Google Home po týdnu užívání

Technologiím vůbec nerozumím, ale to mi nijak nepřekáží k tomu, abych je měla ráda. Nemůžu si pomoct. Když zaznamenám nějakou novinku, která by se mi aspoň trochu mohla hodit, začnu po ní toužit. Asi jako to mají jiné ženy s botami (kterých mám velmi málo a ve velmi špatném stavu…).

Když jsem tedy loni zaznamenala první zprávy o Google Home, bylo jasné, že dřív nebo později podlehnu. Četla jsem o něm každý článek, který mi přišel pod ruku a doma si pomalu připravovala půdu vyjmenováváním vlastností, které jsou tak super, že nám velmi zpříjemní nebo zjednoduší život.

Ta doba přišla zhruba před týdnem. Google Home začal být dostupný v Německu a to už je vlastně za humny. Probojovala jsem se přes německy hovořící Google obchod, na miliontý pokus zadala správné údaje a modlila se, aby to vyšlo. A povedlo se! Za necelý týden od objednávky byl nový člen domácnosti doma.

Prvotní nastavení bylo (oproti proklikání se v německém internetovém obchodě) snadné a víceméně se udělalo samo. Nastavili jsme jazyk na americkou angličtinu a začali zkoušet co umí.

Google Home komunikuje s celou řadou aplikací a s jinými ho to můžete naučit. Po pochvalných recenzích na jeho repráčky jsme samozřejmě chtěli vyzkoušet, jak hraje. Můžete si nechat hrát rádio (tím, že mu řeknete ať hraje určitou frekvenci), nicméně pokud chcete pouštět hudbu ze svého účtu na Google Play nebo Spotify, měli byste to nastavit při jeho prvotním zapnutí, když se nastavuje a zeptá se vás na to (nebo aspoň my nepřišli na to, jak to tam nastavit dodatečně – takže jsme milý Google Home museli po dni používání restartovat, abychom tam ten účet šoupli rovnou). Od té doby už bylo vše v pořádku. A mimochodem, recenze nelhaly. Hraje skutečně dobře a když chcete, skutečně hlasitě.

A to byl pro mě jeden z velkých důvodů, proč Google Home pořídit. Když necháváme hrát klasické rádio, tak musíme ladit několikrát denně. Jednomu vadí ranní show na téhle stanici, druhému vadí odpolední show na další stanici a všudypřítomné reklamy způsobují, že krom jejich hudebního podkresu neslyšíte hudbu žádnou. Teď prostě Googlu oznámíme, aby začal hrát umělce/album/písničku/playlist. Hlasem si korigujete i hlasitost, takže když začne hrát vaši oblíbenou, zvýšíte na maximum (a můžete křepčit po pokoji) a když zvoní telefon, prostě řeknete, ať se pauzne a máte ticho a klid. Nemusíte běhat po pokoji, hledat ovladač, probouzet počítač nebo mobil ze spánkového režimu. Prostě jen nahlas vyslovíte, co chcete. Google Home má navíc skvělý dosah. Slyší mě i přes zeď z druhého pokoje a reaguje, aniž bych nějak hulákala. A slyší mě dobře, i když sám hraje.

Krom toho (jak už vlastně i jeho název a „mateřská společnost“ napovídá) mu můžete klást otázky. V televizi běžel nějaký pořad, kde zmínili Charlieho Chaplina a my se doma začali dohadovat, odkud byl – a opět – nemusíte jít hledat mobil, otvírat počítač, prostě se jen zeptáte a Google Home vám okamžitě odpoví.

Stejně tak ho můžete používat pro plánování. Když se vzbudíte, stačí mu popřát dobré ráno a Google Home vám po přání dobrého rána zpátky řekne aktuální počasí v místě, kde bydlíte (nebo si nastavíte) a jeho předpověď na celý den. Řekne vám, pokud máte v kalendáři na den naplánované nějaké akce a pokud máte nastavené, pustí vám krátké zprávy (v menu v chytré aplikaci si nastavíte, které chcete slýchat).

Já ho ale ani tak nepoužívám k plánování svého kalendáře, jako spíš „časovače“. Ráda vařím, ale nerada stojím v kuchyni a čekám (a mám dost děravou paměť). Takže když dám brambory na sporák a začnou se vařit, řeknu Google Home, ať mi řekne až uplyne 20 minut a můžu pustit milé brambory z hlavy. Stejně tak ho můžete používat jako budíka nebo jako každodenní připomínku, že si máte vzít v určitou dobu prášky.

V budoucnu budu Google Home určitě využívat k ovládání chytrých světel (které ještě bohužel nemám a vzhledem ke stavu mého bankovního konta ještě nějakou dobu mít nebudu). Můžete si koupit třeba jen jednu chytrou žárovku za necelé 4 stovky, nebo třeba světelný pásek a vytvářet si různé atmosféry díky osvícení, které lze ovládat hlasem (nebo díky možnosti IFTTT, s kterou si Google Home můžete víc přizpůsobit, si můžete nastavit, že při určité činnosti má automaticky zapnout světlo na určitou intenzitu nebo barvu a nemusíte mu to dál říkat).

Umí toho samozřejmě víc. Já třeba pořád bojuju s nastavením Netflixu. Nevím, jestli je to jen mojí neschopností, nebo to prostě ještě není určené pro náš (respektive německý) trh. Ale nejde mi to. Pokud máte Chromecast (což já mám), díky kterému i z blbé televize uděláte chytrou a zároveň účet na Netflixu, tak byste měli hlasovým povelem přes Google Home spustit určitý pořad z Netflixu na vaší televizi (v které je funkční Chromecast). Nebo se snažím nahrát si svoji koupenou audioknihu někam tak, abych mohla Googlu Home říct, ať mi ji pustí. Zatím se mi to nepovedlo, ale neztrácím naději.

Stejně tak se těším na další aktualizace, které snad postupně přinesou možnosti, které Google Home už zvládá v Americe (jako je třeba telefonování nebo psaní zpráv hlasovým pokynem zdarma přes wifi).

A když budete googlit, najdete stránky a návody, které Vám pomůžou objevit nové a nové věci, které s Google Home můžete dělat (skvělá je třeba: tahle stránka ). Na vaši žádost vám třeba zazpívá, bude s vámi hrát vědomostní kvíz, něco vám přeloží do/z cizího jazyka, bude vám věštit z křišťálové koule a nebo spustí beat box pro vaše vlastní vystoupení.

Mojí osobně asi nejoblíbenější funkcí ale je, že když si chci dát krátkého šlofíčka (zbývá 45 minut do oběda), řeknu mu, aby začal hrát zvuky oceánu (lesa, bouřky, deště…), natáhnu se na sedačku a nechám se unášet do sladkého spánku.

Kdybych to měla shrnout, Google Home je skvělý v tom, že nemusíte kvůli každé blbosti sedat za počítač, nebo sahat po mobilu (kde na vás vyskočí e-maily a spoustu jiných upozornění a reklam a najednou u toho počítače nebo mobilu sedíte půl hodiny, ani nevíte jak). Když vás něco zajímá, prostě se zeptáte (místo abyste nad tím mávli rukou), posloucháte svoji oblíbenou hudbu bez „hrozně ftipných“ moderátorů a reklam a můžete trochu ulevit své děravé paměti a uložit časové údaje a seznamy do Google Home.

Kafka & Murakami

SPISOVATEL JAKO POVOLÁNÍ (Haruki Murakami)

Kniha Spisovatel jako povolání by měla být povinností pro všechny Murakamiho fanoušky. Je to jako kdybyste s ním vedli takový malý rozhovor. Odpovídá zde na otázky jakým způsobem začínal, jak pracuje, jaké výzvy si při tvorbě kladl a stále klade, proč se vyhýbá pozornosti… a jak čtete dál a dál, vyvstává před vámi obraz toho, jaký ten Haruki Murakami vlastně je člověk. Pro ty, kteří čtou jeho knihy pravidelně, to nebude žádné překvapení, protože už si z nich určitou představu udělali – ale i tak to pro ně bude příjemné „popovídání si“.

Podobně jako mnoho jiných věcí v mém životě se i tohle odehrálo „díky jakémusi impulzu a shodě okolností, zatímco jsem dělal všechny možné jiné věci“. V lecčems mi taky hodně napomohl osud. Až se toho někdy sám děsím, když si to zpětně uvědomím, ale nic naplat, je to tak.

Murakami psal jednotlivé kapitoly jako eseje v průběhu několika let a tak se v nich trochu opakuje a úplně hladce na sebe nenavazuje. Tím spíš to ale celkově vypadá jako rozhovor, v kterém jste se až příliš zapovídali a utekli od tématu (a ani na čtivosti to v nejmenším neubírá)…

Jediné, co čtenáře českého vydání může zamrzet, je absence jakékoli zmínky o nás. Krom Japonska zde vzpomíná Ameriku, Rusko, dokonce i Německo, ale o naší malé zemi se zde (krom dvou odkazů na Franze Kafku) nedočtete. Ve své podstatě to není nic zvláštního. Jeho knihy se prodávají po milionech na celém světě, tak proč zrovna zmiňovat zemi, o které většina jeho čtenářů ani neví, že existuje…? Na druhou stranu je nějaká ta poznámka nebo odkaz na Českou republiku vložen do několika jeho knih a co jsem měla příležitost bavit se se svými zahraničními (či obecně cizojazyčnými) přáteli, jsou české překlady Tomáše Jurkoviče na neobyčejně dobré úrovni. Je to však jen malý (a hlavně nepodstatný) škraloupek na jinak skvělé knize.

Pro podobný proces „vstupu cizí osoby“ mám ale jedno osobní pravidlo. Zní: „Pokud ti nějakou pasáž zkritizují, stůj co stůj ji přepiš.“ I kdyby se mi snad ta kritika nelíbila, pasáž, které kdokoli cokoli vytkl, z gruntu přepíšu. Pokud se s výtkou nedokážu vůbec ztotožnit, přepíšu pasáž v naprosto odlišném duchu, než kam kritik svou připomínkou mířil.

Pokud by tedy něco knize mělo ubrat nějakou tu hvězdičku z hodnocení, byl by to jen doslov Michala Jareše. Psát doslovy k cizí knize určitě není záviděníhodná práce. Upřímně obdivuji kohokoli, kdo se do něčeho takového pustí… ale doslov v téhle knize bylo něco tak strašně mimo… uf…. buď celou knihu vůbec nepochopil (nebo nečetl) on, nebo si já žiju v nějakém svém úplně odstrčeném vyfantazírovaném světě, kde je Haruki Murakami introvertní, plaše působící, tvrdohlavě klidný a (oslí můstek na další knihu) Franz Kafka osamělý, leč vtipný, přátelský a tvrdě pracující muž.

Byla to událost blízká jakémusi zjevení. V angličtině existuje slovo epiphany, které bychom mohli dosti komplikovaně přeložit jako náhlé nazření pravé povahy věci či intuitivní poznání skutečnosti. Zkrátka a dobře se jedná o situaci, kdy se vám jednoho dne zčistajasna objeví před očima něco, co zcela změní váš pohled na všecko ostatní.

POVÍDKY (Franz Kafka)

Po přečtení Kafkova životopisu z pera Reinera Stacha (vizte zde) jsem si musela přečíst svoje nejoblíbenější Krátké povídky od Franze Kafky. Byla jsem zvědavá, jestli v nich tentokrát neuvidím „něco víc“. Jestli mu víc neporozumím, jestli nepochopím něco skrytého atd. atd.

Nepochopila a neobjevila.

K jeho krátkým povídkám jsem se poprvé dostala na střední škole v rámci nepovinné „povinné literatury“. Po klasickém školním odprezentování Kafky jsem doma sáhla po první knize, kterou jsem našla… přečetla první povídku, druhou, třetí… a i když šlo o povídky krátké, vždy jsem musela přestat a trochu se vzpamatovávat z wow efektu (to se mi u nepovinné „povinné literatury“ stalo pak ještě u Evžena Oněgina, na kterého od té doby taky nedám dopustit).

Začala jsem si o něm zjišťovat víc a víc, číst dál a dál a láska byla na světě. Někde se ale asi stala chyba, protože jsem v něm nikdy neviděla toho reprezentanta pochmurné, osamělé a depresivní tvorby, která je mu všude a všemi přisuzována.

Roztržité vyhlížení

Co budeme dělat za těch jarních dnů, které se teď rychle blíží? Dnes ráno bylo nebe šedivé, ale přistoupíte-li k oknu teď, jste překvapeni a tváří se opřete o okenní kliku.

Dole vidíte světlo slunce, ovšem již zapadajícího, na dětské tváři děvčátka, které si vykračuje a rozhlíží se, a zároveň na ní vidíte stín muže, který přichází rychleji za ním.

Potom muž přejde a tvář dítěte je úplně jasná.

Kde je, prosím vás, ten otřepaný pesimismus?

Pasažér

Stojím na plošině v tramvaji a nemám vůbec žádnou jistotu o svém postavení v tomto světě, v tomto městě, ve své rodině. Ani přibližně bych nedovedl říci, jaké nároky v kterémkoli ohledu bych si právem mohl činit. Vůbec nemohu obhájit to, že stojím na této plošině, přidržuji se tohoto držadla, nechávám se vézt tímto vozem, že se lidé tomu vozu vyhýbají nebo si klidně jdou či odpočívají u výkladů. – Nikdo to ovšem po mně nežádá, ale o to nejde.

Vůz se blíží k zastávce, jakási dívka přistupuje ke schůdkům, chystajíc se vystoupit. Jeví se mi tak určitá, jako bych ji byl ohmatal. Je oblečena v černém, záhyby sukně se téměř nepohybují, blůza přiléhá a má límec z bílé krajky s drobnými dírkami, levá ruka je naplocho opřena o stěnu, deštník v pravé ruce stojí na druhém schůdku odshora. Obličej je snědý, nos, po stranách lehce promáčklý, je na špičce široký a zaoblený. Má spoustu hnědých vlasů a na pravém spánku poletující chloupky. Malé ucho jí těsně přiléhá, ale protože stojím blízko, vidím celou zadní stranu pravého boltce a stín na jeho koření.

Tázal jsem se tehdy sám sebe: Jak to, že sama nad sebou nežasne, že má zavřená ústa a nic takového neříká?

(Obě povídky jsou z cyklu Rozjímání, přeložené Vladimírem Kafkou).

Přestože jsem v nich po přečtení Kafkova životopisu nenašla nic nového, jsem ráda, že jsem si je už poněkolikáté přečetla a je mi jasné, že se k nim budu vracet celý život.

JAK NECHUTNĚ ZBOHATNOUT V ROZVOJOVÉ ASII (Mohsin Hamid)

Často si knížky kupuji online (na vkus mého bankovního účtu až moc často!)… a když už na těch jejich stránkách jsem a nějakou tu knížku kupuju, tak se samo sebou podívám, jaké knížky mají v akci, aby mi samozřejmě nic neuteklo. A tak se většinou stává, že ke knížce, pro kterou jsem si do e-shopu přišla, přidám i několik knih v akci, o kterých jsem do té doby neslyšela (a které jsou v konečném součtu dražší, než ta ona kniha, kterou jsem chtěla původně).

To je i případ Jak nechutně zbohatnout v rozvojové Asii, která měla na internetu vcelku dobré recenze, anotace vypadala zajímavě a cena pod 50 Kč přímo neodolatelně.

V tomto případě jsem se svou investicí byla spokojená. Kniha vypráví příběh muže (v celé knize nejmenovaného, označovaného jako „NĚKDO“), který žije v rozvojové asijské zemi (nevíme v které konkrétně) a jeho jediným životním cílem je zbohatnout. Pochází z těch nejchudších možných poměrů a když se s rodinou v dětství přestěhuje do přelidněného obrovského města, kde se chudoba a bohatství denně setkávají, začne si uvědomovat svoji špatnou sociální situaci ještě tíživěji. Za svým cílem si stojí a pro jeho naplnění se neohlíží napravo ani nalevo, nezatěžuje se pravidly morálky a dokonce se nenechá na zcestí svést ani láskou.

Kdo jiný by pak měl napsat příručku o tom, jak nechutně zbohatnout, než NĚKDO? Otázkou pro případné čtenáře je, jestli se mu jeho cíl splní a pokud ano, jestli mu to za to stálo…

 

Dovolená padla na Kafku

Nikdy jsem se nijak netajila tím, že obdivuji Franze Kafku. Že v jeho a mé osobě spatřuji mnoho podobností a že jeho knihy patří mezi mé nejoblíbenější… Když tedy Argo loni vydalo jeho životopis (resp. jeho první díl) se zhruba 600 stranami, byla jen otázka času, než si ho taky koupím.

Odolávala jsem dlouho. Za prvé jsem se obávala „německého vlivu“ na knihu… Například už když jsem se o Kafkovi jako náctiletá učila ve škole, paní učitelka si sama nebyla jistá, jak to Franz měl národnostně. Nevěděla, jestli uměl česky nebo jen německy, nebo naopak. Teď hrozilo, že se to dozvím a že se mi to nebude tak úplně „líbit“.

Další váhání zapříčinilo, že kniha není zrovna ve stylu brožurky, což se (logicky) musí odrazit i na ceně. Takže už jen stačilo, aby padly nějaké slevy a to, co si několik měsíců hrálo na pozadí mé mysli už nešlo zastavit – kniha byla moje.

A verdikt? Jsem nadšená a nemůžu se dočkat dalšího dílu. Po 600 stránkách chci VÍC! Potřebuju vědět co bylo dál, potřebuju si dále zatrhávat vybrané pasáže a obtěžovat své okolí (které to naprosto nezajímá) předčítáním o zjevných podobnostech, které spolu máme!

Objektivně vzato se tak jako tak jedná o velmi zdařilý (a čtivý!) životopis. „Kafkologové“ (jak se nám někdy nadává) si přijdou na své díky spoustě podrobností, citací a fotek. A lidé, starající se o svůj všeobecný rozhled, historii nebo prostě jen zvědavci, si taky přijdou na své. Autor svou práci vzal skutečně důkladně a nepojednává jen o Kafkovi a jeho přátelích, ale přibližuje současnému čtenáři i dobu, ve které Kafka žil. Respektive nejen tu konkrétní dobu, v které žil, ale i to důležité, co jí předcházelo a co ji ovlivnilo.

Snad se (i) díky této knize rozplyne představa o věčně ustaraném, zamračeném, depresivním a podivínském autorovi, píšící o nenáviděné „magické“ Praze, která se vzala kdo ví odkud.

Dávám 8 hvězdiček z 5 a nemůžu se dočkat, co bude dál!

„Nemám samozřejmě vůbec žádné plány a ani žádné vyhlídky,“ napsal jí, „do budoucnosti nemohu jít, do budoucnosti se nemohu vrhnout, do budoucnosti se nemohu kutálet, co mohu, je do budoucnosti klopýtat a vůbec nejlépe mohu zůstat ležet. Ale plány a vyhlídky nemám opravdu žádné, daří-li se mi dobře, jsem zcela vyplněn přítomností, daří-li se mi špatně, proklínám už přítomnost, což teprve budoucnost!“

xxx

„Jsou příchody a míjení

a často navždy – loučení.“

xxx

„… já jsem nikdy nežil v prostředí německého národa; němčina je mým mateřským jazykem, a proto je mi přirozená, ale čeština je mi mnohem srdečnější,“

Franz Kafka a matematika:

… byl totiž tenkrát vyvolán, aby demonstroval jakési matematické řešení, a protože si doma zapomněl logaritmické tabulky, byl poslán zpátky do lavice s nedostatečnou a výkřikem „Vy krokodýle!“, a to právem, jak uznával, neboť by zrovna tak málo byl dokázal i s logaritmickými tabulkami. Stávalo se, že při zkoušení z matematiky plakal. Že ho učitelé kvůli těm slzám nenechali propadnout, patřilo k soukromému pokladu Kafkových legend.

Přítel (Bergmann) psal Kafkovi:

Ty jsi od dětství nevědomky usiloval o to, aby život měl obsah. Dělal jsem to i já. Jenže ty jsi byl uzpůsobený jinak než já. Dokázal ses vzepnout až k slunci a sny rozpínat vysoko až do nebe. Ochromovalo něco tvou sílu? Odjakživa jsi byl odkázán sám na sebe, a tak jsi i obdržel sílu k tomu být sám. A já? Já jsem nikdy moc nesnil, a když už, nedokázaly moje sny dosáhnout zvlášť daleko, neboť se do nich vtírala syrová skutečnost a náramně se starala o to, abych to nepřeháněl. Hledal jsem a hledal… ale stát sám jako ty, k tomu jsem sílu neměl.“

A naopak Franz Kafka píše (na jiné téma):

„Jestliže nás kniha, kterou čteme, neprobudí ranou pěstí do lebky, k čemu pak tu knihu čteme? Aby nás obšťastnila, jak píšeš? Můj Bože, šťastní bychom byli právě, i kdybychom knihy neměli, a takové knihy, které nás obšťastní, bychom v nouzi mohli napsat sami. My však potřebujeme knihy, které na nás zapůsobí jako neštěstí, jež nás bude velmi bolet, jako smrt někoho, koho jsme měli raději než sebe, jako bychom byli zahnáni do lesů, pryč od všech lidí, jako sebevražda, kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás. To si myslím…“

O volbě povolání:

Kafka přesně věděl, co nechce: stát se advokátem, na to ani nepomyslel, stejně tak zužitkovat k výdělku své jazykové znalosti. Důležitější pro něho bylo mít volné odpoledne než přísliby měšťanského blahobytu, dokonce než „židle velmi vzdálených zemí“, a radosti obchodování mu byly nedostupné po celý život. Často vypadal pasivní, příliš závislý, ale v tom, čeho se stranil, byl naprosto důsledný, i tehdy, kdy ho to – jako v pozdějších letech několikrát – přivádělo až na kraj psychického vypětí. Jako kdyby s sebou nosil kompas, který mu vždy přesně ukázal jedině ten nesprávný směr.

Keyová o umění:

„Ale na druhé straně, nikdy se umělcem života nestane ten, (…) kdo pokládá za nejvyšší mravní cíl plnit povinnosti na každém místě, kam ho postavili, a podrobit se jakémukoli osudu, jenž mu připadl. (…) Vinou neplodného pojetí ve smyslu toho, že svou povinnost mají konat tam, kam byli postaveni uniklo lidem plodnější pochopení, totiž povinnost své místo si zvolit.“

xxx

„Láska bez ducha není nic. A tady začínají potíže.“ Paul Valéry, Cahiers

Kafka na vlně nočních zábav

Překvapivý dopis Brodovi dokládá, že si Kafka skutečně domlouval extravagantní noční tahy, kdy se přecházelo z jedné vinárny do druhé až do samého rána bez ohledu na bezprostředně nadcházející hodiny v kanceláři, neméně náročné. Ve srovnání s dosavadním uměřeným životem to byly sociální excesy a záhy už na ně vyrážel i sám. Že při nich údajně byl jen pozorovatelem, je ovšem legenda, neboť střízlivý v těchto lokálech nezůstal nikdo a všeobecným pitkám šampaňského se ani on nemohl úplně vyhnout. Šampaňské bylo v tomto nočním paralelním světě něco jako měna, a když jednou Kafka, už asi trochu podnapilý, uzavřel písemně stvrzenou sázku, že ještě za deset let bude svobodný mládenec, bylo jako vklad sjednáno, jak jinak, několik lahví nejdražšího šampaňského.“

Kostra Kafkovy povídky

„Jeden muž chce umožnit společné setkávání lidí, aniž by byli jednotlivci přímo zváni. Lidé se setkávají, mluví spolu a pozorují se navzájem, aniž by se znali. Jsou to hody, které může každý ovlivňovat podle svého vkusu a za svou osobu. Každý se může objevit a zase odejít, kdy se mu zachce, není zavázán žádné, přesto je vždy bez pokrytectví vítán. Když se nakonec skutečně podaří tuto skurilní myšlenku realizovat, čtenář pozná, že i tento pokus o vykoupení osamělých – učinil pouze ten, kdo vymyslel první kavárnu.“

Kafka a jeho sny o dálkách:

Protože ještě málokdo znal vzdálené světadíly z vlastní zkušenosti, byla exotika podstatnou složkou raného zábavního průmyslu, i mimo půvab překvapení a cizosti byl Kafka na tuto frekvenci obzvlášť citlivě naladěný. Ponořil se do pohledu na lidi jiné barvy a cizích kultur a dokázal celé hodiny naslouchat, když někdo vyprávěl o Palestině, Japonsku či Americe: jako by ujištění, že se na této planetě dá o zcela jiném životě nejenom snít, ale že jej také lze skutečně žít, bylo zdrojem útěch. „Tance černochů,“ napsal Kafka později Felici Bauerové, mu byly pochopitelnější než například enervující vyzpěvování a tleskání rukama, jímž otec obveseloval jednoho vnoučka. A myslel to veskrze vážně. Exotika otevírala krásné utopické perspektivy a kromě toho byla zábavná.

Nadšená vzpomínka na první setkání (slepého) Bauma a Franze Kafky:

„Hluboký dojem ve mně zanechal první pohyb, s nímž Kafka vstoupil do mého pokoje. Zatímco nás Brod představoval, Kafka se mlčky uklonil. Člověk by řekl, že to byla nesmyslná formalita, protože jsem úklonu nemohl vidět. Vlasy hladce sčesanými na pěšinku se přitom letmo dotkl mého čela, vzhledem k tomu, že jsem se také, poněkud prudce, uklonil. Pocítil jsem pohnutí, jehož důvod mi v té chvíli nebyl v plném rozsahu zřejmý. Právě tu někdo jako první ze všech lidí, s nimiž jsem se setkal, bere moje postižení jako věc, která se týká jen mě samého, nereaguje přizpůsobováním nebo ohledy, ani tou nejmenší změnou chování. Takový on byl.“

O létání:

… v březnu 1917 načrtl Kafka začátek povídky, jež pojednává o létání. Je v ní řeč o systematických letových cvičeních, která se mnohkrát opakují jako příprava na velkou cestu. Nakonec se má vyrazit do „jižních zemí“, možná do Itálie, možná i dál. Protagonista však nesní ani o dvouplošnících, ani o pilotní zkoušce. Má na mysli něco zcela jiného. Vycvičí velikého ptáka. Až přijde jaro, vyšvihne se mu na záda a bude plout „lehkým povětřím vstříc zářivému Jihu“, bez vrtule, bez hluku, bez diváků, a navěky na neshledanou.

xxx

„Good judgment comes from experience, Experience comes from bad judgment.“ Doyle Brunson

A Kafkův přítel, Max Brod, vzpomíná na společné chvíle na dovolené:

„Nikdy v životě,“ prohlásil Max Brod, když zpětně vzpomínal, „jsem nebyl tak vyrovnaný a v tak dobré míře jako v těch týdnech, které jsem trávil na cestách s Kafkou. Všechny starosti, všechny mrzutosti zůstávaly doma v Praze. Staly se z nás veselé děti, napadaly nás ty nejpodivnější, nejhezčí vtipy, – bylo velké štěstí žít v Kafkově blízkosti, vychutnávat z první ruky jeho živě tryskající myšlenky (i jeho hypochondrie byla plná nápadů a zábavná).“

a komentář pokračuje:

Cestovat s Kafkou bylo nejen zábavné, ale i mimořádně podnětné intelektuálně. Měl pohled otevřený pro nenápadné věci, často stavěl společné postřehy a zkušenosti do překvapivého světla, anebo spontánně nacházel ty nejnezapomenutelnější obrazy, aniž by násilně usiloval o nějakou pointu. (…) Nadto byl Kafka zcela prost sociálních a národních předsudků – tím mezi vrstevníky patřil k mizivé menšině – a byl i schopen při všem, co viděl, spoluzvažovat subjektivitu pozorujícího. Zároveň bylo ovšem nutné snášet některé zvláštnosti, pro něž Brod neměl pokaždé dostatečnou trpělivost a které mu občas kazily prázdninovou náladu.

… jako třeba Kafkova až chronická nedochvilnost…

Bylo mu trapné nechávat druhé čekat, a přesto se tak choval – nikoli však z nedostatku citu pro čas či z pouhé roztržitosti, nýbrž proto, že nebyl schopen běžné úkony urychlit zjednodušením nebo je prozatím přerušit. I když se už předem rýsovalo, že nebude však „hotov“, nedokázal vynechat či odložit nepodstatné věci, a co nebylo „vyřízené“ ho neustále zaměstnávalo i nadále. To v dřívějších letech vedlo občas k tomu, že Brod přímo běsnil a po hodinách čekání se na přítele rozkřičel. K takovým výjevům už mezitím nedocházelo. Brod si zvykl, ale nelibost zcela potlačit nedokázal.

„Teď rychle,“ řekl Kafka po příchodu do hotelu. „Máme v Paříži jen pět dní. Jen si trochu umýt obličej.“ brod odspěchal do svého pokoje, odložil zavazadla, učinil to nejnezbytnější a za několik minut byl zpátky. Jenže přítel vybaluje z kufru „všemožný luxus a nejde, dokud všechno nedá znovu do pořádku“. Co se tomu dá vytknout, tázal se Kafka; necítil tentokrát žádnou vinu a argumentoval jako právník právníkovi: „Jelikož jsem však oním malým mytím pouze vyloučil mytí celého těla, myslel jsem přitom ale na umytí obličeje, a s tím právě ještě nebyl hotov, nechápu jeho výčitky a obličej si umývám dál, i když už ne tak důkladně jako předtím, zatímco Max, celou špínu noční cesty v šatech, si sedne na mou postel, aby počkal.“

Nevím, jestli je to z ukázek patrné, ale z celé knihy je zřejmé, že pověst, která je Kafkovi přisuzována (tedy jakýsi nečamour, píšící o temných a depresivních věcech), je nesprávná. Kafka sice nebyl žádný „sluníčkář“, ale byl to vtipný, inteligentní, milý chlap (který si toho s sebou hodně nesl a narodil se do hodně komplikované doby).

Když vás maminka označí jako postavu v knize

Příspěvek na blogu (aby vám šlo rozhodování snáze):

MOJE MATEŘSTVÍ – Meghann Foye

Tuhle knížku jsem dostala od maminky k narozeninám s tím, že jí hlavní hrdinka hrozně připomíná mě. Měla jsem tedy všechny důvody k tomu, knihu ani neotvírat. Přesto jsem svůj rozum neuposlechla.

Příběh je o čerstvé třicátnici, která pracuje v práci, která ji baví, ale ve které nepostupuje kariérně tak, jak by si představovala a ani není ohodnocena tak, jak si myslí, že by měla být. Je přesvědčená, že je to na úkor všech těch kolegyň matek, kterým se dostává naprosto jiného zacházení. Pro které je v pořádku, když přijdou dopoledne místo ráno (protože musely odvést děti do školy), když odejdou odpoledne místo pozdě v noci (protože musí vyzvednout děti ze školy, odvést je na kroužky, uvařit jim večeři a přečíst pohádku na dobrou noc) a které se nemohou tolik přetěžovat, protože toho doma mají už tak hodně.

Když se jí tedy v práci udělá nevolno (pravděpodobně kvůli jídlu, které snědla na svou tradiční kocovinu z večírku, který před pár hodinami skončil) a ostatní si začnou myslet, že má těhotenské nevolnosti, nechá je.

Postupně si začíná uvědomovat, jak se v práci proměnilo chování jejích kolegů. Začíná mít úlevy, o kterých se jí dřív nesnilo a nakonec se o svém těhotenství přesvědčí natolik, že tomu občas začíná věřit sama. Kam tohle kolečko povede, si musíte přečíst sami, nemůžu to přece prozradit úplně všechno.

Nicméně, po přečtení knihy, jsem si šla sednout za mámou s otázkou: „pověz mi prosím tě, podle čeho soudíš, že jsem si s hlavní hrdinkou podobná“. Vážně jsem to chtěla vědět, protože po přečtení jsem neshledala jedinou podobnou vlastnost a přišlo mi zvláštní (a popravdě dost děsivé), že moje vlastní maminka tam nějakou podobu našla. Ještě než maminka stačila odpovědět, vyjmenovala jsem jí všechny (samozřejmě naprosto příšerné!) vlastnosti hlavní hrdinky a důkazy, které nasvědčovaly tomu, že já taková nejsem a že mám ryzí a neposkvrněný charakter…

(Zdroj: https://giphy.com/gifs/abcnetwork-best-queen-l0ExcNsINszxpw6E8/links)

Nakonec to moje maminka zhodnotila následovně: „Děvenko, třicet ti už bylo. Dítě žádné nemáš a ani není žádné na cestě. Před půl rokem jsi nejen změnila práci, ale i celý obor. Večírky jsi vymetala celý život a chlapů, cizinců, znáš taky víc než dost, ne?“

Maminka je maminka a zná vás asi ze všech nejlíp. 

(Zdroj: https://giphy.com/gifs/uncomfortable-120TBNQCdkqG8o/links)

4 hvězdičky z 5

Fun fact: před půl rokem jsem opustila svou dosavadní práci a začala jsem pracovat v oboru, z kterého se hlavní hrdinka téhle knihy tak moc snaží utéct.

PLÍSEŇ – SIRI PETTERSEN

Už první díl, Ódinovo dítě, mě naprosto nadchnul. Bála jsem se, že dvojka bude (jak už to tak tradičně bývá) slabší, ale díky bohům jsem se bála zbytečně. Plíseň pokračuje tam, kde Ódinovo dítě skončilo a i když jsem měla obavy, jestli mi děj po asi roční pauze naskočí, do příběhu jsem vplula rychle a opět si mě k sobě připoutal tak, že jsem se chtěla někde zavřít a přečíst knihu na jeden zátah.

Ve zkratce. Série Havraní kruhy vypovídá příběh hlavní hrdinky, která nezapadá. První díl se odehrává v cizím světě, kde žijí lidé s „ocasy“, dobově připomínající náš středověk. Už v prvním díle se najde hodně odkazů na severskou mytologii, vztah k přírodě, ke zvířatům… chování lidí, když se odlišujete a takové běžné strachy dospívající dívky (rebelky, která se samozřejmě zamiluje do urozeného fešného „prince“, se srdcem na pravém místě). Společně musí porazit děsivé, silné a téměř nesmrtelné nepřátele a vypořádat se ze zradou v „království“. Druhý díl pokračuje v našem světě (světě lidí 21. století), kam hlavní hrdinka utekla ve snaze zabránit děsivým nepřátelům napadat svět ve kterém vyrostla a který jí chybí, přestože tam úplně nezapadala. Tady (kromě toho, že je znechucená z našeho konzumního typu života) se setkává s bohem, kterého celý život uctívala a začíná chápat, že úcta není zrovna to, co by si zasloužil. Přesouvá si svoje priority, dospívá a začíná vymýšlet plán, jak zachránit sebe, svět ve kterém vyrostla, svého fešného prince a rodinu, kterou konečně nalezla. Možná to takhle zní banálně, ale slibuju vám, že vás kniha bude nejen bavit, ale zároveň i překvapovat, protože jestli něco, tak je plná neočekávaných zvratů.

7 hvězdiček z 5 🙂

VEGETARIÁNKA – Han Kang

Dost mě překvapilo, že se takováhle kniha u nás stala bestsellerem. Z mého úhlu pohledu se jedná o typickou „asijskou“ knihu, která by u nás (měla?) narazit svým naprosto odlišným kulturním prostředím a mentalitou.

Kniha vypráví jeden příběh z několika úhlů pohledů. Obyčejné ženě se zdá zvláštní sen, kvůli kterému musí okamžitě přestat jíst maso. Její obyčejný, egoistický a samolibý muž to špatně nese, protože jeho žena přestane být obyčejná (kvůli čemuž si jí vybral) a začne vybočovat. Poprvé není po jeho. Poprvé prohrává. Okolí se ženu snaží usměrnit, aby dostala rozum a vrátila se do „vyjetých kolejí“, ale ona i kdyby nakrásně chtěla, prostě nemůže. A aby toho nebylo málo, její vnitřní rebélie kolem ní strhává spoustu nečekaných reakcí (a dost často i sebereflexí).

Kniha mi trochu připomínala knihy Harukiho Murakamiho, ale tak nějak naruby. V jeho knihách jsou hlavními hrdiny obyčejní muži, kteří se nechají vtáhnout do něčeho neobyčejného. Tady se z obyčejné ženy stala neobyčejná, která k něčemu podobnému strhla i své okolí.

A já jen mohu být ráda (vzhledem k svému jídelníčku a temperamentu), že žiju ve střední Evropě…

4 hvězdičky z 5

ŠPULKA MODRÉ NITĚ – Anne Tyler

Obálka téhle knihy na mě z různých reklam, newsletterů a webovek vykukovala tak často, že jsem nakonec podlehla a koupila si jí. A byl to jeden z těch případů, kdy jsem sáhla vedle.

Příběh je o (podle mě) typické americké rodině – bez (historických) kořenů, jejíž členové si o sobě myslí, že se vypracovali ode dna a teď jsou něco lepšího, mají být na co hrdí, ale přesto si v sobě nesou spoustu křivd (přestože se jim prakticky nic nestalo). Knihou se nese takový „kult výjimečnosti“, přestože pojednává o naprosto obyčejných lidech. Autorka by určitě udělala lépe, kdyby se zaměřila buď na rodinný dům (kolo kterého se celý příběh točí), nebo na jednoho člena rodiny – jenže ona se snažila postihnout vše. Tím pádem jsou postavy mdlé, s nikým se nemáte šanci ztotožnit. Všichni jsou tak strašně průměrní, obyčejní a ukřivdění.

Kniha postrádá jakoukoli příběhovou linku. Respektive asi se snaží vypovědět příběh rodiny, která ale nemá co říct. Knize dávám 2 hvězdičky z 5 jen díky tomu, že je to napsáno čtivě a díky tomu jde kniha dočíst.

 

Sůl moře (Ruta Sepetysová)

Na tuhle knihu pěje ódu celá má sociální síť (tedy skoro – na mém Fb nikdo nečte). Byla tedy jen otázka času, kdy taky podlehnu.

Jak anotace napovídá, jedná se o silný příběh z konce druhé světové války, vyprávěný z úhlu pohledu čtyř hlavních hrdinů, který do sebe nakonec zapadne. Každý z nich si nese svoje tajemství a hrůzy, které prožil nebo byl nucen spáchat. Každý z nich se vypořádává se svým svědomím a svým způsobem cítí vinu za to, že přežil.

Je to zvláštní pocit, vcítit se do příběhu – do žalu hrdinů – kteří přišli o všechno krom svého života, když knihu čtete za slunečného jarního dne v tramvaji cestou do práce, nebo na houpačce na své zahradě, kdy jediný váš úkol je hlídat čas, abyste stihli uvařit oběd pro svou rodinu. Možná je to tím, že moje generace je označovaná jako generace materialismu a konzumního způsobu života, že chceme věci vlastnit a předhánět se v tom, kdo vlastní věc dražší, lepší, hezčí (nebo aspoň podobné články na mě záhadně vypadávají z internetů, novin a časopisů, které mi přijdou pod ruku). Nebo proto, že nepamatujeme nesvobodnou a nedemokratickou společnost (na vlastní kůži). Na druhou stranu ale snad vždycky bylo normální, že jsme se chtěli obklopovat pěknými věcmi, ne? Z toho přeci pochází naše kultura… Nicméně představa, kolik toho ti lidé ztratili, co museli opustit bez naděje, že se k tomu kdy budou moci vrátit, nakolik si museli sáhnout až na dno svých fyzických sil i morálních přesvědčení…. Autorka jejich ztráty prostě popsala tak dobře, až mi bylo stydno za to, co všechno mám a kam patřím.

Konec příběhu není až tak překvapivý díky obálce a názvu knihy, přesto mě dostal. Poté, co autorka čtenáře nechá barvitě projít všemi strastmi s hrdiny románu (některé jsou šikovně jen naznačené, přesto si je čtenář domyslí), totiž dojde k tomu, proč jsou příběhy z této doby tak silné. Obětování se. Přestože hrdinové museli projít peklem, aby se zachránili – často museli zabíjet, krást, utíkat, skrývat se, udávat – když jsou opět postaveni (po tom všem) před volbu a to dokonce těsně před „cílovou páskou“, která by jim mohla zajistit, že se z té války dostanou živí a snad i zdraví, obětují se pro něco nebo někoho, co jim přijde důležitější. A to vám pak nezbude, než na té své sluncem zalité houpačce za zpěvu ptáků číst až do úplného konce, s bradou dole.

Při čtení jsem chtěla dát knížce 4 hvězdičky z pěti, ale nakonec: 5*

40 dní pěšky do Jeruzaléma

Jakmile na mě z reklam vyskočil název knihy, bylo mi jasné, že si ji dřív nebo později budu muset přečíst. Ještě aby ne. Návštěvy Izraele už jsem musela přestat počítat…

Hned při čtení úvodu knihy mi bylo jasné, že jsem nešlápla vedle. Četla jsem si ho v metru. V dopravní špičce (při návratu z práce). A několikrát nahlas vyprskla smíchy, zapomněla vystoupit (a tedy i přestoupit) a usmívala se celou dobu jak idiot. Po návratu domů jsem navíc úvod předčítala všem živým, chodícím bytostem (tedy i psovi). Ještěže nás doma nežije víc, protože to už bych ten úvod uměla zpaměti.

Nicméně. To už se mi u knihy dlouho nestalo. Moji blízcí zapomněli, jak otravná umím být, když se mi něco moc líbí a chci jim to (pro jejich vlastní dobro) předat.

Pokud by náhodou na tento příspěvek narazil někdo z mých známých, ano, tuto knihu ode mě očekávejte k vašim narozeninám, případně pod stromečkem, pokud se nevídáme tak často.

Ale k věci. V recenzích je Ladislav Zibura chválen za vtipnou a nenáročnou formu a kritizován pro to samé. Je pravda, že někdy mi přišlo, že humor je tam do počtu, aby se neřeklo a měla jsem tendenci autorovi napsat e-mail, v kterém bych mu vysvětlila, jak je to doopravdy. Nicméně s touto mou milou vlastností („všeználek“) se musí vypořádávat jen moje drahá polovička (a nerada bych ho o jeho výsadu připravila)… a hlavně mi došlo, že podobně to mám i já a občas (častěji, než je mi milé), musím ostatním vysvětlovat, že jsem něco myslela jen jako srandu. A do třetice mi došlo, že autor pravděpodobně ví, jak je to ve skutečnosti a udělala bych ze sebe akorát blbce.

Skláním se před autorovou odvahou, trpělivostí, houževnatostí a nadhledem. Přestože moje cesty se s poutí nedají nikterak srovnávat (i když v rámci šetřivosti jsem například v Londýně odmítla platit za veřejnou dopravu i taxíky, takže ho mám dost v nohou a v Izraeli jsem toho dost našlapala díky neustálým svátkům a šábesům, kdy prostě nic nejezdilo, i když jsem na to peníze měla), setkávala jsem se i já s vřelým přijetím od domácích. Ve všech zemích, do kterých jsem se kdy podívala, jsem vždycky narazila na hodné lidi, kteří mi nezištně pomáhali nebo aspoň zlepšili náladu. Přesto bych asi nesebrala odvahu na takovou pouť. I když… možná, jak autor píše v závěru knihy, mi teď ta myšlenka bude tak dlouho hlodat v hlavě, že…

… uvidíme. 🙂

Tak jako tak, nejen úvod knihy mě nezklamal. Když jsem knihu dočetla, a vrátila se do světa mluvících bytostí (a ne stránek), první otázka byla: „čemu ses prosímtě furt tak smála?“

Myslím, že můj poslední příspěvek na blogu o Izraeli byl můj zpackaný výlet k Mrtvému moři. Se škodolibou radostí jsem si v poslední kapitole přečetla, že ani autorovi se u něj příliš nepoštěstilo a že nejsem jediná, kdo si neumí spočítat 2 a 2 dohromady. (Viz Moje pouť (nejen) k Mrtvému moři)

Řidička mě vysadila na checkpointu – právě tam prý leží ony slovutné lázně. Usměvavé vojačky mi daly ledově vychlazenou vodu a popřály příjemnou koupel v moři, na něž měly dokonalý výhled. To ale na mém rozhodnutí nemohlo nic změnit. Po pár minutách se vojačkám naskytl pohled, na který nepochybně vzpomínají dodnes. Vyzáblý mladík si odložil krosnu, strhal ze sebe oblečení, odlepil všechny náplasti a pak se dlouze fotil na samospoušť. Zničehonic odložil fotoaparát a kulhavě se rozběhl vstříc moři. Po pár krocích po mělčině se mohutně odrazil, při dopadu uklouzl na kamenech a skácel se do vody. Sotva z ní vytáhl hlavu, údolím se rozlehl strašlivý, až nelidský řev. Mladík se po čtyřech odbelhal z moře na pláž a začal se zběsile polévat vodou. Pak vyčerpán padl na kameny a těžce oddechoval. Přesně tak vypadala má vysněná koupel. Nejslanější moře světa totiž krvavé puchýře a odřeniny, které pokrývaly celé mé tělo, změnilo v rozžhavené železo.

A co Vy? Už jste četli?

Kolotoč života a knihy

Chtělo by se napsat, že věrna své povaze jsem se na zimu odpojila od internetů a přezimovala ve své noře v hlubokém spánku. Zvládla bych to bez zaváhání (a s mým vrozeným odporem k počasí chladnějšímu než 20°C i s radostí), ale opak je pravdou.

Celý můj život se otočil vzhůru nohama. Rozhodla jsem se skončit v práci, která mě bavila a kde jsem měla skvělé kolegyně, ale prostě už to tam najednou dál nešlo. Stupňujícím (a rádoby nenápadným) tlakem mé drahé polovičce došlo, že buď se konečně vysloví, nebo ode mě bude slýchat vtipné (přesto pasivně agresivní) narážky několikrát denně a tak to udělal. A do třetice (v každé dobré pohádce má být všechno 3x, 7x, max. 9x) jsem se rozhodla opustit obor, který jsem vystudovala na dvou školách a v kterém jsem pracovala posledních 9 let a zkusila jsem štěstí úplně mimo – s prací s knihami.

Musím tedy opravit svoje tvrzení, že celý můj život se otočil vzhůru nohama. Já ho otočila. Naruby. Nicméně (a díky bohům!) po půl roce si (zatím) gratuluji, že lépe jsem to snad ani udělat nemohla. Pracovat jako redaktorka a pomáhat knihám na svět se mi – i po konci zkušební doby – jeví jako dream job. Prstýnek na levém prsteníčku mi zas dává naději, že ať případně po***u cokoli, mám někoho, kdo za mnou (přede mnou, vedle mě i se mnou) bude stát a všichni v mém okolí si odfrkli, že nemusí poslouchat mé nářky. Win, win, win! (Tímto zároveň končím s tradicí 3x a dost pro tento příspěvek).

Pokud mi zbyli nějací čtenáři (nejen po dlouhé odmlce, ale i po dlouhém úvodu tohoto článku), berte výše uvedené jako krásnou a neopakovatelnou výmluvu, proč jsem nijak nepřispívala na svůj blog a já se mohu vrhnout na hodnocení knih, které jsem zatím přečetla (i když jich nebylo tolik, jako normálně, nastává teď předpokládaný čas, kdy zbylý jeden čtenář – ahoj mami! – zavírá článek, protože moje hodnocení knih nikoho nezajímá).

LINCOLN – TÝM RIVALŮ (Doris Kearns Goodwinová)

Až poté, co jsem si tuhle knihu přečetla, jsem zjistila, že se pravidelně objevuje v seznamech „Knihy, které vám změní život“ nebo „Knihy, které si každý sečtělý člověk musí přečíst“ apod. Svou logiku to má a to hned ze dvou důvodů. Tyhle seznamy jsou většinou vytvořeny v Americe (a pak se na internetu kopírují a překládají a kolují dál) a pro Americkou historii byl Lincoln skutečně extra důležitý. Druhý důvod je, že to je velmi dobře napsáno. Přesně takhle si představuji, že by měl životopis vypadat. Úžasné, úžasné, úžasné.

Pokud měl Lincoln rozhodovat o vojácích odsouzených k smrti za zbabělost, obvykle trest zmírnil na vězení nebo nucené práce. „Ty chudáky by to strašně vyděsilo, kdybychom je chtěli zastřelit,“ řekl. Jeden případ se týkal vojína, který byl odsouzen k smrti zastřelením za dezerci, přestože později narukoval znovu. Lincoln prostě navrhl: „Nechejme ho radši bojovat, místo abychom ho dali zastřelit.“ V rozhovoru s generálem Johnem Eatonem Lincoln připustil, že někteří důstojníci se domnívají, že svou pravomoc udělovat milost používá „tak často, až demoralizuje armádu a ničí vojenskou disciplínu“. Jenže zatímco „důstojníci vidí pouze vojenskou kázeň“, vysvětloval Lincoln, on se snaží chápat situaci z pohledu jednotlivých vojáků – vyčerpaného vojáka na hlídce, kterého přemůže spánek proti jeho vůli, otce rodiny, který přetáhl dovolenou, mladého chlapce, kterého přemohl fyzický strach silnější než jeho vůle. Lincoln rád vyprávěl historku o jistém vojákovi, jehož se ptali, proč vlastně utekl. Voják odpověděl: „Kapitáne, já za to nemůžu. Srdce mám statečné jako Julius Caesar, ale nohy mi začnou utíkat, hned jak začne bitva.“

Na druhou stranu – ruku na srdce – pokud nejste fanoušky životopisů, nebo Vás prostě historie nezajímá, tak knihu sice zvládnete bez problému přečíst, ale asi nebudete úplně chápat, co na ni všichni vidí. Pokud si chcete přečíst životopis nějakého významného politika, zkuste nesáhnout po reklamou doporučovaném Faktoru Churchill (recenze zde: Faktor Churchill a proč od něj dát ruce pryč a vyberte si radši tuto knihu.

A PROTO SKÁČU (Naoki Higašida)

O téhle unikátní knížce jste už určitě slyšeli. Napsal ji třináctiletý chlapec s autismem a snaží se v ní vysvětlit, jak funguje jeho svět – jakým způsobem autističtí lidé vnímají své okolí a jak bojují sami se sebou, aby jim okolí porozumělo. Vyprávění se občas opakuje – autor tím dává důraz na své pocity a snahy, ale i tak se jedná o moc pěknou knížku. Nevím, jestli by se mi v kontaktu s autistou podařilo zachovat se správně a ohleduplně, ale rozhodně by mě takové setkání už tolik nezaskočilo a více bych mu rozuměla.

Většina knihy je formována jako odpovědi na otázky, které autor nejčastěji slýchá. A tu a tam knihu doplní příběh, který si autor vymyslel:

Dívka si obula červené střevíčky. „V těch se jistě utancuje k smrti!“ pomysleli si ostatní. A ona si možná pomyslela to samé. Jednou v noci, když všichni usnuli, pustila se ta dívka do tance.

Dokola dokola lalala, hopsa hejsa tralala, šlapity tapity carara. Jak ji to bavilo! Jak byla šťastná! Dívka byla velmi spokojená. Uplynul týden.

„Jak dlouho to ještě můžu vydržet?“ To už byla dívka polomrtvá, ale pořád si nepřála nic jiného, než aby mohla tančit stále dál a dál.

Osmého dne se před ní objevil překrásný chlapec a řekl: „Zatancuj si se mnou!“ A dívka přestala tančit a řekla mu: „Právě jsem objevila něco důležitějšího než tanec.“ Potom se spolu nastěhovali do malého domečku a žili šťastně a spokojeně až do smrti.

Šantaram (Gregory David Roberts)

Čas od času se mi někdo ozve s tím, že si něco prostě musím přečíst. Buď budu nadšená, nebo mi to změní život, nebo ideálně obojí. A když se mi ozval člověk, který mi celou pubertu doporučoval skvělé knihy (z kterých jsem byla nadšená a které mi měnily život) s tím, že si MUSÍM přečíst TUHLE knihu, šla jsem do toho.

Nejdřív mě zaskočil rozsah. Tři knihy. Ne že bych byla nevěřící Tomáš, ale nechtělo se mi to úplně kupovat a proto jsem si udělala rezervaci v knihovně. Jenže ejhle. Na knihu je vypsaný tak dlouhý pořadník, že se ke mě dostala po tři čtvrtě roce a ještě k tomu jen na 3 týdny, protože za mnou už čekali další. Samozřejmě jsem knihu dostala přesně ve chvíli, kdy jsem končila ve staré práci a nastupovala do nové, takže jsem těch 850 stran za 3 týdny nedala. A tak jsem si ji musela koupit. Vždyť je to dobrá investice, když mi to změní život!

Jenže… nezměnilo. Kniha je to krásná, o to nic. Dokonce má všechny předpoklady pro to, abych z ní byla nadšená: multikulturní prostředí (Indie), mnoho náboženství (křesťanství, hinduismus, islám), ne úplně pohádkově hodný a krásný hlavní hrdina a silný příběh. Ale. Autor (tj. zároveň i hlavní hrdina) se hodně opakuje. Po pár set stránkách přesně poznáte, co bude následovat. Že když použije určité slovní spojení, bude následovat zvrat (a už odhadnete i jaký zvrat to bude). Musíte si zvyknout na nejdřív nenápadné (poté už otravné) obhajování se (ale to asi jinak nejde, když autor píše o sobě a přes všechno chce, aby mu čtenáři fandili) a neutuchající příval mouder, který obohatí Váš život (čehož jsem nikdy nebyla fanoušek, ale chápu, že teď – v době motivačních citátů na každém roku – je to in). A když nakonec zemře jediná postava, kterou jsem v knize měla skutečně ráda, je zbytek už jen „nutné zlo“.

„Náš život nejspíš začal uvnitř oceánu,“ pronesl Johnny tiše. „Asi před čtyřmi sty miliony let. Nejspíš někde v okolí žhavých bodů, jako byly sopky pod hladinou moře.“ Otočil jsem se na něj. „Skoro celou tu dlouhou dobu byli jedinými živými organismy vodní živočichové žijící v moři. A pak, před pár stovkami milionů let, možná o něco dřív – v dějinách Země je to opravdu chvilička – začali živočichové žít i na pevnině.“ Mračil jsem se a usmíval zároveň, překvapoval mě i děsil. Zadržoval jsem dech, bál jsem se, abych sebemenším hlukem nepřerušil jeho myšlenky. „Jenže se dá říct, že po opuštění moře, po všech těch milionech let života v moři jsme si vzali oceán s sebou. Když se v ženě rodí dítě, dává mu vodu ve svém těle a ono v ní roste. Voda uvnitř jejího těla je skoro přesně ta samá jako voda v moři. Je slaná přibližně stejně. Žena v sobě vytvoří takový oceán. A nejen to. Naše krev a náš pot, obojí je slané, takřka stejně jako voda z moře. Nosíme v sobě oceány, v krvi a potu. Oceány i pláčeme svými slzami.“

Faktem ale je, že po pár stránkách Vám zvědavost prostě nedá a budete chtít vědět, co bylo dál a jak to dopadlo (přestože Vás čtenářský styl úplně nevtáhl do děje).

Zaváhal jsem. Karla mi kdysi řekla, že muži odhalují, co si myslí, když odvrátí pohled, a co cítí, když zaváhají. U žen, prohlásila, je to přesně naopak.

KNIHA ZVLÁŠTNÍCH NOVÝCH VĚCÍ (Michel Faber)

Na tohohle autora i na tuhle knihu, jsem slyšela chválu ze všech stran. Recenze vypadaly taky úžasně a protože se nikdy nepoučím, rovnou jsem tedy knihu koupila.

Asi mám naprosto odlišný vkus od zbytku čtenářské populace (což by nebylo vhodné tvrdit na blogu, který je hlavně o knižních recenzích, kdybych si ovšem nebyla jistá, že až sem už nikdo nedočetl), ale mě se kniha nelíbila. Anotace knihu shrnula jako příběh o manželském páru, který byl nucen se rozdělit. Muž letí na novou planetu přednášet domorodcům o křesťanství a jeho žena zůstává doma, v Anglii. Recenze slibovaly, že v knize ani tolik nejde o náboženství jako spíš o vztah mezi manželi, kteří poprvé zůstali daleko od sebe. To byl důvod, proč jsem knihu koupila. Znělo to prostě zajímavě. Vztahové problémy na pozadí se sci-fi tématem, který udrží mou pozornost.

Nicméně z mého úhlu pohledu to tak (bohůmžel) nebylo. Kniha není psaná o vztahu mezi manželi, ale o vztahu, který má hlavní postava (muž) sám se sebou. Skoro 450 stránek rozebírající sám sebe. Chápu, že každý člověk je sebestředný. Máme to tak nějak v popisu práce. Ale číst o tom? Proč? Po těch 450 stránek se mi neutrální (nebo spíše lehce sympatický) hlavní hrdina zhnusil. Já, já, já. To je to, oč v této knize běží.

Kniha je o tom, jak se hlavní hrdina vyrovnává s odloučením od manželky (ona mu poctivě píše každý den a on si říká, že by bylo fajn jí odepsat, ale nechce se mu. Škoda že je tak daleko. Odepíše za pár dnů.), jak se hlavní hrdina vyrovnává s kolegy na základně na jiné planetě (ach, ti lidé vypadají tak odtažitě. Snad se mnou nebudou chtít mluvit, nemám na ně náladu) a v neposlední řadě jak se vypořádává s mimozemskými lidmi, kterým přijel kázat slovo Boží (ach, kéž bych jim víc rozuměl. Nebudu se učit jejich jazyk a zkusím to spíš časem vypozorovat).

Abych nebyla jen kritická. Kniha se dotkne mnoha zajímavých témat. Vykreslení mimozemské planety a jejích obyvatel je hodně zajímavé a je škoda, že to autor nesměřoval více jako sci-fi román než jako existenciální téma.

DOSPĚLOST JE MÝTUS (Sarah Andersen)

Tak tohle je naopak BOMBA! Jedná se o sbírku komiksů ze života introvertní (asi ne příliš oblíbené) obyčejné holky. Naprosto skvělé.

FANTASTICKÁ ZVÍŘATA A KDE JE NAJÍT (J. K. Rowling)

Velmi podobný formát jako Harry Potter a prokleté dítě (recenze tady: Harry Potter a prokleté dítě). Kniha ubíhá sama a budete ji mít za den přečtenou. Při čtení se Vám v hlavě bude odvíjet film (pokud jste ho už viděli) s každým sebemenším detailem, i když byste nevěřili, že si je pamatujete. Při čtení jsem si uvědomila, jak skvěle to (někteří) herci zahráli. Každý pohled, každé pousmání. Přesně podle scénáře (a naopak vynikne slabší výkon jiných z herců…).

Ale hlavní důvod, proč si koupit tuhle knihu (krom krásné obálky)… jsou neuvěřitelně krásné ilustrace uvnitř. Takovou knihu si nejde jen půjčit. Takovou knihu chce každý vlastnit.

Podzimní čtení

Jedna dobrá věc na pracovní neschopence je, že máte #vicecasunacteni

Harry Potter a prokleté dítě

Pro fanouška Harryho Pottera je prokleté dítě povinnost. Jediné, co zbývalo rozhodnout, je, zda si ho přečtete už v angličtině, nebo počkáte na český překlad. Protože moje anglická objednávka měla dost velké zpoždění, rozhodla jsem se ji zrušit a nakonec si počkala na český překlad. Snažila jsem se co nejvíce ignorovat ohlasy a recenze a s obavami se nechala překvapit.

Moc jsem toho po pravdě nečekala. Kniha typu scénáře, navíc od někoho nového, s pár řádkami textu na každé stránce a v malém formátu…

Ale povinnost je povinnost. Jako ve většině svých recenzích neprozradím pointu, kdyby zbyl ještě nějaký osamělý čtenář, který se k tomu ještě nedostal… nicméně musím přiznat, že mě kniha velice mile překvapila. Scénářový formát mi nakonec ani trochu nevadil – po pár stránkách jsem ho přestala vnímat a představivost se odvíjela úplně stejně jako při čtení klasické knihy. Napsané to je pořád skvěle čtivě a kupodivu i napínavost zůstala zachována. Knihu jsem zhltla za pár hodin (i s vařením oběda pro celou rodinu) a s radostí dávám 5 hvězdiček z 5.

Bohatá čínská přítelkyně (Kevin Kwan)

Na začátku roku se ke mě dostal první díl knihy: Šíleně bohatí Asiati (úplně sám! volal na mě z fronty v knihkupectví, abych si ho koupila) a naprosto mě nadchnul. Bylo tedy jasné, že druhý díl je povinnost – i když s druhými díly to většinou nebývá zrovna kdo ví jaké.

Naštěstí v případě Bohaté čínské přítelkyně tomu tak není. Kniha je opět skvělá, zábavná a čte se úplně sama. Pokud byste si někde přečetli recenzi a rozhodovali se podle ní, zda knihu koupit nebo nekoupit, určitě byste se rozhodli pro nekoupení. Protože když se to převypráví, jde vlastně o blbost. Romantický příběh plný asijských jmen a rodin, v kterých je těžké se orientovat, kde jsou všichni pohádkově bohatí a nemusí řešit starosti typu hypotéka, nebo jít či nejít do práce s kocovinou.

Ale (!) to byste se připravili o úžasný čtenářský zážitek. Po pár stránkách si na šílená jména a propletenost rodin (víceméně) zvyknete a bude to jako by vám starý známý o nich vtipně vyprávěl drby. Vypráví je navíc tak šikovně, že se před vámi otevírá úplně nový svět luxusu, který vás nutí zapojit představivost při čtení na plné obrátky. Autor popisuje luxusní domy tak, že si nutně v hlavě vytváříte paláce a vykresluje jednotlivé postavy tak dokonale, že při čtení knihy vám v hlavě jede úžasný barevný film.

5 hvězdiček z 5.

 

Vzpomínky na jedno dobrodružství (Robert Fulghum)

Tahle Fulghumova kniha mi nějak zvláštně utekla, a tak jsem si ji koupila přímo na setkání s autorem. Poté jsem na ni opět zapomněla (?!) a dostala se k ní až teď. Hodně navazuje (jak je už z obálky patrné) na Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Jsou to takové jeho osobní poznámky, utřídění vzpomínek, zapsání pocitů. A jako všechno od Fulghuma je to milé.

Pro čtenáře to asi nemá takovou „hodnotu“ jako jeho ostatní knihy, protože z knihy dýchá to, jak moc je to osobní a čtenář nemůže znát všechny reálie, nicméně pokud máte Fulghuma rádi, tak se vám i tahle kniha bude líbit. Vždyť je to Fulghum!

4 hvězdičky z 5.

Smrt a jiné vrcholy mého života (Sebastian Niedlich)

A opět vtipná a bezstarostná kniha! Hlavní postava ve svém dětství, u nemocniční postele umírající babičky, potká smrtku. Oba dva jsou velmi překvapeni, že ji chlapec vidí a stanou se z nich (tak nějak vynuceně) přátelé. Smrtka chlapce navštěvuje zřídkakdy, ale její návštěvy vždy zanechají takovou zvláštní pachuť. Pro své okolí působí hlavní hrdina jako blázen, protože si často povídá sám se sebou (resp. se smrtkou, ale tu nikdo jiný nevidí) a celkově tak nějak prostě nezapadá.

Postupně na sebe začne přebírat vlastnosti, kterými smrtka oplývá. Začne vidět jak kdo umře, zvládne se sám přemisťovat, začne být „neviditelný“… Problém je, že on se nechce stát smrtkou. Chce žít obyčejný (ideálně šťastný) život, najít si ženu, mít děti a normální starosti. Jenže to nejde.

V rámci vzdoru se rozhodne se, že nad smrtí zvítězí. Stane se doktorem a svého nechtěného daru začne využívat tak, že zkusí každého svého pacienta smrtce vytrhnout z rukou. Někdy se mu to podaří, jindy ne. A čas plyne… Tik, tak.

A víte, jak jsem na začátku psala, že je to vtipná a bezstarostná kniha? Tak ona fakt je. I když to takhle z popisku asi nevypadá. Ale budete se u ní smát, to slibuju!

Jediné, co mi na knize vadilo, byla věc překladu. Smrt je v knize mužská postava, nicméně v českém překladu se i tam o ní mluví jako o ní – ženské postavě. Takže je v tom zmatek. Ale člověk si zvykne…

5 hvězdiček z 5.

Četli jste některou z nich? A co si o nich myslíte?

Budoucnost: Děti, které jsou nechtěné/neužitečné mohou rodiče mezi 13. – 18. věkem poslat na darování orgánů -> BEZ ŠANCE (Neal Shusterman)

Ten nápad je fakt zajímavý…. představte si budoucnost, kde je právo na život garantované a chráněné s výjimkou věku od 13. do 18. let. Do té doby, než dítě dosáhne 13 let má možnost ukázat, co v něm je, jak je prospěšný své společnosti, jaký má charakter… prostě jestli stojí za to dál zachovat jeho život.

Pokud se jeho rodiče (opatrovníci atp.) rozhodnou, že za to dítě prostě „nestojí“, nechají ho poslat do sklizňového tábora, kde bude 99% z něj odebráno a použito na transplantace pro jiné lidi. Je to budoucnost, kde neexistuje lékařství v našem slova smyslu, ale když něco v těle nefunguje, nahradí se to právě částmi ze sklizňového tábora.

Kniha se soustředí na příběh 3 různých dětí, které se neznají a nikdy se neviděly. Jediné, co mají společné je, že byly poslány do sklizňového tábora (ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně). Náhoda je svedla dohromady a oni společně utekli. A kniha vypráví jejich příběh. Což je jediná slabina, kterou kniha má.

Je škoda, že takové téma bylo upraveno pro typickou YOLI knihu… zasloužilo by si to možná temnější, propracovanější zpracování, přestože se jedná teprve o děti.

Já dávám knížce 3,5 * z 5… četli jste vy? Jaký máte názor?

I malá lež může mít velké následky

SEDMILHÁŘKY (LIANE MORIARTY)

Jsem nemocná, což znamená, že jsem na několik dní zavřená doma a kvůli případné kontrole nemůžu vystrčit paty ven. Pro introverta naprosto ideální situace (navíc, když je konečně venku zrovna tak krásně!). Stoupla jsem si tedy před svou knihovnu a přemýšlela, do které knihy se pustím… a vyhrály to Sedmilhářky od Liane Moriarty.

Je to příběh se 3 hlavními hrdinkami. Jak je patrné z první věty, jsou to ženy. Celkově je to hodně ženská kniha, určená právě asi především ženským čtenářkám. Faktem je, že o takové knihy já většinou nestojím (u knihy Ženy, které běhaly s vlky jsem trpěla tolik, že jsem ještě nenašla odvahu ji dočíst), na druhou stranu je to kniha velmi čtivá, se zajímavým tématem a dobře vykreslenými postavami.

A o čem-že je to konkrétně? Představte si skupinu žen, které mají stejně staré děti a dávají je do té samé školky. Musí dbát na to, jak vypadají ony. Musí dbát na to, jak vypadají jejich děti a musí dbát na to, jak vypadají jejich životy v očích ostatních (např. ex-manželů, kteří se svou novou ženou dávají své dítě do té samé školky). Každá z nich si něčím prochází a každá se děsí toho, že to ostatní objeví. Pro všechny je prostě hrozně důležité, jak se jeví navenek. To, co se jim děje, jsou schopny nějak překonat, ale nezvládly by, kdyby se o tom dozvěděl někdo další.

Takhle podivně už je prostě naše společnost nastavená (teda doufám, protože jinak jsem divná jenom já). V knize se to autorce daří vykreslovat místy dost humorně, ale pravdou je, že se to dotýká každého z nás – a asi ne jenom žen.

Výchova dětí a proplouvání vztahy, domácí násilí, rozcházení se a nevěry, to prostě k životu často patří. Každý si s sebou něco neseme a nic není tak dokonalé, jak se zdá cizímu pozorovateli z facebookovských statusů (na kterých jsme všichni dokonalí).

(http://gph.is/Vxm042)