Vzhledem k četnosti mých tweetů o mém novém štěněti byla jen otázka času, kdy se rozepíšu nad 140 znaků… a je to tu… 😀
Že si pořídím štěně byla jasná věc… jediná neznámá veličina byla kdy. Vyrůstala jsem v rodině, kdy bylo skoro až povinností mít německého ovčáka. Když v půlce mojí puberty umřel náš tehdy poslední německý ovčák, začala jsem protestovat: „Už dost s těmi ovčáky! Jsou i jiní psi!“
Chytrá maminka tak vymyslela plán: „Vybereš si vlastního ovčáka. Vybereš si ho, dáš mu jméno, vychováš si ho… bude to tvůj pes, podle tebe…“ na to jsem já, coby rozmazlený jedináček, slyšela….
Příští měsíc to bude šest let, co ten můj jedinečný německý ovčák zemřel na vrozenou, nevyléčitelnou nemoc. Byl jako součást mně samotné… Jeho odchod jsem nesla velmi těžce a žádného psa už nechtěla nikdy vidět. Maminka však opět chytře pochopila situaci a pořídila štěně bernského salašnického psa… rasu, do které jsem se zamilovala zhruba v 8 letech v čekárně u veterináře.
Na konci loňského roku jsem začala poznávat, že už dozrál čas… už jsem schopná přijmout do rodiny dalšího ovčáka… mého (dalšího) ovčáka. Darmo mluvit, jsem na ně prostě zvyklá. Berňáci jsou ti nejkrásnější psi, ovčáci ti nejlepší. A já chci oboje. Najednou samozřejmě.
Výběr štěněte je věc dosti náročná. Obecně jsem dost vybíravá (modří vědí), ale výběr štěněte? To se musí zažít, jinak člověk neuvěří…. Ze zhruba 150 inzerátů na internetu byly hodny k otevření a podrobnějšímu prostudování 2. Zatelefonovala jsem chovatelkám, domluvila se na návštěvě a o týden později s připravenou GPS vyrazila. Ztratila jsem se… samozřejmě… jak na cestě k první chovatelce, tak na cestě od první chovatelky k té druhé (přestože od sebe bydlely zhruba 20 kilometrů). Prohlédla jsem si ten den 15 štěňat. Obě chovatelky byly zkušené, líbilo se mi jak se starají jak o své psy, tak i o štěňátka a jejich celkový přístup… Do užšího výběru se nakonec dostala 3 naprosto rozdílná štěňata. Vzala jsem si čas na rozmyšlenou, nastavila GPS směr domů a vyrazila. Už v půlce cesty autem se začal prosazovat jeden favorit, ale vzhledem k důležitosti situace nebylo radno nic uspěchat….
Večer jsem zavolala oběma chovatelkám. Bylo jasno. Vybrala jsem si štěně, na které jsem se vůbec nejela podívat. Bratr mého největšího favorita. Prostě přeskočila jiskra. Nedalo se svítit. Druhý den ráno jsem tak opět nastavila GPS a vyrazila si pro nového člena rodiny (za dva dny jsem najela 290 kilometrů a ztratila se jen dvakrát… jdu do sebe!)…. Začal nám nový život…:
1) první týden: spaní na zemi. Se všemi svými zvířaty jsem vždycky spala na zemi. Se psy první týden po příchodu k nám domů, s kočkami po „kastraci“. Tentokrát to však bylo trochu jiné. Štěně přechod díky výborné socializaci od chovatelky zvládalo líp, než jsem čekala, a tak jsem se druhý den rozhodla pro změnu… já budu spát na nízké sedačce a štěně na zemi. Večer jsem si tak nachystala polštář a peřinu do obýváku a na zemi připravila oblíbené polštáře pro štěně. Po zalehnutí na sedačku se ke mě snažil dostat můj 40 kilový berňák, který je zvyklý se mnou spát v posteli (letišti). Na malé sedačce pro dva to ale nešlo. Štěně, pozorujíc naše (ne příliš chtěné) sbližování, začalo opuštěně plakat na zemi. Mé vřelé srdéčko tedy rozhodlo, že zem je dost velká pro nás všechny a tak jsem ze sedačky vyndala polštáře a ustlala nám všem na zemi. Jakmile bylo dílo dokonáno, spokojeně jsem se rozhlédla…. štěně uložené na jedné sedačce, berňák uložený na druhé sedačce…. tak jsem si lehla na zem, otočila se k nim zády a všichni jsme (relativně) spokojeně usnuli.
2) záchod. Jsem přirozený talent v tom, jak naučit psa chodit doma na vyhrazené místo. Jde mi to tak dobře, že štěně preferuje (k mé obrovské radosti 
) dojít si na záchod doma na plenu, než venku.
3) miska s vodou. Po necelém týdnu bylo jasno, jaká je nejoblíbenější hra našeho nového člena. Párkrát se napít ze své misky s vodou, zbytek vylít, popadnout misku, utíkat s ní co nejdál a snažit se jí rozkousat. Tahle hra ho neomrzí asi nikdy. Díky bohům, že pod námi nikdo nebydlí, protože bychom je jistojistě vytopili. Mít holinky, netroufala bych si navštívit naši kuchyň bez nich.
4) kousání a trhání. Přestože má štěně dost svých vlastních hraček, nic mu neudělá takovou radost, jako když někde objeví boty/tkaničky/ponožky/jakékoli oblečení/ramínko/papíry/noviny/časopisy/láhve (které se naučil rychle otvírat a tak krom potopy vzniklé kvůli vylívání misky s vodou, vzniká i potopa z otvíraných lahví) nebo vlastně cokoli jiného. První den, kdy jsem ho nechala doma samotného (tj. se zbytkem zvířecí rodiny a mojí maminkou na hlídání), mi ke konci pracovní doby máma vesele psala, že ten náš čert rozkousal telefonní kabel. Ha ha. Krve by se ve mě nedořezal. Odepsala jsem domů rozklepanými prsty „Chceš mi říct, že nám nejde internet?“ Maminka nechápala, co má telefonní kabel společného s internetem, ale poslušně šla vyzkoušet, jak svítí krabička, kterou považuje za původ internetu v naší domácnosti…. nesvítí…. ach jo. Pozitivní věc na tom je, že jsem doma už dlouho neměla tak naklizeno, protože jakmile někde něco zůstane, můžu se s tím rovnou rozloučit… A pokud mě teď někdy potkáte a já nebudu mít žádné ponožky… nesmějte se mi… není to schválně, ani způsobené mou roztržitostí… to ON.
5) sex. Nevím, jestli to moje štěně je předčasně vyspělé, ale…. přineslo k nám domů doslova sexuální revoluci. Spolu s ním teď máme doma 3 psy. 3 chlapy. A všichni tři si myslí, že ti další dva jsou fenky. Doma se nám to zvrhává na jeden velký grupáč. Štěně se snaží mít štěňátka s naší sheltie („mrňavá kólie“ – chlap). Můj bernský salašnický pes se snaží mít štěňátka s mým novým štěnětem…. a sheltie se snaží mít štěňátka s oběma zároveň, asi aby jim to nebylo líto. Samozřejmě, pokud není v dosahu žádný jiný nápadník, tak všichni tři vezmou za vděk i mnou, čímž mi dělají velkou radost (ještě nikdy jsem nebyla tolik žádaná… konečně zakouším pocity, které má taková Scarlet Johannson).
6) žárlivost. Se dvěma psy jsem dospěla na vrchol svého chovatelství z jednoho prostého důvodu. Mám jen dvě ruce. Pokud jednou hladím jednoho, musím druhou hladit druhého. Pokud jednomu dávám jídlo, druhému musím taky. Pokud si hraju s jedním, musím si hrát i s druhým. Pokud jdu ven s jedním, musím jít zároveň i s tím druhým.
Při psaní posledního odstavce si začínám uvědomovat, že je tu až podezřelý klid… takže končím a jdu zjišťovat škody (naivita mě už dávno opustila). Třeba to dokončím někdy jindy… pokud budete chtít…
svedkyne 