Ukládejte si své rodinné příslušníky v mobilu pod plným jménem a příjmením… prosím!

Seděla v metru a přemýšlela o budoucnosti. Nejistá, nepředvídatelná… rychle se blížící. Nicméně spíše ze zvyku než ze zájmu si všímala i ostatních spolucestujících. Na každé zastávce se rozhlédla po lidech čekajících na perónu, po nově přistoupivších a všimla si tak i vysokého černocha, do kterého vrazila drobná brunetka a anglicky se mu omluvila. Vysoký černoch v košili s vyhrnutými rukávy (s modrým tenkým proužkem), šedými oblekovými kalhoty, úzkými dioptrickými brýlemi a černou taškou přes rameno si sedl vedle ní, vzal do ruky mobil a začal si psát.

A ona byla nejistá. Zná ho? Nezná ho? Vypadá jako bratr jejího kamaráda, co se nedávno přistěhoval z ostrovů kousek od Ameriky. Potkali se jen jednou, i když na Facebooku si čas od času napíší. Je to on? Není to on? Jak se nenápadně podívat do tváře někomu, kdo v hromadném prostředku sedí vedle vás? Jak to udělat tak, abyste nepůsobili neslušně? Jak se vlastně Češi napoprvé chovají k černochům? Nevypadala by, že ho obtěžuje?

Za jednu zastávku jí hlavou projelo několik možných variant. „Zaklepu mu na rameno, usměju se a zeptám se, jestli se neznáme… urazím ho, děsně se urazí a začne na mě anglicky křičet na celé metro, všichni na mě budou zírat a budou si myslet že jsem rasista“ (zrovna já!).

Zaklepu mu na rameno, usměju se a zeptám se, jestli se neznáme… a on to vážně bude kamarádův brácha a já se budu muset vykroutit z návštěvy kina, kam jsem byla pozvaná a kam jsme jako parta měli dnes večer jít… já na Facebooku napsala, že musím být doma a učit se (a najednou jedu v metru… ale vysvětlujte mu, že si jedete jen pro výplatu do baru a pak zase hupky dupky domů – zrovna já… z baru domů… jen tak… AHA!). Budě mě mít za lhářku. Ještě než jsme se stačili doopravdy poznat. A to byl zatím vždycky tak milý.

Zaklepu mu na rameno, usměju se a zeptám se, jestli se neznáme… a jakmile se na mě otočí, takže uvidím víc než jen jeho profil, pochopím svůj omyl. Neznáme. Nicméně si bude myslet, že jsem holka, co s ním flirtuje a začne se se mnou bavit, bude chtít moje telefonní číslo, jít se mnou ven… další cizinec, to přesně potřebuju! Pfff

Zaklepu mu na rameno, usměju se a zeptám se, jestli se neznáme… a on nebude umět ani česky, ani anglicky a já budu v poloprázdném metru vysvětlovat rukama a nohama, že jsem se spletla.

Zaklepu mu na rameno… počkat… s kým si to vlastně píše? Hrozně nenápadně se po očku podívám nalevo a v nadpisu smsky vidím jméno svého kamaráda. HAHAAA!

Zcela suverénně sundavám sluneční brýle z očí, otáčím se k němu čelem, klepu mu na rameno. Podívá se na mě, já se usměju a oslovím ho jménem – i když na konci s otazníkem. Usměje se, položí mobil a řekne „já jsem si nebyl jistý, jestli to jsi ty… Praha je plná krásných blondýnek“.

Povídáme si. O Izraeli, o škole, jeho nové práci a novém bytu. O Praze, o kině, o mém shánění práce… a já si všimnu ostatních spolucestujících. Pobaveně se po mě dívají. Z jejich úhlu pohledu flirtuju s cizincem. Seděli jsme vedle sebe asi dvě zastávky, ani se na sebe nepodívali, nepromluvili na sebe a pak jsem mu poklepala na rameno a začala se s ním bavit.

Takových příběhů se v tom metru odehrálo za takovou chvilku!

Bohové! Jak jsem mohla být na pochybách? Ten úsměv… „máš úplně stejný úsměv jako brácha“ – „no jasně… však jsme přece sourozenci… i když já jsem teda víc černej, než on – on je po mámě, já po tátovi“ – „pche“… pokládám svou ruku vedle jeho… „dej mi 3 měsíce navíc v Izraeli a můžeš se jít zahrabat“