Náhoda tomu chtěla, abych se vrátila trochu v čase a já si pročítala svoje dřívější příspěvky, které jsem psala z Izraele (o Izraeli)… narazila jsem i na osamocený článek, který psal můj kamarád a spolužák a připomněl mi historku, která tam byla zdrojem našeho dlouhého veselí…
„Takže když bych měl popsat náš pobyt v Haifě, tak nesmím zapomenout na naší první společenskou hru pro tři lidi až dvěstětisíc obyvatel. Pojmenoval jsem to „rýmička z Dejvic“. Princip je snadný infikuj co nejvíce spolužáků v co nejkratší době (Američani jsou za dva body).“
Když jsme po týdnu stráveném v Jeruzalémě přijeli do našeho konečného cíle – na univerzitu v Haifě, byli jsme vyčerpaní. Chtěla jsem kamarádovi ukázat co nejvíc šlo z mého milovaného Jeruzaléma, takže jsme každý den měli hodně programově našlapaný (ráno začít na kolotočích a houpačkách na dětském hřišti a pak se přesunout do centra starého Jeruzaléma, kde bylo nutno navštívit všechny památky a všechny čtvrti a večer absolvovat minimálně jednu párty a vypít kolik alkoholu se do nás vejde). Navíc, přestože je v Izraeli PODSTATNĚ tepleji, než u nás v ČR, tak ani v únoru to tam není vyloženě na plavky, takže to skončilo víc než typicky…. rýmičkou.
Pamatuju si, když jsme druhý nebo třetí týden seděli ve třídě na pravidelné hodině Ženy v Izraeli a já nenápadně posmrkávala (což asi Američané nedělají, protože po každém vysmrkání se po mě pobouřeně podívali). Snažila jsem se u toho vypadat děsně nad věcí a pokud možno dokonce i elegantně, protože po levé straně o tři lavice dál seděl ON… mého srdce šampion. Dala jsem mu přezdívku arabský krasavec. Sice to byl Američan (dokonce s tak silným americkým přízvukem, že mu bylo těžké rozumět), ale byl vysoký, s dokonalou postavou, opálenou pletí, tmavými vlasy, velkýma hnědýma očima a černým „plnovousem“. Absolutně mimo můj typ (tímto mávám svým případným čtenářům, kteří mají blond vlasy a světlé oči a nenápadně mrkám). Nicméně tenhle kluk měl prostě něco do sebe, což mi potvrdila i kamarádka, které jsem zaslala jeho fotku a která následně změnila jeho přezdívku z arabského krasavce na arabského hřebce….
Takže tak sedíme ve třídě, já velice elegantně smrkám, nevšímám si opovržlivých pohledů svých amerických spolužáků a ve volných chvilkách velice nenápadně pokukuju směrem doleva a dozádu… Když v tu chvíli se mi chtělo kýchnout… Zarazila jsem se a snažila se odreagovat, protože moje kýchání je ještě hlasitější, než můj smích… na střední, když moji kamarádi postřehli, že se mi chce kýchnout, tak si všichni, co seděli přede mnou, dali hlavu na lavici, aby je nesrazila tlaková vlna…. U kýchání rozhodně elegantně nevypadám (jakože ani u smrkání asi ne, ale dokážu si to aspoň namluvit). Jenomže odreagování nepomáhá a já nasávám vzduch do plic a kýchnu. Katastrofa!
Jenže hned asi 3 vteřiny poté, když už jsem začínala propadat panice, kýchnul i ON… arabský hřebec. S kamarádem, s kterým jsem zrovna probírala své hluboké city k arabskému hřebci a popisovala detaily ze svatby, kterou určitě budeme jednou mít, jsme se na sebe podívali a vyprskli smíchy. K našemu údivu se začala smát celá třída….
Je to tady! Jsem populární! Dokážu rozesmát plnou třídu Amíků! Jsem vtipná a oblíbená! Juchů!
Pocit výjimečnosti mi vydržel jen pár vteřin, než jsme pochopili, že profesorka, které náš český koutek dosud nevěnoval příliš pozornosti, omylem na tabuli promítla obrázek penisu….. Takže si nikdo nevšiml mého osudového propojení s arabským hřebcem! Nikdo nás nepodezřívá, že jsme spolu strávili noc a já ho při ní nakazila svou rýmičkou…. Zase budu neviditelná….
Přestože arabský hřebec po několika měsících zaregistroval, že existuju, za celý půl rok se mi podařilo s ním prohodit jen 4 věty…. kterým jsem díky jeho přízvuku nerozuměla, ale usmívala jsem se a kývala… zbytečně. Oba jsme tak přišli o dokonalou svatbu, kterou jsem nám naplánovala.
svedkyne 