Svou roli tu beru velice vážně… jsem velvyslanec České republiky… většina lidí, které tu potkávám, ještě žádného Čecha nepoznali, takže podle mě budou soudit celý náš slavný národ. Jsem si vědoma té zodpovědnosti a snažím se to nezvorat, nebojte 😀
Když někam přijdu, tak na mě začnou mluvit hebrejsky… samozřejmě, jsem v jejich zemi. Když si všimnou mého vyděšeného výrazu (přestože se zlepšuju, už znám 17 slov v hebrejštině… chcete se je taky naučit? tak prostě nerozumím nikomu a ničemu), tak to zkusí rusky (přece jen vypadám jak vypadám a je naprosto evidentní, že jsem slovanského původu) a když ani s tím nepochodí a já se nesměle zeptám: „Do you speak english?“ tak je zarazí můj přízvuk (který jim opět potvrdí, že jsem někde z Evropy, pravděpodobně z východní) a ptají se, odkud že to jsem.
Po odpovědi, že jsem z České republiky (Tsechia!) následují vždy jen 2 reakce… Buď nemají nejmenší tušení, kde Česká republika je a v životě o ní neslyšeli a nebo patří do tzv. „Tsechia fan clubu“. Jasně, politicky je ČR jeden z největších spojenců Izraele už od jeho vzniku, ale to, jak lidi tady milují naši zemi hraničí až s nenormálností. Pokud narazím na příslušníka „Tsechia fan clubu“, tak vypínám vnímání na první půl hodinu po tom, co se dozví, že jsem z ČR. Vždycky je to totiž vyprávění o tom, jak dotyčný/a byl/a v ČR a v Praze a jak je to nádherná země, překrásné město, jak jsou lidi milí, jakou máme úžasnou historii…. Naučila jsem se usmívat, pokyvovat hlavou, občas prohodit „Really?“ nebo „nice, thank you!“… Víte, když se vám to stane poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté… tak jste hrdí, ale když se vám to stane po dvacáté, tak pořád máte radost, ale půlhodinu se bavit o tom, jak je Praha nádherná (už po dvacáté) je fakt na palici. Kór když ty lidi potkáváte dejme tomu jednou za tři týdny a oni pokaždý, když vás uvidí, tak se rozsvítí jak sluníčko a začnou nanovo…
Ale zpět k věci. Přece jen většina lidí tady patří do prvního táboru, takže všem trpělivě vysvětluju kde Česká republika je, že ne, skutečně nejsem Ruska a s Ruskem nemáme nic společného… ano, čeština zní podobně jako ruština, protože to jsou oba slovanské jazyky, ano Pavel Nevěd je český fotbalista a máme nejlepší pivo, jsme nejlepší v hokeji (ani nevíte, kolik sil mě stojí přesvědčit je! Oni tomu mrchy vůbec nevěří, takže musím na netu hledat statistiky z mistrovství světa) a máme krásný holky (ehm 😀 ). Pivo levnější než voda, všichni pijou hodně, protože to patří k našemu národnímu „koloritu“, naše jídlo je hrozně tučný (a mě straaaašně chybí!) a máme knedlíky (fotku knedlíků už mám uloženou v mobilu, abych mohla názorně ukazovat).
Dneska jsem si uvědomila, že možná blbě chápou moje vtípky, kdy ze srandy utrousím něco na způsob „to víte, jsem Čech!“… a tak jsem nad tím přemýšlela, co by lidi, s kterýma jsem se tu seznámila, řekli o České republice a jejích příslušnících… Bylo by to asi něco takovéhleho:
„No hele, Česko? Tam fakt jako umí pít… pijou hlavně vodku a pivo a jsou tak zvyklí pít, že je nemožné je opít. Fakt hrozně moc jedí a vůbec ne zdravě… pořád jen hranolky, čokolády, brambory, chleba a Pringles. Jsou hrozně líní, vůbec nesportují, udělat něco do školy je pro ně obrovskej problém… Mají hrozně srandovní řeč a když se snaží mluvit jiným jazykem, mají hustej přízvuk. Nemají rádi Rusy, ale nějak nechápu proč… a hlavně… jsou to hrozný párty animals. Neunavitelní, nezničitelný. Jo a mají nulový orientační smysl.“
Vidíte? Říkala jsem, že to beru vážně… Klidně můžete přijet sem, do Izraele… připravuju tu půdu pro to, abychom se tu stali jejich nejoblíbenějším národem…
(P.S. nebojte… za ten půl rok tu nestihnu poznat moc lidí, takže pověst ČR je uchráněna).
Na druhou stranu (abyste mě nezačali kamenovat), tak by snad i řekli to, že jsme hrozně vtipní (doufám), bláznivý, pro každou srandu, hodní a vždy ochotní pomoc. 😛
Druhá věc je, že jsem blondýna. Bohové, to je tu událost! Na jednu stranu je to požehnání a na druhou prokletí. Pokud jste holka, vypadáte jako typický slovanský typ a máte blond vlasy (klidně jen obarvený) a nevadí vám židovská víra, tak přijeďte a najdete si tu ženicha. Slibuju a zaručuju.
Mám tu kamaráda z Aljašky. Vypadá fakt skvěle, že i já, zvyklá na severské typy, když jsem ho viděla poprvé, tak jsem jen naprázdno polkla. Skvělá vypracovaná postava, opálená kůže, jasně modré oči, blond vlasy, zuby bělejší než z reklamy na zubní pastu a protože je z Aljašky a tady je jak v létě u nás, tak ho nevidíte jinak než v žabkách, kraťasech a tílku (takže samozřejmě krásně vynikne jeho postava). Ano, je tady nejoblíbenější a nejznámější člověk.
Minulou sobotu jsem se fakt nudila (šábes = všechno zavřený, nikdo na koleji, autobusy nejezdí, takže nemůžete do města) a protože je to vždycyk fakt krize, tak jsem dokonce začala uklízet. Když jsem vynášela odpadky, narazila jsem na chodbě na Mr. Aljašku. Držel v ruce větvičku… dali jsme se do řeči a oba jsme se schodli, že nenávidíme šábes (soboty), protože je to hrozná nuda (držel větvičku, protože z nudy začal zahradničit a chtěl si jí namnožit). Vykašlala jsem se na vyhazování odpadu a zakotvili jsme u mě na pokoji, kde jsem ho učila hrát Prší (a drtivě ho opakovaně porážela). Povídali jsme si a já prohodila něco v tom smyslu, že ho tu každý zná, že ať se seznámím s kýmkoli, tak o něm mluví… on se jen usmál a řekl, že jasně, že je to proto, že je blond a že se mnou to bude stejný.
A možná měl pravdu. Přece jen nebudu tak populární jako on, protože se stále držím trochu stranou kvůli jazykové bariéře a vycházím o něco líp s místními než s lidmi z mezinárodní školy (= Američany). Na druhou stranu mě na chodbě poznávají lidi, o kterých nemám tušení, že se známe. Neustále mi někdo volá a zve mě někam, na párty mi automaticky nalejvají (dvojtou) vodku, aniž bych říkala, co piju, strážci po mě nechtějí průkazku…
Když přijdu do baru, tak si mě všimnou. Všichni. Stačí se usmát a přijde nejhezčí kluk v okolí a zve mě na pití. Po návratu zpět do ČR budu muset zapracovat na sražení sebevědomí, protože tady prostě stačí být blond a jste jejich ideál krásy (na což se samozřejmě snadno zvyká, nebudu lhát). Na druhou stranu jim ale nemůžete věřit ani slovo. Jsem tu kořist. Oni chtějí být ti, co uloví tu blondýnu, ale to je všechno. Ze začátku to pro mě bylo těžký, protože jsem naivka, co každýmu věří, ale už jsem pochopila. Takže základní pravidlo: Nevěřit krasavcům z baru. O to víc se otáčím za spolužáky z mezinárodní školy (Amíkama)… proč mi nikdo neřekl, že snad VŠICHNI Američani tráví většinu svého času v posilovně (což je vidět)? 😀 Nicméně oni jsou na blondýny zvyklí… takže tady přichází na řadu stejná ignorace jako v ČR… no… holt nemůžu mít všechno.
Jdu spát. Nemám nejmenší ponětí, kolik je hodin (tady se měnil čas před dvěma dny, u nás se mění dnes v noci, takže mám bordel v tom kolik hodin je tady, kolik u nás… prostě venku je tma, tak jdu spát) a zítřek bude náročný. Válčím tu se zkouškou a Němka vstává ve 4 ráno, protože jede do Jeruzaléma a říkala, že mě v 5 vzbudí, abych tu zkoušku dodělala (a obávám se, že je toho fakt schopná).
Takže pac a pusu a držte mi palce, ať tu zkoušku dám, protože o tom silně pochybuju a ještě nechci jet domů 😛
Váš Válečný Zpravodaj
svedkyne 