Eleanor & Park

Eleanor & Park od Rainbow Rowell je moc hezká kniha. Naprosto mě překvapila. Podle všech recenzí a anotací, které jsem četla, jsem totiž měla za to, že jde o romantický příběh dvou dospívajících outsiderů…a ano, dá se to tak říct, ale je to hodně, hodně zjednodušené…

Eleanor je zrzka s dost kily navíc. Pihy má snad úplně všude. Její zrzavá kudrnatá hříva nejde zkrotit a její oblečení by se dnes nedalo přirovnat ani k hipsterům… Nemá vůbec nic. Ani kartáček na zuby. Se svými dalšími čtyři sourozenci vyrůstá v jednom maličkém pokoji v domě mámina manžela. Koupelna je spojena s kuchyní tak, že záchod od ledničky odděluje tenoučký závěs. Doma se nikam jít nedá, protože by tam mohla narazit na svého nevlastního otce – alkoholika. V noci musí zaspat křik, když její mámu bije a znásilňuje…. musí to prostě všechno vytěsnit. Přežít. Proplout.

Park je americko-korejský kluk s vlastním pokojem, kde má vodní postel, telefon ve tvaru Ferrari, denně teplou večeři a rodiče, co se až nechutně milují i po X letech manželství. V tomhle městě jeho rodina žije od nepaměti, takže si ho nikdo netroufne šikanovat kvůli jeho polovičně korejským předkům (z máminy strany), ani pro černé linky, které si začal malovat na oči, ani pro to, že byl vždycky trochu divný.

A tyhle dva světy se potkaly. Přes počáteční oboustrannou nedůvěru se do sebe zakoukali a zamilovali. Ona byla vyděšená. On ji nechápal. Bála se kvůli tomu, jak vypadá. Nevěděla, co na ni vidí a bála se, že uvidí nejen její tlusté tělo, nezkušenost a divnost, ale i její rodinu. To, že se občas nemůže vykoupat. Že nemá vlastní oblečení. Že když má štěstí, může si umýt vlasy šamponem pro psy proti blechám. Tluče se v ní její příšerně nízké sebevědomí s fakt zlou domácí situací. V jeho světě si připadá nepatřičně.

Nerozuměl jí. Pořád mu něco tajila. Stavěla mezi ně spoustu ochranných bariér. Neustále jakoby mu utíkala. Připravovala si zadní vrátka… Postupně si začal zvykat. I to patřilo k tomu, jak byla unikátní. Brala mu dech vším co udělala, vším co řekla i tím, jak vypadala… a nechápal, co ona vidí na něm. Tuctovém malém klukovi s asijskými rysy….

Ukázky:

Hudba: Eleanor nemá peníze na to, aby si mohla kupovat baterky do walkmana a pouštět si kazety s hudbou… proto o hudbě spíš sní – až do doby, kdy ji Park nahraje kazetu s písničkama, které prostě musí znát…

„Toho večera Park nahrál na kazetu tu písničku od Joy Division, pořád dokola. Vyprázdnil všechny svoje videohry a Joshova autíčka na dálkové ovládání a zavolal babičce, že k narozeninám v listopadu nechce nic jiného než tužkové baterky.“

První krůčky:

• Když se poprvé vezmou za ruku:

„Kdyby se někdo koukal, co by vlastně viděl? Park si nedovedl představit, jak se tvářil, když se Eleanor dotýkal. Jako někdo, kdo si v reklamě poprvé lokne dietní Pepsi. Přestřelená blaženost.“

„Kristepane. Můžete někomu znásilnit ruku?“

„Sedl si vedle ní a strčil si ruce mezi kolena… Takže se musela natáhnout a chytit ho za zápěstí, než ho vzala za ruku. Obemkla jeho prsty svými a palcem se dotkla jeho daně. Prsty se jí třásly. Park si poposedl a otočil se zády do uličky. „Dobrý?“ zašeptala. Přikývl a zhluboka se nadechl. Oba zírali na svoje ruce. Kristepane!“

• Když si začnou uvědomovat, že se mají vážně rádi:

„Stalo se to tak rychle, že nestačila umřít blahem ani studem.“

„Stýská se mu po ní… Kdo ví, po čem vlastně. Po její tloušťce. Vadnosti. Po tom, že s ním nedokáže mluvit jako normální člověk. Co na tom. Ať už ji má rád z jakéhokoli úchylného důvodu, je to jeho problém. Ale má ji rád, tím si byla jistá. Aspoň prozatím. Pro dnešek.“

„Asijský chlapi nikomu nepřijdou sexy,“ řekl nakonec Park. Musel od ní přitom odvrátit pohled -úplně stranou, otočil se od ní celou hlavou. „Aspoň tady ne. Předpokládám, že v Asii s tím Asiati problém nemají.“

• Nesmysly, které se SKUTEČNĚ holkám honí hlavou:

„Park se k ní dychtivě otočil. Jeho tvář se ocitla bolestně blízko její. Mohla by mu dát pusu – nebo hlavičku – než by stačil uhnout.“

„Když já se bojím, že ho zapomeneš,“ řekl tiše. Tužkou jí odhrnul vlasy z očí. „Nezapomenu,“ prohlásila. Nikdy. Nejspíš bude vykřikovat Parkovo číslo ještě na smrtelné posteli. Nebo si ho dá vytetovat přes srdce, až ho jednou konečně omrzí.“

„Nic hezčího si nedovedla představit. Nejradši by s ním měla spoustu dětí a dala mu obě ledviny.“

„Jedno oko měl tak nateklé, že nešlo otevřít, a nos opuchlý a fialový. Bylo jí do breku. A měla chuť ho políbit. (Protože zjevně měla chuť ho líbat za jakýchkoli okolností. Park by jí mohl říct, že má vši a lepru a v puse hnízdo cizopasných hlístů, a ona by si jen přetřela rty balzámem. Ach bože.)“

„Co teď věděla, ale před dvěma hodinami ještě ne: – Park byl pokrytý kůží. Všude. (…) všechna byla jeho. A všechna byla úžasná. – I ona byla pokrytá kůží. A jak se ukázalo, její kůže byla protkaná supersilnými nervovými zakončeními, která po celý její dosavadní život nedělala ani ň, ale jakmile se jí dotkl Park, ožila a pálila jako oheň a led a včelí žihadla. Všude, kde se jí Park dotkl. – Ačkoli se příšerně styděla za svoje břicho a pihy a za to, že jí podprsenku drží pohromadě dva zavírací špendlíky, touha po Parkových dotecích tenhle stud spolehlivě přebíjela. A když se jí dotýkal, zřejmě mu nic z toho nevadilo. Něco se mu dokonce i líbilo.“

„… prohlíželi si Parkovy staré školní fotky a sem tam si ukradli pusu. Když ho viděla jako malého chlapečka, chtěla ho líbat tím víc. (Úchylné, ale co. Dokud nezačne mít nutkání líbat opravdové malé děti, nebude si s tím dělat hlavu.)“

„Snažila se moc nežasnout nad Parkovým řidičským uměním, ale pokaždé když přejel do jiného pruhu nebo se podíval do zpětného zrcátka, přistihla se, jak to s ní cloumá. Stejně dobře si mohl zapálit cigaretu nebo poručit skotskou s ledem, prostě jí připadal o tolik starší…“

• Když přišla na řadu první pusa:

„Eleanor uvažovala, že mu dá pusu, a to nebyl ani trochu dobrý nápad – o líbání nevěděla vůbec nic. Samozřejmě viděla milion polibků v televizi (ať žijou sitcomy), ale tam nikdy neukazovali technické detaily. Kdyby se Eleanor pokusila dát Parkovi pusu, dopadlo by to, jako když malá holčička chce, aby se políbili její Barbie a Ken. Prostě jim praští hlavami o sebe.“

To všechno mě pravidelně cestou do práce a z práce rozesmávalo. Ale… podle mě, ta kniha není romantická. Respektive je romantická, ale to není její hlavní jádro. Není to její určení. Ta kniha je o rozdílnosti světů, neférovosti různých podmínek. O dospívání. O budování si vlastní osobnosti. O šikaně. Zlé šikaně. O strachu o sebe a o ostatní. O rozhodování rodičů, které má dopad na život dětí. O alkoholu. O násilí. Krása romantiky, která v knize je, prostě dokresluje to všechno.

Co já si pamatuju z puberty, tak byť to bylo krásné období, bylo plné strachu. A o tom tahle kniha podle mě je. Ať už ze strachu o holý život, o to, jestli se někomu budu líbit, jestli nejsem moc tlustá, kdy dostanu svoji první pusu, jestli si zasloužím tak skvělého kluka, nebo prostě strach jestli to všechno za to vlastně stojí…

Když jste v pubertě a zažíváte svoje poprvé… a všechno je tak hrozně zásadní a definitivní….

http://eshop.knihydobrovsky.cz/eshop-eleanor-a-park-636520.html

Brusinky (Barbara Nesvadbová)

 

Slevové akce na knihy by měly být zákonem přísně zakázány pod hrozbou fyzických trestů a vysokých peněžních pokut… Když je nějaká podobná slevová akce, tak ve výsledku utratím mnohem víc peněz, než kdyby žádná akce nebyla… Přece si tu knihu totiž musím koupit, za ty peníze… 

A tak jsem v rámci takové jedné slevové akce na e-booky koupila (krom jiných i) Brusinky od Barbary Nesvadbové. Samozřejmě ne pro sebe. Já se třepu na dočtení poslední části 1Q84 od Harukiho Murakamiho… ale maminka nemá co číst… a maminka tuze ráda čte o vztazích… Takže jedna a jedna jsou dvě a Brusinky přistály do mého Kindla. 

Nemám ráda čekání (asi jako každý)… a i když vynikám v zírání do prázdna a nic nedělání, tak když mám někde na něco čekat, tak radši využiju čas a čtu si (ono je to teď naštěstí docela moderní, takže konečně zapadám!)… a když s čekáním dopředu nepočítáte a neberete si s sebou knihu, aby vás neodradila od učení se do školy, tak potom vezmete zavděk čímkoli… a tak jsem otevřela Brusinky.

Brusinky jsou souborem fejetonů mapující takový typický život současné ženy (a blondýny…. high five)…. Vztahy (partnerské, přátelské, rodičovské, pracovní) hrají prim a Barbara Nesvadbová se s nimi trápí a baví jako každá jiná žena a navíc je umí dobře podat. Jak jsem ke knížce přistupovala s počáteční skepsí, tak jsem se postupně víc a víc bavila. Obdivuju jí, že si troufla jít takhle s kůží na trh… popisovat soukromé příběhy (které si ale prožije každý) nebylo pravděpodobně lehké… ale díky tomu je její humor o to příjemnější, milejší a trefnější. Několikrát jsem svému okolí z knihy předčítala… naposledy včera, v Mekáči, svým dvěma kamarádům. Ale ono je to prostě tak trefné, výstižné a vtipné…. Nemohla jsem si pomoct, no uznejte:

Šli jsme si pustit ke kamarádovi (japonský) film a cestou se stavili koupit si nějaké občerstvení (čti alkohol) a aby to nedopadlo špatně, potřebovali jsme něco do žaludku, protože v práci jsme toho ani jeden moc nesnědli. Zamířili jsme proto do rychlého občerstvení, pánové si objednali nějaké hamburgry či co a já hranolky. Vyšplhali jsme se na barové židličky a poté, co jsme doprobrali (nepřítomné) drahé polovičky, jsem si všimla, že kamarád nějak poctivě prohlíží krabičku, v které původně byla jeho večeře a něco si potichu mumlá. Když si všiml, že na něho koukám, tak nahlas zhodnotil, že zítra nebude moct jíst a že si raději měl dát salát. Otočila jsem se na druhého kamaráda, že si ho začneme spolu dobírat, ale ten začal zkoumat svoji krabičku a vypočítávat, jaké cviky ho zítra čekají, aby ospravedlnil dnešní hřešení….

Krabičky jsem jim zabavila, zakázala jim mluvit (za prvé aby nezměnili téma a za druhé, aby mě z nich neklepla pepka) a v Kindlovi našla příslušnou pasáž:

SVĚT SE POSUNUL

Muži by se nikdy neměli dozvědět, co řeší ženy za jejimi zády. Bavíme se totiž o všem. O tom, jak velký mají penis. Kolik vydrží v posteli. I kolik mají na kontě. Myslela jsem si, že ve schopnosti pomlouvat a do poslední nitě „probrat“ své protějšky jsou ženy jedinečné. Ve své bezbřehé naivitě jsem opravdu věřila, že muži neslepičí. Nedávno jsem seděla v kavárně vedle dvou otců od rodin. Seděli blízko svých kočárků, hlavy u sebe a hlasitě probírali zažívání svých ratolestí. To bych ještě pochopila. Nicméně po chvíli prošla kolem nich dívka, nabízející moučníky. „Viděls ten jahodovej,“ vykřikl černovlasý skoro čtyřicátník a zíral na vozík, jakoby tam měli připoutanou striptérku. „Neblbni, to nemůžeš. Víš, kolik to má kalorií?“ 

V tuhle chvíli kamarád začal důrazně přikyvovat, ale už se smál, protože pochopil, proč jim to čtu. 

napomenul ho s hrůzou v hlase jeho spolustolovník. Černovlasý muž se jakoby zastyděl. Po chvíli však tišeji dodal: „Co kdybychom si ho dali napůl…“ 

Druhý kamarád vykřikl: „To je dobrý! Že mě to nenapadlo, příště to dáme napůl a bude!“

Následovala chvíle ticha a posléze objednávka onoho inkriminovaného piškotu. A jak tam seděli s kafíčkem a dortíkem, začali rozebírat své manželky. Vím, že poslouchat cizí hovory se nemá. Mně to však nedalo. Dozvěděla jsem se, že partnerka jednoho trpí od poslední středy sexuálním nechutenstvím. Ta toho druhého je prý zase workoholik. Obě však nemají pochopení pro jejich časté bolení hlavy!!!

Tady jsem byla přerušena jejich hlasitým smíchem…. radši jsem se neptala po důvodu… Nemusím vědět všechno, že jo…

Šéfové obou pánů byli po důkladném zhodnocení nesvéprávnými idioty. Pak přišly na řadu hadry. Když začali vypočítávat, ve kterém obchodu mají slevy na džíny a které džíny dělají lepší zadek (protože prý nikdy nevíte, kdo si za vás stoupne na eskalátorech),

„To je ale fakt důležitý vědět!“ vykřikl kamarád

tak jsem utekla. Tiše, opravdu beze slov, jsem se doplížila do své ryze holčičí redakce. Moje kolegyně kouřily, pojídaly Toffifee a rozebíraly čištění septiku. Svět se posunul. 

Po dočtení byli kamarádi červení… asi nejen od smíchu. Pochopili.

Barbara Nesvadbová vydala knižní obdobu populárního seriálu Sex ve městě… akorát že takovou uvěřitelnější a v českých podmínkách. Čte se moc hezky. Má příjemný styl vyjadřování, nadhled, humor, nebojí se sarkazmu a ironie (nedělá z čtenáře hlupáky a nebojí se, že by nepochopili).

Tímto se jí omlouvám, za původní odsuzování (vrážím si jednu výchovnou)… a jestli si koupím její další knihu? Jestli bude ve slevě, tak jo….

Kdybyste se taky chtěli začíst a pobavit: http://www.ebux.cz/index.php?bk=827

Hra se lvem (Nelson DeMille)

Hra se lvem je báječná detektivka… Pokud si knihu otevřete těsně před spaním s tím, že se jen podíváte jaké to je a půjdete hned spát, tak ještě ve 3 ráno budete hořce litovat a proklínat svou naivitu. Ta kniha vás totiž nepustí. Minimálně její začátek (cca 200 stran), než se všechno usadí a vy konečně plně pochopíte, o co vlastně jde. 

Hlavní postava je bývalý newyorský policajt John Corey, který po těžké přestřelce dostal místo u Protiteroristické organizace, konkrétně u sekce specializující se na Blízký Východ (přičemž jediné, co o Blízkém Východě tuší, je to, že je to asi někde na východě). Shodou okolností zrovna v tu chvíli se rozhodne jeden libyjský terorista, kterému Američané zabili celou rodinu (když špatně sestřelili raketu, která byla určena „strýčkovi“ Muammaru Kaddáfímu), že si to přijede do Ameriky pěkně vyříkat. Ten den, co dorazí do slavné země svobody, si na triko připíše 300 mrtvých a rozhodně to není počet konečný…

Kniha je velice zajímavá ve dvou věcech… Za prvé byla napsaná před zářím 2001 a několikrát se v ní mluví o Světovém obchodním centru jako jasném dalším útoku teroristů. Jak sám autor uvádí v předmluvě, každý, kdo se o terorismus v Americe nějakým způsobem zajímal, tušil, že se (dřív nebo později) stane to, co se stalo…. Je prostě vidět, že autor nepodcenil téma, které si vybral a rešeršní práci odvedl na jedničku.

Druhá věc, která z knihy dělá takovou bombu, jakou je, je právě hlavní osoba Johna Coreyho. Přestože ho autor nechal v předchozí knize zemřít při přestřelce s hispánskými mafiány, nechal se čtenáři přesvědčit, aby ho zachránil…. a udělal dobře. John je newyorský policajt tak, jak ho známe a představujeme si ho ze všech možných i nemožných amerických seriálů. Sarkastický až to bolí, s očividným problémem s autoritami, spoléhající jen sám na sebe, opovrhující CIA a FBI (pro kterou ale najednou musí pracovat) a milující koblihy a Akta X. Jeho humor, vtípky, urážky, narážky a sexistické připomínky na své okolí je to, co vás přiměje knihu dočíst, přestože má 839 stran.

Jak nejlépe popsat knihu? Napadá mě tahle ukázka, která se odehrává při velice vážném setkání „hlavounů“ při snaze pokročit ve vyšetřování. Všichni si lámou hlavu nad tím, jak dopadnout Asada (jehož jméno znamená Lev), když v tu chvíli se ozve Coery:

„Ministryni spravedlnosti napadne zjistit, jestli je lepší FBI, CIA nebo newyorská policie. Jasné? Takže si ode všech zavolá jednu skupinku, dá si s nimi sraz za Washingtonem, vypustí do lesa králíka a skupince od FBI rozkáže: „Najděte ho.“ Rozhlédl jsem se po ostatních. Všichni se tvářili obyčejně, jenom Mike O´Leary už se natěšeně usmíval. „Tak agenti vyrazí a za dvě hodiny se vrátí bez králíka, ale stejně svolají ohromnou tiskovku a na ní nahlásí: ´Naše laborka analyzovala v lese každičkou větvičku a lísteček, vyslechli jsme dvě stě svědků a dospěli k závěru, že králík neporušil federální zákony, takže jsme ho nechali běžet.´Ministryně na to: ´Kecy, vůbec jste ho nenašli.´Jako další vyrazí CIA a za hodinu se taky vynoří bez králíka, ale povídá: ´FBI se mýlila. Králíka jsme našli, přiznal se ke zločinnému spolčení. Vyslechli jsme ho, přetáhli na naši stranu a udělali z něj dvojitého agenta.´Ministryně spravedlnosti: ´Kecy, vůbec jste ho nenašli.´Jako poslední vyrazí newyorští policajti, a za čtvrt hodiny se z lesa vypotácí úplně dobitý medvěd, dá ruce nad hlavu a zakřičí: ´Přiznávám! Jsem králík! Jsem králík!“

VÝPISKY Z KNIHY

„Řeklo by se, že když vás natřikrát postřelili a málem jste se stal dárcem orgánů, budete se už nebezpečí radši vyhýbat. Jenže já nejspíš podvědomě toužím vyřadit svoje geny z oběhu nebo co.“

„Muslimové nechlastají, vždycky jim v hlášeních zkomolím jména, a když to jsou ženské, tak se nenechají sbalit.“ – „Nic realističtějšího a sexističtějšího jsem léta neslyšela.“ – „To moc nechodíte mezi lidi.“

„Absolvoval jste protiteroristické školení?“ – „Tak trochu. Byl jsem ženatý. A četl jsem hodně románů z období studené války.“

„Však víte, dneska jsou všichni chorobně podezíraví, zvlášť na mezinárodních letištích. Za mého dětství jsme vyzvedávali lidi přímo u letadla, detektorem kovů se tak nanejvýš hledaly drobné na pláži a jediný únos, který jsme znali, byl únos nevěsty.“

„Osobně přímo srším energií, a tím pádem čekání nesnáším, ale u policie se člověk naučí trpělivosti. Jednou jsem při sledovačce strávil tři dny v přestrojení za prodavače hot-dogů a snědl přitom tolik vlastního zboží, že jsem se musel spravit kilem zažívací sody.“

„George nevěděl, jestli mě má radši držet pod dohledem, nebo mě nechat, abych se mu klidil z očí a pokud možno i ze života. Tohle dilema svým nadřízeným působím běžně.“

„Za starých časů na oddělení vražd v severním okrsku by některý z mých šéfů vytáhl vodku v lahvi od minerálky a nechal ji na uklidněnou kolovat. Bylo by ale naivní doufat, že se od pravidel někdo odchýlí zrovna tady, kde v chodbě visely plakáty varující před chlastem, kouřením, sexuálním obtěžováním a ideozločinem. Tak jsme si alespoň chvilku tiše poseděli a věnovali se zenové meditaci nebo čemu, zkrátka nám ke zklidnění nedopomáhal démon alkohol.“

„Na druhou stranu měl Ted Nash v něčem pravdu. Nevyplácí se mít lidi za žabaře jen proto, že vypadají, mluví a jednají jinak než vy. Zvlášť když vás chtějí zabít.“

„V duchu jsem si zapálil doutník, lokl si skotské a pobavil se košilatým vtipem.“

„Spokojenost v zaměstnání je přímo úměrná vzdálenosti od šéfovy kanceláře.“

„Irové jsou pábitelé par excelence. Víte, že vám lžou, jim je zas jasné, že to víte, a stejně jsou přitom tak okouzlující, přesvědčiví a plní života, že je z toho všem tak nějak dobře po těle.“

„Možná byla jen nadržená. Kdo ví? Jak jednou začne chlap spekulovat, proč si ho nějaká vybrala do postele, tak může raz dva skončit v blázinci.“

„Řítil jsem se do propasti lásky, důvěrnosti a štěstí, a všichni víme, co leží na jejím dně. Utrpení.“

„Znám jednoho spisovatele, který se v ženských mystériích orientuje, a ten mi jednou řekl: „Chlapi si s ženskými povídají, aby se s nimi mohli vyspat, a ženské spí s chlapy, aby si s nimi mohly popovídat.“ Obě strany z toho zřejmě vycházely spokojené, jen si pořád nejsem jistý, kolik toho povídání musím po sexu vydržet.“

„Chodil jsem s ženskými, které daly na cudnost, zdrženlivost a podobné retro, ale i s ženskými, které měnily koně rychleji než jezdec pony expresu, a nejen že se tyhle kategorie nedaly pořádně rozlišit podle vzhledu, ale dokonce ani podle toho, co vám ta která dáma tvrdila. Ženské to mají jednodušší, protože všichni chlapi jsou prasáci. Takhle prosté to je.“

„Moc nechápu, jak vlastně internet funguje, ale podle všeho vám poctivě odpovídá na otázky a dělá, co potřebujete, což je víc, než bych mohl říct o spoustě svých známých.“

„Protože člověk beztak stráví devadesát procent života tím, že si dělá ostudu.“

Knihu si můžete koupit tady: http://www.knihazlin.cz/fleet/hra-se-lvem 😛

Odpuštění (Lawrance Osborne)

     Na začátek musím poděkovat nakladatelství Kniha Zlín, protože mi umožnilo přečíst si skvělou detektivku (i když nejsem zrovna fanoušek detektivek, tak musím uznat, že tahle se mi líbila), která se navíc dotýká tématu, který mě prostě baví a zajímá. Střetu kultur (naší „civilizované“ s tou muslimskou) je dán v knize velký prostor a popisný styl vyprávění zaměřující se na vnitřní psychiku (mnoha) hrdinů knihy tu tak může dobře vyniknout… Dávám 4 hvězdičky z 5 a nabízím stručný nástin s výpisky částí, které mě zaujaly.

http://www.knihazlin.cz/fleet/odpusteni

Představte si manželský pár; Angličany, co spolu žijí už 20 let. Každé ráno spolu snídají, každý den spolu usínají (i když každý ve své vlastní posteli). Znají se dokonale. Nic je nemůže na tom druhém překvapit – a co hůř, ani se o to nesnaží. Stereotyp, do kterého už dávno zapadli, si oba uvědomují. Chápou, že pomalu ničí jejich manželství. Je čím dál tím těžší pohlédnout na toho druhého bez povýšenosti, odporu, až nenávisti.

Jejich vztah a život je ubíjející a tak se rozhodnou dát si poslední šanci a vyrazí na večírek svých homosexuálních přátel do vzdáleného Maroka, na sídlo, které jejich přátelé už roky rekonstruují. Odpočinou si, vymaní se z každodenní britské šedi a alespoň na chvíli utečou od svých problémů: alkoholismu, soudní pře a profesního i životního vyhasnutí.

Začátek víkendu probíhá předvídatelně. David se ve vyprahlé Africe svlažuje sklenkou vína, přestože ho čeká několikahodinové řízení a Jo se snaží udržet poslední zbytky svých nervů na uzdě. Napjaté atmosféře nepomáhá ani to, že se v marocké poušti po pár hodinách bloudění definitivně ztrácejí a v noci, která přišla rychleji než čekali, jsou vydaní napospas jen sami sobě. Jedou tmavou pustinou bez jediného slova. Ale mluvit spolu nepotřebují. David slyší v hlavě její výčitky, aniž by cokoli řekla a Jo si zase představuje jeho povýšenecké odpovědi, značící jeho neschopnost uznat porážku.

Ze svých úvah o bezvýchodnosti jejich situace je vytrhne až děsivá nehoda. Maročan, který chtěl využít příležitosti a prodat ztraceným cizincům zkameněliny dávno vyhynulých živočichů, podcenil situaci a spoléhaje na to, že nevěřící zastaví, vběhl do silnice. David si vybavil titulky různých novinových článků vypovídajících o násilných přepadeních, které mají “tihle muslimové” na svědomí. Vidí v Američanech a Evropanech snadný cíl, jednoduchý způsob, jak zbohatnout a tak místo na brzdu šlápnul na plyn…

Když konečně dorazili na večírek, s mrtvolou mladého berbera na zadním sedadle, měli tak akorát všeho plné zuby a to poslední, co chtěli, bylo strávit víkend na zbohatlické párty v přepychovém sídle, uprostřed ničeho. Nicméně vše nabralo rychlejší obrátky, když se po pár hodinách u té samé brány objevil otec zemřelého berbera a požadoval krom těla svého syna i nevěřícího, který ho zabil. Hostitelé si byli dobře vědomi vyhrocené situace a přesvědčili Davida, aby se starcem odjel. Všimli si změněného postoje marockých sloužících, kteří na jejich sídle pracovali už léta. Očividně je něco jiného pracovat pro homosexuální, ale dobře platící nevěřící a pracovat pro homosexuální nevěřící zbohatlíky, kteří se přátelí s vrahy věřících.

Nehoda, která se stala, otřásla všemi hrdiny toho příběhu. David se poprvé v životě ocitl sám, hluboko v marocké poušti s rodinou berbera, kterého zabil. Pohne s ním nějak pohled na starého muže, který přišel o svého jediného syna a který žije v takové bídě, že si jí do té doby nedokázal ani představit, nebo bude jen ochromen strachem o svůj holý život? Začne si Jo užívat nečekaně nabyté svobody a nebo si uvědomí, že arogantní předvídatelnost jejího manžela je víceméně to, proč se do něj kdysi zamilovala? Pochopí konečně snobský hostitel, že si za své peníze kupuje jen služby od domorodců a nikoli jejich respekt, a že může “studovat” jejich život jak chce, ale nikdy mu nebude schopný skutečně porozumět? A co starý berber, který přišel o svého syna? Uvědomí si, že ten věčný grázlík, který se nezdráhal ho okrást a utéct z rodinného hnízda, chtěl vlastně jen naději na lepší život a přestože to byl zloděj a dokonce i vrah, vrátil se do svého domova ve vyprahlé poušti prostě proto, že to byl domov a až díky životu ve vysněné Paříži si uvědomil, že nikde jinde než doma vlastně ani žít nechce?
VÝPISKY Z KNIHY:

“..pach naštvaných a frustrovaných mladých mužů.”

“… byl odjakživa přesvědčen, že ženy vedou jakousi svatou válku proti pokleskům,které dělají život zajímavějším. Proč to dělají? Závidí mužům, jak se improvizovaně proplétají životem za pomoci svých chlapských zvláštností a radostí a nečekají na jejich souhlas.”

“Věděla, že se ztratil, a on věděl, že ona to ví.”

“Nikdy nevstupuj mezi lidi, kteří spolu mají sex, povídám Maisy. Nedokážou se ovládat.”

“Vždycky mu připomínal větu z Platóna, kterou jim dr. Amos vtloukal do hlavy. “Buďte laskaví, protože každý, koho potkáte, prožívá těžké časy.”

“Byl to šašek, ale jsou šašci užiteční, šašci zábavní, a dokonce i takoví, kteří nás přimějí žasnout. Bohatý britský šašek je zvláštní kategorie. Je to mnohem větší hulvát, než je patrné. Viking se stříbrným příborem.”

“Ženy,” pomyslel si zarputile, “jsou rozené vyvolavačky sporů.” A přesto měl vždycky Jo nesmírně rád. Byla krásná, oduševnělá, trošku bláznivá a měla v sobě takovou tu zvláštní směs pasivity a agresivity, kterou byly britské ženy z lepší společnosti obdařeny tak často. Byl to takový ten náznak nekonečné něžnosti, kterého se ale člověku ve skutečnosti nikdy nedostalo. Byla jedno velké tajemství a on vždycky respektoval kohokoli, kdo byl dostatečně důsledný, aby si své tajemství uchoval.”

“Počítá se to, co uděláš, ne to, co máš v plánu. Rozumíš mi, mec?”

“Francouzský děvky,” ozval se Ismael po chvíli, “jdou i s námi?” – “Ty ošklivý jo.” – A ty ostatní? Ismael se zamyslel. – “Na ty hezký zapomeň.”

“Když chceš žít, vždycky se najde nějaká cesta. Život je stvořen k životu. Proč se toho tak bojíš?” – “Člověk nikdy neví, co se stane.” – “Ty se, Ismaeli, vůbec neumíš řídit instinktem. Proto se pořád tak bojíš neznáma. Já jsem si vždycky říkal: všude žijí stejní lidé. Můžeš je využívat, zneužívat nebo se s nimi spřátelit.”

“Zdálo se, že stojí o trochu zábavy. Ženy takové bývají, pomyslel si: nikdy úplně neztrácejí zájem o život, čekají na překvapivý útok, náhlé okouzlení. Nazýval je v duchu “čekajícím ovocem”. Mohli jste je třeba zkusit polechtat drobnou obscénností, dát jim najevo, že jste jemný, citlivý nevychovanec. Budou vzdorovat, předstírat, že nesouhlasí. Potom ale sexuální přizpůsobivost v jejich nitru zbytní, napne se a pak se uvolní. V tom okamžiku je možné je utrhnout.”

“No, mně se tady líbí. Vypadá to jako země, kde může být neužitečný člověk šťastný. Možná se sem přestěhuju.”

“Když se mi nedaří, dávám přednost tomu, aby se to dělo soukromě.”

“Člověk vracející se z Francie byl vždycky trochu jako Marco Polo. Mohl do příběhu přidat, co jej napadlo. Mohl vybájit tisíce různých věcí a nikdo mu nemohl oponovat ohledně detailů, protože ti, kdo tam také byli, měli stejný zájem skutečnost poupravovat.”

“David věřil, že minulost je mocnější než přítomnost, a to byl jiný druh pesimismu.”

“Vždycky se najde někdo, kdo zvedne hlavu, aby se podíval na měsíc.”

“Dosáhnout odpuštění a být zbaven viny úřady jsou dvě různé věci.”

“Možná, říkal si v duchu, mě brali jako svého syna. Ale synové nejsou domácí mazlíčci, jsou nepředvídatelní a silní a jdou si svou cestou.”

“Někdy bývá hodně nepříjemné muset se na sebe podívat do zrcadla. Co se pocitu hrdosti týče, je to naprosto kontraproduktivní.”

“Tiše se zasmála. Jako pijan nestála za nic. Lila to do sebe jako čtrnáctiletá holka a pak se potácela. A pravděpodobně mluvila neúnosně nahlas a chovala se jako postarší děvka. Na postarších děvkách ale nebylo nic špatného.”

“Nejsem si jistý ničím. Chlapi, kteří umějí sehnat papáju a sametové závěsy, jsou schopní všeho.”

“Osobně pochyboval, že lovec ženských srdcí by mohl být člověkem zcela chladným, jak se obvykle prezentuje. To ti zranění jsou chladní. To jim není pomoci.”

“To bych neměla,” zamumlala dle očekávání. Rozesmál se tím nekrutějším způsobem a málem tak udělal chybu. “Ale zjevně to chceš,” říkal ten smích. “Možná,” chtělo se jí mu oznámit. “Ale chci předstírat, že tomu tak není. Chápeš to?”

“Znovu si lehl a přiměl se zatlačit zpátky slzy, které se mu už valily po tvářích. Jak může někdo strávit celý život kopáním, prodáváním a opracováváním těchhle hrůzostrašných životních forem z pradávné geologické éry? To musí ty lidi přivádět k šílenství. A taky je to k šílenství přivedlo.”

“Lež ale nebylo možné Davidovi odpustit, to bylo zcela jasné. Lež by byla daleko horší než sama nehoda. Daleko horší, tak se rozhodl. Protože i pokud nehoda není ničí vina, lež je jednoznačným proviněním, protože je záměrná. Je to jednoznačný čin, učiněný z vlastní vůle, a odpustit to je mnohem těžší než cokoli jiného.”

“A přesto byl David přitažlivým příkladem arogantní pýchy a vybraných mravů a Allal pochopil, že všechno, co dělal, bylo výrazem hrdosti, úctyhodnosti a pečlivosti. Třeba snubní prsten, nošený na příslušném prstu, nebo lesk jeho bot, který byl výsledkem vrozené péče o eleganci. Allal si všiml, že David měl speciální hadřík na leštění bot, který všude nosil s sebou. Jakmile boty sebemíň pozbyly lesku, David se ohnul se svým hadříkem a situaci napravil. Dýchal na své hodinky a čistil je. Nosil manžetové knoflíčky dokonce i tady v Tafal´aaltu. Allal nic takového neviděl v celém svém životě.”

“Dušené maso je výborné.” – “To kůzle zabili asi před hodinou.” – “Aha,” řekl David a poklesl na mysli. Tohle nebylo jako koupit si kýtu v supermarketu, že? Na chvíli přestal jíst.”

“Ale co s tím? Takhle tomu je všude ve světě. Člověk ani nepomyslel na indonéské dělníky, kteří v potu tváře ve fabrice montovali DVD přehrávač za sto dolarů. A nebylo v tom nutně nic nespravedlivého. Dostávali za svou práci stejný plat jako všichni ostatní v Indonésii. V Jakartě nemuseli platit pařížské nájemné a slušně se stravovali za dolar denně. Zatímco on a Jo utráceli za jídlo měsíčně tisíce a nebylo to nic moc. Nebyli o nic šťastnější proto, že měli neosobní malý domek s bílými dveřmi na jedné z neosobních ulic v neosobním Londýně. Indonésané jim nezáviděli. Nikdo jim nezáviděl. Obvykle cítili jen jakousi pobavenou lítost.”

“A takhle, pokračoval, se otevírá šampaňské. Držel láhev pevně za dno a otáčel jí, nikoli zátkou. Červené víno se drží za hrdlo, žena za pas a šampaňské za spodek. “Mark Twain,” řekl tiše a špunt opustil hrdlo bez bouchnutí. “Zmíněné priority ale mohu být v průběhu večera pozměněny.”

“… v mysli vyvstávají čísi slova, že dokonce i ta nejchladnější, zcela umrtvená srdce mají na svém dně dvě tři kapky lásky, dost na to, aby se tím nakrmili ptáci.”

“Jediná budoucnost, která stojí za to,” řekl Richard s důrazem na posledních dvou slovech, “je ta, kterou si vůbec nedokážeme představit. Ta, kterou nikdy nebudeme mít. Snad jen částečně.”

“A pak zestárneme a začne nám být jedno, co si oblékáme na sebe?” – “Jo, více či méně,” zasmál se. “A koho vlastně zajímá, co kdo chtěl? Čeho kdo dosáhl? V padesáti, jak jsem si všiml, jsou všichni v tomtéž stavu dlouhotrvající beznaděje.”

“A nepotřebuju, aby mi někdo odpouštěl.” – “Přesně tohle jsem ale říkal celou dobu, ne?” – “Říkal, ale uvěřit tomu přece není jen tak… Tomu, že člověk nepotřebuje, aby mu kdokoli odpouštěl.”

“Začali mít jeden druhého rádi, ale takovým tím vzdáleným, pomíjivým způsobem, vytvořeným neobvyklými okolnostmi.”

“Byl z nich otrávený. Přivezli si k němu všechny své utkvělé myšlenky a tahali je všude s sebou na vodítkách jako mrtvé pudly. Jak je možné, že jen tak malý počet lidí je nadán darem cestovatelského ducha, adaptability na prostředí a prosté zvědavosti? Je to všechno koneckonců jen otázka představivosti. Prostě si zkuste představit, kde jste, místo neustálého obtěžování vaším nepohodlím a nespokojeností.”

„Ano, Ummo, kaž…

„Ano, Ummo, každý den po něm toužím a stýská se mi. Ale proč o tom mluvit? Zpátky ho to nepřivede.“
„Já si myslím, že ano. Když o něm mluvíme, přivádíme zpátky aspoň jeho stín. Jeho jméno, jež už samo o sobě probouzí vzpomínku na něj, představu, jak všude tady chodíval… pleť a vlasy na toho muže vzpomínají neméně než myšlenky.“

Prorokova milenka (Mattias Gerwald)

„Když si můžeš vybrat, jestli budeš spravedlivý, nebo laskavý, buď laskavý“

Byl jednou jeden učitel a ten na začátku každého měsíce svým žákům napsal na tabuli nějakou zásadu. „Zásada, to je obecné pravidlo, kterým by se mělo řídit lidské chování,“ vysvětlil jim.

Každou zásadu si žáci měli zapsat do svých poznámek, zamyslet se nad ní a později o ní napsat pár slov… jak oni sami ji vidí. A o prázdninách, kdy jim nemůže přidávat žádné další zásady, mají poslat svému učiteli pohled oni, z míst, kde tráví své volno, a vysvětlit mu, proč je napadla zrovna ta zásada, kterou mu posílají.

Září: „Když si můžeš vybrat, jestli budeš spravedlivý, nebo laskavý, buď laskavý.“

Říjen: „Lidé si vás budou pamatovat podle vašich činů.“

Listopad: „Přítel je jako druhé já.“ Konfucius

Prosinec: „Audentes fortuna iuvat. Odvážnému štěstí přeje“ Vergilius

Leden: „Nikdo z nás není ostrov.“ John Donne

Únor: „Je lepší znát některé otázky než všechny odpovědi.“ James Thurber

Březen: „Laskavé slovo nic nestojí, ale hodně dokáže.“ Blaise Pascal

Duben: „Co je krásné, je dobré, a co je dobré, bude brzy i krásné.“ Sapfó

Květen: „Čiň všechno dobro, jak můžeš… všemi prostředky, jakými můžeš, … všemi způsoby, jakými můžeš… na všech místech, kde můžeš, … ve všech chvílích, kdy můžeš, … všem lidem, kterým můžeš, … tak dlouho, jak můžeš…“ John Wesley

Červen: „Užívej si dne a vydej se za sluncem!“ Polyphonic Spree, „Světlo a den“

Zásady, které studenti poslali svému učiteli:

„Nestačí se chovat kamarádsky. Musíš tím kamarádem opravdu být.“

„S hlupáky se nekamarádím.“

„Buď věrný hlavně sám sobě.“

„Někdy je dobré začít úplně znova.“

„Drž jazyk za zuby a nevzdávej to! – Někdo z 2. světové války“

Tenhle příběh a tyhle zásady najdete v knize (Ne)obyčejný kluk, o které jsem psala minule 😛

 

A jaké zásady máte vy? Můj oblíbený citát je: „Tak jako se navzájem lišíme třeba chůzí nebo výškou postavy, lišíme se bohužel i cítěním a pohledem na svět“ – Haruki Murakami (Norské dřevo) – a zásada z něj vyplývající? „Nesuď předčasně a nech se překvapovat„

(Ne)obyčejný kluk

Prý kniha pro děti a mládež! Pche! Kulový. Pokud náhodou nemáte co číst (resp. to se jen tak říká… i když máte co číst), tak využijte skvělou nabídku ebux.cz -> hit týdne za 49,- Kč ve formě e-knihy. Tentokrát je to (Ne)obyčejný kluk od R. J. Palaciové (http://www.ebux.cz/index.php?bk=228416&ic=neobycejny&icc=top_banner) a je fakt jedno, kolik vám je let.

O co jde… je to příběh asi desetiletého kluka, který se narodil se zdeformovaným obličejem. Kniha je psaná z několika úhlů pohledů – z jeho, z pohledu jeho starší sestry, její kamarádky z dětství, z pohledu jeho kamarádů nebo přítele sestry. Autorka popisuje dětskou duši tak dokonale, že se vám při čtení vybaví vaše dospívání (ať už bylo jakékoli). Strach o to, jestli si najdete kamarády, zapadnete,.. snaha nevybočovat z řady, nepochopitelné výkyvy nálad a sebestřednost, kterou trpí snad všechny dospívající děti… ale zároveň „jednodušší“ a optimističtější pohled na svět, bez umělých problémů, které si v pozdějších letech začneme sami stavět do cesty.

August poprvé v životě zkusí navštěvovat školu. Je vyděšený, nejistý, znechucený ze sebe i z ostatních, ale i tak to chce zkusit. Poprvé v životě se setkává s reálnými mezilidskými vztahy; s tím, že se lidi chovají jako kreténi, že se někdy chovají jinak, než by sami chtěli, i s tím, že občas někdy příjemně překvapí. Snad každý teenager to má ve škole těžké a musí se vyrovnávat se spoustou věcí, ale co když k tomu máte ještě tak zdeformovaný obličej, že lidé při prvním pohledu na vás vykřiknou? To s psychikou asi hodně zamává. Ale nejenom s tou vaší, ale se stejným problémem (akorát jinak) se musí vyrovnat i vaše starší sestra, máma, táta… lidé z vašeho okolí. Vy máte pocit, že si na vás zasedl osud/Bůh/svět a ve víru sebelítosti, ve které se čas od času utápíte, si ani neuvědomíte, že světy ostatních se točí kolem vás, místo aby obíhaly kolem jejich vlastních problémů a mindráků. Osud vám sice nadělil znetvořený obličej, ale máte skvělou, milující a dostatečně zajištěnou rodinu a přátelství, i když vzácnější, než mají ostatní.

Kniha ale není jen o Augustovi. On je hlavní téma, okolo kterého se celý příběh točí. Ale kromě toho, že je hlavní postavou, je hybatelem samostatných osudů ostatních postav, které se musí vyrovnat s jeho problémem a navíc se svými vlastními. Situace se v mnoha ohledech vyhrotí tolikrát a tolika různými způsoby, že ovlivní životy každému. Každý je díky šoku postaven před zrcadlo, ve kterém z něj samého spadnou ideály a vidí se takový, jaký ve skutečnosti je – a dost často se takový pohled dotyčnému nemusí líbit. Můžeme svatosvatě přísahat, že kdybychom se narodili dřív a žili v době druhé světové války, bez zaváhání bychom se přidali na stranu odboje a bojovali proti nepřátelům – myslet si můžeme cokoli, ale pokud nejsme postaveni čelem před danou realitu, nikdy se nedozvíme, jak bychom se skutečně zachovali.

Knížka je dojemná, milá, čtivá, velice dobře napsaná (autorka zásadně mění styl vyprávění podle toho, kdo je zrovna vypravěčem), chytrá, hodná zamyšlení a hlavně plná skvělého vtipu.

Ukázka:

S Jackem jsme se setkávali každé ráno na třídnické hodině a pak jsme měli společnou angličtinu, dějepis, počítače, hudebku a přírodopis. Na každý předmět si učitelé dělají vlastní zasedací pořádek a já jsem pokaždé seděl vedle Jacka. Takže buďto učitelům někdo řekl, aby nás s Jackem dali vedle sebe, nebo to byla naprosto neuvěřitelná náhoda.

S Jackem jsme také spolu přecházeli z hodiny na hodinu. Určitě si všímal toho, jak na mě děti zírají, ale předstíral, že to nevidí. Jednou do nás cestou na dějepis vrazil jeden osmák, velký kluk, který se hnal dolů po schodech po dvou. Nechtěně do mě strčil a já spadl na zem. Když mi pomáhal vstávat a podíval se na mě, nevěřícně zavrtěl hlavou. Pak mě poplácal po rameni, jako by mě oprašoval, a utíkal za svými kamarády. Měli jsme z toho s Jackem velkou legraci.

„Ten se ale zatvářil!“ komentoval to Jack, když jsme se usadili ve třídě.

„To ti teda řeknu,“ přidal jsem se. „Nezmohl se na jediné slovo!“

„Možná si nadělal do kalhot.“

To nás tak rozesmálo, až nás pan učitel Roche musel napomínat.

Probírali jsme, jak si staří Sumerové stavěli sluneční hodiny. Měli jsme si sami o tom něco přečíst v knížce, ale Jack mi zašeptal: „Nenapadlo tě někdy jim nabančit?“

Pokrčil jsem rameny. „Možná, nevím.“

„Já bych do toho šel. Měl by sis pořídit stříkací pistoli a nějak ji propojit s očima. A pokaždé, když by na tebe někdo zíral, jim něco stříknout do obličeje!“

„Třeba nějaký zelený sliz,“ navrhl jsem.

„Ne, ne! Zkažený džus smíchaný se psí močí.“

„To je přesně ono!“ Naprosto mě to nadchlo.

„Klid!“ okřikl nás přes celou třídu pan učitel Roche. „Ostatní ještě čtou.“

Přikývli jsme a ponořili se do knihy. Pak mi Jack zašeptal: „Auguste, to budeš pořád vypadat takhle? Nemohl bys jít na nějakou plastickou operaci?“

Usmál jsem se na něj a ukázal prstem na svůj obličej. „Prober se! Takhle vypadám po plastické operaci!“

Jack se plácnul dlaní do čela a začal se hystericky smát.

„Toho doktora… bys měl… postavit před soud!“

Sotva byl schopen ze sebe mezi výbuchy smíchu něco srozumitelného dostat. Pak už jsem se taky neovládl, a i když nás pan učitel Roche rozsadil, smáli jsme se jako blázni dál.

Výpisky:

„Naše činy nás přežijí. To, co děláme, jsou vlastně památníky, jaké lidé staví na oslavu padlých hrdinů. Jako pyramidy, co Egypťané postavili na počest faraonů. Činy nejsou z kamene, ale ze vzpomínek, které si na vás lidé uchovají. Proto jsou činy jako památníky, ale postavené ze vzpomínek místo z kamene.“

„Ale čím víc toho vědí, tím více je také neznámých.“

„Ale my jsme to nemysleli nijak zle,“ řekl jsem. – „Jacku, často někomu ublížíme, aniž bychom to plánovali. Rozumíš mi?“

„Někdy se mi zdá, že mám příliš velkou hlavu. Je totiž plná snů.“ – John Merrick ve Sloním muži, Bernard Pomerance

„… vesmír je nakonec jen jedna velká loterie, když se narodíš, vytáhneš si los, všechno to je jen náhoda, záleží jen na štěstí, jaký si vytáhneš, dobrý nebo špatný los. Motá se mi z toho všeho hlava, ale konečně přijdu na něco, co mě uklidní, působí to jako snížený třetí tón na durovém akordu, nemůže to být všechno jen náhoda, kdyby to tak bylo, tak by vesmíru na nás vůbec nezáleželo, ale vesmír se přece postará i o ta nejkřehčí stvoření, nevadí, že to na první pohled není vidět, ale August má rodiče, co ho slepě milují, má skvělou starší sestru, která cítí vinu za to, že ona je normální, kamarádí se s ním malý kluk s hlubokým hlasem, kterému nevadí, že se kvůli tomu na něj ostatní vykašlali, dokonce i ta Růžovka nosí v peněžence jeho fotku, na začátku je to možná loterie, ale vesmír to nakonec nějak vyrovná, vesmír se o všechna svá ptáčata postará.“

„… zvykl jsem si. Nebudu se přece kvůli tomu trápit. Abych vám to k něčemu přirovnal, je to jako když jdete ven a tam mží. Kvůli mžení si přece nenatáhnete holínky ani neroztáhnete deštník. Vykračujete si po ulici a pomalu vám vlhnou vlasy.“

„Teď už vůbec nechápu, proč jsem se tomu tak bránil. Někdy se zbytečně něčeho bojíme, aniž bychom dokázali vysvětlit proč.“

„Kdybych mohl, tak bych udělal zákon, aby každému člověku jednou v životě takhle nadšeně tleskali.“

„Zapomněla jsem, kolik je na světě krásy, zapomněla jsem sledovat uběhlé časy…“ – Andain: „Krása“

„Ty to jednou dokážeš. Stačí rozepnout křídla, baby.“- Eurythmics: „Krásná baby“

„Opravdu? Hm. Tak vidíš, já jsem v tom hledal nějaké symboly a metafory, a… někdy je kachna prostě jen kachna!“

„V jiné Barrieho knize s titulem Malý bílý ptáček se píše (…): Měli bychom si vytvořit nové životní krédo… snažit se být vždycky o trochu laskavější, než je třeba.“

„Největší hrdina je ten, který ovlivní nejvíc lidských srdcí, která pak chtějí následovat jeho příkladu.“

Překvapení

Na Twitteru jsem od knihkupectví Martinus vyhrála knihu Křižovatky od Williama Paula Younga. Když kniha přišla, udělala mi velkou radost a okamžitě jsem se do ní začetla.

Prvních 50 stránek mě zklamalo a následujících 50 stránek mě zklamalo ještě víc. Když otevřu ještě nepřečtenou knihu, tak i když ještě nevím, co mám od ní očekávat, těším se. Těším se na příběh, který mi přináší a hlavně na pocity a emoce, které ve mě vyvolá. Ale jako asi většina čtenářů knihu soudím podle prvních pár stránek.

Tahle kniha mě během prvních stránek nezaujala ani trochu. Jsem pohan (polyteista) a kniha byla plná dokonalého Ježíše a sluníčkového optimismu. Ale neodložila jsem jí… vždycky se snažím knihy dočíst (když jsem dočetla 100 roků samoty, tak dočtu všechno! 😀 ) a udělala jsem dobře. Postupem času začalo ubývat křesťanských „sluníčkových“ narážek a do popředí se dostal samotný příběh knihy, který byl napsaný moc dobře.

Poučila jsem se. Nejsem žádný čtenář – znalec a každá kniha by měla dostat šanci (i když to vypadá hodně beznadějně)… na konci třeba čeká příjemné překvapení… jako na mě čekalo u téhle knihy. 😛

***********************************************************************

Výpisky z knihy:

„Jednou budeš dost starý na to, abys mohl zase číst pohádky.“ – C. S. Lewis

„Nemůžeš kormidlovat zakotvenou loď.“

„V určitém smyslu by se tady slovo peklo mohlo zdát patřičné, ale stejně tak se hodí slovo domov.“

„Možná to nějakou dobu potrvá, jenže já neprohrávám“

„Tohle je, Tony, živoucí země, ne nějaké staveniště. je skutečná a dýchá, není to žádný výtvor, který si můžeš vydupat. Pokud dáváš přednost technice před vztahem a procesem, pokud se snažíš urychlit růst uvědomění a vynucuješ si pochopení a zralost předčasně, tohle…“ ukázal dolů a po celé délce a šířce pozemku, „tohle je to, co se z tebe stane.“

„Bolest nám možná připomíná, že jsme naživu, ale láska nám připomíná, proč žijeme“ Trystan Owain Hughes

„… Prozatím stačí, když pochopíš, že hlavní důvod, proč se bojíš smrti, spočívá v atrofovaném a nedostatečném vnímání života. Právě nesmírnost a velkolepost života bez přestání pohlcují a odstraňují přítomnost smrti i její moc. Ty věříš, že smrt je konec; okamžik, v němž zaniknou věci, na kterých opravdu záleží, a proto ji vnímáš jako velkou hradbu, jako nevyhnutelného ničitele radosti, lásky a vztahů. Vidíš smrt jako poslední slovo, konečné odloučení.“

„Co většinou musíme odpouštět ostatním, a zvláště pak sobě, je neznalost, která škodí. Lidé neubližují pouze záměrně. Daleko častěji ubližují jednoduše proto, že nic jiného neznají, že neumějí být něčím jiným, něčím lepším.“

„Co chce vydávat světlo, musí se nechat spálit.“ – Viktor Frankl

„Ale jestli je to pravda, proč tak urputně bojuju, abych zůstal naživu?“ – „Protože život je normální, kdežto smrt je anomálie,“ prohlásil Ježíš. „Nebyl jsi nikdy navržen ani vytvořen pro smrt, takže je přirozené, že s ní bojuješ. Není to tak, že bys byl do smrti zamilovaný, jen tě přitahuje něco, co je větší než ty, něco mimo tvou kontrolu, co tě může zbavit pocitu viny a hanby. Ty se stydíš k smrti.“

„Vždyť víš, že čím blíž jsi u cíle své cesty, tím víc ti to podkluzuje.“ – Paul Simon

„To, co člověk považuje za pouhá vyrušení, je vlastně celý jeho život.“ – C. S. Lewis

„K víře je třeba odvahy, Tony, a v každém vztahu je nějaké riziko, ale sečteno a podtrženo? Bez vztahů svět nemá smysl. Některé jsou komplikovanější než jiné, některé jsou přechodné, další obtížné a sem tam je nějaký snadný, ale jeden každý z nich je důležitý.“

„Odpuštění je vůně, jíž fialka potřísní botu, která ji rozdrtila.“ – Mark Twain

„Hledáš-li Pravdu, možná nakonec najdeš útěchu. Hledáš-li útěchu, nezískáš ani útěchu, ani pravdu, pouze med kolem úst a zbožná přání pro začátek a nakonec zoufalství.“ – C. S. Lewis

1Q84 (Haruki Murakami) – výpisky

„A jak víte, že ten pohovor musí dopadnout dobře?“
„Cítím to,“ ujistil ho Komacu. „Mám už zkrátka takovou intuici. Talent jsem, zdá se, nepobral skoro na nic, ale intuice mám, že bych ji mohl rozdávat. Ve vší úctě: to jen díky ní jsem se dostal až sem. Hele, Tengo, víš, jakej je největší rozdíl mezi talentem a intuicí?“
„Nevím.“
„Ani ten největší talent ti nezaručí, že se vždycky najíš dosyta, ale kdo má vynikající intuici, nemusí si už o svůj žaludek dělat starosti.“

Paní se usmála. „Nikdo na tomto světě není nenahraditelný. Ať má bůhvíjaké znalosti či schopnosti, většinou se za něj už někde najde nějaký ten následník. Pokud by byl svět plný samých nenahraditelných osobností, měli bychom vážný problém.“

„Cožpak je možné přátelit se s motýlem?“
„Aby ses mohla spřátelit s motýlem, musíš se nejprve sama stát součástí přírody. Smazat všechny známky své lidské přítomnosti, ztišit se tam, kde právě jsi, považovat sebe samu za strom, za rostlinu či za květ. Nejde to hned, ale jakmile zvládneš uchlácholit jejich pozornost, docela samozřejmě si tě oblíbí.“

„On je toho názoru, že má každá věc dvě stránky,“ vysvětloval Tengo. „Jednu dobrou a druhou ne až tak špatnou.“

„Samotný věk nehraje takovou roli,“ odmítla rezolutně Aomame. „Jde tu o celý životní styl. A nejdůležitější je postoj: V každém okamžiku musíte být smrtelně vážně odhodlaná se bránit. Když na vás někdo zaútočí a vy budete jen stát jako bluma, k ničemu vám to nebude. Chronický pocit bezbrannosti člověka jenom nahlodává a ničí.“

Vždyť právě tělo je lidem jejich svatostánkem, a ať už si v něm pak uctívají cokoli, Aomame neochvějně věřila, že má být co možná silné, krásné a čisté.

„Jenom čas od času možná nestačí,“ odtušila paní, stále tváří dolů. „Musíš si užít pořádně, dokud jsi ještě mladá. Pěkně dosytosti. Až přijdeš do let a už to nepůjde, budou tě hřát u srdce vzpomínky na staré časy.“

„Když někoho dokážeš doopravdy milovat, i jen jednoho jedinýho člověka, znamená to, že máš naději. I když s tím člověkem třeba nemůžeš být.“

„Tyhle pocity si nevybíráš,“ řekla Aomame. „Tlačej se na tebe samy od sebe. To není, jako když otevřeš menu a chceš si dát něco k jídlu.“
„Spíš jako když si vybereš špatně a pak toho lituješ.“
Obě se zasmály.
Pak promluvila Aomame. „Hele, podívej, ať jde o jídelní lístky, o chlapy, nebo o něco jinýho – člověk má pocit, že si vybírá, ale možná, že si ve skutečnosti nevybíráš nic. Že je to od začátku předem daný a my jenom děláme, jako bysme si vybíraly. Že ta takzvaná svobodná vůle je jenom utkvělá představa. Někdy ti mám ten dojem.“

Buďto je něco v nepořádku se světem, anebo nejsem v pořádku já. Jedno nebo druhé. Láhev a uzávěr už k sobě nepasují.

„Hele, Tengo, s momentálníma dočasnejma potížema si nelam hlavu. Prostě se jen nech unášet proudem. Takovejch věcí tě ještě v životě čeká fůra. Svět je, chlapče, jeden velkej skvělej pikareskní román. Takže se připravme na všecko a pojďme si užít ten dusivej puch zla. I sjíždění divoký vody. A až spolu budeme padat dolů z vodopádu, tak ať už ten pád stojí jednou za to.“

Aomame s ní začala polemizovat. „Fyzická podstata věci může být klidně tatáž, kdo ale zaručí, že bude stejné i samo lidské vnímání? Třeba taková noční tma bývala dřív mnohem hlubší a temnější a měsíc se už jen tím musel jevit mnohem jasnější a větší než dnes. Nehledě na to, že tehdy lidé neměli žádné gramodesky, magnetofonové pásky ani kompaktní disky. Nemohli hudbu poslouchat tak důkladně a kdy se jim zachtělo, jako to děláme my. Byla pro ně vždycky něčím výjimečným.“
„To je pravda,“ uznala paní. „Možná že životem v dnešním pohodlném světě opravdu ztrácíme svůj díl podobné citlivosti. Možná že opravdu vidíme něco jiného, přestože sám měsíc na nebi zůstává tentýž. Možná že jsme před čtyřmi sty let byli skutečně duševně bohatší a blíž k přírodě.“
„Jenže to taky byl velice krutý svět. Víc než polovina dětí se vlivem chronických nemocí a nedostatku potravy vůbec nedožila dospělosti. Lidi kosila obrna, tuberkulóza, neštovice a spalničky. Asi jen málokdo z běžných smrtelníků se dožil víc než čtyřiceti let. Ženy rodily spousty dětí, po třicítce jim už vypadávaly zuby a stávaly se z nich stařeny. Aby přežili, museli lidé každou chvíli sahat k násilí. Děti už odmalička musely pracovat tak těžce, že je to tělesně deformovalo, prostituce dívek byla naprosto běžná. Koneckonců asi i chlapců. Spousty lidí žily život na hranici minima, na hony daleko od nějaké citlivosti nebo duševního bohatství. Ulice měst se hemžily postiženými, žebráky a zločinci. Dívat se v hlubokém dojetí na měsíc, obdivovat Shakespearovy hry nebo naslouchat Dowlandově hudbě, to mohlo nejspíš jen moc málo lidí.“

„I já ráda čítám knihy o historii. Můžeme se z nich naučit, že jsme v podstatě pořád stejní. Obledčení nebo způsob života se mohou lišit sebevíc, naše uvažování a skutky se ale až natolik nemění. Z hlediska genů nejsou lidé koneckonců ničím víc než pouhými nosiči, cestou vedoucí někam dál. Přesedají z jedné naší generace na druhou, jako by za sebou nechávali ležet schvácené koně. A vůbec si přitom nelámou hlavu úvahami, co je snad dobré a co zlé. Je jim úplně jedno, jestli jsme šťastní, nebo nešťastní. Jsme prostě pouhými prostředky. Lámou si hlavu jen s tím, co pro ně samé bude nejvýhodnější.“

„…Ti, kdo si doma dovolují na manželku a na děti, jsou totiž vždycky slaboši. Právě ta slabost je nutí, aby si našli někoho ještě slabšího a toho si pak podali….“

„Prostě, že se mu, jak se tak na ten ostrov díval na mapě, najednou zničehonic zachtělo se tam podívat, víš? Taky jsem něco podobného zažil. Člověk se dívá na mapu, a najednou si řekne: Sem se musím jet podívat, kdyby jánevímco. A ve většině případů přitom jde kdovíproč o místa, co jsou hrozně daleko a obtížně se tam dostává. Chceš prostě mermomocí vědět, jak to tam vypadá a co se tam děje. Zachvátí tě to jako spalničky. A proto taky nikdo nemůže říct, odkud se tohle tvoje nadšení vzalo. V přesném slova smyslu jde o zvědavost. O nevysvětlitelnou inspiraci.“

„Nazdar, Aomame, jak se máš?“
„Dobře, co ty?“
„Já taky. Jen o dobrýho chlapa ne a ne zavadit. A co ty?“
„Jsem na tom víceméně stejně,“ ujistila ji Aomame.
„Tak to je blbý ne? Pokud si takový mladý hezký ženský jako my musí stěžovat na nadbytek zdravý sexuální touhy, není se světem něco v pořádku. Budeme s tím muset něco udělat.“

Tengo přemýšlel o vlastním mozku. Bylo toho hodně, nad čím se přitom musel zamyslet. Za poslední dva a půl milionu let zvětšil lidský mozek svou velikost čtyřikrát. Představuje jen necelá dvě procenta celkové váhy těla, z jeho energie si těch procent ovšem bere celých čtyřicet (nebo to tak aspoň psali v jedné knize, co Tengo nedávno četl). Uvedeným rapidním zvětšením tohoto orgánu získali lidé koncept času, prostoru a pravděpodobnosti.

„To máš to samý jako s genocidou v lidskejch dějinách.“
„S genocidou?“
„Ti, co to dělali, si vždycky najdou důvod, jak si to celý omluvit a pak na to zapomenout. Jak nevidět to, co vidět nechtějí. Ti, kterým se to stalo, ale zapomenout nemůžou. Ani to nedokážou přehlížet. Paměť se dědí z rodičů na děti. Víš, Aomame, svět je jeden nekonečnej boj jedněch vzpomínek s druhejma.“

„Děkuju, že si mi četl. Ti Giljaci mě moc zaujali. Proč asi nechodí po širokých cestách a místo toho jdou po lese blátem. Cesty jsou pohodlné, ale Giljakům stejně připadá lepší nechodit po nich, ale lesem. Aby se dalo jít po cestě, je třeba nejdřív předělat celý svůj způsob chůze. A když předěláme celý svůj způsob chůze, musíme potom předělávat i spoustu svých jiných věcí.“

„Čechov napsal jednu věc,“ řekl Tamaru a pomalu se zvedal. „Pokud se ve vyprávění vyskytne pistole, musí se tam z ní i vystřelit.“
„Co tím myslel?“
Tamaru se postavil přímo před Aomame. Byl jenom o pár centimetrů vyšší než ona. „Že se ve vyprávění nemají zmiňovat rekvizity, které nejsou nezbytné. Pokud se tam vyskytne pistole, musí se z ní pak v některé pasáži vystřelit. Čechov se při psaní hleděl oprostit od nepotřebných ozdob.“

„Hele, Tengo, já vím, že teď už není kdy na podobný řeči, ale tak mám dojem, že jsme asi vstoupili někam, kam jsme neměli.“
„Ať jsme vstoupili, kam chtěli, je myslím jisté, že se už nemůžeme vracet zpátky.“
„Kdo se nemůže vracet zpátky, může už jenom jít za každou cenu kupředu. I kdyby to, co leze zpod balvanu, bylo, jak říkáš, silný kafe.“
„Radši si zapneme bezpečnostní pásy,“ řekl Tengo.
„Přesně tak,“ přitakal Komacu a zavěsil.

„Jeden myšák v podkroví náhodou narazí na velikého kocoura. Ten ho zažene do kouta, odkud mu nemůže utéct. Myšák se klepe a prosí: „Pane kocoure, prosím vás, nesežerte mne. Vždyť já se musím vrátit domů. Čekají na mě hladové děti. Ušetřete mne, prosím.“ „Neboj se myšáku,“ říká kocour. „To víš, že tě nesežeru. Víš, jenom tak mezi námi, já jsem vegetarián. Masa se ani nedotknu. Máš štěstí, žes dneska narazil zrovna na mne.“ „Jé, to je dnes ale šťastný den,“ raduje se myšák. „Mám já to ale štěstí. Kdo by to řekl, že potkám zrovna kocoura vegetariána.“ Jenomže v příštím momentě po něm ten kocour skočí, zatne do něho drápy a svými zuby jak jehly mu prokousne krk. Myšák v agónii z posledních sil sípe: „Přece jste říkal, že jste vegetarián a maso vůbec nejíte. To jste mi lhal, nebo co?“ Kocour se olízne a povídá mu: „Ale ne, nelhal. Já vážně nejím maso. Takže tě teď pěkně vezmu do tlamy a půjdu tě vyměnit za salát.“

„Nemám ani jednoho kamaráda. Ani jednoho jediného ne. A vůbec nejhorší ze všeho je, že nedokážu mít rád ani sám sebe. A proč to nedokážu? Protože nedovedu mít rád ani kohokoliv jiného. Člověk totiž poznává, jak mít rád sebe sama, až prostřednictvím toho, že má někoho rád a někdo má rád jeho. Rozumíš mi? Kdo nemá nikoo rád, ten nemůže mít pořádně rád ani sám sebe.“

Co není jasné i bez vysvětlování, je lepší nevysvětlovat vůbec.

„Kde je světlo, musí být i stín, a kde je stín, musí být i světlo. Není stínu beze světla a není ani světla beze stínu. Tak nějak to napsal Karl Jung v jedné ze svých knih: Stín je bytostí do stejné míry zlou a zvrácenou, jako jsme my lidé bytostmi konstruktivními. Čím více se snažíme být dobrými, vynikajícími, dokonalými lidmi, tím jasnější projevuje stín vůli k temnu, zlu a destruktivitě. Pokud se lidé pokoušejí stát dokonalejšími, než přísluší jejich kapacitě, sestupují jejich stíny do pekel a stávají se ďábly. To proto, že v našem přirozeném světě je stejně hříšné, aby se člověk stával něčím víc, než je, jako když se stává něčím méně.“

Stejně si ale umínil, že si musí prát pyžama častěji. Lidský život je nevyzpytatelný a jeden nikdy neví, co se může přihodit. Pečlivé praní pyžam je jen jednou z pojistek proti takové nevyzpytatelnosti.

Tengo si najednou vzpomněl na fakt, že každý člověk každodenně ztrácí čtyřicet milionů buněk ze své pokožky. Ztrácíme je, odlupují se, tvoří se z nich okem neviditelný prach a ten mizí ve vzduchu. A my lidé sami možná nejsme víc než takové buňky a pokožky tohoto světa. A v tom případě není nic divného na tom, když se jednoho dne najednou někdo z nás ztratí.“

Jak tak zamyšleně pozoroval měsíční záři, vyvolávalo to v Tengovi cosi, co připomínalo vzpomínky dochované z prehistorických dob. Ještě předtím, než lidé získali oheň, nástroje a řeč, začal být jejich neměnným spojencem měsíc. Jako lampa darovaná z nebes projasnil občas svět temnoty a rozptýlil lidské strachy. Jeho pravidelný růst a úbytek poskytly lidem ponětí o čase. Pocit vděčnosti za tohle dobrodiní, kterých se jim od měsíce zdarma dostalo, jako by zůstával lidem silně vtištěný v genech i dnes, kdy už byla tma z většiny míst vyhnána. Jako kolektivní hřejivá vzpomínka.
Když se nad tím jeden zamyslí, je podobné zírání na měsíc vlastně už velice stará záležitost, napadlo Tenga. Kdypak se vlastně takhle díval nahoru na měsíc naposledy? Když člověk tráví své dny ve spěchu velkoměsta, začne se pak koukat už jen pod nohy. Zapomene se dokonce podívat i na noční nebe.

Hvězdy nám nepřály (John Green)

O téhle knize najdete na internetu spoustu recenzí… zkusmo jsem si po dočtení knihy 3 vybrala a přečetla a byla jsem tak znechucená, že se pokusím sama něco napsat.

Stejně jako všichni ostatní, i já ji přečetla za pár hodin (v mém případě za 5,5). Ale u mě je to normální, nepoukazuje to na nějakou extrémní výjimečnost téhle knihy. Stejně jako naprostá většina, i já jsem byla knihou uchvácena. Moje hlasité výbuchy smíchu vystřídal na konci pláč (s moc hezkým momentem, kdy jsem se smála a brečela zároveň) a stejně jako ostatní, jsem i já byla uchvácena romantickým příběhem hlavních hrdinů.

Zde však podobnost končí. Samozřejmě je to kniha o lásce, jak je i napsáno v úvodu ke knize. Ale ne jenom. Ta láska tam spíš až vyplyne. Je to kniha o životě a smrti, která s životem souvisí. Včera jsem na záchodě v jednom článku četla, že naše společnost se už neumí se smrtí moc vyrovnávat. Nebereme ji jako součást života a proto nás vždycky tak sejme -> překvapí nás. A o tomhle to je.

Hlavní hrdince je sladkých 16 a umírá na rakovinu. Umírá. Nemůže se vyléčit. Ale jako na správnou knihu, i zde se stal zázrak, ale ne ve formě jejího vyléčení, ale ve zpomalení projevů nemoci. Ví, že umře a protože už je nemocná asi od 13 let, je s tím docela srovnaná. Nežije na obláčku a nedoufá v uzdravení, protože ví, že to není možné. Zároveň se ale nepotácí v depresích, nelituje se a nespílá bohům na svůj nešťastný osud. Snaží se popasovat s tím, že až umře, nechá tu svoje rodiče samotné. Vezme jim smysl života, protože ví, jak ji milují a že se jejich život točí kolem starosti a péče o ní.

Hazel (hlavní hrdinka) musí chodit do podpůrné skupiny, aby její máma měla pocit, že taky trochu žije a nesedí jen doma. Předpokládá totiž, že si tam najde kamarády, kteří ji podpoří v „boji s rakovinou“. Hazel všude slyší o své nemoci. O tom, jak statečně se s tím vypořádává (nebo musí vypořádat), o tom, že musí být dostatečně silná na boj apod…. a Hazel to považuje za naprostý kecy. Nemocný člověk se nepřipravuje na boj s nemocí, on prostě bojuje aby neumřel. Není to proto, že by byl odvážný, ale proto, že mu nic jiného nezbývá.

Při jednom setkání podpůrné skupiny ji zaujme nový kluk. Parádní kluk. Vysoký, s úžasnou postavou, nádhernýma očima a sexy hlasem. Zírá na ni a jí najednou dojde, jak musí vypadat ona. Divné vlasy, hubená s oteklými částmi těla od léků, s hadičkami a kyslíkovou bombou, která ji pomáhá dýchat. Pecka. Nicméně on stále zírá.

Nakonec se dají do řeči a ona ho zaujme. Je vtipná, sarkastická, má obrovský nadhled a navíc je neuvěřitelně chytrá. Prostě holka jak má být. Možná ji nemoc sžírala tělo, ale hlava zůstala nedotčená. Zachovala si zdravý rozum a okolní dění vtipně komentovala.

Zamiloval se do ní a ona ho postupně k sobě začala víc a víc pouštět. Začala mu věřit. Začínala chápat, že se mu vážně líbí. Přestože byli hodně odlišní, dobře se doplňovali. On kvůli rakovině přišel o nohu, ale z jejího úhlu pohledu byl naprosto zdravý. Nicméně díky tomu, co si sám prožil, dokázal pochopit, co cítí ona.

Měli jen pár týdnů, ale prožili intenzivnější vztah, než prožijí mnozí za léta. Nejsem žádný expert, ale řekla bych, že u lásky záleží na intenzitě citů a osobnostech „hlavních aktérů“ víc, než na délce vztahu a jeho zaškatulkování.

Shrnutí… je to kniha o: lásce, životu, smrti, humoru, přátelství a slabosti (ale ne odvaze).

A fakt stojí za přečtení… mimochodem. 😀

http://www.martinus.cz/?uItem=143604