Návrat ke kořenům – den druhý

Po velmi náročném příletu a příjezdu do Jeruzaléma se probouzíme druhý den klidní a relativně odpočatí. Večer nám couchsurfeři vysvětlili, jak se to má v Jeruzalémě s parkováním (všude modré zóny pro rezidenty) a tak se poctivě oblékáme (protože dnes máme v plánu navštívit mnohá náboženská místa) a vyrážíme k našemu super vozu (LOL). Jediná šance, jak neutratit veškeré naše peníze na suvenýry za parkování, je odjet s autíčkem z Izraele. Ano. Přesně tak. Jediné neplacené parkování, které nám večer našli naši milí couchsurfeři, nebylo na podrobné a přehledné mapě Izraele, kterou jsem si stáhla.

Zoufalá doba si žádá zoufalé činy (to by vlastně mohlo být motto celé naší dovolené) a tak s naším pouštním korábem vyrážíme na parkoviště. Bez navigace se samozřejmě po pár metrech ztrácíme, ale udržujeme aspoň dobrý kurs (plus mínus), takže nakonec dojdeme na místo určení. Krásné, poloprázdné, obrovské parkoviště. Našli jsme ho. PARÁDA! Jenom… kdybyste byli vjezd na parkoviště… kde byste asi tak byli? Nebudu vás napínat… nenašla jsem ho… takže jsme auto odstavili do nějaké vedlejší ulice, která mi připadala, že je taky bez placení, a vydali jsme se k tramvaji, abychom se dostali zpátky do centra Jeruzaléma (ve kterém sice bydlíme, ale naše autíčko očividně ne).

Už jsme byli na dobré cestě. Auta jsme se zbavili (tak, abychom neplatili za parkování, případně za rituální spálení vozu, které jsme oba nemohli vyhnat z našich snů), stáli jsme na správné tramvajové lince (mají tam jenom jednu, tak to zas tak velký goal nebyl) a dokonce jsme i měli dostatek peněz na lístek. Tentokrát (a to by hádám málokdo z vás vymyslel,) jsme totiž měli peněz moc. Do tramvaje nemůžete nastoupit bez lístku, ale lístek vám prodá jen automat na mince. Ale vzhledem k tomu, že jsme v zemi jen pár hodin, žádné mince ještě nemáme. Vydáváme se tedy k centru Jeruzaléma pěšky a doufáme, že potkáme nějakou sámošku.

Když jsme ušli vzdálenost jako z Hájů na Roztyly, zaznamenali jsme v našem okolí pána, který vypadal jako turista (velký, světlý, zrzavý s Ray Bany) a přesto klidný a apatický jako místní (než se dostanou do auta a k dosahu klaksonu). Neváhala jsem a zeptala jsem se ho na nejbližší obchod s čímkoli. Pán nás po vyslechnutí naší historky poslal do ultra-ortodoxní čtvrti a my poslušně šli dál a dál (a dál a dál od našeho cíle). Po koupení jedné malé lahve Fanty jsme se opět vrátili k tramvajové lince a konečně si koupili lístek zpět do centra Jeruzaléma.

Vzhledem k nepřítomnosti navigace v našem voze a zejména vzhledem k mému orientačnímu smyslu, usnesli jsme se, že bude zapotřebí koupit si datovou kartu do našeho telefonu a navigovat se aspoň pomocí něho. Opět nám pomohli naši couchsurfaři a po rozsáhlém googlování nám vysvětlili, že se musíme zastavit na centrální poště a tam nám ji prodají za 20 až max. 50 šekelů… Po pár špatných odbočkách jsme tedy našli hlavní poštu a sedli si v ní tak na hodinku (než jsme přišli na řadu). Vsadím boty, že nám paní za přepážkou rozuměla zhruba každé 15. slovo, nicméně nám zvládla říct, že pro nás žádnou sim kartu nemá. Vyrazili jsme tedy na jinou poštu, na které nám zase paní vysvětlila, že takové služby mají jenom na hlavní pošty (z které jsme ovšem právě přišli). Zastavili jsme se proto ještě ve směnárně, kde pán dlouho koukal do počítače a snažil se nám najít nejvýhodnější nabídku. Jeho snahy jsme si velice vážili… dokud nám nesdělil, že nejlevnější možnost, kterou nám může nabídnout, stojí 90 šekelů (tj. asi necelých 600,- Kč), což se nám za internet na necelý týden úplně dávat nechtělo.

Dost administrativě a vzhůru za kulturou a památkami… Po pár hodinách chůze se ukázalo, že suvenýry na trhu v Jeruzalémě nekoupíme (jak jsem měla v plánu), protože můj druhý nesnáší tyhle typické (úžasné, kouzelné) trhy (plné fantastické atmosféry). Na chrámovou horu se nedostaneme, protože je kvůli Ramadánu zavřená. A procházet starým městem a vyhnout se trhům je nemožné. Když k tomu připočteme, že jsme dnes už ušli úctyhodný počet kilometrů (ještě než jsme se do města vůbec dostali), rozhodli jsme se to zapíchnout a vypravili se zpět hledat naše auto.

Problém byl v tom, že i když bydlíme (resp. naši couchsurfaři) na úžasném místě, nemůžeme tam zaparkovat -> nemůžeme si jen tak přijet odpočinout/zdřímnout. Při vymýšlení místa, kam bychom se na pár hodin uchýlili, než se budeme moct vrátit „domů“, jsme se usnesli, že by bylo fajn, vyrazit k vodě. Jsme přece na dovolený. A nejbližší voda u Jeruzaléma je Mrtvé moře. Vyrazili jsme tedy zpátky k nám domů (bez navigace), já zaparkovala na čtyřky a můj drahý se vydal sbalit plavky a ručníky…

Po cestě nám střídavě zalehávaly uši (nejen kvůli troubení, že zdržujeme provoz, když se naše super kára táhla do kopce svou klasickou rychlostí 20km/hod.), ale výhled byl úžasný. Poušť byla tak rozpálená, že písek byl bílý skoro jak sníh. Ne červený, ne oranžový, ale bílý. V dálce jsme tu a tam zahlédli beduíny pasoucí svá zvířata, u cesty potkávali velbloudy „zaparkované“ pro turisty… Krááása.

K první pláži jsme přijeli přesně půl hodiny před její zavíračkou… tak jsme jeli dál, že jo… Od kamarádů vím, že sice se vyplatí jít na placené pláže, ale ty nonstop a free tam jsou taky. A když zavírají, tak nám vlastně ani nic jiného nezbývá…

O hodinu a bezpočet kilometrů později si začínáme nadávat, že blbější nápady, než máme my, asi nemá nikdo. V průvodci a na Googlu psali o několika plážích u Mrtvého moře… my potkali dvě… jednu těsně před zavíračkou a druhou už zavřenou. Po další půl hodině vidíme malý plácek a na něm zaparkované auto. Mrtvé moře nadohled, v okolí nikde nikdo a my už unavení. Neváháme a parkujeme vedle autíčka, sbíráme své saky paky a vyrážíme pouští k moři.

Realita je taková, že to hrozně páchne. A je to skoro vařící. A přes šutráky se tam nedá ani pořádně vlézt. Ale je to Mrtvé moře a my jsme turisti. Jinými slovy nemáme na výběr. Dobelháme se až k jakési pláži, sundáme oblečení a převlékneme se do plavek (poušť má tu výhodu, že tam skoro na nikoho nenarazíte). Vlezeme do vody, trochu si zanadáváme, uděláme každý jednu fotku, převlékáme se do oblečení a jdeme zpátky. Nahoru. Do kopce. Pouští. V plném slunci. V žabkách. Kdyby blbost nadnášela, nepotřebovali bychom letadlo.

Vzhledem k mé náboženské laxnosti jsem nad proroky nikdy nepřemýšlela… ale… cestou od Mrtvého moře jsem pocítila obdiv k Moježíšovi. On tam ten chlapák v poušti pochodoval jak dlouho a přežil to! Já, které začíná být teplo kolem 35°C ve stínu jsem se plížila k autu krok sum krok rychlostí želvy a modlila se, abych to zvládla dojít, nebo abych umřela rychle a bezbolestně. Mému drahému se asi 6 metrů před autem rozbila žabka. Než si ji opravil, tak jsem ho došla. Chtěla jsem se zastavit a počkat na něj, vážně. Miluju ho. Ale… bylo to 6 metrů od stínu. JEDINÉHO stínu, který existoval na tomhle světě. Nejsem na to hrdá, ale šla jsem dál. Poušť je mrcha.

Nicméně potom, co jsme se vzpamatovali v autě z našeho skvělého výletu, jsme se vydali na zpáteční cestu ke couchsurfarům. Vyšlo nám to časově krásně, takže jsme mohli rovnou zaparkovat. Byla to naše druhá noc u couchsurfařů. Viděli nás po druhé v životě. A nevím, co byl pro ně horší pohled… jestli když jsme přijeli včera, totálně zničení z naší smůly, letiště a toho, co oni nazývají autem, nebo dnes, kdy jsme ušli asi jeden trilion kilometrů po městě, nic nevyřídili, tolik toho neviděli a udělali si puťák na poušti.

Aspoň ta nevědomost je krásná… člověk mohl jít každý den spát s naivní představou, že druhý den už bude líp… lepší totiž nevědět…