Eleanor & Park od Rainbow Rowell je moc hezká kniha. Naprosto mě překvapila. Podle všech recenzí a anotací, které jsem četla, jsem totiž měla za to, že jde o romantický příběh dvou dospívajících outsiderů…a ano, dá se to tak říct, ale je to hodně, hodně zjednodušené…
Eleanor je zrzka s dost kily navíc. Pihy má snad úplně všude. Její zrzavá kudrnatá hříva nejde zkrotit a její oblečení by se dnes nedalo přirovnat ani k hipsterům… Nemá vůbec nic. Ani kartáček na zuby. Se svými dalšími čtyři sourozenci vyrůstá v jednom maličkém pokoji v domě mámina manžela. Koupelna je spojena s kuchyní tak, že záchod od ledničky odděluje tenoučký závěs. Doma se nikam jít nedá, protože by tam mohla narazit na svého nevlastního otce – alkoholika. V noci musí zaspat křik, když její mámu bije a znásilňuje…. musí to prostě všechno vytěsnit. Přežít. Proplout.
Park je americko-korejský kluk s vlastním pokojem, kde má vodní postel, telefon ve tvaru Ferrari, denně teplou večeři a rodiče, co se až nechutně milují i po X letech manželství. V tomhle městě jeho rodina žije od nepaměti, takže si ho nikdo netroufne šikanovat kvůli jeho polovičně korejským předkům (z máminy strany), ani pro černé linky, které si začal malovat na oči, ani pro to, že byl vždycky trochu divný.
A tyhle dva světy se potkaly. Přes počáteční oboustrannou nedůvěru se do sebe zakoukali a zamilovali. Ona byla vyděšená. On ji nechápal. Bála se kvůli tomu, jak vypadá. Nevěděla, co na ni vidí a bála se, že uvidí nejen její tlusté tělo, nezkušenost a divnost, ale i její rodinu. To, že se občas nemůže vykoupat. Že nemá vlastní oblečení. Že když má štěstí, může si umýt vlasy šamponem pro psy proti blechám. Tluče se v ní její příšerně nízké sebevědomí s fakt zlou domácí situací. V jeho světě si připadá nepatřičně.
Nerozuměl jí. Pořád mu něco tajila. Stavěla mezi ně spoustu ochranných bariér. Neustále jakoby mu utíkala. Připravovala si zadní vrátka… Postupně si začal zvykat. I to patřilo k tomu, jak byla unikátní. Brala mu dech vším co udělala, vším co řekla i tím, jak vypadala… a nechápal, co ona vidí na něm. Tuctovém malém klukovi s asijskými rysy….
Ukázky:
Hudba: Eleanor nemá peníze na to, aby si mohla kupovat baterky do walkmana a pouštět si kazety s hudbou… proto o hudbě spíš sní – až do doby, kdy ji Park nahraje kazetu s písničkama, které prostě musí znát…
„Toho večera Park nahrál na kazetu tu písničku od Joy Division, pořád dokola. Vyprázdnil všechny svoje videohry a Joshova autíčka na dálkové ovládání a zavolal babičce, že k narozeninám v listopadu nechce nic jiného než tužkové baterky.“
První krůčky:
- Když se poprvé vezmou za ruku:
„Kdyby se někdo koukal, co by vlastně viděl? Park si nedovedl představit, jak se tvářil, když se Eleanor dotýkal. Jako někdo, kdo si v reklamě poprvé lokne dietní Pepsi. Přestřelená blaženost.“
„Kristepane. Můžete někomu znásilnit ruku?“
„Sedl si vedle ní a strčil si ruce mezi kolena… Takže se musela natáhnout a chytit ho za zápěstí, než ho vzala za ruku. Obemkla jeho prsty svými a palcem se dotkla jeho daně. Prsty se jí třásly. Park si poposedl a otočil se zády do uličky. „Dobrý?“ zašeptala. Přikývl a zhluboka se nadechl. Oba zírali na svoje ruce. Kristepane!“
- Když si začnou uvědomovat, že se mají vážně rádi:
„Stalo se to tak rychle, že nestačila umřít blahem ani studem.“
„Stýská se mu po ní… Kdo ví, po čem vlastně. Po její tloušťce. Vadnosti. Po tom, že s ním nedokáže mluvit jako normální člověk. Co na tom. Ať už ji má rád z jakéhokoli úchylného důvodu, je to jeho problém. Ale má ji rád, tím si byla jistá. Aspoň prozatím. Pro dnešek.“
„Asijský chlapi nikomu nepřijdou sexy,“ řekl nakonec Park. Musel od ní přitom odvrátit pohled -úplně stranou, otočil se od ní celou hlavou. „Aspoň tady ne. Předpokládám, že v Asii s tím Asiati problém nemají.“
- Nesmysly, které se SKUTEČNĚ holkám honí hlavou:
„Park se k ní dychtivě otočil. Jeho tvář se ocitla bolestně blízko její. Mohla by mu dát pusu – nebo hlavičku – než by stačil uhnout.“
„Když já se bojím, že ho zapomeneš,“ řekl tiše. Tužkou jí odhrnul vlasy z očí. „Nezapomenu,“ prohlásila. Nikdy. Nejspíš bude vykřikovat Parkovo číslo ještě na smrtelné posteli. Nebo si ho dá vytetovat přes srdce, až ho jednou konečně omrzí.“
„Nic hezčího si nedovedla představit. Nejradši by s ním měla spoustu dětí a dala mu obě ledviny.“
„Jedno oko měl tak nateklé, že nešlo otevřít, a nos opuchlý a fialový. Bylo jí do breku. A měla chuť ho políbit. (Protože zjevně měla chuť ho líbat za jakýchkoli okolností. Park by jí mohl říct, že má vši a lepru a v puse hnízdo cizopasných hlístů, a ona by si jen přetřela rty balzámem. Ach bože.)“
„Co teď věděla, ale před dvěma hodinami ještě ne: – Park byl pokrytý kůží. Všude. (…) všechna byla jeho. A všechna byla úžasná. – I ona byla pokrytá kůží. A jak se ukázalo, její kůže byla protkaná supersilnými nervovými zakončeními, která po celý její dosavadní život nedělala ani ň, ale jakmile se jí dotkl Park, ožila a pálila jako oheň a led a včelí žihadla. Všude, kde se jí Park dotkl. – Ačkoli se příšerně styděla za svoje břicho a pihy a za to, že jí podprsenku drží pohromadě dva zavírací špendlíky, touha po Parkových dotecích tenhle stud spolehlivě přebíjela. A když se jí dotýkal, zřejmě mu nic z toho nevadilo. Něco se mu dokonce i líbilo.“
„… prohlíželi si Parkovy staré školní fotky a sem tam si ukradli pusu. Když ho viděla jako malého chlapečka, chtěla ho líbat tím víc. (Úchylné, ale co. Dokud nezačne mít nutkání líbat opravdové malé děti, nebude si s tím dělat hlavu.)“
„Snažila se moc nežasnout nad Parkovým řidičským uměním, ale pokaždé když přejel do jiného pruhu nebo se podíval do zpětného zrcátka, přistihla se, jak to s ní cloumá. Stejně dobře si mohl zapálit cigaretu nebo poručit skotskou s ledem, prostě jí připadal o tolik starší…“
- Když přišla na řadu první pusa:
„Eleanor uvažovala, že mu dá pusu, a to nebyl ani trochu dobrý nápad – o líbání nevěděla vůbec nic. Samozřejmě viděla milion polibků v televizi (ať žijou sitcomy), ale tam nikdy neukazovali technické detaily. Kdyby se Eleanor pokusila dát Parkovi pusu, dopadlo by to, jako když malá holčička chce, aby se políbili její Barbie a Ken. Prostě jim praští hlavami o sebe.“
To všechno mě pravidelně cestou do práce a z práce rozesmávalo. Ale… podle mě, ta kniha není romantická. Respektive je romantická, ale to není její hlavní jádro. Není to její určení. Ta kniha je o rozdílnosti světů, neférovosti různých podmínek. O dospívání. O budování si vlastní osobnosti. O šikaně. Zlé šikaně. O strachu o sebe a o ostatní. O rozhodování rodičů, které má dopad na život dětí. O alkoholu. O násilí. Krása romantiky, která v knize je, prostě dokresluje to všechno.
Co já si pamatuju z puberty, tak byť to bylo krásné období, bylo plné strachu. A o tom tahle kniha podle mě je. Ať už ze strachu o holý život, o to, jestli se někomu budu líbit, jestli nejsem moc tlustá, kdy dostanu svoji první pusu, jestli si zasloužím tak skvělého kluka, nebo prostě strach jestli to všechno za to vlastně stojí…
Když jste v pubertě a zažíváte svoje poprvé… a všechno je tak hrozně zásadní a definitivní….
http://eshop.knihydobrovsky.cz/eshop-eleanor-a-park-636520.html
svedkyne 