Chtěla bych mít takovou odvahu jako románoví hrdinové. Tu neochvějnou jistotu, že když někoho potkáte v 10 letech a pocítíte k němu něco zvláštního, zažijete s ním nějaký výjimečný okamžik a pak se ztratíte z dohledu, bude si vás ten člověk i po 20 letech pamatovat a udělá cokoli proto, abyste se setkali a dokonce bude ochotný vše pro vás opustit, jen aby se s vámi mohl znovu setkat.
Já takovou odvahu nemám. Zítra má narozeniny má zatím největší láska. Láska skončila už před delším časem, neskončila však zle. Nezbyla pachuť zahořklosti, nenávisti, nepochopení apod. Jen jsme se každý rozešli vlastní cestou, protože to bylo jednodušší, než budovat nějakou společnou. I tak to byla má největší láska. A já už několik dní přemýšlím, jestli mu mám zítra napsat blahopřání k narozeninám. Nemám pochybnosti o tom, že by si mě nepamatoval… přece jen se naše „odcizení“ dá spíše počítat na měsíce, než na léta… ale připadám si nepatřičně. Jako bych chtěla ukousnout větší díl, než který mi byl nabídnut….
Kniha, která mě donutila k téhle mojí myšlence, není žádná červená knihovna, žádná romantická knížečka pro náctileté dívenky. Jen dočítám 1Q84… a mám problém uvěřit víc v existenci světa, kde mají lidé tak otevřená srdce a dobrou paměť, než světa, kde po nebi plují dva měsíce.
Přesto zůstávám naivním optimistou… i když s pusu plnou „avšak“ „kdyby“ a „co když“. Ono to nějak dopadne… jako vždycky.
svedkyne 