Stín banyánu (Vaddey Ratnerová)

Já vím, že v poslední době píšu jenom o knihách… a to vás moc nezajímá… ale já si nemůžu pomoct. Knihy, na které teď narážím, jsou prostě skvělé!

O Stínu banyánu jsem předtím neslyšela. Jediné, co jsem věděla bylo, že je to bestseller a že ho http://www.ebux.cz v rámci svého slevového týdne zlevnil na 39,- Kč. A víte jak já to mám s nakupováním knih… Takže přišel e-mail, přečetla jsem anotaci a už šoupala do košíku.

A výjimečně musím říct… díky bohům za mojí knižní nakupovací mánii! Nebýt jí, nikdy bych se k téhle knize nedostala a to by byla velká škoda.

Stejně jako můj (letos) jediný přešlap (V zemi mužů), je i tahle kniha o revoluci vyprávěná z pohledu malého dítěte. Ale na rozdíl od příběhu popisující libyjskou revoluci z pohledu rozmazleného fracka, je zde popsána revoluce v Kambodži z pohledu malé holčičky, vyrůstající v intelektuální rodině prince. Romantické (nikoli však ideální) dětství hlavní hrdinky končí 17. dubna 1977, kdy vojska Rudých Khmérů vyhnali ji i celou její rodinu z města. Ultralevicoví Rudí Khmérové opovrhovali vzděláním, postavením, majetkem a city. Zabíjeli na potkání, za špatný pohled. Jejich moc byla v chaosu, rozdělování rodin, strachu a hladu, kterým všichni trpěli. Díky tomu byli schopni zlomit kohokoli. Jakkoli silnou osobnost.

Rodina byla rozdělena, trýzněna a malá, teprve sedmiletá holčička se s tím musela popasovat. Přestože se jí rodina snažila chránit před vším možným, vídala hrozné věci a nechápala je. Musela se naučit bez mrknutí oka přijímat jen těžko představitelné ztráty. Musela dospět a veškerou sílu nasměrovat na udržení si aspoň drobné naděje.

„Vědění pochází z učení, nalézání má původ v hledání.“

„Je velkým darem, dokážeš-li si představit ráj, a když jej skutečně zahlédneš, je to přímo obrozující.“

„Jsme schopni mimořádné krásy, když máme odvahu snít.“

„Na snové cestě jsem jednou potkal dítě, jež neslo mou duši…“
„Jednou na snové cestě,“ navázala jsem, neboť jsem dobře znala pravidla hry, kterou jsme hráli s verši, jež napsal, a převraceli je tam a zpět a nahlas je zkoušeli, „potkal jsem zrcadlení sebe sama.“

„Jeden takový poutník mě právě věrně doprovázel – vážka se žluto-černými křídly, ten druh, co vylétá po dešti. Poletovala sem a tam, občas přede mnou a chvilku zase za mnou. Když jsme se blížili k chaloupce starého metaře, odlétla pryč, poté co mě bezpečně doprovodila na mé cestě. Když se budu pozorně dívat, pomyslela jsem si, budu vědět, že niky nejsem sama. Člověka vždycky něco nebo někdo vede. Tevodové vůbec nejsou nebeské bytosti, to mi nyní bylo jasné, nýbrž pozemská stvoření a nádherné věci, které vidíme každý den. Jsou tak nádherné právě proto, že jsou chvilkové, jen letmý záblesk, a vzápětí zmizí. 
Hledala jsem pohledem vážku, ale místo ní jsem uviděla motýla podobného zbarvení – s černo-žlutými křídly, jak poletuje tatínkovi nad hlavou. Další bůh, jen v jiné podobě. I to nejmenší stvoření je schopné proměny.“

Po dočtení knihy jsem brečela. Hodně. Těžko říct, jestli skončila dobře nebo špatně… záleží na úhlu pohledu. Ještě bych byla schopná to nějak ustát, kdybych měla za to, že je to smyšlený příběh, i když na historických základech. Ale závěrečné přiznání autorky, že jde o její příběh, kdy v příběhu pozměnila jména všech, kromě svého otce, byl poslední kapkou na mou útlocitnou dušičku. Kniha je plná hrůz, které nechci přirovnávat k vyvražďování Židů v Evropě… ale… o tom víme-čteme všichni. Revoluce Rudých Khmérů – komunistů – by nám mohla být docela povědomá… a při čtení si možná budete (stejně jako já) dokola gratulovat, že žijete ve střední Evropě.

Ta knížka, je prostě čistě krásná. Dětsky naivně popisuje realistické hrůzy v kontrastu s nejistotou o vlastní povaze a potřeby lásky rodiny.

http://www.bux.cz/knihy/140576-stin-banyanu.html

Návštěva bandy rváčů (Jennifer Eganová)

Básníci tvrdívají, že se znovu setkáváme na chvíli s tím, čím jsme byli kdysi, jestliže se vrátíme do určitého domu, do určité zahrady, kde jsme žili jako mladí. Tohle však bývají poutě dost riskantní, po nichž člověk napočítá zrovna tolik zklamání jako úspěchů. Neproměnná místa, jež mohou být současníky různých věkových období zároveň, je lépe hledat v sobě samém. 

S neznámem v životě lidských bytostí je tomu stejně jako s neznámem ve světě přírody, které každý vědecký objev jenom odsouvá o něco dál, ale nelikviduje.

Marcel Proust: Hledání ztraceného času

Kniha nemohla začít výstižněji. V několika řádcích je obsaženo celé téma, rozpracované na více než 300 dalších stranách, které mě neskutečně bavily.  Vypráví o tom, co s námi se všemi udělá čas. Jak se vyvíjíme, mění nás naše zkušenosti, jak všechno souvisí se vším a jak moc je svět prťavej. Je prostě o životě, lidech a o čase.

Z doslovu:

„U Jennifer Eganové tedy vtrhává do lidského života podobně neurvale čas, aby člověku násilím zabránil ve svobodném rozhodování, aby mu postupně zlomil vůli a vysvětlil mu, že to, k čemu kdysi vzhlížel, čeho si vážil, co měl rád a o čem snil, půjde pryč.“

„Když si za Návštěvu bandy rváčů Jennifer Eganová loni odnášela Pulitzerovu cenu, tříčlenný výbor, který o laureátech rozhoduje, opentlil knihu pochvalným popiskem, že je to „invenční, zkoumavý pohled na dospívání a stárnutí v digitální éře, z něhož čiší velkorysá zvídavost poznávat kulturní změnu, která probíhá warpovou rychlostí.“

„V jednom rozhlasovém rozhovoru to popsala následovně: Nejdříve jí napadl příběh mladé kleptomanky Sashy. Napsala ho a pak si všimla, že „ona tam v jednom momentě zmíní svého šéfa, který si sype do kafe šupinky zlata a do podpaží si stříká pesticid, a mě napadlo, hmmm, proč někdo dělá takovéhle věci? Takže jsem o něm nakonec začala psát celou kapitolu. A tak to pokračovalo dál. On v té kapitole totiž zmíní svoji ženu, která je v nejlepším double teamu v jejich country clubu. A tak si povídám: co ona je vlastně ve skutečnosti zač? A tak jsem začala psát kapitolu o ní… Začínám s tím, že znám čas a místo a z něj pak vyjdou postavy, ale vůbec nevím, co se bude dít dál. Popravdě řečeno, opravdové potěšení mám z toho, když jen následuju svoji zvědavost a pak jsem překvapená tím, co z toho vzejde. Nahlížím do svého podvědomí, aby mě vedlo, moje vědomé uvažování je na to asi moc omezené.“

Všechny nás k minulosti váže určitá nostalgie… v dobách našeho mládí (ať to bylo kdykoli) se žilo líp. Přesto – kdybychom měli možnost vrátit čas – vrátili bychom ho?

„Nazdárek,“ řekla se zkoumavým úsměvem. – Světe div se, zabralo to. – „Jsi šťastná,“ poznamenal Alex. – „Já jsem vždycky šťastná,“ odvětila Sasha. „Akorát na to občas zapomínám.“

„Zběsilého působení, které ho většinou povodilo v kruzích: copak se dá chtíč popsat ještě výstižněji? Občas Benniemu jeho absence zase tolik nevadila; byla celkem úleva nepociťovat onu neustálou touhu někoho přefiknout. Bez poloviční erekce, která mu dělala společnost od jeho třinácti, mu svět nesporně připadal mírumilovnější, ale opravdu touží v takovém světě žít?“

„Strukturální nespokojenost: Poté, co se člověk vrátí do poměrů, které ho kdysi těšily, zjistí, že po zkušenostech s napínavějším nebo okázalejším způsobem života už není s to dále je snášet.“

„Jako všechny neúspěšné experimenty mě i tento naučil něčemu, co jsem vůbec nečekal: jedinou klíčovou ingrediencí takzvané zkušenosti je, že ti, co jsou její součástí, jsou privilegovaní,a  ti vyloučení přicházejí zkrátka.“

„U každé pauzy máš za to, že bude konec. A pak, když písnička pokračuje dál, uleví se ti. Jenže stejně přijde okamžik, kdy skončí, protože každá písnička musí jednou skončit, že ano, a te-pr-ve-vtu-chví-li-je-do-op-rav-dy-ko-nec.“

Kniha se čte snadno a dobře. Je vidět, že si s příběhem autorka dala hodně práce. Každá kapitola je vyprávěná jinak – každá kapitola patří jiné postavě, která vypráví svůj příběh – každá kapitola má svůj osobitý styl. Přestože na sebe příběhy nenavazují časově, nakonec dají dohromady jediný celek, kdy má život každého jedince svůj význam. To hlavní, co všechny spojuje je to, že se s něčím perou…. se svými problémy, s předsudky okolí a hlavně… s časem.

„Máme pohodlí, které nepoznali ani faraónové, a celý život strávíme v jeho područí neúspěšným úsilím dokončit budování Maslowovy pyramidy potřeb.„

V zemi mužů (Hisham Matar)

Očividně i já čas od času sáhnu vedle… Výběr téhle knihy byl toho jasným důkazem.

Anotace a recenze, které jsem četla zněly dobře. Nalákala mě i informace o tom, že kniha byla nominována na nějaké prestižní literární ocenění… ale není všechno zlato, co se třpytí.

Příběh jako takový by mohl být zajímavý. Odehrává se v osmdesátých letech v Libyi, kdy je očima devítiletého kluka zaznamenána (nepovedená) revoluce proti neohroženému vůdci Muammaru Kaddáfímu. Nicméně… autor knihy si jako vypravěče vybral toho nejhoršího možného kluka. Sebestředného, lítostivého ufňukána, který postrádá jakékoli morální hodnoty. Chápu, že po devítiletém klukovi nemůžu požadovat žádné uvědomění, žádný rozhled… ale i malý kluk by měl znát hodnoty jako je důvěra, vděk a rozeznat (alespoň v základech) dobro a zlo. Vypravěč však nic z uvedeného nezvládá.

Vypravěčem je malý Sulajman. Jedináček, trávící svůj veškerý čas se svou matkou, která utápí svůj žal a strach o budoucnost v alkoholu. On je její „nemocí“ znechucený a toužebně očekává návrat svého silného otce, protože když se vrátí ze služebních cest do dalekých zemí, matka není nikdy nemocná. Jenomže i když se jeho otec vrátí domů, není spokojený. On vlastně nikdy není spokojený. Sulajman je jako korouhvička ve větru. Otáčí se za tím, kdo o něj projeví jakýkoli zájem. Během vteřiny zradí svou rodinu, která dělá vše pro to, aby mu zajistila co možná nejlepší život. Zradí svého nejlepšího kamaráda jehož otec byl zadržen, mučen a nakonec zabit. Nenávist je prostě asi jediný silný cit, který je Sulejman schopný cítit.

„Neustále těkám pohledem – jako prostitutka, která čeká ve vašem autě, zatímco si běžíte přes rušnou ulici koupit cigarety. Vracíte se k autu, po cestě strháváte z krabičky celofán, a uvidíte ji dřív než ona vás: sedí za oknem a tváří se jako někdo jiný, jako vaše sestra, manželka nebo přítelkyně. Je překvapivé, jak pohotově a snadno si tato falešná já dokážeme obstarat. Podvádíme svět i sami sebe; předvádíme, kam bychom to mohli dotáhnout, kdybychom nebyli zbrklí a počkali na správnou příležitost.“

Klasika nad klasiky… Jana Eyrová (Charlotte Brontëová)

Jane Eyre jsem měla na svém seznamu „musím si přečíst“ snad odjakživa… Patří mezi klasiky. Mezi tzv. povinnou četbu a všeobecné vzdělání. Nestačí jen vědět o čem je… musíte si ji prostě přečíst.

Jo… je to romantika z 19. století napsaná v 19. století, plná ideálů, lásky a romantických motivů. Ale není to žádná „slátanina“ (za kterou já považuju červenou knihovnu)… Autorka čtenáře dokáže udržet v napětí a když si zvyknete na její (zvláštní) styl vyprávění, kniha vás nepustí a je vám naprosto jedno, že už je passé…. protože přestože příběh už je pro dnešního čtenáře „zastaralý“ a vzdálený, v charakteristikách jednotlivých postav a jejich chování určitě najdete sebe nebo své známé. Jsem si jistá, že si vás kniha získá… tak jako si získala mně. 🙂

„Je marné říkat, že by lidé měli být spokojeni, mohou-li žít klidně: lidé potřebují, aby se v jejich životě něco dělo, a když takový život nemají, pravděpodobně budou o něj usilovat. Miliónům je souzen ještě tišší způsob života než můj, a milióny se mlčky bouří proti svému údělu. Nikdo neví, jaké vzpoury, kromě těch politických, klíčí v lidských masách zde na zemi. (…) Je důkaz tuposti, když muži ženy odsuzují nebo se jim vysmívají za to, že se snaží umět víc a vědět víc, než se ze zvyku považuje pro ně za nutné.“

„V té době by mi bylo jen prospělo, kdybych se byla zmítala v bouřlivém životě plném nejistoty a zápasů, protože by mě drsné a trpké zkušenosti přiměly, abych znovu zatoužila po tom klidu, který mě omrzel!“

„Je to šílenství, když nechá žena tajně v srdci plápolat lásku, která stravuje všechny její životní síly, není-li opětována a nemůže-li se projevit – a je-li objevena a opětována, musí ji zavést jako bludička do divokých bažin, odkud není vyváznutí.“

„…Proč se netřeseš?“
„Není mi zima.“
„A proč jsi nezbledla?“
„Nejsem churavá.“
„Proč nevěříš mým kouzlům?“
„Nejsem hloupá.“
Stará cikánka se pod kloboukem a šátkem tiše zachechtala, pak vytáhla krátkou černou dýmku, zapálila si ji a začala z ní bafat. Když si chvíli labužnicky zakouřila, vzpřímila se v lenošce, vytáhla dýmku z úst, a upírajíc oči do ohně, řekla s velkým důrazem: „Ale je ti zima, jsi churavá, a jsi hloupá.“
„Dokažte mi to,“ vyzvala jsem ji.
„Dokážu – několika slovy. Je ti zima, protože jsi sama, nemáš nikoho, kdo by z tebe vykřesal oheň, který v tobě je. Churavíš, protože ti není dopřáno prožívat nejlepší, nejsilnější a nejsladší cit, který je člověku dán. A jsi hloupá, protože se mu nepřístupně bráníš, ačkoli tím tolik trpíš – neuděláš ani krok, aby ses s ním setkala, ačkoli na tebe čeká.“ 

„… není větší štěstí, než když nás naši bližní mají rádi a když máme pocit, že je naše přítomnost trochu těší.“

„Jsem přesvědčen, že tě budu mít rád zas a zas, že ti dám poznat, jak tě nejen mám rád – jak tě miluji – opravdově, vřele, věrně!“
„Ale víte přece, že míváte rozmary.“
„Na ženy, které se mi zalíbí jen svou tváří, jsem jako ďábel, jakmile se přesvědčím, že nemají duše ani srdce – když vidím, že to jsou jen povrchní loutky, všední, třebas i hloupé, hrubé a zlostné. Ale na ženu, která má jasné oko a výmluvný jazyk, ohnivou duši a povahu, jež je ohebná, ale nikdy se nezlomí – pružná a přitom pevná, poddajná a přitom osobitá – budu vždycky něžný a vždycky jí budu věrný.“

„Nu, nejste sice ctižádostivá, ale zato jste…“ Odmlčel se.
„Jaká?“
„Chtěl jsem říci vášnivá, ale možno že byste mi špatně porozuměla a třeba by vás to slovo pohoršilo. Myslím to tak, že silně podléháte lidských citům a sympatiím. Jsem přesvědčen, že váš život v takové samotě nemůže na delší dobu uspokojit, ani ta jednotvárná práce v hodinách vyučování, která vám nemůže přinést žádný podnět. „

Kniha o Janě Eyrové je romantická… ale rozhodně není hloupá a naivní, jako bývá „současná romantická literatura“. Je dost realistická, uvěřitelná a prostě hezká a milá.

Překvapuje mě, že se tak nečekaně, nevysvětlitelně… do někoho zamilovávám (V jedné osobě – John Irving)

„Překvapuje mě, že se tak nečekaně, nevysvětlitelně… do někoho zamilovávám,“ řekl jsem.
„No jo, lásky – těch budeš mít za chvíli spoustu,“ řekl Richard povzbudivě. „Zamilovávat se je běžné, dá se to čekat – a člověk si to musí užít!“
„Ale já se někdy zamilovávám do nevhodných lidí,“ pokoušel jsem se mu vysvětlit.
„Nemůžeš se zamilovat do „nevhodného“ člověka, Bille,“ ujistil mě Richard. „Nemůžeš se vůlí přimět, aby ses do někoho zamiloval, nebo nezamiloval.“

Přesně o tomhle celá nová Irvingova kniha je. Samozřejmě, je zpovědí o „sexuálních úchylkách“ jako je bisexualita, homosexualita, o transexuálech a různých sexuálních praktikách. Ovšem. Ale na to je (mnohý) čtenář dnes už zvyklý. Více z ní cítím potřebu tolerance a pochopení – ať je čtenář jakéhokoli pohlaví, nebo sexuální orientace. Je mapou změn – vývoje lidské tolerance v minulém století…. Od zakázaného tématu, přes nekontrolovanou otevřenost, po současnou (až?) normálnost, na kterou se na sexuální odlišnosti díváme.

„Je to, jako kdyby tě střelili do srdce, Bille, ale ty si neuvědomuješ ani tu díru, ani ztrátu krve. Pochybuju, že jsi vůbec slyšel výstřel.“

Styl vyprávění starého spisovatele a bisexuála původně z malého města odpovídá tématu. Je to překvapivě otevřená zpověď, které odpovídá i otevřený jazyk…

„Všimla jsem si tě v zákulisí, Williame – připadalo mi, že všechno bedlivě sleduješ.“
„Ano, to já sleduju.“ vypravil jsem ze sebe jen stěží. Sledoval jsem slečnu Frostovou natolik bedlivě, že jsem mohl na fleku masturbovat…

„Buší ti srdce, Billy,“ řekla
„To není srdce,“ namítl jsem.
„Ano, je – buší ti v penisu,“ řekla Elaine.
„To tam takhle tluče všem klukům?“

V době, kdy mladý William dospívá a všímá si, že se zamilovává do nevhodných lidí – nevlastního otce, „staropanenské“ knihovnice, spolužáka zápasníka, nebo i matky jeho nejlepší kamarádky, vrtá mu hlavou, co s ním není v pořádku. Kdyby se mu líbily ženy, byť třeba jen starší, bylo by to okey… kdyby se mu naproti tomu líbili jen muži, bylo by jasné, že je jeden z těch homosexuálů… jak se jim říká. Co má ale znamenat, když se mu líbí obě pohlaví? A samozřejmě vždy naprosto nevhodní kandidáti… Právě láska k nevhodným lidem je ústřední dějovou linkou, která spojuje (občas trochu rozházený) příběh.

„Mluvíme tu o Romeovi a Julii?“
„Problémy mezi Monteky a Kapulety nebyly problémy Romea a Julie,“ namítla slečna Frostová. „Romeo a Julie byli jeden pro druhého ti praví. To jejich rodiny měly nasráno v hlavě.“

Slečna Frostová vybírala dobře. Přečetl jsem Toma Jonese, Na Větrné hůrce a Janu Eyrovou – v tomto pořadí -, a tak jsem se k úžasu mámy stal čtenářem. Tyhle romány mě naučily, že dobrodružství se neomezuje na plavby po moři, ať už s piráty, nebo bez nich. Člověk může najít dostatek vzrušení, aniž by unikal do sci-fi či fantazií o budoucnosti; není třeba číst westerny či milostné romány, aby se čtenář přenesl někam jinam. Aby člověk podnikl cestu, jež ho zcela pohltí, stačí mu – při četbě i při psaní – pouze věrohodný, ale zcela mimořádný vztah. K čemu jinému vede koneckonců zamilovanost – zejména když se zamilujete do nevhodného člověka?

Dojde kniha k nějakému závěru? Že existuje skutečná životní láska jako v románech? Těžko říct… Záleží na který z příběhů se zaměříte…

Člověk se od svých milenců hodně naučí, ale přátelé – povětšinou – vydrží déle a člověk se od nich naučí víc.

Myslím, že tohle slovo pro nás vyjadřuje lásku – pouze adagio. (Pomalu, tiše, zlehka). Mezi přáteli to každopádně funguje.

„Vášeň přináší bolest,“ přeložil jsem mu verš. – „Jo, jo,“ přisvědčil. „Spoustu bolesti.“

„Přestože všechno ve mně křičelo Ne!, celé moje já vzdychalo Ano.“

Kniha se (pochopitelně) nečte snadno. Zejména v části, kdy v Americe naplno propuká epidemie AIDS, o které do té doby nikdo nikdy neslyšel a nikdo nevěděl, jak se má chránit; kdy každý znal někoho, kdo na AIDS bolestivě umíral. Irving se nebojí zacházet do nejmenších podrobností, kdy čtenáře nechává konsternovaného rozdýchávat konkrétní detaily… ale do té knihy to prostě patří… Do příběhu jednoho staršího bisexuála, který jsem si moc ráda přečetla.

http://www.bux.cz/knihy/137592-v-jedne-osobe.html