Sůl moře (Ruta Sepetysová)

Na tuhle knihu pěje ódu celá má sociální síť (tedy skoro – na mém Fb nikdo nečte). Byla tedy jen otázka času, kdy taky podlehnu.

Jak anotace napovídá, jedná se o silný příběh z konce druhé světové války, vyprávěný z úhlu pohledu čtyř hlavních hrdinů, který do sebe nakonec zapadne. Každý z nich si nese svoje tajemství a hrůzy, které prožil nebo byl nucen spáchat. Každý z nich se vypořádává se svým svědomím a svým způsobem cítí vinu za to, že přežil.

Je to zvláštní pocit, vcítit se do příběhu – do žalu hrdinů – kteří přišli o všechno krom svého života, když knihu čtete za slunečného jarního dne v tramvaji cestou do práce, nebo na houpačce na své zahradě, kdy jediný váš úkol je hlídat čas, abyste stihli uvařit oběd pro svou rodinu. Možná je to tím, že moje generace je označovaná jako generace materialismu a konzumního způsobu života, že chceme věci vlastnit a předhánět se v tom, kdo vlastní věc dražší, lepší, hezčí (nebo aspoň podobné články na mě záhadně vypadávají z internetů, novin a časopisů, které mi přijdou pod ruku). Nebo proto, že nepamatujeme nesvobodnou a nedemokratickou společnost (na vlastní kůži). Na druhou stranu ale snad vždycky bylo normální, že jsme se chtěli obklopovat pěknými věcmi, ne? Z toho přeci pochází naše kultura… Nicméně představa, kolik toho ti lidé ztratili, co museli opustit bez naděje, že se k tomu kdy budou moci vrátit, nakolik si museli sáhnout až na dno svých fyzických sil i morálních přesvědčení…. Autorka jejich ztráty prostě popsala tak dobře, až mi bylo stydno za to, co všechno mám a kam patřím.

Konec příběhu není až tak překvapivý díky obálce a názvu knihy, přesto mě dostal. Poté, co autorka čtenáře nechá barvitě projít všemi strastmi s hrdiny románu (některé jsou šikovně jen naznačené, přesto si je čtenář domyslí), totiž dojde k tomu, proč jsou příběhy z této doby tak silné. Obětování se. Přestože hrdinové museli projít peklem, aby se zachránili – často museli zabíjet, krást, utíkat, skrývat se, udávat – když jsou opět postaveni (po tom všem) před volbu a to dokonce těsně před „cílovou páskou“, která by jim mohla zajistit, že se z té války dostanou živí a snad i zdraví, obětují se pro něco nebo někoho, co jim přijde důležitější. A to vám pak nezbude, než na té své sluncem zalité houpačce za zpěvu ptáků číst až do úplného konce, s bradou dole.

Při čtení jsem chtěla dát knížce 4 hvězdičky z pěti, ale nakonec: 5*

40 dní pěšky do Jeruzaléma

Jakmile na mě z reklam vyskočil název knihy, bylo mi jasné, že si ji dřív nebo později budu muset přečíst. Ještě aby ne. Návštěvy Izraele už jsem musela přestat počítat…

Hned při čtení úvodu knihy mi bylo jasné, že jsem nešlápla vedle. Četla jsem si ho v metru. V dopravní špičce (při návratu z práce). A několikrát nahlas vyprskla smíchy, zapomněla vystoupit (a tedy i přestoupit) a usmívala se celou dobu jak idiot. Po návratu domů jsem navíc úvod předčítala všem živým, chodícím bytostem (tedy i psovi). Ještěže nás doma nežije víc, protože to už bych ten úvod uměla zpaměti.

Nicméně. To už se mi u knihy dlouho nestalo. Moji blízcí zapomněli, jak otravná umím být, když se mi něco moc líbí a chci jim to (pro jejich vlastní dobro) předat.

Pokud by náhodou na tento příspěvek narazil někdo z mých známých, ano, tuto knihu ode mě očekávejte k vašim narozeninám, případně pod stromečkem, pokud se nevídáme tak často.

Ale k věci. V recenzích je Ladislav Zibura chválen za vtipnou a nenáročnou formu a kritizován pro to samé. Je pravda, že někdy mi přišlo, že humor je tam do počtu, aby se neřeklo a měla jsem tendenci autorovi napsat e-mail, v kterém bych mu vysvětlila, jak je to doopravdy. Nicméně s touto mou milou vlastností („všeználek“) se musí vypořádávat jen moje drahá polovička (a nerada bych ho o jeho výsadu připravila)… a hlavně mi došlo, že podobně to mám i já a občas (častěji, než je mi milé), musím ostatním vysvětlovat, že jsem něco myslela jen jako srandu. A do třetice mi došlo, že autor pravděpodobně ví, jak je to ve skutečnosti a udělala bych ze sebe akorát blbce.

Skláním se před autorovou odvahou, trpělivostí, houževnatostí a nadhledem. Přestože moje cesty se s poutí nedají nikterak srovnávat (i když v rámci šetřivosti jsem například v Londýně odmítla platit za veřejnou dopravu i taxíky, takže ho mám dost v nohou a v Izraeli jsem toho dost našlapala díky neustálým svátkům a šábesům, kdy prostě nic nejezdilo, i když jsem na to peníze měla), setkávala jsem se i já s vřelým přijetím od domácích. Ve všech zemích, do kterých jsem se kdy podívala, jsem vždycky narazila na hodné lidi, kteří mi nezištně pomáhali nebo aspoň zlepšili náladu. Přesto bych asi nesebrala odvahu na takovou pouť. I když… možná, jak autor píše v závěru knihy, mi teď ta myšlenka bude tak dlouho hlodat v hlavě, že…

… uvidíme. 🙂

Tak jako tak, nejen úvod knihy mě nezklamal. Když jsem knihu dočetla, a vrátila se do světa mluvících bytostí (a ne stránek), první otázka byla: „čemu ses prosímtě furt tak smála?“

Myslím, že můj poslední příspěvek na blogu o Izraeli byl můj zpackaný výlet k Mrtvému moři. Se škodolibou radostí jsem si v poslední kapitole přečetla, že ani autorovi se u něj příliš nepoštěstilo a že nejsem jediná, kdo si neumí spočítat 2 a 2 dohromady. (Viz Moje pouť (nejen) k Mrtvému moři)

Řidička mě vysadila na checkpointu – právě tam prý leží ony slovutné lázně. Usměvavé vojačky mi daly ledově vychlazenou vodu a popřály příjemnou koupel v moři, na něž měly dokonalý výhled. To ale na mém rozhodnutí nemohlo nic změnit. Po pár minutách se vojačkám naskytl pohled, na který nepochybně vzpomínají dodnes. Vyzáblý mladík si odložil krosnu, strhal ze sebe oblečení, odlepil všechny náplasti a pak se dlouze fotil na samospoušť. Zničehonic odložil fotoaparát a kulhavě se rozběhl vstříc moři. Po pár krocích po mělčině se mohutně odrazil, při dopadu uklouzl na kamenech a skácel se do vody. Sotva z ní vytáhl hlavu, údolím se rozlehl strašlivý, až nelidský řev. Mladík se po čtyřech odbelhal z moře na pláž a začal se zběsile polévat vodou. Pak vyčerpán padl na kameny a těžce oddechoval. Přesně tak vypadala má vysněná koupel. Nejslanější moře světa totiž krvavé puchýře a odřeniny, které pokrývaly celé mé tělo, změnilo v rozžhavené železo.

A co Vy? Už jste četli?

Kolotoč života a knihy

Chtělo by se napsat, že věrna své povaze jsem se na zimu odpojila od internetů a přezimovala ve své noře v hlubokém spánku. Zvládla bych to bez zaváhání (a s mým vrozeným odporem k počasí chladnějšímu než 20°C i s radostí), ale opak je pravdou.

Celý můj život se otočil vzhůru nohama. Rozhodla jsem se skončit v práci, která mě bavila a kde jsem měla skvělé kolegyně, ale prostě už to tam najednou dál nešlo. Stupňujícím (a rádoby nenápadným) tlakem mé drahé polovičce došlo, že buď se konečně vysloví, nebo ode mě bude slýchat vtipné (přesto pasivně agresivní) narážky několikrát denně a tak to udělal. A do třetice (v každé dobré pohádce má být všechno 3x, 7x, max. 9x) jsem se rozhodla opustit obor, který jsem vystudovala na dvou školách a v kterém jsem pracovala posledních 9 let a zkusila jsem štěstí úplně mimo – s prací s knihami.

Musím tedy opravit svoje tvrzení, že celý můj život se otočil vzhůru nohama. Já ho otočila. Naruby. Nicméně (a díky bohům!) po půl roce si (zatím) gratuluji, že lépe jsem to snad ani udělat nemohla. Pracovat jako redaktorka a pomáhat knihám na svět se mi – i po konci zkušební doby – jeví jako dream job. Prstýnek na levém prsteníčku mi zas dává naději, že ať případně po***u cokoli, mám někoho, kdo za mnou (přede mnou, vedle mě i se mnou) bude stát a všichni v mém okolí si odfrkli, že nemusí poslouchat mé nářky. Win, win, win! (Tímto zároveň končím s tradicí 3x a dost pro tento příspěvek).

Pokud mi zbyli nějací čtenáři (nejen po dlouhé odmlce, ale i po dlouhém úvodu tohoto článku), berte výše uvedené jako krásnou a neopakovatelnou výmluvu, proč jsem nijak nepřispívala na svůj blog a já se mohu vrhnout na hodnocení knih, které jsem zatím přečetla (i když jich nebylo tolik, jako normálně, nastává teď předpokládaný čas, kdy zbylý jeden čtenář – ahoj mami! – zavírá článek, protože moje hodnocení knih nikoho nezajímá).

LINCOLN – TÝM RIVALŮ (Doris Kearns Goodwinová)

Až poté, co jsem si tuhle knihu přečetla, jsem zjistila, že se pravidelně objevuje v seznamech „Knihy, které vám změní život“ nebo „Knihy, které si každý sečtělý člověk musí přečíst“ apod. Svou logiku to má a to hned ze dvou důvodů. Tyhle seznamy jsou většinou vytvořeny v Americe (a pak se na internetu kopírují a překládají a kolují dál) a pro Americkou historii byl Lincoln skutečně extra důležitý. Druhý důvod je, že to je velmi dobře napsáno. Přesně takhle si představuji, že by měl životopis vypadat. Úžasné, úžasné, úžasné.

Pokud měl Lincoln rozhodovat o vojácích odsouzených k smrti za zbabělost, obvykle trest zmírnil na vězení nebo nucené práce. „Ty chudáky by to strašně vyděsilo, kdybychom je chtěli zastřelit,“ řekl. Jeden případ se týkal vojína, který byl odsouzen k smrti zastřelením za dezerci, přestože později narukoval znovu. Lincoln prostě navrhl: „Nechejme ho radši bojovat, místo abychom ho dali zastřelit.“ V rozhovoru s generálem Johnem Eatonem Lincoln připustil, že někteří důstojníci se domnívají, že svou pravomoc udělovat milost používá „tak často, až demoralizuje armádu a ničí vojenskou disciplínu“. Jenže zatímco „důstojníci vidí pouze vojenskou kázeň“, vysvětloval Lincoln, on se snaží chápat situaci z pohledu jednotlivých vojáků – vyčerpaného vojáka na hlídce, kterého přemůže spánek proti jeho vůli, otce rodiny, který přetáhl dovolenou, mladého chlapce, kterého přemohl fyzický strach silnější než jeho vůle. Lincoln rád vyprávěl historku o jistém vojákovi, jehož se ptali, proč vlastně utekl. Voják odpověděl: „Kapitáne, já za to nemůžu. Srdce mám statečné jako Julius Caesar, ale nohy mi začnou utíkat, hned jak začne bitva.“

Na druhou stranu – ruku na srdce – pokud nejste fanoušky životopisů, nebo Vás prostě historie nezajímá, tak knihu sice zvládnete bez problému přečíst, ale asi nebudete úplně chápat, co na ni všichni vidí. Pokud si chcete přečíst životopis nějakého významného politika, zkuste nesáhnout po reklamou doporučovaném Faktoru Churchill (recenze zde: Faktor Churchill a proč od něj dát ruce pryč a vyberte si radši tuto knihu.

A PROTO SKÁČU (Naoki Higašida)

O téhle unikátní knížce jste už určitě slyšeli. Napsal ji třináctiletý chlapec s autismem a snaží se v ní vysvětlit, jak funguje jeho svět – jakým způsobem autističtí lidé vnímají své okolí a jak bojují sami se sebou, aby jim okolí porozumělo. Vyprávění se občas opakuje – autor tím dává důraz na své pocity a snahy, ale i tak se jedná o moc pěknou knížku. Nevím, jestli by se mi v kontaktu s autistou podařilo zachovat se správně a ohleduplně, ale rozhodně by mě takové setkání už tolik nezaskočilo a více bych mu rozuměla.

Většina knihy je formována jako odpovědi na otázky, které autor nejčastěji slýchá. A tu a tam knihu doplní příběh, který si autor vymyslel:

Dívka si obula červené střevíčky. „V těch se jistě utancuje k smrti!“ pomysleli si ostatní. A ona si možná pomyslela to samé. Jednou v noci, když všichni usnuli, pustila se ta dívka do tance.

Dokola dokola lalala, hopsa hejsa tralala, šlapity tapity carara. Jak ji to bavilo! Jak byla šťastná! Dívka byla velmi spokojená. Uplynul týden.

„Jak dlouho to ještě můžu vydržet?“ To už byla dívka polomrtvá, ale pořád si nepřála nic jiného, než aby mohla tančit stále dál a dál.

Osmého dne se před ní objevil překrásný chlapec a řekl: „Zatancuj si se mnou!“ A dívka přestala tančit a řekla mu: „Právě jsem objevila něco důležitějšího než tanec.“ Potom se spolu nastěhovali do malého domečku a žili šťastně a spokojeně až do smrti.

Šantaram (Gregory David Roberts)

Čas od času se mi někdo ozve s tím, že si něco prostě musím přečíst. Buď budu nadšená, nebo mi to změní život, nebo ideálně obojí. A když se mi ozval člověk, který mi celou pubertu doporučoval skvělé knihy (z kterých jsem byla nadšená a které mi měnily život) s tím, že si MUSÍM přečíst TUHLE knihu, šla jsem do toho.

Nejdřív mě zaskočil rozsah. Tři knihy. Ne že bych byla nevěřící Tomáš, ale nechtělo se mi to úplně kupovat a proto jsem si udělala rezervaci v knihovně. Jenže ejhle. Na knihu je vypsaný tak dlouhý pořadník, že se ke mě dostala po tři čtvrtě roce a ještě k tomu jen na 3 týdny, protože za mnou už čekali další. Samozřejmě jsem knihu dostala přesně ve chvíli, kdy jsem končila ve staré práci a nastupovala do nové, takže jsem těch 850 stran za 3 týdny nedala. A tak jsem si ji musela koupit. Vždyť je to dobrá investice, když mi to změní život!

Jenže… nezměnilo. Kniha je to krásná, o to nic. Dokonce má všechny předpoklady pro to, abych z ní byla nadšená: multikulturní prostředí (Indie), mnoho náboženství (křesťanství, hinduismus, islám), ne úplně pohádkově hodný a krásný hlavní hrdina a silný příběh. Ale. Autor (tj. zároveň i hlavní hrdina) se hodně opakuje. Po pár set stránkách přesně poznáte, co bude následovat. Že když použije určité slovní spojení, bude následovat zvrat (a už odhadnete i jaký zvrat to bude). Musíte si zvyknout na nejdřív nenápadné (poté už otravné) obhajování se (ale to asi jinak nejde, když autor píše o sobě a přes všechno chce, aby mu čtenáři fandili) a neutuchající příval mouder, který obohatí Váš život (čehož jsem nikdy nebyla fanoušek, ale chápu, že teď – v době motivačních citátů na každém roku – je to in). A když nakonec zemře jediná postava, kterou jsem v knize měla skutečně ráda, je zbytek už jen „nutné zlo“.

„Náš život nejspíš začal uvnitř oceánu,“ pronesl Johnny tiše. „Asi před čtyřmi sty miliony let. Nejspíš někde v okolí žhavých bodů, jako byly sopky pod hladinou moře.“ Otočil jsem se na něj. „Skoro celou tu dlouhou dobu byli jedinými živými organismy vodní živočichové žijící v moři. A pak, před pár stovkami milionů let, možná o něco dřív – v dějinách Země je to opravdu chvilička – začali živočichové žít i na pevnině.“ Mračil jsem se a usmíval zároveň, překvapoval mě i děsil. Zadržoval jsem dech, bál jsem se, abych sebemenším hlukem nepřerušil jeho myšlenky. „Jenže se dá říct, že po opuštění moře, po všech těch milionech let života v moři jsme si vzali oceán s sebou. Když se v ženě rodí dítě, dává mu vodu ve svém těle a ono v ní roste. Voda uvnitř jejího těla je skoro přesně ta samá jako voda v moři. Je slaná přibližně stejně. Žena v sobě vytvoří takový oceán. A nejen to. Naše krev a náš pot, obojí je slané, takřka stejně jako voda z moře. Nosíme v sobě oceány, v krvi a potu. Oceány i pláčeme svými slzami.“

Faktem ale je, že po pár stránkách Vám zvědavost prostě nedá a budete chtít vědět, co bylo dál a jak to dopadlo (přestože Vás čtenářský styl úplně nevtáhl do děje).

Zaváhal jsem. Karla mi kdysi řekla, že muži odhalují, co si myslí, když odvrátí pohled, a co cítí, když zaváhají. U žen, prohlásila, je to přesně naopak.

KNIHA ZVLÁŠTNÍCH NOVÝCH VĚCÍ (Michel Faber)

Na tohohle autora i na tuhle knihu, jsem slyšela chválu ze všech stran. Recenze vypadaly taky úžasně a protože se nikdy nepoučím, rovnou jsem tedy knihu koupila.

Asi mám naprosto odlišný vkus od zbytku čtenářské populace (což by nebylo vhodné tvrdit na blogu, který je hlavně o knižních recenzích, kdybych si ovšem nebyla jistá, že až sem už nikdo nedočetl), ale mě se kniha nelíbila. Anotace knihu shrnula jako příběh o manželském páru, který byl nucen se rozdělit. Muž letí na novou planetu přednášet domorodcům o křesťanství a jeho žena zůstává doma, v Anglii. Recenze slibovaly, že v knize ani tolik nejde o náboženství jako spíš o vztah mezi manželi, kteří poprvé zůstali daleko od sebe. To byl důvod, proč jsem knihu koupila. Znělo to prostě zajímavě. Vztahové problémy na pozadí se sci-fi tématem, který udrží mou pozornost.

Nicméně z mého úhlu pohledu to tak (bohůmžel) nebylo. Kniha není psaná o vztahu mezi manželi, ale o vztahu, který má hlavní postava (muž) sám se sebou. Skoro 450 stránek rozebírající sám sebe. Chápu, že každý člověk je sebestředný. Máme to tak nějak v popisu práce. Ale číst o tom? Proč? Po těch 450 stránek se mi neutrální (nebo spíše lehce sympatický) hlavní hrdina zhnusil. Já, já, já. To je to, oč v této knize běží.

Kniha je o tom, jak se hlavní hrdina vyrovnává s odloučením od manželky (ona mu poctivě píše každý den a on si říká, že by bylo fajn jí odepsat, ale nechce se mu. Škoda že je tak daleko. Odepíše za pár dnů.), jak se hlavní hrdina vyrovnává s kolegy na základně na jiné planetě (ach, ti lidé vypadají tak odtažitě. Snad se mnou nebudou chtít mluvit, nemám na ně náladu) a v neposlední řadě jak se vypořádává s mimozemskými lidmi, kterým přijel kázat slovo Boží (ach, kéž bych jim víc rozuměl. Nebudu se učit jejich jazyk a zkusím to spíš časem vypozorovat).

Abych nebyla jen kritická. Kniha se dotkne mnoha zajímavých témat. Vykreslení mimozemské planety a jejích obyvatel je hodně zajímavé a je škoda, že to autor nesměřoval více jako sci-fi román než jako existenciální téma.

DOSPĚLOST JE MÝTUS (Sarah Andersen)

Tak tohle je naopak BOMBA! Jedná se o sbírku komiksů ze života introvertní (asi ne příliš oblíbené) obyčejné holky. Naprosto skvělé.

FANTASTICKÁ ZVÍŘATA A KDE JE NAJÍT (J. K. Rowling)

Velmi podobný formát jako Harry Potter a prokleté dítě (recenze tady: Harry Potter a prokleté dítě). Kniha ubíhá sama a budete ji mít za den přečtenou. Při čtení se Vám v hlavě bude odvíjet film (pokud jste ho už viděli) s každým sebemenším detailem, i když byste nevěřili, že si je pamatujete. Při čtení jsem si uvědomila, jak skvěle to (někteří) herci zahráli. Každý pohled, každé pousmání. Přesně podle scénáře (a naopak vynikne slabší výkon jiných z herců…).

Ale hlavní důvod, proč si koupit tuhle knihu (krom krásné obálky)… jsou neuvěřitelně krásné ilustrace uvnitř. Takovou knihu si nejde jen půjčit. Takovou knihu chce každý vlastnit.