Nemám ráda konvertity. V jakémkoli toho slova smyslu.
Na mezinárodní škole jsme měli spoustu Židů, kteří kvůli své víře přijeli do Izraele (ne kvůli tomu, že by se do té země zamilovali, jako jedna bláznivá Češka). Na mě bylo očividně nějak vidět, že Židovka nejsem. Nikdo o tom nikdy nepochyboval a rovnou se mě ptali, proč jsem tam přijela „vždyť ty nejsi židovka, nebo?“. Moji mezinárodní (= američtí) spolužáci ale židé byli. V každém dveřním rámu v Izraeli máte takovou „krabičku“, která (předpokládám) obsahuje modlitbu. Té krabičky se dotkly a políbily ji jen dvě skupiny lidí: ortodoxní věřící a noví věřící (konvertité)… víte proč? Tyhle dvě skupiny se od sebe zas až tak moc neliší.
Po spoustě a spoustě událostí, jsem se v Izraeli tak lehce zakoukala do jednoho svého spolužáka – Američana. Mě to překvapilo nejvíc a tři měsíce jsem marně hledala důvod, proč se mi líbí (jeho vychrtlá, příliš vysoká postava, odstáté uši, vysoké čelo, zapadlé oči neidentifikovatelné barvy daleko od sebe, velký nos, křivé masité rty a krk s obrovskou jizvou totiž nenasvědčovali ničemu, co by se dalo nazvat přitažlivým). Nicméně výše zmíněný se mnou nechtěl mít nic společného a já si lámala hlavu proč (protože to on mě donutil si ho všimnout a zahrnoval mě komplimenty)… Do lámání hlavy jsem zahrnula i Američanku, která to jednoho dne rozsekla. „Hele ty, ví on, že nejsi Židovka?“ Já: „jo, řekla jsem mu, že jsem pohan.“ Američanka s obočím významně zvednutým „aha…“
Tuhle jsem Mr. Falafelákovi (všem 😀 ) vykládala z rukou. Poslušně mi postupně vkládali svoje ruce do mých a čekali na můj verdikt. Za ta léta, co to dělám jsem se setkala s mnohými reakcemi, ale reakce Abeda (araba, který nově konvertoval k židovství) mě lehce vyhodila z míry. Velice potěšeně jsem mu sdělovala, že ho čeká dlouhý a zdravý život a jeho reakce byla smutná. „Vážně?“ ptá se… „a může se to změnit? Můžu třeba onemocnět?“ – já se zarazím a ptám se proč se ptá, že by měl mít radost, že má jednu z nejdelších čar života, které jsem kdy viděla – což ho očividně ještě víc rozesmutnilo… Do odpovědi se mu moc nechtělo, ale nakonec z něj vypadlo „Když já bych chtěl vidět Boha. Moc se těším, až ho poznám. Nechci být dlouho na tomhle světě, chci se sejít s Ním“.
A i moji Američanku to zasáhlo… připravovala se na svoji roli manželky. Židovské manželky. Trávila většinu času v rodině svého přítele a začala si osvojovat místní názory. Společně jsme se učily základy hebrejštiny a když jsem jednou místo hebrejského slovíčka použila arabské, zarazila se a ptala se mě, co to bylo za jazyk. Odpověděla jsem, že arabština, že mě moji drúzští přátelé začali učit arabsky. Její reakce byla nepřiměřená a nenávistná. Natolik, že se sama zarazila. Překvapilo jí to. Sedla si a uvědomila si, že se z ní stává rasista. Díky tomu se to snažila zarazit a já jí začala seznamovat se svými skvělými – arabskými – kamarády…
Na začátku svého pobytu v Haifě jsem se kamarádila s jedním Couchsurfařem. Společně jsme chodili ven, ukázal mi nejlepší podniky, u něj doma jsme vařili a dívali se na filmy a hráli si s jeho kočkama (do té doby, než on finálně pochopil, že se mnou nic mít nebude a já než finálně pochopila, že nechce být jen kamarád). Povídali jsme si i o víře. On byl ateista a mě to nepřestávalo udivovat a vyzpovídávala jsem ho… já naopak byla první pohan, se kterým se kdy setkal a vyzpovídával on mě. Moje víra se mu zalíbila a ze srandy říkal, že se ho snažím přesvědčit na svou víru. Zděsila jsem se a vysvětlila jsem mu, že se snažím o pravý opak… čím víc věřících, tím víc problémů. „Zůstaň u svého ateismu, já zůstanu u svého pohanství… a dej ty ruce pryč“ 😀
svedkyne 