Kam až moje paměť sahá (což – přiznejme si – zase není až tak úplný zázrak), jsou moje prokletí cesty autem ve třech. Jsem zvyklá dělat křena. Nemám s tím problém. Pokud se necítí nesvá zamilovaná dvojce, já jsem taky v klidu. Ale! Cesty autem ve třech jsou fakt příšerný. Teda aspoň pro mě.
Možná je to tím, že jde o uzavřený prostor, z kterého nejde utéct (minimálně dokud se z bodu A nedostanete do bodu B). Možná je to tím, že sedíte sami vzádu a abyste si nevyblinkali vnitřnosti, nemůžete se furt dívat ven z okýnka a tak dřív nebo později skejsnete pohledem na té dvojičce sedící před vámi. Nebo tím, že jste lehce nahluchlí a jejich hovor vám přijde jako tajný kód, do kterého se nemůžete zapojit, protože neznáte všechny souvislosti.
Prostě… Jestli jsem si někdy připadala navíc a nevhodně, tak to bylo vždycky při cestování ve třech autem. Přitom jsem takových cest a jízd absolvovala nespočetně a dokonce i s různými páry. Ale nezvykla jsem si nikdy a vždycky mě to rozebralo.
Nedej bohové, když se dvojice při řízení chytla za ruku. Nevím, kde jsem podobný kýčovitý doják odkoukala, ale tohle je pro mě konečná, kdy odvracím tvář a i za cenu ztráty oběda, tří svačinek, snídaně a všeho ostatního, co cestou pobral můj žaludek, civím z okna.
Dnes jsem absolvovala jízdu s dalším-novým párem. A furt jsem se křenila. Křenila jsem se na dvojici před sebou a ještě víc jsem se křenila, když jsem civěla na ubíhající krajinu za okýnkem… a až doma mi došlo proč jsem se tak křenila. Je to něco úplně jiného, když jedete ve čtyřech.
svedkyne 