Nejdřív mi pově…

Nejdřív mi pověz ten příběh,“ řekla Fenchurch pevně. „Dorazil jsi na nádraží.“
„Měl jsem ještě dvacet minut času. Spletl jsem si dobu odjezdu. Ale vlastně je stejně dobře možné,“ dodal po chvilkové úvaze, „že si dobu odjezdu spletly Britské dráhy. To mě předtím nenapadlo.“
„Tak dál,“ zasmála se Fenchurch.
„A tak jsem si koupil noviny, že si vyluším křížovku, a šel jsem do bufetu na kafe.
„Ty luštíš křížovky?“
„Ano.“
„V kterých novinách?“
„Obvykle v Guardianu.“
„Myslím, že se snaží vypadat moc chytře. Já mámr adši Timesy. A zvládl jsi ji?
„Co?“
„Křížovku v Guardianu.“
„Ještě jsem se na ni nestačil podívat,“ odpověděl Arthur, „zatím se teprve snažím koupit si kafe.“
„Tak dobře. Kup si kafe.“
„Už si ho kupuju. A taky pár sušenek.“
„Jaké?“
„Lahodné čajové.“
„Ty jsou moc dobré.“
„Mám je rád. S nákladem čerstvě nabytých komodit jdu ke stolku a sedám si. Ale neptej se mě, jak ten stolek vypadal, protože už je to nějaký čas a nevzpomínám si. Nejspíš byl kulatý.“
„Tak dobře.“
„Načrtnu ti situaci. Sedím u stolku. Po levé ruce noviny. Po pravé ruce šálek kávy. Uprostřed stolku balíček sušenek.“
„Úplně to vidím.“
„Ale koho nevidíš, protože jsem se o něm ještě nezmínil, je člověk, který u stolku už seděl. Sedí naproti ně.“
„Jak vypadá?“
„Úplně obyčejně. Kufřík. Společenský oblek. Nevypadal zrovna, že by mohl vyvést něco divného.“
„Aha. Tenhle typ znám. A co udělal?“
„Tohle. Nahnul se přes stolek, vzal balíček sušenek, otevřel ho, jednu vyndal a…“
„Co udělal?“
„Snědl ji.“
„Cože?“
„Snědl ji.“
Fenchurch na něj úžasně zírala. „A co jsi propánajána udělal ty?“
„Udělal jsem to, co by za daných okolností udělal každý zmužilý Angličan,“ řekl Arthur. „Byl jsem nucen jeho chování ignorovat.“
„Cože? A proč?“
„Víš, na takovéhle situace člověk není vytrénován. Pátral jsem ve své duši, ale neobjevil jsem ve své výchově, zkušenostech ani prvotních instinktech nic, co by mi řeklo, jak mám reagovat, když mi někdo úplně jednoduše, klidně, přímo před nosem ukradne sušenku.“
„No, mohl jsi…“ Fenchurch se zamyslela. „Musím přiznat, že si sama nejsem jista, jak bych reagovala. A co bylo dál?“
„Zuřivě jsem koukal do křížovky,“ pokračoval Arthur. „Nedokázal jsem vyluštit ani jedno heslo, tak jsem usrkl trochu kávy, ale byla příliš horká, takže se nedalo nic dělat. Tak jsem se vzmužil. Vzal jsem si taky sušenku a usilovně jsem se snažil nevšímat si, že balíček je nějakým záhadným způsobem už otevřený…“
„Tak vidíš, přece jen se bráníš, nedáš si to líbit.“
„Ano, po svém. Snědl jsem sušenku. Snědl jsem ji naprosto záměrně a ostentativně, aby nemohlo být pochyb o tom, co dělám. Já když sním sušenku,“ dodal Arthur, tak zůstane snědená.“
„A co udělal ten člověk?“
„Vzal si další. Na mou duši,“ dušoval se Arthur, „opravdu to tak bylo. Vzal si další sušenku a snědl ji. Jasné jak facka. Tak jisté, jako že teď tu sedíme na zemi.“
Fenchurch se neklidně zavrtěla.
„Potíž je v tom,“ pokračoval Arthur, že když jsem neřekl nic poprvé, bylo o to těžší věc nakousnout napodruhé. Co jsem měl říct? „Promiňte, nemohl jsem si nepovšimnout, že… ehm…“ To by jaksi nebylo ono. Ne, ignoroval jsem to ještě rázněji, než předtím.“
„Panenko skákavá.“
„Zase jsem zíral na křížovku a nemohl pohnout ani s jediným slovem, a tak jsem do jisté míry projevil stejného ducha jako Jindřich V. v den svatého Kryšpína…
„Cože?“
„Šel jsem znovu do toho. Vzal jsem si další sušenku. Naše oči se na okamžik střetly.“
„Asi takhle?“
„Ano, totiž ne, takhle zase ne. Ale střetly se. Jen na okamžik. Pak jsme oba odvrátili zrak. Ale můžu ti říct,“ vyprávěl pohnutě Arthur, „že ve vzduchu bylo trochu elektřiny. U stolu přece jen narůstalo jisté napětí. V tu chvíli.“
„To si dokážu představit.“
„A tak jsme spořádali celý balíček. On, já, on, já…“
„Celý balíček?“
„Bylo tam jen osm sušenek, ale v tu chvíli nám připadalo, že tam tak sedíme a jíme sušenky už celý život. Gladiátoři sotva mohli být v horší situaci.“
„Gladiátoři by se museli utkat na slunci,“ poznamenala Fenchurch. „To je přece jen fyzicky náročnější.“
„To je fakt. Takže nakonec mezi námi zůstal ležet jen prázdný obal a ten člověk, když dokonal svůj zlotřilý čin, se konečně zvedl k odchodu. Samozřejmě se mi ohromně ulevilo. Čirou náhodou můj vlak hlásil až o chvíli později, a tak jsem dopil kafe, zvedl se, vzal si noviny a pod novinami…“
„Ano?“
„Ležely moje sušenky.“

Stopařův průvodce galaxií – Sbohem, a díky za ryby

(Douglas Adam)