Předsevzetí pro rok 2016:
Víc líných rán s mým černým zlatíčkem
Archiv
Dárek vždy potěší…
Můj domov
Hookah ze Svaté země
Píšu islámskou část diplomky, kouřím vodnici a přestala jsem úplně pít alkohol… trošku mě děsí, co mě čeká, až začnu psát židovskou část… hebrejština mi čas od času už ujede, tak si asi rovnou můžu obarvit vlasy na černo (i když myslím, že pejzy by mi neslušely…) 😀
Pesach… Passover
Včera tu oficiálně začal Pesach (Passover), snad největší židovský svátek… což znamená, že všechno je zavřený, autobusy pořádně nejezdí, škola zavřená, všichni odjeli pryč… jinými slovy dobrodružství pro @Svedkyne 😀
Ne že bych vás chtěla provokovat, ale zrovna včera tu bylo nádherně… ráno jsem se vzbudila a narůstající hromada špinavého oblečení mě donutila navštívit místní prádelnu… šla jsem jako normálně – tepláky a triko s krátkým rukávem… vyšla jsem ven a praštila mě do nosu vůně dřeva, do kterého se plnou silou opírá sluníčko. Prádelna – neprádelna, na chvíli jsem se zastavila a užívala si sluníčka. Než se prádlo vypralo, rozhodla jsem se, že si hezky zodpovědně (po vypozorovaném vzoru z amerických seriálů) vezmu počítač ven a budu se hezky učit venku… natáhla jsem si minikraťasy, vzala tílko, sluneční brejle a noťas a vyrazila na lavičku před kolejí… o půl hodiny později jsem se vrátila domů, abych si tu nechala počítač (který jsem venku samozřejmě ani neotevřela) a vzala si lak na nehty (to sluníčko se přece musí nějak využít). Po další hodině a půl na sluníčku jsem už sotva dýchala a pevně se rozhodla, že je ideální čas jít na pláž…
Jasně… když se vrátíme o odstavec výš, dojde nám, kde je problém – busy nefungují. Respektivě jakž takž fungují do 4 odpoledne a já jsem se rozhodla jít na pláž ve 2 hodiny… No ale to mě přece nezastaví! Oblíkám plavky, sukni a tílko, do batohu cpu ručník, flašku vody a vyrážím na autobusovou zastávku. Ještě pořád tu jsem ztracená jak kuřátko a trefím jen do centra města a do 3 mých oblíbených barů… s pláží to vychází tak 70:30 😀 Nicméně tentokrát jdu do sebe a jen s drobnou nápovědou řidiče autobusu trefuju směr, autobus, zastávku, druhý směr a druhý autobus přímo na jedničku! (sice na moře koukám z pokoje, ale je to kua dálka!!) 😀
Dvě zastávky před pláží mi volá bláznivá Američanka (která předešlý den slíbila, že půjde na pláž se mnou a vezme i svýho izraelskýho přítele a nějakýho jeho kámoše), že se omlouvá, že nereagovala na moje zprávy, ale že byli na pláži a že je tam zima jak blázen a ať tam nejezdím… no… pozdě. Klepala jsem si na čelo, že je tak náročná, že takhle teplý den kolikrát není u nás ani v půlce léta… jenže jsem nepočítala s tím mořem… vlny jak blázen, vítr, že by mě to odfouklo… a tak se z původního plánu zaplavat si vyklubal plán projít se po pláži, fotit ty naprosto skvělý blázny co na prkně lítají s tím látkovým udělátkem (že by skydiving? těžko říct… já a sporty… však víte) a poté bezpečně domů (bezpečně = fungují autobusy). JENŽE…
Do toho mi volá spolužák z Plzně, který studuje v Jeruzalémě, že jsem dnes zvaná na tradiční Pesach večeři tady v Haifě a že v 6 musím být připravená a hlavně nesmím zapomenout koupit flašku vína, že to je povinnost. Hmm… jak mám asi koupit flašku vína ve městě, kde je od včerejšího odpoledne všechno neprodyšně zavřeno?!?! No… říká, že ve městě jsou Rusáci a ti mají otevřeno… ok, busem se dostávám do centra a rozhoduju se, že z centra půjdu pěšky do školy a že po cestě rozhodně potkám alespoň jeden otevřenej obchod….
O 2 hodiny později jsem se vyškrábala na tu naši slavnou horu (kdo měl ten debilní nápad postavit univerzitu na hoře? Kdyby na kopci, ale na oficiální hoře?! Kór v zemi, kde běžně NEJEZDÍ autobusy???). Měla jsem přesně 30 minut na to, abych ze sebe udělala milou, nesmrdící a uvolněnou dívku – i když bez vína… takže hned za dveřmi apartmánu schazuju bágl, svršky odhazuju po cestě do koupelny a ve sprše pomalu omdlévám… Po zjištění, že skutečně nejen, že jsou zavřené všechny krámy ve městě, ale nejezdí ani žádný busy a ještě minimálně 26 hodin žádný autobus ani nepojede, píšu kamarádovi, že jsem teda připravená, ale že musím sehnat taxíka, co mě tam hodí, a že je mi to hrozně líto, ale že jsem nesehnala víno, přestože jsem pro to udělala víc než šlo a ani si nedovede představit jak moc! Oba jsme se shodli, že taxík v téhle zemi bude stát víc, než si můžu dovolit a tak jsme dostali spásný nápad, že prostě půjdu pěšky a zkusím někoho stopnout… „To musí vyjít! Oni jsou celý pryč z tohohle svátku, to jsou jejich Vánoce, všichni jsou na sebe hodní a milí… a ty jsi bloncka! Seš tu za pár minut, to se vsadím!“…
… o 5-6 kilometrů později, když jsem slezla tu horu, na kterou jsem před chvílí pracně vylezla, jsem to vzdala. Stopovala jsem podruhý v životě a byla to ještě větší katastrofa, než v předchozím případě. Přestala jsem počítat auta, který mě minuly i bez pouhého přibrždění, když jsem se dostala k číslu 61. Prostě mi nikdo nezastaví. Nechápu proč… volám kamarádovi a on sedá s hostitelem do auta a jedou pro mě (nevadí přece, že až tak nemám úplně tušení kde se zrovna nacházím a neumím přečíst hebrejské názvy ulic a zastávek!). Takže si to shrneme… tradiční izraelská večeře na největší židovský svátek se zpozdí kvůli holce, kterou nikdo nezná, která s sebou nemá víno, není schopná přijít včas a ani si není schopná nikoho stopnout, takže pro ní hostitel musí přijet svým autem, ale pořádně neví kam, protože ta holka nemá pořádně ani představu, kde zrovna je….
Prostě asi nikdy nebudu aspirovat na nejoblíbenějšího člověka, už jsem se s tím srovnala 😀
Nicméně… poté, co mě můj kamarád a hostitel našel, naložil do auta a přivezl k sobě domů, se všechno začalo obracet k lepšímu. Jak se kdo jmenoval nevím, protože při představování se s prvním člověkem jsem zahlédla velký zlatý stín…. aaaaaano! PES! takže šaty-nešaty, zaklekla jsem na podlahu (dřív než jsem si stihla potřást rukou s hostitelkou) a ňuňala se s tím čtyřnohým stvořením, který vypadalo, že je straaaašně rádo, že mě vidí!
Pak mou pozornost dokázalo upoutat akorát další stvoření, postávající nad zlatým retrívrem, které se zrovna chystalo se se mnou seznámit, než jsem podnikla svůj náhlý výpad na všechny čtyři k zemi. Spolužák mého spolužáka z Jeruzaléma… Dán, jak vystřižený z obálky nějakýho moderního časopisu… naprázdno jsem polkla a co možná nejvíc elegantněji (resp. co nejmíň trapně) jsem se začínala sbírat ze země.
Večeře byla kouzelná. Dopředu jsem přes spolužáka hostitele varovala, že se moc omlouvám, ale že pravděpodobně nebudu jíst nic z toho, co budou servírovat, že je nechci urazit, ale že prostě mám problémy se stravováním. Jaké překvapení bylo, když přede mnou přistál kuřecí vývar! Mé nadšení bylo tak očividné, že pokračování večeře bylo přerušeno, aby mi hostitelka mohla přidat, za což jsem jí blahoželala až do nebes a ujistila jí, že lepší jídlo jsem v Izraeli za poslední 3 roky neměla… Nicméně účelem večeře je krom nasycení všech (i tý zvláštní holky z ČR, která nic nejí) je, slušně se opít. Povinnost vypít sklenku vína při každý modlitbě je celkem dobrý trik. Při pětihodinové večeři se ve 13 lidech vypilo víc vína, než si asi dokážu představit….
Při večeři jsme si četli o útěku Židů z Egypta (nebo aspoň tak jsem pochopila, že o tom je tenhle svátek) – my, 4 zahraniční studenti jsme četli v angličtině, 9 přítomných Izraelců četlo v hebrejštině, zapíjeli vínem skoro každý verš, zpívali (po třetí láhvi vína už jsme se do hebrejského zpěvu zapojili i my, Češi 😀 ), povídali si, vyprávěli si historky, předali si dárky (jo, nejenže jsem nepřinesla víno, ale nepřinesla jsem ani dárek, skoro nic jsem nesnědla, protože to pro mě bylo nepoživatelný a ještě pro mě museli jet… no nekupte mě!).
Prostě perfektní večer. Jako zapřísáhlého pohana do mě na chvilku vstoupila žárlivost k tradici, kterou tak pěkně udržují už tak dlouho, k té semknutosti, k příběhům, které se k tomu všemu pojí. Seděla jsem mezi lidmi, které jsem viděla prvně v životě, o jejich náboženství toho moc nevím, o zvycích ani nemluvě, ale byla to prostě paráda.
Jen drobná poznámka do deníčku… předsevzetí pro zbytek pobytu v Izraeli: Nevsázet se s vysokýma svalnatýma hezkýma klukama, že dokážu zvládnout vypít víc alkoholu než oni… aneb pokračování příště v Jeruzalémě s Dánem při chlastací soutěži…. ACH JO
Váš Válečný Zpravodaj
svedkyne 