Mám ráda silné příběhy. Moje máma si naproti tomu myslí, že mám ráda těžké knihy… protože ono je to svým způsobem synonymum. Silné příběhy bývají nejčastěji o nějakém trápení (ba přímo utrpení), které jedinec (či společnost… to už je buřt) musí přestát – a až tak nezáleží na tom, jestli ho čeká happy end, nebo konec utopený v mých slzách.
Já v poslední době trpím takovou určitou (neurčitou) „tvůrčí krizí“. Jsou pryč ta léta, kdy jsem měla svůj tajný (nyní už roky zrušený) blog, na kterém jsem se týden co týden zpovídala ze svých pocitů a vymýšlela různé povídky, více či méně inspirované mým životem (nebo mými sny…?). V poslední době na svém blogu hromadím jen zápisky z knih, které čtu a vrtá mi to hlavou… Asi už neumím psát!
„To si nemyslím, píšeš pořád dobře, ale už jen o knihách, takže vlastně nic nepíšeš,“ napsala mi @bolinka_cz tuhle, když jsem se jí se svým postřehem svěřila… „myslím, že je to tím, že jsi už našla hodně z toho, co jsi hledala, takže nemáš potřebu nebo důvod se z něčeho vypsat. O hezkých věcech nepíšeš ani nemluvíš, což je sice škoda, ale je to tvoje věc. Jsi spokojenější, tím to je. Prostě je ti fajn a jedinou potřebu, kterou máš spojenou se psaním, jsou teď knihy.“
Nerada to přiznávám (kór takhle veřejně, před stovkami, tisícemi a miliony mých věrných čtenářů), ale má ta holka motýlí pravdu (ostatně jako vždycky, když jsme u toho přiznávání). 😀
Ale trochu jsem odbočila…. Původně jsem chtěla říct, že zaujmout někoho velkým tématem, příběhem, při kterém se hrnou slzy do očí, nebo vstávají chloupky na rukou, není zas až tak těžké. Trápení známe všichni, dokážeme se do něj vcítit, rozumíme mu. Ale psát poutavě o obyčejných věcech, to je kumšt.
Nemůžu než obdivovat někoho, kdo překonal svoji introvertní povahu a neurčitému počtu lidí dovolil nahlédnout do svého soukromí. Opakovaně. Dennodenně. Pravidelně. 365 ka, kterou @bolinka_cz právě ukončila, je krásná. Vím to. Byla jsem u toho. Od začátku, až do konce. Většina z fotek, které každý den fotila a postovala na svůj blog, prošla mýma rukama… rozhodla jsem se totiž už před týdny uložit si je a všechny nechat vyvolat. Až když jsem je měla vytištěné na lesklém papíře a třídila je do správného pořadí a lepila do fotoalba, všimla jsem si detailů, které mi na blogu unikly. Některé fotky mi přišly obyčejné, ale pěkné. Jiné zajímavé, nebo s potenciálem… ale některé mi vyrazily dech. Ne nějakými umělými filtry, neodolatelným objektem nebo já nevím čím. Ale tím, co zachytily. Okamžik. Moment. Pohodu.
Bolinka umí to, co já ne. Umí se dělit o krásné okamžiky. Když má trápení, mlčí. Já to dělám přesně naopak. I proto doufám, že i když její 365 ka právě skončila, bude v ní nějakým (určitě originálním) způsobem pokračovat. Protože i když jsem její 365 ku neotvírala každý den, viděla jsem každou z fotek, těšila se na ně a byla na ně zvědavá.
Byla bych ráda, kdybys v tom pokračovala… i za cenu, že mě do toho zatáhneš s tebou. Vždyť to děláš pořád – vědomě i nevědomě. Tenhle blog, co tu píšu, je tvůj nápad a na tvé donucení. Antisportovec, jehož nechuť k sportu je pověstná skoro tolik, jako jeho obliba k určitému alkoholu, se díky tobě pravidelně prohání po okolí na koloběžce. Čtu knížky, které ti přijdou důležité. Sleduju filmy, které tě zaujmou. Poslouchám hudbu, která tě dostala. Šetřím si na mobil, o jehož existenci bych neměla nejmenší tušení (kdybys ho sama nevlastnila) a pravidelně se zastavuju uprostřed tramvajového pásu, abych ti odepsala.
Prostě bys měla nějak pokračovat… v těch hezkých věcech… až se něco posere, tak o tom napíšu já… to je můj job 😛
P.S. Vítej v mém světě zmateného slavení Nového roku… my (pohané) slavíme na podzim, kamarádi Asiaté taky nějak tak, většina světa v zimě (kdy osobně nehodlám vystrčit svůj křehký nosánek z vyhřátého pelíšku) a staří Egypťané v létě… takže proč by nemohl být Nový rok teď. Hodně štěstí do Nového roku!
http://bolinkacz.wordpress.com/2014/07/07/525-600-minut/ -> Bolinka a její 365 ka
svedkyne 