Po dlouhé době kniha, které dávám pět hvězdiček z pěti… Po dlouhé době kniha, kterou jsem hltala do poslední chvíle (přestože ne úplně celou nepřetržitě), protože jsem byla zvědavá jak dopadne (na rozdíl od utahaného posledního Murakamiho, kde čtenáři všechno docvaklo nejpozději v polovině poslední knihy a konec tak byl nejen nadbytečný, ale u Murakamiho i typicky neuzavřený, nebo například Sparkse, který sice píše skvěle, ale konce často prostě „přestřelí“).
V Právu na návrat se jedná o příběh jedné rodiny, resp. jednoho muže, odvyprávěný v průběhu různých časových období. Děj začíná v roce 2024 v Izraeli, vrací se zpět do roku 2004 a 2008 do Ameriky a občas zalétne i do Evropy. Popisuje rádoby obyčejnou multikulturní židovskou (liberální) rodinu, která prchá z Izraele do Ameriky, aby svému malému synkovi dopřála bezpečnou a jistou budoucnost. Izrael se totiž postupně mění a na základě ústupků přijímaných na oltář mírovým procesům se později skládá už jen z části „svobodného“ Tel Avivu – kdy ostatní území „připadlo“ Palestincům. Kdo mohl, z Izraele utekl už dávno. Zůstávali jen beznadějní naivní snílci a lidé, kteří utéct nemohli, i když chtěli.
Paradoxně však právě po útěku z Izraele, kdy si mladá rodina začala budovat úspěšný život v Americe, se stane tragédie. Jejich čtyřletý synek zmizí. Policie i ostatní bezpečnostní složky jsou bezradné… rodina se rozpadá… hlavní hrdina se začne pohybovat na hraně šílenství. Vztahy, které v minulosti přečkaly pekelně těžké momenty jsou najednou příliš křehké. Vztahy, které se dříve jevily jako pouze „do počtu“ nebo „ze slušnosti“ se najednou projeví jako nečekaně silné. Jistoty mizí mezi prsty, spolu se zdravým rozumem. Ale kdo by se divil. Rodina je základ. O tu nám všem jde především.
Nebudu prozrazovat víc z příběhu, aby zůstal překvapením i pro další čtenáře (a to ani ve svých výpiscích dále, takže si je můžete bez obav projít)…. Kniha je napsaná velice čtivě (až na středně dlouhou pasáž popisující šílenství hlavní postavy, která se potuluje jako bezdomovec po Americe a hledá svého syna na základě číselného kódu) a několikrát (nemálo) překvapí.
Autor je ve svých názorech často považován spíše za extrémistu. Nevím, neznám. Názory v téhle jeho knize však radikální nejsou – resp. dává stejný prostor i „druhé straně“. Na Izraelsko-Palestinskou otázku se nezaměřuje příliš silně… a lze ji tak brát pouze jako pouhé barvité prostředí na pozadí celého příběhu, které je (upřímně doufám) jen černou předpovědí budoucnosti, která nepřijde.
VÝPISKY
„Kdo by nechtěl z tohohle blázince? Kdo vydržel svobodně dýchat ve špinavých bouřích, které již po desítky let přicházely z celého regionu? Pryč chtěli všichni, ale současně to nikdo nechtěl vzdát a zakroutit krkem podivuhodnému experimentu této země.“
„Bram se dal do běhu, srdce v hrdle, s očima, které chtěly vidět vše, ale bály se dívat. Protože tady něco nebylo v pořádku. Věděl, že tu něco není v pořádku, jako by jeho selhávající tělo již znalo pravdu, kterou jeho duch nemohl přijmout.“
„A bláznivé bylo, že Bram najednou stál před volbou. Věděl, že může zvolit šílenství. Bylo to rozhodnutí, které bylo nasnadě. Tenhle svět je nepochopitelný, a on si může zvolit svou vlastní variantu světa. Bylo to východisko, zdálo se, východisko, které ho mohlo osvobodit od sežehující bolesti.“
„Chlapče, tohleto vedro chce klid.“ – Bylo bizarní mluvit takhle ke zvířatům, ale šlo to samo od sebe. Hendrikus se stal členem rodiny, a měl tedy právo na lidské projevy lásky a lidské napomínání.“
„Od té doby, co tam není Arafat,“ řekl Bram, „se může stát všechno. Je lepší žít s ďáblem, jehož člověk zná, než s ďáblem, kterého nezná.“
„Hartog mu řekl, že nejvýznamnějším rizikovým faktorem při vzniku chorob typu Alzheimerovy nemoci je věk. Podle něj byl lidský organismus, který vznikl za miliony let evolučního vývoje, vypočten na maximální životnost asi padesáti let, a jakmile byla tato délka překročena, pravděpodobnost degenerace se úděsnou měrou zvyšovala. Hygiena a lékařský důvtip pomohly člověku dosáhnout mnohem vyššího stáří, než s jakým počítala příroda, ale příroda to tak nenechala. Jeho otec řekl: „Příroda je zavilá. Příroda se mstí nemocemi stáří.“
„Muž měl starý evropský obličej – toto slovo se mu vynořilo, obličej -, který prozrazoval kultivovanost. Bram je kdysi vídával, rty, které formulovaly moudrá slova, oči, které zářily pochopením, čelo, za nímž se usídlily myšlenky.“
„Já nevím, jestli jsem kvůli tomu ráda. Někdy je přehledné nemít na vybranou.“
„Hodně jsem toho přečetl, ale nic jsem se nenaučil.“
„Naděje člověka opotřebovává.“
„Byla to fantastka, ale co špatného se v tom skrývalo?“
„Kde to žiješ? (…) Nikde se neslaví tak jako tady! Kde si líp zatancuješ než na okraji sopky nebo na potápějící se lodi?“
„Z cesty kolem světa nebylo nic; Bram si pronajal studio v levné čtvrti na jihu Tel Avivu a začal mít tu zemi navzdory sám sobě, přes svou kritiku a výhrady, rád, světlo ráno a světlo, když odpoledne uběhlo jako sen, domy a názvy ulic a agresi a kreativitu lidí, s jejich umanutými sny a oprávněnými úzkostmi.“
„Ale nemohl vyloučit, že jeho syn jednoho rána uvidí dívku, před kterou nedokáže sklopit zrak, protože bude příliš krásná, k níž se bude každý den vracet, aby se na ni díval, dívku, která bude servírovat čaj v indické vesnici nebo bude na trhu na Pobřeží slonoviny prodávat čerstvou mátu.“
„Maminka se za války skrývala, byla Hartogovou první a jedinou láskou, když se vrátil z táborů. Když u ní zjistili nemoc, zemřela do pěti týdnů. Z ničeho nic, ve vzdechu, tělo plné energie a chuti do života, z ničeho nic pryč, matčina tvář u jeho tváře, krabička na svačinu s obloženými chleby, které pro něj ráno připravila, krabička z umělé hmoty plná lásky, jako by to nikdy neexistovalo.“
„Četl velice brzy Poppera a Solženicyna a Saula Bellowa a byl si vědom toho, že mu polovina uniká, ale ukazovali cestu k myšlence, že svět není chaotický shluk okolností, ale je možno ho proniknout a pochopit. Chtěl začít žít co nejdřív.“
Poslední ukázka vypovídá nejen o knize, ale i o zemi a národu, který popisuje, asi vůbec nejvíc. Jde o situaci, kdy si starý muž, žijící osaměle, zavolá z posledních sil sanitku. Přijedou pro něj dva záchranáři, naloží ho do sanitky a vezou ho do nemocnice. Jeden řídí, druhý sedí u umírajícího:
(stařík, který vtip vyprávěl, po převozu do nemocnice zemřel….)
svedkyne 