Nedávno jsme s maminkou měly takový ten dospělý rozhovor, jaký vedou matky s dcerami, když dosáhnou určitého věku. Oproštěný od rodičovských záležitostí, ale spíše „ženský“ a „kamarádský“.
Při té příležitosti jsme zavzpomínaly na mé dětské roky, kdy jsem jezdila na tábory, které jsem z duše nenáviděla. Začala jsem vzpomínat… pohled upřený do dálky, hlas vyjadřující výčitku a nespravedlnost… Maminka se zasnila také. Zadumala se a spustila… no jo… Honza Tůma.
„Prosím?“ Zeptám se a maminka pokračuje: „Víš, důvod, proč jsem tě léta posílala na letní tábory, byl Honza Tůma. Skvěle by se k tobě hodil a tak jsem rok co rok vybírala tábor a turnus, abys jela s ním a mohla se s ním seznámit.“
U nás doma se rozhostilo hrobové ticho (přerušované neustálým pohazováním míčku, kterým se štěně snažilo přilákat mou pozornost k házení aportu).
„Takže chceš říct, že jsi mě roky posílala na ty prokleté tábory kvůli klukovi, o kterém nevím, že existuje? Že jsem si ve 14 letech zlomila ruku, abych tam nemusela, úplně zbytečně?“ – „Ale víš, on by se k tobě vážně skvěle hodil!“
Nemusím snad podotýkat, že jsem s idolem mé maminky nikdy neprohodila jediné slovo, ale dokonce, že pravděpodobně ani neví, že její drahá dcerunka vůbec existuje. A tenkrát by si toho nevšiml ani v případě, kdy bych ho při nějaké skvělé táborové hře, majzla polenem přímo po hlavě.
Milý Jane… nemám tušení, kdo jsi, jak vypadáš, co děláš, kolik ti je… Ale snad ti karma vrátí ty mé ztracené roky.
😀
svedkyne 