Jak být správným křenem

Kam až moje paměť sahá (což – přiznejme si – zase není až tak úplný zázrak), jsou moje prokletí cesty autem ve třech. Jsem zvyklá dělat křena. Nemám s tím problém. Pokud se necítí nesvá zamilovaná dvojce, já jsem taky v klidu. Ale! Cesty autem ve třech jsou fakt příšerný. Teda aspoň pro mě.

Možná je to tím, že jde o uzavřený prostor, z kterého nejde utéct (minimálně dokud se z bodu A nedostanete do bodu B). Možná je to tím, že sedíte sami vzádu a abyste si nevyblinkali vnitřnosti, nemůžete se furt dívat ven z okýnka a tak dřív nebo později skejsnete pohledem na té dvojičce sedící před vámi. Nebo tím, že jste lehce nahluchlí a jejich hovor vám přijde jako tajný kód, do kterého se nemůžete zapojit, protože neznáte všechny souvislosti.

Prostě… Jestli jsem si někdy připadala navíc a nevhodně, tak to bylo vždycky při cestování ve třech autem. Přitom jsem takových cest a jízd absolvovala nespočetně a dokonce i s různými páry. Ale nezvykla jsem si nikdy a vždycky mě to rozebralo.

Nedej bohové, když se dvojice při řízení chytla za ruku. Nevím, kde jsem podobný kýčovitý doják odkoukala, ale tohle je pro mě konečná, kdy odvracím tvář a i za cenu ztráty oběda, tří svačinek, snídaně a všeho ostatního, co cestou pobral můj žaludek, civím z okna.

Dnes jsem absolvovala jízdu s dalším-novým párem. A furt jsem se křenila. Křenila jsem se na dvojici před sebou a ještě víc jsem se křenila, když jsem civěla na ubíhající krajinu za okýnkem… a až doma mi došlo proč jsem se tak křenila. Je to něco úplně jiného, když jedete ve čtyřech.

Malé radosti

Dnešní den stál za prd. Díky bohům, že nejsem workoholik, protože když se svojí nechutí k práci (kór k té nové) v ní pravidelně trávím víc než deset hodin denně (navíc v kanceláři bez oken), nechtěla bych vidět tu jízdu, kdyby mě moje práce fakt bavila…

Mám dost. Po práci musím ještě vyřídit pochůzku a z ní pěšky na metro (proč já pořád musím upřednostňovat pěší chůzi?!). Bezva. Metro nacpané k prasknutí, takže si nesednu a nevpluju do japonského příběhu, jak jsem se cestou sem uklidňovala. A ještě k tomu halasní dojčáci (Rakušáci, Švýcaři, Nizozemci… whatever)!

Chjo. Stojím a přidržuju se madla vedle (nahoru fakt nedosáhnu, ani při nejlepší vůli). Chvíli bloumám očima, když tu se pohledem v odraze skla potkám s jedním z těch maníků, co mě tak rozčilujou. A on se usměje. Den stál naprosto za prd, jsem otrávená, je mi horko, taška je těžká…, ale neubráním se a aniž bych nad tím přemýšlela, koutky mi samy vystřelí nahoru.

Okamžitě uhýbám pohledem a mám co dělat, abych se nahlas nerozesmála. Jak mě dokáže pobavit takováhle prkotina. Jak mě dokáže rozesmát moje neuvědomělá reakce na cizí úsměv! Ale nedá mi to… jakmile vlak zajede do tunelu, podívám se do skla… a on tam stále stojí a dívá se na mě. Ve chvíli, kdy se opět setkáváme pohledem, automaticky se oba usmějeme. Není to nic výrazného. Kamarád, co do něj německy něco hustí, si našeho bezeslovného kontaktu ani nevšimne. Špatná nálada je v tahu. Po očku si všímám, že si vytahuje rukávy u šedé mikiny (to mám snad na čele napsáno, že mě rajcujou vyhrnuté rukávy?!). Já zas vymýšlím, jestli bych zvládla nějak nenápadně přehodit vlasy zezádu… Nezvládla… Ale co naplat. Na další zastávce vystoupilo dost lidí a já, jakožto „dospělá osoba“, si jdu raději sednout a číst si, než si tady hrát s nějakým dojčákem na zrcadlovou síň.

Otevřu knihu, nalistuju patřičnou stránku a… podívám se tam. Ale z mého současného místa na něj nevidím. Akorát na jeho kamaráda, který stále netuší, která bije. Zkouším si číst, ale moc mi to nejde. Najednou se musím pořád usmívat. A navíc každou zastávku kontroluju, jestli nevystupují.

A je to tady. Budějovická. A oni se začnou tlačit k východu. Zaragistruju i pohyb šedé mikiny až podezřele blízko mého zorného pole, ale nevzhlédnu. Nechci navázat kontakt, o to přece vůbec nešlo. Vyjde a mně to nedá a hlavu přece jen zvednu. A on tam stojí, jako jediný z celé skupiny čelem k metru. Stojí přímo před otevřenými dveřmi, naproti kterým sedím se svou knihou. A zase se setkáváme pohledy. Tentokrát už se oba smějeme tolik, že by náhodný kolemjdoucí, živící se jako zubař, mohl celkem obstojně prohlédnout stav našeho chrupu. Díváme se na sebe a on zvedne ruku na pozdrav a stále se usmívá. Kývnu hlavou a taky se usmívám. „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“

Poučení pro tento den? Nikdy nepodceňovat hodnotu úsměvu. Nejde (vždy) o flirtování. Teď to tak taky nebylo myšleno. Prostě se potkali dva cizinci. Nechtěli si vzájemně vstoupit do života. Prostě se jen potkali, a protože si všimli jeden druhého a aspoň jeden z nich měl tu odvahu se usmát, zlepšili si den.

Život jako galerie

Život je jako taková soukromá galerie.

Představte si obrovskou místnost… bílé stěny, žádný nábytek, prázdno. Čas od času se v ní pořádají různé akce na konkrétní téma. Když jedna skončí, galerie se vyprázdní a majitel je v očekávání, na jaké téma bude výstava další. Co teď zaplní jeho galerii, čím se teď naplní jeho život? To nekonečné očekávání mezi čistě bělostnými stěnami. Představy a ideály, které mu nedávají spát. Nepoznaná budoucnost, kterou očekává každým okamžikem, může být svým způsobem dojemnější, než výstava, která jeho galerii, jeho život, nakonec zaplní.

Ne však moje. Moje galerie byla nesystematická, roztříštěná… Její jednotlivé kousky se k sobě nehodily, ale nevadilo mi to. Ne každý může dokázat zaplnit tak obrovský prostor. Ne každá výstava si udrží takovou pozornost, aby se z ní stala stálá expozice…

Galerie Leica (Praha)

První noc impresionisty…

„Jsi tady?“ Slyším za sebou. „jj, za stolem u okna“, odpovídám. Podívá se na mě, jak sedím na zemi v tureckém sedu před oknem, kolem ramenou mám deku a bezeslova odchazí do kuchyně. Já si mezitím představuji, jak ještě v polospánku sáhnul na druhou stranu postele a když mě jeho ruka nenašla, probudil se do bdělého stavu.

Sklonil se ke mě a podával mi horkou čokoládu. „Co tu děláš?“, ptá se. „Posaď se“, odpovídám a když mě poslechne, opřu se o něj celou svou vahou. „Pozoruju okolí. Představ si, kdybychom byli spolu první noc třeba v Madridu. Seděli bychom takhle před oknem a pozorovali cizí město. Vymýšleli si příběhy lidí, jak se sem dostali, co tu dělají, o čem sní. Pozorovali bychom je, abychom je poznali, aby nám byli blíž. “ Neodpovídá. „Jsem svým způsobem taky impresionista, jako Claude Monet“, pokračuju. „Neumím malovat, takže můžu jen pozorovat a okamžiky jiných příběhů, to co vidím a hlavně co cítím, si ukládat do paměti. Později si to zaznamenám v textové podobě. Neumím malovat, ale píšu ráda. Čeština je bohatý jazyk, bohatší než angličtina, minimálně pro mě. Ráda si hraju se slovy, s významy, se skládáním slov do různě dlouhých vět. Pro mě samotnou často bývá překvapení, co která slova s mým prožitým příběhem udělají.“ Jemně mě odstrčí, abych neztratila rovnováhu, protože vstává. Vrací se v zápětí a podává mi blok a propisku a usedá znovu za mě, abych se mohla opřít.

Tak vznika tenhle příběh, právě teď. Přelétává očima řádky a slova, která píšu, i když jim nemůže rozumět. Uvidíme, jak dlouho mu vydrží trpělivost. Jsme spolu tak krátce a jsme si tak blízko, možná mi už brzo vezme _____

Dokonalý pár

Na první i na druhý pohled tvořili dokonalý pár. On byl vysoký, tmavovlasý, opálený s padnoucím oblečením na skvělé postavě. Ona byla naopak malinká dlouhovlasá blondýnka, šla vedle něj, držela ho za ruku, něco mu vyprávěla a volnou rukou ho občas pohladila. Oslovovali se zásadně „miláčku, zlatíčko“ a podobně. Byli trochu ztracení, ale nevadilo jim to. Smáli se a hledali správnou cestu. Nepouštěli se.

Věděl, jaké víno má ráda a tak objednal za oba, přestože ona byla na záchodě. Objednal láhev bílého vína, 2 skleničky a vodu. Neměli představu, kdo krom nich byl tu noc v kavárně s nimi. On nespouštěl oči z ní, ona nespouštěla oči z něj. Seděli naproti sobě u malého stolečku a ona vyprávěla a vyprávěla. Její vyprávění přerušovaly jen záchvaty smíchu, které oba měli.

Byli posledními hosty. Kavárna zavírala, jejich láhev vína už byla dopitá, ale oni si stále povídali. Číšník je musel upozornit, aby se přemístili, protože oni žili v jiném světě, čas pro ně nebyl důležitý. Nicméně poslechli, on zaplatil, pomohl jí do kabátku, poděkovali a ruku v ruce odešli z kavárny za zábavou.

Přešli do tanečního klubu, protože oba milovali tanec; on zaplatil šatnu a lístečky podával jí, protože oba věděli, že by je ztratil a ona je uložila do připravené peněženky. Dělali to tak vždycky. Sešli k baru a on objednal 2 vodky. Nemusel se jí ptát. Zná ji. Už 12 let jsou spolu.

Po protančené noci odcházeli domů. Ruku v ruce se prodírali davem. Přišli k šatně, ona našla lístečeky, oblékli se a vyrazili domů. Každý sám. Jako vždycky. Byli nejlepší přátelé. Už 12 let… se stejným vkusem na kluky.