… aby mohl sledovat její slova, popisující zamilovaného muže, zamilovaného do neznámé, jež pro něj byla důležitější než vše ostatní na celém světě. Činil jí nástrahy, kdykoliv vyšla z domu, propadl jí, nespouštěl ji vůbec z očí, svůj život si bez ní nedokázal představit, uhnízdila se v každé z jeho myšlenek. Jednoho dne se vzchopil, sebral veškerou odvahu, oslovil ji na ulici, rozrušeně jí přeskakujícím hlasem vykládal o své lásce, o své věčné lásce, slovy nemajícími konce, dokud jej nepřerušila. Usmála se a on si pomyslel, že už nikdy nepřijde noc, a ona mu, hlasem, jenž byl ještě víc okouzlující, než si představoval, řekla, tvá slova jsou kouzelná, těší mne, vážím si jich, ale já si je nezasloužím, neboť moje sestra, která jde za mnou, je mnohem krásnější a mnohem přitažlivější než já. Jsem si jistá, že jakmile ji uvidíš, dáš jí přednost. Načež ten navěky zamilovaný muž odvrátil od zbožňované ženy zrak, aby pohlédl, jen krátce, letmým pohledem na onu vychvalovanou sestru. Zbožňovaná bytost uštědřila muži pořádný pohlavek: Tak tohle je ta tvá věčná láska! Jen se zmíním o hezčí ženě, hned se ode mne odvrátíš, abys zachytil její pohled. Co ty můžeš vědět o lásce?“
Sběratel světů
(Ilija Trojanow)
svedkyne 