Pravda o Mr. Falafelákovi

Píšu seminárku na občana proces, mám na sobě firemní (pracovní) tričko Mr. Falafeláka a hraje mi tu CD se „španělskou hudbou“… na CD je napsáno „happy birthday“ a smajlík a dostala jsem ho k narozeninám od koho? Ano od Mr. Falafeláka (Itala). Stýská se mi. Potřebuju si trochu od seminárky odpočinout (už mám napsanou první větu!), tak vám vysvětlím, kdo je to Mr. Falafelák – s Američankou a Ruskou nejzmiňovanější osoba z Izraele na mém Twitteru.

Mr. Falafelák je de facto 7 různých osob. Mr. Falafelák je totiž taková zastřešující přezdívka. Když jsme se spolužákem přijeli na Univerzitu v Haifě, zapamatovali jsme si z úvodní prohlídky jen jednu informaci: kde je nejlevnější jídlo. Pokud budete mít cestu kolem, je to v hlavní budově (která je samozřejmě nejdál od kolejí a nejvýš, takže musíte vyjít odhadem jeden trilión schodů) v podzemí. Je to celé jedno patro – velká jídelna, stánek (něco jako v menzách, školních jídelnách a tak), kde 2-3 pánové prodávají falafel, hranolky, šavarmu a já nevím co ještě; stánek, kde 1 pán prodává pizzu a menší supermarket, kde prodávají 3 lidé kde co. A my tam chodili denně. Denně jsme se postavili do fronty, spolužák si denně objednal falafel a já si denně objednala hranolky. Prodávali to tam 2 týpci. Jeden takový starší, šedivý a seriózní pán, druhý mladý, hoooodně tmavý, usměvavý a ukřičený. A já byla blondýna (= přírodní úkaz). Mě si tam pamatoval každý a když si mě někdo nepamatoval, znamenalo to, že mě ještě neviděl.

Po asi 3 dnech si pánové všimli, že tam chodíme každý den a každý den si dáváme to samé. Já se navíc pořád usmívala a odpovídala na vtípky toho mladšího (který nás od druhého dne provolával za nejlepší kamarády – což, jak jsem o pár dnů později se zlomeným srdcem zjistila, prohlašoval o všech). Nicméně stále nešlo přehlédnout, že chodíme opravdu každý den a vždy si dáváme to samé. Neznali jsme, jak se pánové jmenují a navíc s náma komunikoval hlavně ten mladý – začali jsme mu tak říkat Mr. Falafelák, protože dělal nejlepší falafel v okolí (http://cs.wikipedia.org/wiki/Falafel).

Čas ubíhal… jeden týden za námi, druhý týden za námi, třetí týden za námi a my neochvějně každý den, když měli otevřeno, stáli ve frontě a dávali si svoje oblíbená jídla. Mr. Falafelák s náma začal vtipkovat víc a víc, začal nám automaticky dávat dvojnásobné porce za stejnou cenu, už jsme nemuseli čekat ve frontě, ale když jsme přišli, nechal čekat klidně 5 lidí co přišli před náma a poslušně čekali ve frontě a nandaval nám jídlo (už bylo zbytečné se ptát, co si dáme). To zaimponuje každému – no ne? Mr. Falafelák se nám tak postupně dostával pod kůži a my jemu. Dělali jsme společně vtípky, já jim koupila vánoční řetězy na zvelebení stánku (které jim šéf zatrhnul hned druhý den)… začali jsme se poznávat.

Po pár týdnech už přestával být seriózní i druhý „Mr. Falafelák“. Začal s náma mluvit, vyprávěl o svých italských kořenech a k mému překvapení mi začal vyprávět sprosté vtípky (s naprosto seriózní tváří). Od toho už bylo jen krok, abychom se stali skutečnými kamarády. Začali jsme poznávat jejich kamarády, rodinu, manželky, děti… trávila jsem v jídelně veškerý volný čas (navíc tam měli fungující internet, což se o mém pokoji na kolejích říct nedalo). Postupem času jsem se stala „součástí jídelny“. Za jídlo a pití už jsem dávno nemusela platit, ale vždycky jsem něco přihodila do jejich skleničky se spropitným. K jídlu jsem si nechodila sednout, ale vyhoupla jsem se na jejich jídelní pultík, abych s nima při jídle mohla mluvit… a mluvili jsme o všem.

Nejen že si jiní pravidelní návštěvníci i návštěvníci náhodní začali všímat, že už jsem víc „jeden z nich“, než normální „konzument“, ale začali si toho všímat ostatní zaměstnanci tam a k naší oboustranné nelibosti i jejich šéfové (kteří mě z pochopitelných důvodů neměli rádi, protože jsem je prostě vyrušovala při práci). Nicméně už bylo pozdě. Už jsme se znali jmény, měli na sebe telefonní čísla a facebooky (přestože jsme nic z toho nemohli používat kvůli extrémně žárlivým manželkám). Trávila jsem s nimi jejich pauzy – s postarším Italem při jídle, s mladším Maročanem na cígu vzadu na parkovišti.

A začala jsem se seznamovat i s ostatními. S Gerevem (nemám nejmenší tušení jak se jmenuje… Arab, hrozně pracovitý, který neumí skoro anglicky. Gerev znamená hebrejsky „pravý muž“), Sergej od pizzy (s tím bylo nejtěžší navázat jakýkoli kontakt, ale nakonec jsme se stali fakt skvělými kamarády a jsme stále v dennodenním kontaktu a plánujeme jeho návštěvu v Praze), Abed (další Arab) ze supermarketu, „Litraot“ (hebrejsky „brzy naviděnou“) a další…

Pokud jsem neměla školu, byla jsem tam první zákazník… a pokud jsem neměla školu, zůstávala jsem ještě dlouho po zavíračce. Zavírali po 4 hodině odpoledne a mě se nikdy nepodařilo odejít před 6. Společně jsme si zpívali, společně jsme tančili. Vše, co umím hebrejsky, mě naučili oni. Američanka brzy pochopila, že jestli chce se mnou trávit čas, musí přijít tam – a já je seznámila a oni jí pomáhali dělat úkoly z hebrejštiny a začali s ní blbnout podobně jako se mnou.

Když jsme se loučili, zastavili provoz jídelny. Všichni mě objali a políbili na tvář (dokonce i jejich šéfové!!). Brečela jsem. Když jsem se loučila se spolužáky z mezinárodní školy, se spolubydlícími, tak krom loučení s Američankou jsem neuronila slzu. Když vzpomínám na Izrael, tak nemyslím na konflikt s Palestinci, na sexy vojáky apod. Ani si jako první nevzpomenu na pláž a moře… když se řekne Izrael a já tím myslím domov, vybavím si tu jídelnu, když zvedám hlavu od počítače a kouknu k pultíku, kde se zubí Mr. Falafelák… všichni z nich.

Jednou si Sergej stěžoval na práci tam a já odpověděla, že proč si stěžuje, že jsou za to dobrý peníze (v porovnání s ČR) a že aspoň pozná nový lidi. Podíval se na mě a říká „dělám tady už přes 2 roky. Za tu dobu jsi jediná, kdo se s náma začal bavit. Kdo v nás vidí víc než stroje, co prodávají jídlo“. Překvapilo mě to…. Ok, já jsem možná často až moc komunikativní a bláznivá, schopná udělat skoro cokoli… ale vážně si tam nikdo za ty roky nevšiml, jak super lidi to jsou? Já se chci vrátit do Izraele…. chci se vrátit kvůli nim.