Můžu napsat celý kopec důvodů, proč sem nestíhám vůbec nic přidávat, ale řekněme si na rovinu, všechno to jsou (více či méně) výmluvy.
Řeknu vám jen jeden důvod, kvůli kterému jsem zaměstnaná více než obvykle. Je to projekt Web-Kitchen. Pokud potřebujete udělat webové stránky, nebo znáte někoho, koho by nabídka mohla zajímat, sdílejte prosím (budu vám neskonale vděčná).
Ale zpět k tématu! Za poslední půl rok jsem vybrala pár knih, které jsou podle mě naprosto úžasné:
1) HON NA OVCI (Haruki Murakami)
Haruki Murakami je sázka na jistotu. Jeho knihy čtu už 12 let a asi nikdy se mi neomrzí.
Hlavní postavou je opět nevýrazný mladý muž, který spíše pozoruje, jak kolem něj jeho život proplouvá. Až shoda okolností ho donutí sbalit si svých pár nezbytností a vydat se na dobrodružnou tajnou výpravu, z které se (samozřejmě) nevrátí stejný.
Murakamiho knihy ve mě vždy zanechávají pocit, že chci odjet někam do lesů, na samotu, do dřevěné chatky, kde pomalu nebude ani splachovací záchod a na zápraží si číst knížky a dívat se do lesa a dumat nad velikými myšlenkami…
P.S. Plusem téhle knihy bezesporu bylo, že mi byla sympatická i hlavní ženská postava (což se mi u Murakamiho knih moc nestává… třeba Naoko z Norského dřeva nemůžu vystát, čímž jsem se nikdy netajila).
„Prostě to v sobě máš. Jsi jako přesýpací hodiny. Když se ti dosype písek, vždycky se najde někdo, kdo přijde a obrátí tě.“
„Položil jsem sluchátko a chvíli hloubal, co mohla myslet tím, že si to dokáže představit. Ale na nic jsem nepřišel. Je toho tolik, co mi nedochází. A nevypadá to, že by mi snad s lety mělo přibývat na chytrosti. Jak napsal jistý ruský spisovatel, povaha se člověku trochu změnit může, s průměrností se ale nedá dělat nic. Rusové občas řeknou něco velice chytrého. Možná že o tom hloubají během svých dlouhých zim.“
„Mluvit upřímně však není totéž, co mluvit podle pravdy. Upřímnost s pravdou se k sobě mají podobně jako lodní příď a záď. Nejprve se ukáže upřímnost a až zcela nakonec se objeví pravda. Časová diskrepance mezi nimi je přímo úměrná rozměrům lodi. A je-li objekt zvláště velký, pravda se vyjevuje jen nesnadno. Stává se dokonce, že ji uvidíme, až když je náš život u konce. Pokud vám tedy snad nesdělím pravdu, nebude to ani mou, ani vaší vinou.“
„Co blázníš, vždyť spolu přece takovou dobu spíme. znám tě, řekl bych, úplně celou. Kvůli čemu by ses ještě chtěla stydět?“ – „Buňky se měsíc co měsíc obnovují. Dokonce i teď,“ nastavila mi před obličej hřbet své útlé ruky. „Většina z toho, co si myslíš, že znáš, jsou jenom vzpomínky na mě.“ Byla to – s výjimkou asi tak měsíce před rozvodem – ženská, která to má v hlavě pěkně srovnané. Skutečně přesně pochopila realitu lidského života. Ten základní princip, že nikdy podruhé neotevřeš jednou přibouchnuté dveře a že ty dveře na druhou stranu ani nejde nechávat otevřené dokořán.
2) POPRASK V SÝROVÉ ULIČCE (Robert Fulghum)
Jestli se o nějakém autorovi dá tvrdit, že moje srdcovka, tak je to určitě Fulghum. Jeho knihy miluju. To, jakým způsobem se dívá na svět je způsob, kterým se na svět dívám i já – a když mi to zrovna nejde, tak jsem ráda, že mám jeho, aby mi to připomněl.
Zbytečné psát o knize víc. Pokud Fulghuma máte rádi, určitě jste využili toho, že tu teď +- měsíc byl a vystupoval na mnoha místech, a tím pádem jste přímo od něj slyšeli, o čem kniha je. Mně se podařilo s ním setkat dvakrát (celkově už čtyřikrát)… a pořád se mi klepaly kolena, třásl hlas a připitoměle jsem se usmívala. Moje kolegyně si ze mě v práci dělaly srandu, co se mnou udělá 80 letý chlap…. ale co mám dělat.
3) ÓDINOVO DÍTĚ (Siri Petterson)
Fantasy kniha, (prý) dobře napsaná a s mytologickými severskými prvky? Ještě než ta kniha vyšla, bylo mi jasné, že ji musím! mít.
Kniha je tak báječná, jak všechny recenze hlásaly do světla. Ano, je místy naivní a idealistická, ale zapadá to. Hlavní hrdinku si oblíbí (a ztotožní se s ní) snad každá holka a hlavní hrdina je (samozřejmě!) fešný sympaťák. Co ale tuhle knihu pozvedá, je to všechno okolo. Propracovaný svět, příběh, postavy a bytosti, příroda, napětí co se hlavního zloducha týče… prostě pecka!
Akorát to čekání na další díl….
A teď už to vezmu jen v rychlosti…
Tolik vychvalované Mapy Anny se mi nelíbily. Z celé knihy mě zaujaly maximálně dva příběhy… nicméně mě kniha uklidnila. Začínala jsem se totiž obávat, že nemám žádný „vkus“ co se knih týče, že prostě když to má písmenka poskládané do slov, tak jsem nadšená.
P.S. od Aňi Geislerové jsem si (abych se přiznala) koupila proto, abych pod všechny ty sluníčkové a rozzářené recenze mohla napsat, že to stojí za prd. Nevyšlo to. Prosím připsat na listinu ňuňacích čtenářek. Po přečtení jsem se na patě obrátila a knihu šla koupit ve více vydáních. Je to totiž ideální dárek pro jakoukoli ženskou. Všechny se tam poznáme, všechny si zaslzíme a zasmějeme se… a všechny naše druhé polovičky budeme rozčilovat předčítáním, aby konečně pochopili jak je to těžké, být ženská…
Rovnou jako dárek jsem koupila knihu Jak poznat, že vaše kočka touží po vaší krvi. Koupila jsem ji a šla na poštu a vystála si takovou frontu, že jsem tam tu knihu rovnou i přečetla…. a málem bych si nafackovala. To je tak, když koupím knihu bez rozmyslu jen proto, že vidím pár pěkných recenzí. Já knihu nedoporučuju, a to silně. Z 80% je tvořena příběhem dvou kocourů zaměstnaných v jakési korporátní společnosti s rádobyvtipnými historkami, v nichž hrají hlavní roli. Zbytek knihy je takový, jaký je ukázán v recenzích (vtipně zachycené situace, které zná každý majitel kočky). Celkem? Nekupovat…
Šíleně bohatí Asité od Kevina Kwana mě nadchla. Koupila jsem ji, když jsem čekala ve frontě na kolegyni a ona tam prostě jen tak stála vystavená… Pokud znáte seriál (spíš než knihu) Gossip girl, tak vězte, že Šíleně bohatí Asiaté je něco na ten způsob, akorát lepší. Dobře napsané, propracované, vtipné a prostě celkově zajímavé.
Poppy Day od Amandy Provouse bylo velké zklamání. Jak kniha dobře a zajímavě začala, tak od půlky se koupala v patosu, klišé a předvídavosti. Kvůli hlavní hrdince (jejíž blbost byla do nebe volající) a později i kvůli hlavnímu hrdinovi, jsem se vztekala tolik, že jsem knihu nakonec sotva dočetla…
A co se nevešlo? Knihy, které se mi za ten poslední půl rok líbily, jsou: S láskou Rosie (Cecelia Ahern), Písně z druhého břehu (Han Mal Suk), Na Sibiř (Per Petterson), Domov (Toni Morrison), Hilda (Luke Pearson) a Pan Pip (Jones Lloyd).
Pokud jste někdo dočetl až sem, máte ode mě zlatého bludišťáka a zjevně stejnou diagnózu (magor na knihy) jako já…
svedkyne 