Před pár týdny jsem @AndrzejBY slíbila, že jakmile bude chvilka času, napíšu něco o kibbutzích (správné skloňování kibbutzim). Takže… kdo si počká, ten se dočká (pokud mám světlou chvilku a nezapomenu).
Pár kibbutzů jsem v Israeli navštívila a učila se o jejich původním významu. Když se totiž dnes pojedete do kibbutzu podívat, nenajdete to samé „společenství“ jako v jejich začátcích. Když jsem přijela do Israele poprvé, průvodkyně nám je přiblížila jako jedinou fungující socialistickou společnost. Kibbutz je totiž socialistická vesnička, kde všechno patří všem, kde neexistuje soukromé vlastnictví a všichni si jsou rovni. Sledovat dokumenty z doby vzniku kibbutzů byl pro člověka z postkomunistické země, navíc spíše pravicově zaměřeného, velký oříšek. Naše profesorka byla nejen feministka, ale i hrdá kibbutznice. Dmula se pýchou při záběrech jakýchsi spartakiádních cvičeních a mě se přitom otvírala kudla v kapse… ale to odbíhám.
Kibbutz původně vznikal jako zemědělská vesnička, ale když začaly (především v tzv. druhé vlně) emigrovat do Izraele především ženy z východní Evropy, byly zklamané a rozhořčené. Psal se nějaký rok 1922 a ony čekaly, že při zakládání nového státu budou stát bok po boku mužům a pomáhat vybudovat něco z ničeho. Všeho nechaly, opustily své drahé doma, zavedené kruhy a majetek a vyrazily do Palestiny, kde byly přijaty, ale zařazeny (když měly trochu štěstí) akorát tak do kuchyně a prádelny…
První průkopnice (např. Hanna Maisel) začaly studovat zemědělství ve Švýcarsku a Francii a poté se vrátily do Palestiny, aby mohly své znalosti předat dál. Byla otevřená první škola pro ženy, kde se mohly učit o zemědělství a zapojovat se do všech oblastí života na vesnicích – v kibbutzích. Kibbutz se tak začal formovat jako naprosto rovnostářská jednotka, společenství lidí na sobě ekonomicky nezávislých. Různé kibbutze vznikaly čistě stylem pokus-omyl. V jednom se svobodně rozhodli, že nebudou mít děti, protože to by je zdržovalo od práce…
V jiném kibbutzu si uvědomovali, že děti jsou potřeba… jak to ale zajistit, aby se ženy nemusely stáhnout z práce kvůli starostem o děti? Řešení bylo nasnadě… děti budou patřit všem, stejně jako všechno ostatní. Žena tak přijela z porodnice a okamžitě své dítě odevzdala „profesionálním matkám“, které se tak živily a odešla znovu pracovat, jak byla zvyklá do té doby. Viděla jsem dokument o muži, který vyprávěl, jak mu otec chtěl dát jméno po svém otci (tedy jeho dědečkovi). Jeho soused s tím však nesouhlasil, že je to ošklivé jméno a nechal všechny kibbutzníky hlasovat o tom, jestli se novorozený má jmenovat po svém dědovi a nebo po něm (sousedovi)… kibbutzníci odsouhlasili, že po sousedovi a vlastní otec do toho už neměl co víc kecat.
Děti žily odděleně od rodičů a rodiče viděly jen hodinu-dvě denně. Pokud jim někdo přivezl dárek ze zahraničí (např. babička přivezla svetr z Ameriky pro svou vnučku), mohla ho chvíli nosit a pak ho dala někomu dalšímu. Svetr takhle koloval, ona ho viděla na ostatních dětech, ale k ní už nikdy dokolovat nesměl. Atd. Atd. Atd.
Dneska jsou kibbutze skoro normální vesnice, které se stále ve většině případů zaměřují na zemědělství. Pořád žijí na socialistickém modelu, kdy všechno patří všem, ale už není doveden až ad absurdum, jako kdysi. Pro mě to byl děsivý exkurz do minulosti připomínající mi komunismus v České republice a ještě děsivější pokus s výchovou dětí.
svedkyne 