někam, kam bychom neměli, ale zoufalství je zoufalství) a vydáváme se hledat dům couchsurferů. Nacházíme ho relativně snadno, nicméně jména na zvoncích jsou psány pouze v hebrejštině a my ani netušíme, v kterém patře naši noví domácí bydlí. Takže procházíme domem nahoru a dolů a doufáme v zázrak.

Ten se objevil v podobě mladého muže v trenkách a tričku, který rozevřel dveře a postavil se před ně. Zkusila jsem štěstí a oslovila ho a on to byl skutečně náš couchsurfer. Asi na nás po tom všem nebyl zrovna nejlepší pohled, protože se nás hostitelé hned po představení ptali, co se stalo. Shrnula jsem tedy naše dosavadní dobrodružství do pár vět a milý couchsurfer se začal obouvat, že jde s námi hledat, kam jsme zaparkovali auto a pomůže nám najít nějaké parkování….

O hodinu později už jsme usínali v pracovně našich drahých hostitelů a doufali, že jsme si na začátek vybrali všechno špatné a teď bude už jen líp…

Chcete pokračování?

Rýmička z Dejvic

Náhoda tomu chtěla, abych se vrátila trochu v čase a já si pročítala svoje dřívější příspěvky, které jsem psala z Izraele (o Izraeli)… narazila jsem i na osamocený článek, který psal můj kamarád a spolužák a připomněl mi historku, která tam byla zdrojem našeho dlouhého veselí…

„Takže když bych měl popsat náš pobyt v Haifě, tak nesmím zapomenout na naší první společenskou hru pro tři lidi až dvěstětisíc obyvatel. Pojmenoval jsem to „rýmička z Dejvic“. Princip je snadný infikuj co nejvíce spolužáků v co nejkratší době (Američani jsou za dva body).“

Když jsme po týdnu stráveném v Jeruzalémě přijeli do našeho konečného cíle – na univerzitu v Haifě, byli jsme vyčerpaní. Chtěla jsem kamarádovi ukázat co nejvíc šlo z mého milovaného Jeruzaléma, takže jsme každý den měli hodně programově našlapaný (ráno začít na kolotočích a houpačkách na dětském hřišti a pak se přesunout do centra starého Jeruzaléma, kde bylo nutno navštívit všechny památky a všechny čtvrti a večer absolvovat minimálně jednu párty a vypít kolik alkoholu se do nás vejde). Navíc, přestože je v Izraeli PODSTATNĚ tepleji, než u nás v ČR, tak ani v únoru to tam není vyloženě na plavky, takže to skončilo víc než typicky…. rýmičkou.

Pamatuju si, když jsme druhý nebo třetí týden seděli ve třídě na pravidelné hodině Ženy v Izraeli a já nenápadně posmrkávala (což asi Američané nedělají, protože po každém vysmrkání se po mě pobouřeně podívali). Snažila jsem se u toho vypadat děsně nad věcí a pokud možno dokonce i elegantně, protože po levé straně o tři lavice dál seděl ON… mého srdce šampion. Dala jsem mu přezdívku arabský krasavec. Sice to byl Američan (dokonce s tak silným americkým přízvukem, že mu bylo těžké rozumět), ale byl vysoký, s dokonalou postavou, opálenou pletí, tmavými vlasy, velkýma hnědýma očima a černým „plnovousem“. Absolutně mimo můj typ (tímto mávám svým případným čtenářům, kteří mají blond vlasy a světlé oči a nenápadně mrkám). Nicméně tenhle kluk měl prostě něco do sebe, což mi potvrdila i kamarádka, které jsem zaslala jeho fotku a která následně změnila jeho přezdívku z arabského krasavce na arabského hřebce….

Takže tak sedíme ve třídě, já velice elegantně smrkám, nevšímám si opovržlivých pohledů svých amerických spolužáků a ve volných chvilkách velice nenápadně pokukuju směrem doleva a dozádu… Když v tu chvíli se mi chtělo kýchnout… Zarazila jsem se a snažila se odreagovat, protože moje kýchání je ještě hlasitější, než můj smích… na střední, když moji kamarádi postřehli, že se mi chce kýchnout, tak si všichni, co seděli přede mnou, dali hlavu na lavici, aby je nesrazila tlaková vlna…. U kýchání rozhodně elegantně nevypadám (jakože ani u smrkání asi ne, ale dokážu si to aspoň namluvit). Jenomže odreagování nepomáhá a já nasávám vzduch do plic a kýchnu. Katastrofa!

Jenže hned asi 3 vteřiny poté, když už jsem začínala propadat panice, kýchnul i ON… arabský hřebec. S kamarádem, s kterým jsem zrovna probírala své hluboké city k arabskému hřebci a popisovala detaily ze svatby, kterou určitě budeme jednou mít, jsme se na sebe podívali a vyprskli smíchy. K našemu údivu se začala smát celá třída….

Je to tady! Jsem populární! Dokážu rozesmát plnou třídu Amíků! Jsem vtipná a oblíbená! Juchů!

Pocit výjimečnosti mi vydržel jen pár vteřin, než jsme pochopili, že profesorka, které náš český koutek dosud nevěnoval příliš pozornosti, omylem na tabuli promítla obrázek penisu….. Takže si nikdo nevšiml mého osudového propojení s arabským hřebcem! Nikdo nás nepodezřívá, že jsme spolu strávili noc a já ho při ní nakazila svou rýmičkou…. Zase budu neviditelná….

Přestože arabský hřebec po několika měsících zaregistroval, že existuju, za celý půl rok se mi podařilo s ním prohodit jen 4 věty…. kterým jsem díky jeho přízvuku nerozuměla, ale usmívala jsem se a kývala… zbytečně. Oba jsme tak přišli o dokonalou svatbu, kterou jsem nám naplánovala.

Kibbutz

     Před pár týdny jsem @AndrzejBY slíbila, že jakmile bude chvilka času, napíšu něco o kibbutzích (správné skloňování kibbutzim). Takže… kdo si počká, ten se dočká (pokud mám světlou chvilku a nezapomenu).

     Pár kibbutzů jsem v Israeli navštívila a učila se o jejich původním významu. Když se totiž dnes pojedete do kibbutzu podívat, nenajdete to samé „společenství“ jako v jejich začátcích. Když jsem přijela do Israele poprvé, průvodkyně nám je přiblížila jako jedinou fungující socialistickou společnost. Kibbutz je totiž socialistická vesnička, kde všechno patří všem, kde neexistuje soukromé vlastnictví a všichni si jsou rovni. Sledovat dokumenty z doby vzniku kibbutzů byl pro člověka z postkomunistické země, navíc spíše pravicově zaměřeného, velký oříšek. Naše profesorka byla nejen feministka, ale i hrdá kibbutznice. Dmula se pýchou při záběrech jakýchsi spartakiádních cvičeních a mě se přitom otvírala kudla v kapse… ale to odbíhám.

     Kibbutz původně vznikal jako zemědělská vesnička, ale když začaly (především v tzv. druhé vlně) emigrovat do Izraele především ženy z východní Evropy, byly zklamané a rozhořčené. Psal se nějaký rok 1922 a ony čekaly, že při zakládání nového státu budou stát bok po boku mužům a pomáhat vybudovat něco z ničeho. Všeho nechaly, opustily své drahé doma, zavedené kruhy a majetek a vyrazily do Palestiny, kde byly přijaty, ale zařazeny (když měly trochu štěstí) akorát tak do kuchyně a prádelny…

     První průkopnice (např. Hanna Maisel) začaly studovat zemědělství ve Švýcarsku a Francii a poté se vrátily do Palestiny, aby mohly své znalosti předat dál. Byla otevřená první škola pro ženy, kde se mohly učit o zemědělství a zapojovat se do všech oblastí života na vesnicích – v kibbutzích. Kibbutz se tak začal formovat jako naprosto rovnostářská jednotka, společenství lidí na sobě ekonomicky nezávislých. Různé kibbutze vznikaly čistě stylem pokus-omyl. V jednom se svobodně rozhodli, že nebudou mít děti, protože to by je zdržovalo od práce… 

     V jiném kibbutzu si uvědomovali, že děti jsou potřeba… jak to ale zajistit, aby se ženy nemusely stáhnout z práce kvůli starostem o děti? Řešení bylo nasnadě… děti budou patřit všem, stejně jako všechno ostatní. Žena tak přijela z porodnice a okamžitě své dítě odevzdala „profesionálním matkám“, které se tak živily a odešla znovu pracovat, jak byla zvyklá do té doby. Viděla jsem dokument o muži, který vyprávěl, jak mu otec chtěl dát jméno po svém otci (tedy jeho dědečkovi). Jeho soused s tím však nesouhlasil, že je to ošklivé jméno a nechal všechny kibbutzníky hlasovat o tom, jestli se novorozený má jmenovat po svém dědovi a nebo po něm (sousedovi)… kibbutzníci odsouhlasili, že po sousedovi a vlastní otec do toho už neměl co víc kecat.

     Děti žily odděleně od rodičů a rodiče viděly jen hodinu-dvě denně. Pokud jim někdo přivezl dárek ze zahraničí (např. babička přivezla svetr z Ameriky pro svou vnučku), mohla ho chvíli nosit a pak ho dala někomu dalšímu. Svetr takhle koloval, ona ho viděla na ostatních dětech, ale k ní už nikdy dokolovat nesměl. Atd. Atd. Atd.

     Dneska jsou kibbutze skoro normální vesnice, které se stále ve většině případů zaměřují na zemědělství. Pořád žijí na socialistickém modelu, kdy všechno patří všem, ale už není doveden až ad absurdum, jako kdysi. Pro mě to byl děsivý exkurz do minulosti připomínající mi komunismus v České republice a ještě děsivější pokus s výchovou dětí.

Poturečtěnej horší než Turek…

Nemám ráda konvertity. V jakémkoli toho slova smyslu.

Na mezinárodní škole jsme měli spoustu Židů, kteří kvůli své víře přijeli do Izraele (ne kvůli tomu, že by se do té země zamilovali, jako jedna bláznivá Češka). Na mě bylo očividně nějak vidět, že Židovka nejsem. Nikdo o tom nikdy nepochyboval a rovnou se mě ptali, proč jsem tam přijela „vždyť ty nejsi židovka, nebo?“. Moji mezinárodní (= američtí) spolužáci ale židé byli. V každém dveřním rámu v Izraeli máte takovou „krabičku“, která (předpokládám) obsahuje modlitbu. Té krabičky se dotkly a políbily ji jen dvě skupiny lidí: ortodoxní věřící a noví věřící (konvertité)… víte proč? Tyhle dvě skupiny se od sebe zas až tak moc neliší.

Po spoustě a spoustě událostí, jsem se v Izraeli tak lehce zakoukala do jednoho svého spolužáka – Američana. Mě to překvapilo nejvíc a tři měsíce jsem marně hledala důvod, proč se mi líbí (jeho vychrtlá, příliš vysoká postava, odstáté uši, vysoké čelo, zapadlé oči neidentifikovatelné barvy daleko od sebe, velký nos, křivé masité rty a krk s obrovskou jizvou totiž nenasvědčovali ničemu, co by se dalo nazvat přitažlivým). Nicméně výše zmíněný se mnou nechtěl mít nic společného a já si lámala hlavu proč (protože to on mě donutil si ho všimnout a zahrnoval mě komplimenty)… Do lámání hlavy jsem zahrnula i Američanku, která to jednoho dne rozsekla. „Hele ty, ví on, že nejsi Židovka?“ Já: „jo, řekla jsem mu, že jsem pohan.“ Američanka s obočím významně zvednutým „aha…“

Tuhle jsem Mr. Falafelákovi (všem 😀 ) vykládala z rukou. Poslušně mi postupně vkládali svoje ruce do mých a čekali na můj verdikt. Za ta léta, co to dělám jsem se setkala s mnohými reakcemi, ale reakce Abeda (araba, který nově konvertoval k židovství) mě lehce vyhodila z míry. Velice potěšeně jsem mu sdělovala, že ho čeká dlouhý a zdravý život a jeho reakce byla smutná. „Vážně?“ ptá se… „a může se to změnit? Můžu třeba onemocnět?“ – já se zarazím a ptám se proč se ptá, že by měl mít radost, že má jednu z nejdelších čar života, které jsem kdy viděla – což ho očividně ještě víc rozesmutnilo… Do odpovědi se mu moc nechtělo, ale nakonec z něj vypadlo „Když já bych chtěl vidět Boha. Moc se těším, až ho poznám. Nechci být dlouho na tomhle světě, chci se sejít s Ním“.

A i moji Američanku to zasáhlo… připravovala se na svoji roli manželky. Židovské manželky. Trávila většinu času v rodině svého přítele a začala si osvojovat místní názory. Společně jsme se učily základy hebrejštiny a když jsem jednou místo hebrejského slovíčka použila arabské, zarazila se a ptala se mě, co to bylo za jazyk. Odpověděla jsem, že arabština, že mě moji drúzští přátelé začali učit arabsky. Její reakce byla nepřiměřená a nenávistná. Natolik, že se sama zarazila. Překvapilo jí to. Sedla si a uvědomila si, že se z ní stává rasista. Díky tomu se to snažila zarazit a já jí začala seznamovat se svými skvělými – arabskými – kamarády…

Na začátku svého pobytu v Haifě jsem se kamarádila s jedním Couchsurfařem. Společně jsme chodili ven, ukázal mi nejlepší podniky, u něj doma jsme vařili a dívali se na filmy a hráli si s jeho kočkama (do té doby, než on finálně pochopil, že se mnou nic mít nebude a já než finálně pochopila, že nechce být jen kamarád). Povídali jsme si i o víře. On byl ateista a mě to nepřestávalo udivovat a vyzpovídávala jsem ho… já naopak byla první pohan, se kterým se kdy setkal a vyzpovídával on mě. Moje víra se mu zalíbila a ze srandy říkal, že se ho snažím přesvědčit na svou víru. Zděsila jsem se a vysvětlila jsem mu, že se snažím o pravý opak… čím víc věřících, tím víc problémů. „Zůstaň u svého ateismu, já zůstanu u svého pohanství… a dej ty ruce pryč“ 😀

 

Pravda o Mr. Falafelákovi

Píšu seminárku na občana proces, mám na sobě firemní (pracovní) tričko Mr. Falafeláka a hraje mi tu CD se „španělskou hudbou“… na CD je napsáno „happy birthday“ a smajlík a dostala jsem ho k narozeninám od koho? Ano od Mr. Falafeláka (Itala). Stýská se mi. Potřebuju si trochu od seminárky odpočinout (už mám napsanou první větu!), tak vám vysvětlím, kdo je to Mr. Falafelák – s Američankou a Ruskou nejzmiňovanější osoba z Izraele na mém Twitteru.

Mr. Falafelák je de facto 7 různých osob. Mr. Falafelák je totiž taková zastřešující přezdívka. Když jsme se spolužákem přijeli na Univerzitu v Haifě, zapamatovali jsme si z úvodní prohlídky jen jednu informaci: kde je nejlevnější jídlo. Pokud budete mít cestu kolem, je to v hlavní budově (která je samozřejmě nejdál od kolejí a nejvýš, takže musíte vyjít odhadem jeden trilión schodů) v podzemí. Je to celé jedno patro – velká jídelna, stánek (něco jako v menzách, školních jídelnách a tak), kde 2-3 pánové prodávají falafel, hranolky, šavarmu a já nevím co ještě; stánek, kde 1 pán prodává pizzu a menší supermarket, kde prodávají 3 lidé kde co. A my tam chodili denně. Denně jsme se postavili do fronty, spolužák si denně objednal falafel a já si denně objednala hranolky. Prodávali to tam 2 týpci. Jeden takový starší, šedivý a seriózní pán, druhý mladý, hoooodně tmavý, usměvavý a ukřičený. A já byla blondýna (= přírodní úkaz). Mě si tam pamatoval každý a když si mě někdo nepamatoval, znamenalo to, že mě ještě neviděl.

Po asi 3 dnech si pánové všimli, že tam chodíme každý den a každý den si dáváme to samé. Já se navíc pořád usmívala a odpovídala na vtípky toho mladšího (který nás od druhého dne provolával za nejlepší kamarády – což, jak jsem o pár dnů později se zlomeným srdcem zjistila, prohlašoval o všech). Nicméně stále nešlo přehlédnout, že chodíme opravdu každý den a vždy si dáváme to samé. Neznali jsme, jak se pánové jmenují a navíc s náma komunikoval hlavně ten mladý – začali jsme mu tak říkat Mr. Falafelák, protože dělal nejlepší falafel v okolí (http://cs.wikipedia.org/wiki/Falafel).

Čas ubíhal… jeden týden za námi, druhý týden za námi, třetí týden za námi a my neochvějně každý den, když měli otevřeno, stáli ve frontě a dávali si svoje oblíbená jídla. Mr. Falafelák s náma začal vtipkovat víc a víc, začal nám automaticky dávat dvojnásobné porce za stejnou cenu, už jsme nemuseli čekat ve frontě, ale když jsme přišli, nechal čekat klidně 5 lidí co přišli před náma a poslušně čekali ve frontě a nandaval nám jídlo (už bylo zbytečné se ptát, co si dáme). To zaimponuje každému – no ne? Mr. Falafelák se nám tak postupně dostával pod kůži a my jemu. Dělali jsme společně vtípky, já jim koupila vánoční řetězy na zvelebení stánku (které jim šéf zatrhnul hned druhý den)… začali jsme se poznávat.

Po pár týdnech už přestával být seriózní i druhý „Mr. Falafelák“. Začal s náma mluvit, vyprávěl o svých italských kořenech a k mému překvapení mi začal vyprávět sprosté vtípky (s naprosto seriózní tváří). Od toho už bylo jen krok, abychom se stali skutečnými kamarády. Začali jsme poznávat jejich kamarády, rodinu, manželky, děti… trávila jsem v jídelně veškerý volný čas (navíc tam měli fungující internet, což se o mém pokoji na kolejích říct nedalo). Postupem času jsem se stala „součástí jídelny“. Za jídlo a pití už jsem dávno nemusela platit, ale vždycky jsem něco přihodila do jejich skleničky se spropitným. K jídlu jsem si nechodila sednout, ale vyhoupla jsem se na jejich jídelní pultík, abych s nima při jídle mohla mluvit… a mluvili jsme o všem.

Nejen že si jiní pravidelní návštěvníci i návštěvníci náhodní začali všímat, že už jsem víc „jeden z nich“, než normální „konzument“, ale začali si toho všímat ostatní zaměstnanci tam a k naší oboustranné nelibosti i jejich šéfové (kteří mě z pochopitelných důvodů neměli rádi, protože jsem je prostě vyrušovala při práci). Nicméně už bylo pozdě. Už jsme se znali jmény, měli na sebe telefonní čísla a facebooky (přestože jsme nic z toho nemohli používat kvůli extrémně žárlivým manželkám). Trávila jsem s nimi jejich pauzy – s postarším Italem při jídle, s mladším Maročanem na cígu vzadu na parkovišti.

A začala jsem se seznamovat i s ostatními. S Gerevem (nemám nejmenší tušení jak se jmenuje… Arab, hrozně pracovitý, který neumí skoro anglicky. Gerev znamená hebrejsky „pravý muž“), Sergej od pizzy (s tím bylo nejtěžší navázat jakýkoli kontakt, ale nakonec jsme se stali fakt skvělými kamarády a jsme stále v dennodenním kontaktu a plánujeme jeho návštěvu v Praze), Abed (další Arab) ze supermarketu, „Litraot“ (hebrejsky „brzy naviděnou“) a další…

Pokud jsem neměla školu, byla jsem tam první zákazník… a pokud jsem neměla školu, zůstávala jsem ještě dlouho po zavíračce. Zavírali po 4 hodině odpoledne a mě se nikdy nepodařilo odejít před 6. Společně jsme si zpívali, společně jsme tančili. Vše, co umím hebrejsky, mě naučili oni. Američanka brzy pochopila, že jestli chce se mnou trávit čas, musí přijít tam – a já je seznámila a oni jí pomáhali dělat úkoly z hebrejštiny a začali s ní blbnout podobně jako se mnou.

Když jsme se loučili, zastavili provoz jídelny. Všichni mě objali a políbili na tvář (dokonce i jejich šéfové!!). Brečela jsem. Když jsem se loučila se spolužáky z mezinárodní školy, se spolubydlícími, tak krom loučení s Američankou jsem neuronila slzu. Když vzpomínám na Izrael, tak nemyslím na konflikt s Palestinci, na sexy vojáky apod. Ani si jako první nevzpomenu na pláž a moře… když se řekne Izrael a já tím myslím domov, vybavím si tu jídelnu, když zvedám hlavu od počítače a kouknu k pultíku, kde se zubí Mr. Falafelák… všichni z nich.

Jednou si Sergej stěžoval na práci tam a já odpověděla, že proč si stěžuje, že jsou za to dobrý peníze (v porovnání s ČR) a že aspoň pozná nový lidi. Podíval se na mě a říká „dělám tady už přes 2 roky. Za tu dobu jsi jediná, kdo se s náma začal bavit. Kdo v nás vidí víc než stroje, co prodávají jídlo“. Překvapilo mě to…. Ok, já jsem možná často až moc komunikativní a bláznivá, schopná udělat skoro cokoli… ale vážně si tam nikdo za ty roky nevšiml, jak super lidi to jsou? Já se chci vrátit do Izraele…. chci se vrátit kvůli nim.

Já, muslimka?

Jeden z důvodů, proč jsem si vybrala Haifu a ne Jeruzalém, byl ten, že Haifa je jedno z nejotevřenějších měst tady, v Izraeli. V místní populaci samozřejmě převládají Židé, ale jak už víte z mého vyprávění, jsou tu i muslimové a křesťané a vycházejí spolu vcelku dobře – minimálně na první pohled se to tak zdá.

Stejně tak i tady na škole studují Židé, muslimové, křesťané, drúzové a pak my, mezinárodní studenti. Logicky vzato tu převládají Židé, já ale okolo sebe nejčastěji slyším arabštinu. Arabské dívky poznáte na první pohled. Některé se oblékají jak známe z filmů… jsou celé v černém a s šátkem, který zakrývá vše, krom obličeje. Některé jsou oblečené velice moderně – džíny, tričko a sáčko, šperky a balerínky barevně sladěné s šátkem, zakrývajícím vlasy. Některé nenosí ani šátek a poznáte je jen podle arabštiny, arabského vzhledu a toho, že jsou zakryté (přestože oblečené podle nejmodernější západní módy).

Kolikrát se mi tu ale stane, že se přesouvám z místa A do místa B, pospíchám a na ulici nebo chodbě potkám muslimku. Tady na kolejích nejčastěji tu typicky černě zahalenou muslimku. Podíváme se po sobě a já vždy přemýšlím. Můžu si dovolit se usmát? Bude to brát jako provokaci nebo jako vstřícné gesto? Co si o mě tak myslí?

Zkouším se na sebe podívat jejíma očima. Zcela očividně jsem Evropanka (můj slovanský původ se prostě nezapře). Jsem světlý typ (přestože díky pečlivému opálení už jsem překonala i mnohé své arabské kamarády), mám dlouhé blond vlasy, které moc často nesepínám a rozhodně nesplétám do drdolu, takže většinu času jsou prostě rozevláté. Protože je tu krásné počasí, tak i já jsem konečně odhodila svetry a běžně tu chodím v sukních, šatech, minikraťáscích, tílkách, tričkách, vestičkách.

Dneska jsem se zeptala na názor i vás, na Twitteru. Zeptala jsem se, co si tak asi o mě myslí… Dostalo se mi ale jen „západní“ odpovědi – co by si o mě myslel zahalený člověk pocházející z Evropy, nebo z Ameriky. „My na západě“ máme ve zvyku brát zahalování jako něco špatného. Často se zahalováním argumentuje v případě islámu jako něčím škodlivým – typu: „podívejte na ty chudinky ženy, které se musí celé zahalovat a nemohou se oblékat, jak chtějí“. Blbost. Teda samozřejmě ne úplně. Každá mince má dvě strany. Já jsem západní člověk. Narodila jsem se ve střední Evropě, vyrostla jsem tam a doufám, že tam i umřu. Mám zakořeněné západní myšlení, což je na mě i hodně vidět. Jsem hodně otevřená i v téhle zemi (což je trochu problém, i když je otevřenější, než si možná mnozí z vás myslí).

Nicméně. Pro ně, s jejich stylem myšlení, to není nic špatného. Záleží na mnoha faktorech – z jaké rodiny pochází, z jakého města pochází. Vždyť je to stejné jako u nás. U nás je normální oblékat se jak se oblékáme, tady se Židovky oblékají dosti prazvláštním způsobem. Mají upnutý hořejšek (tílko, tričko) a zastrčené většinou do legín, případně kalhot. Nenosí sukně, šaty a kraťasy… prostě upnuté kalhoty (nebo legíny) s vysokým pasem, do toho zastrčené triko nebo tílko, dlouhé rozpuštěné vlasy (zvlněné, tmavé) a buď absolutně nenalíčené nebo výrazně nalíčené. Arabky oproti nim mají styl. S oblékáním si hrají, móda je očividně baví. A zahalování je v tom podporuje, protože si hrají víc s detaily.

Navíc. Nejsem až tak jiná. Já se taky zahaluju… pokaždé, když vycházím z pokoje… Pokaždé se schovávám za řasenku, oční linku, make-up nebo aspoň tvářenku a jelení lůj nebo lesk na rty. Na první pohled naprosto odlišné typy „skrývání“ se… v našich hlavách (mé a jejich) ale dost podobné.

Na vysvětlenou… lidi v Izraeli

Aneb koho všechno tu můžete potkat:

1) první skupinu tvoří Židé (samozřejmě). Jenže to není až tak úplně jednoduché, protože sami o sobě tvoří víc skupin. Nebudu zacházet do detailů, protože by se na to dala zpracovat diplomová práce a zjednoduším to na rozdělení do dvou skupin:

a) Ultra-ortodoxní. To jsou ti pánové, co mají černý klobouky, pejzy, plnovousy a jsou navlečení v černých hadrech za jakéhokoli počasí. Ženské protějšky mají (pokud jsou vdané) paruku nebo klobouk či šátek, volnou košili (zapnutou až ke krku samozřejmě) a prapodivnou sukni, která je dělá tlustý, starý a asexuální. Jsou fanaticky věřící. Některé busy jsou rozděleny tak, že ženy můžou být jen v zadní části (musí i nastupovat zadními dveřmi, přední části busu se nesmí ani dotknout), nesmíte na ně promluvit, nic… Ženský musí do práce, aby pánové mohli zůstat doma a studovat Tóru. Z mého úhlu pohledu jsou to magoři, kterým se snažím vyhýbat z mnoha důvodů.

b) sekulární židé. To jsou židé, jak jsem si je představovala. Maji svoji víru, kterou dodržují, světí svátky, dodržují stanovená pravidla a nosí „šábes dekly“ na vrcholku hlavy (vždy nebo čas od času – např. v Synagoze). Prostě (většinou silně) věřící lidé, ale normální. Dokonce jsem mezi nimi našla i pár ateistů – jsou to oficiálně Židé, protože se narodili židovské matce, ale nevěří v žádného boha. Pro mě jedno z největších překvapení tady… netušila jsem, že existují Židé-ateisté. 😀 Mezi sekulárními Židy mám nejvíc přátel.

2) Arabové. Ani tady to není jednoduché, protože Arab nerovná se muslim! Arabové tu jsou křesťané, muslimové a asi i Židé (ale žádného Araba-žida jsem nepotkala). Arabští muslimové se se mnou (z určitě pochopitelných důvodů) nebaví… ale arabských křesťanů je tu hodně a s těma se docela kamarádím. Jak je poznáte? Holky na první pohled. Jsou krásné jako všechny arabky, ale oblékají a líčí se v západním stylu. Mám spolužačku (arabskou křesťanku), která běžně na hodiny chodí v minišatech, s výstřihem, nalíčená jak já na párty (i víc)… Jsou prostě uvolnění. Neřeší víru – jako jsem u křesťanů většinou zvyklá a prostě žijou západním stylem života. Přesto si s nimi rozumím nejmíň… náhoda? 😀

3) Drúzové. Drúzové jsou zvláštní skupina. Na světě jich je asi 1 milion (a já mám mezi nimi několik kamarádů, což mě těší). Jsou věrni svoji půdě, takže přijmou národnost státu, na kterém je jejich území. Takže máte syrské drúzy, izraelské drúzy, libankonské atd. (akorát 2 drúzské vesnice na Golanských výšinách nepřijaly izraelské občanství vzhledem k nejistotě komu budou Golanské výšiny nakonec patřit). Jsou to Arabové, ale často mají zelené nebo modré oči (říká se, že kvůli období francouzské kolonizace…). Jejich víra je z velké části tajná, podobná islámu, ale s vírou v reinkarnaci. A i drúzové se rozdělují na ultra-ortodoxní a sekulární… tak nebo onak, drúzové se mohou brát jen mezi sebou. A světe div se, mezi drúzy tu mám nejlepší kamarády…

4) Křesťané obecně. Krom arabských křesťanů tu s nimi vůbec nejsem ve styku… ale jsou tu 😀

5) Pohan. Se svými kamarády jsme se shodli, že jsem s největší pravděpodobností jediný pohan v téhle zemi… ještěže jsem zvyklá být divná 😀 😀 K mému velkému údivu (dokonce obrovskému údivu) mě tu všichni berou. Ještě se mi nestalo, že kdybych tu někomu řekla, že jsem pohan, aby s tím měl problém. Jsou překvapení, nikdy o tom neslyšeli, připadám jim jako cvok… takže skoro to samé jako v ČR.

(6) Speciální skupinu tu (minimálně pro mě) tvoří mezinárodní studenti. Z 90 % Američané. A k mému údivu (taky jste si všimli, že se divím kde čemu? Očividně můj koníček! 😀 ) po ultra-ortodoxních Židech moje nejméně oblíbená skupina. Charakteristické znaky: přetvářka, neupřímnost, nedůvěra, pomluvy a povrchnost.

Shrnuto a podtrženo, kamarády bych si tu vybírala mezi sekulárními židy, drúzy a muslimy. Nicméně je to spíše teoretický koment, protože v téhle zemi skutečně není možné pouhé přátelství mezi různými pohlavími. Což je pro mě trochu problém, protože jsem zvyklá mít hlavně kamarády kluky a holky mě tu moc nemusí (blondýna z Evropy).

Nějaké dotazy či nejasnosti? Ptejte se 🙂

Vaše Válečná Zpravodajkyně 🙂

Já – Ambasadorka

 

Asi nejlepší věci, co se mi tu stávají, se mi stávají cestou k/od Mr. Falafeláka. Např. potkání české vlajky jeden den, nebo ustanovení českou ambasadarkou druhý den. 😀

To bylo tak… Jdeme si tak s Američankou na oběd k Mr.Falafelákovi a vidím po cestě viset německou vlajku… podivuju se nad tím a Američanka odpovídá, že se na Univerzitě slaví Evropský týden, ať se porozhlédnu, že třeba najdu svoji vlajku. Poslušně se otáčím kolem své osy a najednou ji vidím. Steven Spielberg by se na mě tehdá vyřádil… tašku jsem odhodit nemohla, protože jsem ji měla na zádech, ale jinak jak vystřižené z filmu… rozběhla jsem se přes zelený trávník (k mému vzteku velikosti poloviny fotbalového hřiště), po cestě poskakovala, vykřikovala a popoháněla Američanku, ať se ke mě přidá. Když jsem dosáhla svého cíle (= české vlajky) a otočila se po Američance, viděla jsem, jak má chudinka problém sotva chodit, jak se otřásala smíchy. Nicméně jsem nepolevila v pobízení a netrpělivě poskakovala před vlajkou. 

Když mě o pár okamžiků později Američanka konečně došla, vyfotily jsme nezbytnou sbírku obrázků (které by s přehledem zaplnily menší fotoalbum) a vydaly se na oběd. Až teď jsme si všimli, že tam nejsme sami… v kavárně na trávníku a přilehlém okolí stálo odhadem tak 50 lidí. Všichni…. Všichni! do jednoho na nás zírali s otevřenou pusou… Jsem prostě expert na trapasy. Na druhou stranou jsme se s Američankou dlouho tak nenasmály!

Druhý den jdeme s Američankou na oběd k Mr. Falafelákovi… a co vám budu povídat… jdeme okolo stolečků s různými vlajkami… s nadějí se rozhlížím po vlaječkách a hledám český stoleček…. marně. Když tu mě Američanka tahá za ruku se slovy: „Není tohle Praha?“ a já celá rozechvělá začnu poskakovat před stánkem a šťouchat prstíčkem do brožurky s obrázkem Prahy. Američanka se chytá za hlavu a omluvně pánovi u stolku vysvětluje, že jsem z „téhle země“ a prstíčkem šťouchne do té samé brožurky, a že jsem velký patriot. Pán z druhé strany stolku se na mě zkoumavě podívá, podá mi ruku a řekne „no čaaau, já jsem Honza“. Úsměv mi na chvíli zatrne na tváři a pak spustím svůj kulomet v češtině (ti, co mě znají vědí, že mluvím fakt rychle). Američanka se zděsila, omluvila se a radši zmizela na hodinu…

Hned v druhé větě jsme si oba postěžovali na svoje zkušenosti z Izraele… „Já to tu mám fakt ráda, akorát mě tu všichni považují za alkoholika!“ – „Tebe taky? Já si dám po obědě 3 piva a už mě barman upozorňuje, ať to nepřeháním, že budu opilý“…. povídáme si, povídáme si, já po chvíli přecházím na jejich stranu a usedám mezi něj (ČR) a hezouna reprezentující Belgii. Povídáme, povídáme a já mezi řečí odchytávám lidi, které znám a nutím jim, ať přijedou studovat do ČR (to je účelem celé akce). Po půl hodině mě už Honza nechává u stolku samotnou a jde si pro pivo s tím, že mám stejně větší úspěch, než on.

Když se vrací s belgickým pivem, podívám se na něj a říkám: „tak ty mi tu básníš o českém pivu a koupíš si belgický?“ – „Vy tady na univerzitě máte český pivo?“ – „Kozla, Plzeň, Gambrinus“… stojí s otevřenou pusou, odkládá pivo a hledá peněženku… dává mi 50 šekelů (250,- Kč) a s pohledem ublíženého koťátka říká: „koupíš mi prosím???“.

O hodinu později odchází belgický ambasador (Christopher) na raut a prosí mě, jestli mu pohlídám stánek, zejména vlaječky… Odkývám mu to a v duchu se modlím, aby nepřišel žádný zájemce o studium v Belgii (o Belgii toho moc nevím… nemám tam žádného známého – což je u mě celkem div 😀 ). Naštěstí se vrací celkem brzy a říká Honzovi, ať se jde najíst…. Honza nechce, tak se zvedám já. Je to sice zdarma jen pro ambasadory, ale když budu působit sebevědomě, nikoho nenapadne, že jsem jen student (takže si nesmím brát svůj studentský batůžek!). Vydávám se na svou misi za bílým vínem zadarmo s malou dušičkou, ale sebevědomým úsměvem na tváři….

Nevím, jestli jsme měli nějaký úspěch a inspirovali někoho ke studiu v České republice, ale já si to vážně užila. Překvapení potkat na Středním Východě někoho z Plzně, s kým si můžete po měsících popovídat česky… k nezaplacení. Na odpolední hodinu jsem sice přišla trochu cinknutá (2 lahvičky ICE Smirnoff, nepočítaně bílého vína pro ambasadory), ale musím si tu přece držet pověst Čecha (alkoholika)! 😀

 

XOXO Vaše Válečná Zpravodajkyně