Ne, poslouchejte mě,“ naléhal Zarniwúp. „Přicházejí za vámi lidé, viďte? Přilétají v lodích.“
„Myslím, že ano.“ Muž podal láhev Trillian.
„A chtějí po vás, abyste za ně rozhodoval?“ ptal se Zarniwúp. „O lidských životech, o světech, o ekonomikách, o válkách, o všem, co se děje tam venku, ve vesmíru?“
„Tam venku?“ podivil se muž. „Kde venku?“
„Tam venku!“ Zarniwúp ukázal na dveře.
„Jak můžete vědět, že tam venku něco je?“ namítl muž zdvořile. „Dveře jsou přece zavřené.“
Déšť dál bušil do střechy. V přístřešku bylo teplo.
„Však vy víte, že tam venku je celý vesmír!“ křičel Zarniwúp. „Nemůžete se zbavit odpovědnosti jen tím, že prohlásíte, že neexistuje!“
Vládce vesmíru dlouho přemýšlel. Zarniwúp se třásl zlostí. Konečně vládce promluvil.
„Jste si velmi jist svými fakty. Nedůvěřoval bych uvažování někoho, kdo považuje vesmír – pokud nějaký je – za samozřejmost.“
Zarniwúp se stále třásl, ale mlčel.
„Rohoduji jen o svém vesmíru,“ pokračoval muž tiše.“Můj vesmír, to jsou moje oči a uši. Všechno ostatní je z druhé roky.“
„Copak v nic nevěříte?“
Muž pokrčil rameny. Zdvihl kocoura do náručí.
„Nechápu, co tím myslíte.“
„Nechápete, že to, co rozhodnete tady v té vaší boudě, má vliv na životy a osudy milionů lidí? To je naprosto obludné!“
„Nevím! Nikdy jsem neviděl všechny ty lidi, o kterých mluvíte. A vy zřejmě taky ne. Existují jen ve slovech, která slyšíme. Říkat, že víte, co se děje s jinými lidmi, je bláznovství. Jen oni sami vědí, jestli existují. Mají své vlastní vesmíry svých očí a uší.“
Stopařův průvodce galaxií – Restaurant na konci vesmíru
Douglas Adams
svedkyne 