Pamatujete si na tu Američanku, kterou jsem se pevně rozhodla nenávidět a tak jsme nejlepší kamarádky (protože já prostě nemám odhad na lidi – jakože vůbec)? Jen pro přimenutí. Mladší, menší, ztřeštěnější a jeden z nejlepších lidí, co jsem kdy poznala. Ever. 😀
Její příběh je o tom, že tu loni potkala kluka – Izraelce a zamilovali se. Proto sem přijela studovat a pravděpodobně tu i zůstane, vezmou se (doufám, že nebudu mít na svatbě proslov, jednou to už stačilo), budou mít psa (otázka dětí ještě není uzavřená :D) – pravděpodobně zlatého retrívra, a tak dál.
Teď, v době prázdnin (Pesach… to je to jméno mého utrpení tady) a vlastně každý víkend, se z Univerzity přesouvá k nim domů. Její přítel je voják, takže většinu času je v armádě, takže žije v jeho domě s jeho mámou, tátou a mladšími sourozenci. Jen jeho máma umí anglicky a ona se teprve začíná učit hebrejsky… Ve středu jsem jí tam jela navštívt (měla jsem použít 3 různé autobusy a dojet za ní do jiného města… oprávněně jsem se obávala, že nakonec skončím v Sýrii díky mému pověstnému skvělému orientačnímu „smyslu“… ale nakonec jsem to netrefila akorát o 2 autobusové zastávky!) a potkala i mámu jejího přítele. Ještě ten večer, zpět na Univerzitě, mi přišla smska od Američanky: „v pátek jsi pozvaná na grilování. Snažím se jim vysvětlit, že nic nejíš, ale prostě chtějí, abys přišla“. O hodinu později: „Ok, dají ti brambory, čokoládu a chleba, takže přijet musíš“ (ona si holka jedna ušatá totiž myslí, že nejím nic jiného, než brambory, čokoládu a chleba… zapomněla chudinka na Pringles! 😀 ).
Čtvrtek večer…. @Svedkyne ve svetru s drobky od Pringles, růžovými pantoflíčky sedí u počítače, flašku vodky před sebou a stěžuje si na Twitteru, že nemá s kým pít… pamatujete? No… převlíkla jsem se, upravila, namalovala a hledala kamarády. Na koleji mrtvo (PESACH, PESACH, PESACH), tak jsem prostě vyrazila do města, kde jsem měla možnost potkat se s 3 různými kamarády (prostě líp vycházím s místními, než se spolužáky z mezinárodní školy = tj. Američany). No… z párty jsem na Univerzitu dorazila ve 12:45 následující den… k mému velkému úleku, protože ve 12 jsem měla být u Američanky, Izraelce a jeho rodiny na grilování – v jiném městě. Mobil samozřejmě vybitej a ani si neškrtl. A hned, jak jsem ho dala do nabíječky a pustila, tak mi volá Američanka. Pfuuu, to chce nějak zakomuflovat, ne že jsem byla na párty… prostě jsem v noci nemohla spát, zaspala jsem a budík mě nevzbudil, protože telefon byl prostě vybitej a vypnul se (nevadí, že já spím jak zabitá a usnula bych i v první linii ve válce za plné střelby… určitě mi to sežere!). Američance to nevadí a trvá na tom, že musím přijet a že se koukala na busy a z Univerzity mi to jede za 10 minut. Paráda! Mám 10 minut na převlíknutí se a zamaskování mého „popárty“ (= zombie) vzhledu.
Autobus mi samozřejmě ujel přímo před nosem. A to jsem si ani nestihla vyčisti zuby, vzít jídlo a ani nemluvím o sprše! Díky bohům jel výjimečně hned další (jindy jezdí jen 1x za hodinu… bohové prostě stáli při mě) a tak se skládám do busu a v duchu si opakuju 2 mé mantry („hlavně nezvracet“ a „usmívat se a mávat“) 😀 Zastávku jsem prošvihla stejně jako minule… i tu druhou… takže ve svém stavu, jsem musela jít 2 kilometry pěšky k jejich domu… mobil zase umřel, protože mu očividně nestačilo těch 10 minut v nabíječce a já si cestou k jejich domu uvědomuju, že si nepamatuju, v jaké ulici bydlí… a co hůř, nevím přijmení Rachelninýho přítele, takže se ani nikoho nemůžu zeptat, kde bydlí…. Shrneme to… kocovina, ne zrovna nejlepší vzhled, v puse jak v polepšovně, hlava se lehce točí, v cizím městě, bez telefonu se zablokovanou kreditní kartou… „Usmívat se a mávat“.
Nakonec jsem to našla. Samozřejmě… s tím mým orientačním smyslem to není tak zlý.Vystoupila jsem z busu o 2 zastávky později a ulici jsem trefila napodruhý, takže celkem pohoda jazz. V hlavě si opakuju svou vymyšlenou historku, proč jsem tak unavená a proč jsem přišla o dvě hodiny později, než jsem měla… prostě jsem v noci nemohla spát, usnula jsem až nad ránem a budík mě nevzbudil, protože telefon byl vypnutej… to se prostě stává! Přece!
Lidi to vám je skvělá rodina! Jako americkej sen hadr oproti tomuhle… nádherná zahrada, překrásný dům, spokojení rodiče, dítka okolo… Idyla, že jsem nestačila zírat. Pohádky by mohly závidět! Aba (otec) vlastní restauraci, takže byl trošku na prášky z toho mýho jídla a donutil mě sníst aspoň chleba s čokoládou (těžko jsem mu mohla vysvětlit, že normálně nejím moc druhů potravin a teď navíc nemůžu jíst vůbec, protože se to prostě neslučuje s obsahem mého žaludku – vodkou). A když nevyřešili moje jídlo, tak se přesunuli k pití… během hodiny se kolem mě nakupilo červené víno (nemám ráda červené víno, ale po eskapádě s mým jídlem jsem se radši zapřela a vypila to), čaj s nějakou bylinkou uvnitř (nemám ráda bylinky… do mého čaje patří akorát cukřenka – ideálně celá), coca-cola (tu jedinou jsem si vybrala) a jabkový džus. Aba začal kombinovat červené víno s pivem a protože Izraelci prostě NEJSOU zvyklí pít, tak byl do hodinky kantáre. A co dělají opilí lidi? Ano, snaží se opít ostatní. Američanka se prořekla, že piju vodku a tak Aba vyskočil, vběhl do domu (seděli jsme venku na terase, popíjeli, dívali se na západ slunce a poslouchali hudbu… fakt jak z filmu) a za bujarého jásotu přinesl vodku. Položil jí vítězoslavně přede mě a usmál se, že teď konečně budu spokojená a on bude spokojený, že zvládl být skvělý hostitel i s takovým divným člověkem, jako jsem já. Díval se na mě a začal vysvětlovat, že se ve vodce nevyzná, ale že snad mi bude chutnat… Kouknu na flašku… Zubrowka… Polská vodka, dobrá vodka… aspoň dle mého názoru patří rozhodně k těm lepším vodkám (i když ne nejlepší). Vysvětluju jim, co je to za vodku a oni na mě zírají a Američanka se usmívá a říká: „vidíte? Já vám to říkala!“ 😀
To poslední, co po minulé noci chci, je další vodka. Ale nemám šanci k útěku. Prostě jim to nevysvětlím… opouštím svou naučenou historku a šeptám Američance do ucha, že jsem v noci vypila půl flašky vodky a že teď nechci… ale už bylo příliš pozdě. Aba nalil panáka pro mě, pro Američanku a pro svého syna – jejího přítele.
No jasně, vypili jsme celou flašku, co vám budu povídat, tančili všichni se všema, probrali úplně všechno (včetně samozřejmě víry… poprvé v životě jsem zapřela svojí víru, ale nechtěla jsem je urazit a cítila jsem, že oni by prostě moje pohanství nevzali… tak jsem se prohlásila za ateistu), hráli videohry, plánovali svatbu Američanky a jejího přítele v Praze… prostě jsme se skvěle bavili. Aba rozhodl, že se na univerzitu vracet nebudu a budu spát v pokoji jeho čtyřleté dcery… díky bohům za to… po další vodce bych určitě cestu busem nezvládla 😀
O 6 hodin později jsem se probudila, otočila se na bok a viděla před sebou obrovský plakát Hello Kitty, dům pro barbie, spoustu růžové, panenky… ten prvotní šok, trvající pár vteřin a křik mé v hlavě: „kde to kurva jseeeeeem?“ vystřídal velice brzo příjemný pocit. Zubrowka je dobrá vodka – žádná kocovina, žádná polepšovna… Vylezla jsem ven, konečně jsem si mohla dopřát sprchu (i když o vyčištění zubů jsem si stále mohla nechat zdát) a sešla dolů, kde mi Aba udělal čaj (opět s bylinkou). Sedíme venku, oba jen v pyžamu (Američanky přítel mi půjčil kraťasy a triko), v rukách hrnky, z kterých se kouří, slunce už svítí naplno, přestože je teprv 8 hodin, kolem nás pobíhá jejich pes a ptáci usazení v rozkvetlých korunách stromů zpívají jak o život.
Bylo fajn žít jeden den ve skutečné pohádce…
svedkyne 